ludek.n komentáře u knih
Prstencová loď Point Of krouží kolem kolabující hvězdy, zatímco její nepřátelé se snaží uzavřít obklíčení. Na odvážný únik je už jen velmi málo času. A času se nedostává ani Renu Dharkovi, který se na Plutu pokouší vysvobodit zotročenou posádku lidské monitorovací stanice. Hans-Joachim Freiberg znovu přiškrtil klapku nadějně rozjetého stroje. Přestože na první pohled to vypadá, že zachovává všechny atributy napínavého děje, ve skutečnosti už zase přešlapuje na místě. Nedaří se mu posunout ani jeden ze tří směrů, kterým se Dharkův příběh ubírá a v jednom případě nezvládnul dokonce ani navázat na předchozí linii.
V době, kdy se kolonisté na Hope vzpamatovávají ze zákeřného útoku neznámých cizinců, prstencová loď Point Of a koneckonců i Dharkova výsadková skupina bojují o holé životy. Jedni čelí svazu spojených civilizací, druzí zase Gigantům, dobyvatelům Země. Jednadvacáté pokračování Dharkových dobrodružství si zachovává akční náboj, uvolněný už v předchozím sešitě a valí se nezadržitelně vpřed. Dějová linie se sice rozprskla do tří směrů, nicméně autorovi se zatím daří držet opratě všech pevně v rukou a dokonce je i synchronně rozvíjet. Uvidíme, zda se to bude dařit i následovníkům.
Hvězdná loď Point Of úspěšně završila svůj první let přistáním na Hope a hned se zase chystá vyrazit do vesmíru. Tentokrát chce její posádka nalézt rodnou Zemi a přesvědčit se, zda je či není obsazena nepřítelem. Jestliže jsem u předchozího sešitu žehral nad vedením a strukturováním příběhu, u devatenáctého sešitu Dharkovské série mám pocit, že autor úplně ztratil nit a mlátí už jen prázdnou slámu. Jakoby uvíznul ve vyjeté koleji a nemohl se z ní dostat na pořádnou cestu. Pořád dokola se točí kolem stejných témat, kterým chybí hloubka i nápad, a snaží se uhrát remízu. Jenže tentokrát je to debakl. Nuda vyhrává na celé čáře.
Hned při prvním zkušebním letu je posádka lodi Point Of podrobena ostrému bojovému nasazení. Útočící nepřítel je záhadný a nelítostný. A tak zatímco jedni objevují na planetě Hideout záhadnou rosolovitou bytost s přátelskými úmysly, druzí dávají všanc své životy. Hans-Joachim Freiberg rozehrává v tomto sešitě dvě paralelní dějové linie a pohříchu se mu nedaří udržet je na stejné úrovni. Také se mu do příběhu vetřelo pár věcí, které popírají předešlé události a co je ještě horší, některé postavy jakoby dostaly úplně nového loutkáře, který zvysoka kašle na staré vodící provázky. Nemohu se zbavit dojmu, že autor tentokrát vykročil na cestu za dobrodružstvím špatnou nohou.
V pozemské kolonii vypukla epidemie, s níž si pozemšťané nevědí rady. Někteří si dokonce myslí, že za toto zlo je odpovědný Ren Dhark a jeho nejbližší přátelé. Atentát na nejdůležitějšího muže planety je tak na spadnutí. Přestože zmizela rozháranost předchozího sešitu a příběh dostal zpátky pevné kontury, moc to celkovému vyznění nepomohlo. Zápletka je tak jalová, až se chce člověku smát… nebo brečet. Nevíte si rady? Zajděte si do archivu dávno zaniklé civilizace, protože tam najdete odpovědi na všechny otázky, které vás trápí. Cestou vás sice trochu pozlobí bomba v kufru, ale to je jen taková nevýznamná lapálie na zahnání nudy nedělního odpoledne.
Hvězdná loď Galaxy opouští Zemi s padesáti tisíci kolonisty na palubě a míří k Denebu, který chtějí vystěhovalci osídlit. Po technické závadě se však ocitají v neznámé části vesmíru daleko od svého cíle. Tak začíná německá sešitová série s Renem Dharkem v hlavní roli. Už od prvních řádků musí být každému čtenáři jasné, že tohle čtení je téměř dokonalý zástupce brakové literatury toho nejhrubšího zrna, navíc evidentně psaný rychlou rukou a na zakázku. Hromada postav se bez jakéhokoli vysvětlení okamžitě, a to už od prvního odstavce, pouští do akce a s ničím si hlavu neláme. V duchu hesla: ať to sviští po kluzišti, letíme vstříc prvnímu vesmírnému dobrodružství.
Dvojče a pokračovatel Vesmírných diplomatů, sbírka sestavená opět Karlem Blažkem a v podobném mnohovrstevném duchu. Povídek je tentokráte více, neboť některé jsou spíše jen takové jednohubky na ochutnání (Koncert; Živý jste byl lepší, pane; Budeme slavit celou noc). Ubylo prostoduchých grotesek a legrácek, povídky jsou laděny spíše do pochmurnějších tónin (Pahorek; Ohavní, ohavní brouci). Z nějakého podivného důvodu se zde sešlo hned několik kousků, v nichž hlavní úlohu hraje dobytek (Zakladatelka rodu; Tak pojď, brachu, uděláme z tebe bejka; Kopie) a zvířata obecně jsou jako protagonisté mezi autory hodně oblíbená (Když táhnou tučňáci). Opět je tu pár těch lepších povídek (Mstitel; Na dně Kolosea) i pár propadáků (Můžeš mně pomoci; Favoritka). A stejně jako v Diplomatech i tady každou povídku doprovázejí skvělé ilustrace Karla Soukupa.
Multivesmír, houbičky, černá věc, ohyzdný duch, psychomagie, beatnická generace… co to jako má všechno být? Myslí to autor skutečně vážně nebo si také něco šlehl? Poslední kniha série Zero je jako nepodařený schizofrenní trip. Už s předchozí Vlčí něhou jsem měl docela problém, ale Kdo ohněm je už úplně mimo moje receptory. Nechápu ji, nebaví mě a nelíbí se mi ani kresba, snad s jedinou výjimkou u Roberta Sammelina. Člověk knihou prolétne a nic to v něm nezanechá. Ty neustále se opakující motivy místo aby k něčemu vedly, jen unavují a otravují. Rádoby hlubokomyslné filozofování nemá hlavu ani patu a je spíš k smíchu. Z mého pohledu je Kdo ohněm absolutní ztráta času.
Tři slepé myši sice začínají jako klasická moderní detektivka, záhy se ale pátrání po zločincích kamsi vytratí a namísto sledování práce týmu vyšetřovatelů se autor začne zabývat milostnými vztahy a etickými problémy se sdílením osobních údajů na internetu, gradujících až do fenoménu tzv. snuff movies. Přestože se v závěru vrací stará dobrá policejní akce, celá příběhové linie tak trochu plave na vodě, a dokonce mám pocit, že se chvílemi i topí. Ano, výstřední voyeurství po internetu je možná uvěřitelné, ale celá zápletka a finální rozuzlení je tak ploché a bezkrevné, až se chce člověku zívat.
Rowana je další z knižních sérií, které se v Česku dočkaly pouze prvního dílu. Ovšem v tomto případě, nechuť nakladatelů pokračovat ve vydávání dalších knih, tak trochu chápu. Příběh lidí, nadaných parapsychologickými schopnostmi, jejichž užitím ovládají mezihvězdnou dopravu ve Federaci devíti obydlených planet, rozhodně není pro každého. Autorka přistoupila k námětu z ryze ženského pohledu a vtiskla mu tak punc zamilované romantické rapsódie, kde určujícím faktorem je vztah dvou hlavních postav, Rowany a Jeffa Ravena. Někde v pozadí je také dramatický konflikt, ale jeho důležitost a vyznění je natolik potlačeno, že působí spíš jako vedlejší produkt odpadního hospodářství. Kniha se díky tomu neukotveně potácí a hledá sebe sama v mantinelech, které spoustu čtenářů ani nezaujmou, natož aby je nadchly.
Jestliže kniha o Moretě nahlížela na virovou epidemii, která postihla Pern, z pohledu dračích jezdců, pak Nerilčin příběh se to samé snaží převyprávět z pohledu privilegovaných držebníků. Je to tedy podobná paralelka jako třeba v případě dvojice Dračí skok a Dračí píseň. Stejné události viděné ze dvou různých úhlů. A zatímco Moretin příběh košatí a bobtná, Nerilka je ořezaná na samou dřeň prostého a strohého vyprávění, psaného navíc v „ich“ formě. Na sáhodlouhé promluvy a dialogy tu jednoduše není místo. Na druhou stranu je tak člověk ochuzen o hlubší sondu do vnitřního světa postav, které se díky tomu stávají malinko plochými a černobílými. Emoce tu nechybí, ani atmosféra není špatná, co je to ale platné, když už celý ten příběh vlastně známe…
Ještě nikdy v historii Pernu nebyli jeho obyvatelé tak blízko vyřešení jejich odvěkého snu o planetě bez ničivých Vláken jako ve chvíli, kdy objevili a znovu uvedli do provozu počítačový systém Aivas prvních kolonistů. Příběh díky tomuto fenoménu prodělává radikální proměnu. Dračí jezdci se svými draky zčista jasna plní jen úlohu obyčejných pomocníků a děj se soustřeďuje více na výdobytky moderní vědy a techniky. Ve světle „velkého“ a zásadního úkolu, ztratily zápasy draků s Vlákny najednou na důležitosti. Současně s tím se vytratila i velká část kouzla, která provázela předchozí knihy série. Zdlouhavé pasáže, kde se nic neděje, střídají hluché a nanicovaté rozpravy a jen velice výjimečně se objeví kousek textu, který postrčí člun na divoké peřeje. Dokonce i dlouho očekávané dramatické finále nemá vlastně žádný lesk a šťávu, takže emoce víc vzbouří lidsky dojímavý epilog. Nutno také zmínit, že pokud čtenář není seznámen s knihou Dračí úsvit, bude ve spoustě odkazů, které se tady objevují, tápat.
O Dračím rodu by se dalo říct v podstatě to samé, co o povídkové sbírce Dračí dar. I v tomhle případě je hlavní tíha příběhu posazena na bedra dětí, ale na rozdíl od zmíněné sbírky v ní až na výjimky nevystupují mocní draci a jejich velebení jezdci, ale vše se tady točí kolem hlídacích wherů, šeredných tvorů, kteří mají střežit horníky před plynem a závaly v důlních štolách. Samotné vyprávění v podstatě postrádá výraznější dramatické momenty a poměrně poklidně se ubírá ke svému cíli. Nekomplikovaný děj nikterak nezatěžuje čtenářovu mysl a jeho působení se projevuje spíše ve vyšší emoční úrovni, která dokáže uhranout a strhnout jedny a zcela minout druhé. S hlavními hrdiny je možné příběh prožít a naladit se na stejnou strunu, stejně jako je naopak možné zůstat po celou dobu úplně mimo. Záleží na každém, na které straně barikády si najde své místo.
Jak už název knihy napovídá, je Dračí úsvit jakýsi prequel populární série Drakeni z Pernu. Odehrává se během „prvního míjení“ a čtenář je v něm seznamován s postupem kolonizace kouzelné planety Pern a bojem prvních osadníků se spadem vražedných Vláken. Zpočátku je trochu zmatek v množství postav, které se objeví na scéně, jejich jménech, funkcích a vztazích. Jakmile se ale člověk zorientuje a společnost na Pernu se usadí, už nic nebrání ponoření se do příběhu. O dramatické situace v něm rozhodně není nouze, ať už se jedná o diverzi ve vlastních řadách nebo o pohromu způsobenou Vlákny. Nikam se přitom nechvátá, ale ani se děj zbytečně nevleče. Pořád je totiž co objevovat a čím se zabývat. A pak jsou tu dráčci a posléze i draci se svými jezdci. Jestliže mi první zmínění přijdou kouzelní, u druhých jsem už trochu v rozpacích nad jejich snadným a dokonalým přizpůsobením se. Přestože jsou produktem genové manipulace, nemají se svými životními projevy nejmenší problémy. Něco ve smyslu „všechno vím, všechno znám, všude jsem byl a všechno umím“, téměř okamžitě jsou připraveni plnit úkoly, k nimž byli stvořeni. Přijde mi to trochu cukrkandlové a málo uvěřitelné. To je ale asi také jediné negativum, které k Dračímu úsvitu mám.
Bývalý navigátor a nyní korvetní kapitán Wilf Brim je znovu povolán bránit svobodu a nezávislost světů galaktického Impéria proti rozpínavosti Ligy Temných planet Nergola Triannika. Válka je na spadnutí a s ní přichází i mohutná porce frenetického napětí, které probublává knihou od první do poslední stránky. Prachová nálož, hrozící vznítit válečné běsnění, je skutečně cítit z každé řádky. Čtenář letí textem vstříc očekávané grandiózní finální bitvě jako splašené gravitrony odrážecího pohonu hvězdné lodi nekonečným vesmírem. I v této knize cyklu si užijeme spolu s Wilfem Brimem několika milostných dobrodružství, abychom takto povzbuzeni hned zase naskočili na vlnu startujícího imperiálního křižníku a vrhli se nadsvětelnou rychlostí do další bitvy. Nemůžu si pomoct, ale četbu Brimových dobrodružství si užívám a bavím se jí.
Co je potřeba říct na úplném začátku je, že Decibely nad Brnem rozhodně nejsou vyčerpávající encyklopedií brněnského bigbítu. Spíš by se o této knize dalo hovořit jako o jakémsi památníčku výborného hudebního publicisty a samozřejmě i brněnského patriota Petra Gratiase. To tak trochu předznamenává i zacílení knihy, protože Decibely nad Brnem, ať už chtěně či nechtěně, nejvíce zarezonují právě s duší obyvatel moravské metropole, pro které budou názvy jako Šelepka, U Kozáků nebo Stadion na Lenince, pojmy zcela ryzí a známé. Co mi na knize vadilo asi nejvíce je skutečnost, že se vlastně nejedná o souvislý text, ale o řadu medailonků jednotlivých hudebních těles, navíc s řazením, které od sebe oddělí některé přirozeně navazující uskupení, jako např. Progress Organization od Progres 2, nebo Krabat od Charlie The Bomber. Ve výsledku je to pak výčet toho, kdo s kým kdy hrál, kdy a kam odešel, kdo a kdy přišel… jména, jména a zase jména. Když už přijde nějaká odlehčující sekvence, je natolik osobitá, že ji nezasvěcený čtenář dost možná ani nepochopí. Číst Decibely nad Brnem na jeden zátah znamená běžet dokonale postaveným bludištěm a myslet si, že se v něm neztratíte.
Po famózním vstupu do světa Yilanè je tu druhá kniha série, a jak to už v podobných případech nezřídka bývá, ztratila Zima v ráji mnohé z kouzla úvodního dílu. Není to proto, že by příběh upustil páru nebo se vydal nečekaným směrem, spíš jakoby malinko zabloudil a zapletl se sám do sebe. Tam, kde jsme v první knize poznávali podivuhodnou ještěří biotechnologickou civilizaci a její fungování, nyní máme nemastné neslané filozofování Dcer života/smrti, které nemá daleko k náboženskému fanatismu se všemi jeho klasickými projevy. Ani mořeplavci Paramutan už nemají onu životnost lidí Sasku, jež tolik pozvedla vyprávění v předchozím díle a zavedla ho k novým a vzrušujícím okamžikům. Pořád je tu samozřejmě co nacházet a objevovat, čím se bavit… jen se mi zdá, že tentokrát se jede na nižší rychlostní stupeň.
Ze třetího pokračování Daredevila jsem malinko zklamaný. Přestože se atributy tvůrčí dvojice Bendis/Maleev výrazně nezměnily, poprvé mám pocit jakési stagnace. Neustálé omílání klíčového momentu příběhu, totiž odhalení identity Daredevila, jež se v podstatě objevuje v každé knize, začíná unavovat. Retrospektiva je dobrá věc, ale proč se v ní rochnit pořád dokolečka dokola, zas a znovu a ještě jednou přídavkem? Dokonce i příběhy, ten první s Black Widow a Jigsawem i ten druhý s Alexandrem Bontou, mi přišly ztracené, plytké, jakoby se nikam nevyvíjely. Nebo jsem je prostě jen nepochopil. Je mi líto, ale poprvé jsem se s Mattem Murdockem nudil a nad panely občas i usínal.
Pátá kniha cyklu Atevi zřejmě už definitivně opouští planetu atevů a odehrává se výhradně na vesmírné stanici na oběžné dráze, kde to mezi subjekty tří světů - lidí, kolonistů a atevů - klokotá, tře se, naráží do sebe a jiskří, jak se sluší a patří na dramatické čtení. Obránce si zachovává čtivost předchozího dílu, i když vyprávění už není tak strhující a bohaté na události. Opět se mohutně intrikuje a politikaří, ale na rozdíl od prvních knih cyklu to zase až tolik nesnižuje dynamiku samotného příběhu. Autorka poznovu upletla dostatečně složitou spleť příčin a následků, které je potřeba na vlastní nebezpečí rozplést a uchopit.
Předchůdce otevírá druhou atevskou trilogii, přičemž začíná přesně tam, kde první trilogie skončila. A jestliže jsem měl s prvními knihami cyklu problém s nadmíru vysokou dávkou politické instruktáže, jež šla tu více či méně na úkor dynamiky a napětí samotného vyprávění, tady se mi dostává odměny za výdrž. Jakoby se s opuštěním povrchu planety a přesunem do vesmírné stanice na oběžné dráze protrhly stavidla. Hned je tu spousta zajímavých momentů, které, byť sevřené klaustrofobickou atmosférou uzavřeného prostoru, dýchají, košatí a otevírají příběh do netušených dimenzí. Přistihuji se dokonce, že namísto dříve útrpného prokousávání se nudnými kapitolami politologie, čtu dlouhé pasáže Předchůdce se zatajeným dechem. Dokonce začínám chápat i celou složitou konstrukci atevské psychologie, a to i v těch polohách, které mi při předchozím čtení unikaly. Čtvrtá kniha Atevi mě prostě bavila.