Luipenox komentáře u knih
Spád, příběh a originální pojetí magie, to jsou tahouni celé knihy.
Malou chvilku mi trvalo, než jsem přivykl styku, kterých je kniha psána. A po pár minutách čtení mě spád příběhu popadl a táhl dopředu. Knihu jsem si opravdu užíval a těším se, až se začtu do pokračování.
"Stvoření bylo velké zhruba jako fretka, mělo podobně mrštné tělo, ale nohy dost dlouhé, aby dokázalo běžet s elegancí horského vlka, místo aby se plížilo jako ještěrka. Kůže toho tvora měla temně rudou barvu vzácného vína. Na hlavě mu zářily velké kulaté oči barvy surového jantaru a z jejich pohledu čišela inteligence."
Oscar Wilde je génius! Génius, kterého ovšem nejsem nejspíše schopen docenit.
Dílem jsem přes některé pasáže, které se, snad pro mou neschopnost vstřebávat vyčerpávající výčet minerálů, gobelínů a dalších, staly nezanedbatelnou měrou těžce stravitelnými, musel opravdu prokousat. Ovšem to je snad jediný kaz na kráse tohoto díla. Jazyk, kterým je dílo napsáno má své nádherné kouzlo, které po několika přečtených stranách člověka pohltí a po celý zbytek příběhu ho hřeje ta rozkošná hra se slovy. Naprosto výtečné jsou pasáže, ve kterých diskutuje lord Henry Wotton a propaguje svůj hédonismus.
"Už mě ani nenapadne něco schvalovat nebo neschvalovat. Takový poměr k životu by byl nesmyslný."
Vyvrcholení série, a to nejenom ukončením příběhu, ale i samotným zpracováním.
Ač je kniha téměř nejdelší z celé série, přečetl jsem ji rychleji než všechny ostatní. Výtečný styl, na který se autorka dopracovala v průběhu sedmi knih podtrhuje nastolenou atmosféru, která člověka strhne a nedá mu od knihy odpočinout. Ve chvílích, kdy jsem knihu zrovna nečetl, jsem musel přemýšlet nad tím, co se stalo a co se nejspíš stane. A i když jsem viděl filmové zpracování dříve, než jsem četl knihu, napětí z dalšího čtení jako by se tím nesnížilo.
"Samozřejmě, že se to děje uvnitř Tvé hlavy, Harry. Ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?"
Velice pěkné čtení pro děti.
Kniha má poutavý děj a příjemný spád. Mně osobně se velice líbí a našim dětem stejně tak. Podařené jsou i ilustrace, díky kterým si i ti menší čtenáři přijdou na své.
Nešetřil bych superlativy, jen kdyby mi z toho nebylo tak smutno. Skutečně velké dílo.
Kniha je skutečně vizionářským dílem, jejíž proroctví se bohužel skutečně naplnilo. Pro mě, čtenáře z dnešní doby, je to smutná retrospektiva, která upozorňuje, jak ohebná je lidská paměť a lidský hřbet.
Kniha je jakýmsi předskokanem díla 1984, myšlenky z Farmy zvířat slouží jako jakýsi základ pro antiutopistické prostředí. Vždyť i Farma zvířat postupně utápí svá zvířata v antiutopistickém proudu.
Příběh má příjemný spád, je nekonvenčně podáván a působí zvláštním dojmem, který vzbouzí soucit i opovržení s tou či onou postavou.
Kniha mě skutečně zaujala, jak svým vypravováním, tak svou výstředností. Ovšem to, co si u mě získalo pozornost, následně i zkazilo dojem. Z knihy je cítit jako balvan nepříjemná negativita, která se zrcadlí ve všech postavách. Chápu, že je na tomto postaven příběh, ovšem celá kniha se tím pro mě stala jakousi mrzutou ukázkou stinných lidských stránek, která při čtení sedí člověku za krkem, a ač nutí člověka číst dál, zároveň jej studí u srdce.
Někdo si v knize určitě dokáže libovat, já jsem si mnoho pasáží také užil, jen celkový dojem už tak kladný není.
Kniha má rozhodně své kouzlo, které jsem měl tu radost poodhalit.
Některé části se četly samy, nutily mě hltat každé slovo, každé písmeno. Povětšinou to byly ty, ve kterých uháněl děj kupředu, ať už v příběhu z vypravování nebo v samotném životu na Starém Bělidle. Kolikrát se mi i draly slzy do očí. Zato se pak některé více popisnější části vlekly. Tempo knihy pro mě bylo tím pádem poněkud kolísavé.
Ovšem z některých popisných části jsem měl vysloveně radost. Mohl jsem nahlédnout na téměř zapomenuté zvyky, pod pokličku myšlení ze starých časů. Zajímalo by mě, jak kniha působila na dobového čtenáře, mě v tomto ohledu rozhodně potěšila.
Jedná se o velice zdařilou knihu, která vypráví podivuhodný příběh naděje, víry a lásky.
Dílo se velmi příjemně čte, obsahuje jak části, které dokáží dojmou a nutí k zamyšlení, tak i momenty, u kterých se člověk upřímně zasměje. Často je v knize zmiňována víra v Boha, což mně osobně nevadí, a protože nejsem křesťan, dostačuje mi zkrácení "víry v Boha" na "pouhou" víru, že to má všechno smysl.
Nick Vujicic je obdivuhodný člověk, který se se životem přestal prát a "jednoduše" si jej zamiloval. A já i díky této knize věřím, že to může zvládnout každý.
Autorův styl mi od začátku do konce nesedí.
V knize se sice nalezne pár zajímavých informací, ovšem je třeba pročíst mnoho stran, které bych oželel, než jsem se k nim dopracoval. Uvedená fakta jsou často suše podávaná, bez náznaku souvislostí a tím pádem těžko uvěřitelná. Úsměvné mi přijde autorovo prozření, kterým zakončuje knihu a ve kterém lze nalézt nejeden protimluv s přihlédnutím k předešlému obsahu.
Stejně tak hodnocení na webu, který ke knize vznikl, je zavádějící. Všechna hodnocení pozitivní, ale na jednu stranu chápu, že autor se snaží využít svůj talent..
Dvě a dvě je pět, nebo tři.. Jak se to hodí!
Velice silné dílo, které v člověku vyvolává rozporuplnou emoční salvu. Zároveň donutí člověka přemýšlet, co je vlastně skutečnost a jak pružné a ohebné je lidské vědomí, kterým lze do značné míry manipulovat.
Mimo to prostředí děje nadneseně vykresluje události, které se v mnoha zemích děly až několik let po vydání díla, jako by se snad sami diktátoři dílem inspirovali.
Kniha vládne krásným kouzlem, které postupně vyvstává, aby člověka navnadilo do dalších kapitol.
Velice milé čtení, místy působící více jako pohádka, místy jako popisný příběh, který se občas nevyhýbá až krutému popisu, ovšem nikoliv samoúčelně. Vykreslení krajiny se člověku promítá před očima a postavy celého příběhu nabízejí nebývalou rozmanitost.
Bylo mi potěšením zúčastnit se hobitova putování na Cestě tam a zase zpátky.
První polovina knihy se četla velice dobře, všední dny z pohledu kluka dávaly příjemný pocit. Druhá polovina, řečená indická, se mi líbila méně.
Pro mě osobně nejlepší kniha z celé trilogie.
Když jsem se dočetl až ke zkáze Saurona, říkal jsem si, o čem bude zbývající třetina knihy.. A byl jsem velmi příjemně překvapen posledním příběhem z Kraje, který byl ve filmu opomenut. Mistrně napsané dílo a velmi působivé zakončení celého příběhu.
Dle mého názoru je kniha o hvězdu lepší než předchozí díl. Sice jako by dílo obsahovalo dvě knihy, jak se rozdělila hlavní linie, ale obě cesty sledují příběhy, které je radost číst.
Jako dítě jsem po rodičích chtěl, aby mi z ní každý večer předčítali. V té době to pro mě byla úžasná kniha plná dobrodružných příběhů a kouzelných obrázků. A i teď ji dokážu ocenit a rád jsem si zase po letech připomněl, jaké to bylo, být okouzlen a polapen v pohádkovém světě.
Kniha se mi celkově líbila, jen jsem se dost často ztrácel v popisu místa a směru.
Dílo je to poměrně čtivé, místy rozvleklé. Někdy jsem si čtení naprosto užíval a hltal slova, někdy jen četl a těšil se, až kapitola skončí.
Na některé bajky si vzpomínám z dětství, některé se mi líbily a některé mi nepřišli příliš dobré. Těžko říct, kolik z nich lze skutečně připsat na vrub Ezopovi. Nicméně lze v ní najít líbivé povídky.
Poutavě zamotaný příběh, který zasluhuje přečtení. Molière byl mistr divadelní pletichy a toto dílo je toho důkazem.
Velmi čtivé dílo, které je z pohledu dnešního člověka ještě více aktuální. S nadšením jsem hltal každý řádek. Už tehdy se Karel Čapek zamýšlel nad nebezpečím, které skýtá umělá inteligence a mistrně dokázal člověka tímto tématem upoutat. Kniha je jedna velká dialogová smršť, která mě přenesla přes každou stránku s očekáváním, co naleznu na té další.