Mahuleno komentáře u knih
...tak, já ti, Karle, nevím...(*viz poznámka v závěru) – Dvaačtyřicátá rovnoběžka - první díl z trilogie nazvané USA– mne tedy příliš neuchvátila. Román zasazený do Spojených států z počátku 20. století - až do 1. světové války - nemá v podstatě žádný románový příběh. Je to dílčí popis životních příběhů několika postav, rozdělený pro každou z nich do jednotlivých kapitol v první polovině knihy. V závěru se jejich osudy částečně spojují, ale trochu jsem potom , právě díky tomu členění, ztrácel v postavách orientaci (ale to možná není chyba knihy, respektive autora :-) ). K tomu přistupuje zvláštní stylizace románu – před každou kapitolou vkládaný tzv Kinožurnál – zřejmě útržky ze současného tisku a jiných médií, jako heslovitý obraz doby a společnosti. Těžko posoudit, nakolik dokumentární a nakolik fabulovaný. A další „předkapitola“ – Záběr – útržkovité vyprávění další osoby, podle mne nijak přímo nesouvisující s postavami románu. Také sama stylistická stavba těchto dvou vkládaných částí mne trochu iritovala a přiznám, že v závěru jsem je četl "ob řádek". Z románu je rovněž patrné, že autor byl v dané době sympatizantem levicového hnutí a socialismu.
*Poznámka: Kdysi dávno jsme měli s jedním mým kamarádem takový zvyk: Když jsme byli v čemkoliv na velkých rozpacích, používali jsme k hodnocení situace vyjádření: „Tak, já ti, Karle, nevím, jestli nám to uhlí přivezou...“ Tolik slíbené vysvětlení k úvodu.
Přiznávám, že jsem přečetl jako položku do výzvy. Autorčiny autentické příhody
a příběhy z recepce "béčkového" hotelu, kam přišla pracovat ze zcela jiného prostředí, jsou často vyvolány právě nezkušeností, někdy až naivitou, v tomto oboru. Takže mne spíše pobavily příběhy z doby, kdy zde již nějaký čas pracovala
a dokázala řešit problémy, které vznikaly z různých příčin, s cizinci především jazykových. tato část mi připomínala Leo Rostena a jeho "Pan Kaplan má třídu stále rád". Vzhledem k tomu, jaké jiné knihy ode mne dostaly tři hvězdičky, víc nemohu.
Kniha je zřejmě napsána podle skutečných zážitků autora Aloise Musila. Evidentně je psána pro mladší čtenáře. Děj samotný je dost prostý - neustálé rozmíšky mezi sousedními kmeny, kořistnické nájezdy a následné návraty domů s kořistí nehostinnou pouští. Ne vždy se podaří dosáhnout zpět domácího ležení. Zajímavá je snad jenom květnatá mluva arabských národů, ale po pár stránkách bohužel čtenářsky únavná. Kniha mě nijak nezaujala a znamenala pro mne jenom "zářez" do čtenářské výzvy.
Drsný příběh, přesněji hodně drsná kniha, nic pro slabší povahy. Podle mne nemusel Kepler být takový "detailista" při popisu vražd, lépe řečeno poprav a vrahových úvahách o jejich provedení. Víc snad ani nebudu komentovat, to bych asi dost vyzradil z příběhu. Na pár stránkách dostává román "nádech porna", protože to ale nikam děj neposunuje, je to podle mne zbytečné. Takže jedna hvězda dolů (3,51)
Jedna z kategorií Čtenářské výzvy 2017 je "kniha od autora ze sousedícího státu". Tak jsem si řekl, podívám se na slovenskou současnou literaturu - vidím - úspěšná autorka a bestseler - Všechno nebo nic od Evy Urbaníkové. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Pozdě jsem zaregistroval v anotaci, že je to román pro ženy - no nevadí, řekl jsem si, aspoň zjistím, jaký rozdíl je mezi románem pro muže a románem pro ženy :-). Ačkoliv nějak jsem nezaregistroval, že by některé romány byly uváděny jako "pro muže".
Tak jsem se do toho dal - první kapitola - a hned pecka: rozhovor dvou kamarádek o sexu - slovníkem "holky ze Záběhlic"... bohužel, tento styl první kapitolou zdaleka nekončí, ale začíná. Nicméně jsem se prokousával dál a přiznám se, že chvíli mne docela bavily dialogy Lindy a Jakuba, když jsem přeskakoval některé výrazy, ale kniha se z toho udělat nedá. No, zkoušel jsem jsem to do poloviny knihy a potom už bylo jasné, že to nedám...ztráta času...budu si muset vybrat jiného "autora ze sousedícího státu". Dámy, nevěřím, že to je "román pro ženy"!
Hvězdičkami nehodnotím, nedočetl jsem, ale byla by to max jedna hvězda...okousaná :-)
Kniha povídek, lépe řečeno příběhů nebo reportáží, protože jsou o skutečných událostech. O událostech, které ukazují na lidskou lhostejnost v péči o přírodu a životní prostředí. Někdy lhostejnost, někdy hloupost. Například příběh, decentně nazvaný autorem Havárie myšlení, je vyloženě o lidské hlouposti a nebál bych se říci blbosti.
Trochu jiná je Válka s křečky. Tam je krásně vidět jak složitá je příroda a jak všechno souvisí se vším a všechno je v rovnováze. Tady šlo spíše o to, jak dobrý úmysl přinesl špatné následky, účelný zásah do přírody porušil tuto rovnováhu s dalekosáhlými dopady.
Na svou dobu poměrně odvážný počin autora, protože se leckdy dotýkal státních podniků a i státních institucí a stavěl je někdy do nepříznivého světla.
Ilustrace Vladimíra Jiránka vtipně a tematicky doprovázejí tuto knížku.
(SPOILER) Začátek románu, kdy hlavní postava, Aziadé, je jako studentka na semináři srovnávacího tureckého jazykozpytu, nesliboval velkou zábavu, spíš naopak.
-----------
...zvonilo. Bang si zapálil dýmku na znamení, že je seminář ukončen. Pohladil něžně kostnatými prsty zažloutlé archy uigurské neboli staroturecké gramatiky a řekl suše: “Příště si promluvíme o struktuře negativního verba; vyhledáme si je v manichejských hymnech, které opěvují slunce a světlo.“ V jeho slovech zněl slib i hrozba zároveň. Filologie pro něho neměla smyslu od smrti velkého Thomsena v Kodani. Mladí nerozuměli ničemu a vysvětlovali všechno ustrnulým instrumentálem.
-----------
Nakonec jsem byl rád, že jsem se nedal odradit úvodní kapitolou, protože se mi začal líbit kultivovaný styl vyprávění.
-----------
- V čítárně páchlo prachem z knih, folianty a moudrostí...Aziadé otevřela knihu. Sklonila hlavu a svraštila čelo, jemně klenuté. Dech divošských slov se dotýkal jejích uší a její zastřený zrak viděl za černými uigurskými hieroglyfy turánské stepní jezdce, noční tábory nomádů a bledou šeď anatolských pahorků.
----------------
Líbilo se mi takové spojování činností, událostí, s představami Aziadé – její fantazií, ale i s osmanskými dějinami nebo osobnostmi. Líbily se mi popisy míst – často krátkými někdy až úsečnými větami, přesto vykreslující plastický obraz krajiny či prostředí.
Aziadé je dcera bývalého ministra Osmanské říše Achnmeda-paši. Jejím manželem měl být osmanský princ Abd-ul-Kerim. Po zrušení sultanátu a rozpadu říše ale Aziadé odešla s otcem z Istanbulu do Berlína, kde se seznámí s lékařem Hassou a posléze se stane jeho ženou. Z jejího pohledu a z pohledu jejího otce ženou nevěřícího. A na svatební cestu jedou do Sarajeva, odkud pochází Hassův rod.
--------
„Dej si pozor,“ pravila, jedeme do zbožného mohamedánského města, kde mne budou ctít a tebou pohrdat, neboť já vedu bohulibý život, ale ty jsi odpadlík, což je horší než nevěřící. Ale neboj se. Budu tě chránit, protože jsi můj muž a protože jsem odpovědna za tvé blaho.“
„Dobrá,“ řekl Hassa a měl trochu strach z robustních sarajevských bratranců, kteří se jmenují Hassanovičové a jistě jím budou pohrdati.
-----------
Sňatkem s Hassou začíná její vnitřní svár mezi „východní“ a „západní“ kulturou, který se dramatizuje, když se náhle objeví princ Abd-ul-Kerim.
-------------
...Aziadé si zapálila cigaretu. Plamínek osvětlil jí obličej, kouřila v chůzi a všechno v ní se bálo prince, který se nenadále objevil a po ní volal. Cigareta doutnala. Viděla, jak je popel delší a delší a myslela na žhoucí žár veliké pouště, z níž předkové přišli a zdolali svět. Všechna velikost říše byla nyní ztělesněna v tom muži, jenž měl malátné ruce a volal po ní. Musila za ním jít, musila se v prázdném domě Osmanově státi služebnicí pokornou a oddanou, jak to Bůh uložil ženám za povinnost....
...Aziadé svraštila čelo. Od Hassova světa ji dělila propast a nebylo mostu, který by ji překlenul. Hassa ničím nepřipomínal předky, kteří žili v Sarajevu a střežili své ženy. Splynul s tímto světem, v němž se zrodil a k němuž chtěl náležeti. Nebylo to Hassovou vinou, byl-li takový jako všichni lidé kolem něho, a bylo by nespravedlivé trestati jej za to... Hassa byl nevěřící, odpadlík, bezmocný ve světě citů. Měl silné ruce a obratné prsty a byl spokojen v úzkém světě své lásky...
Vřelý cit ji pronikl. Nebylo možné pomyslit, že by v jejím životě neměl už být Hassa. Hassa byl její muž, milovala ho, bez přinucení se zaň provdala, bez přinucení se mu oddala. A nyní seděla na lavičce v parku a myslila na cizího muže, zatím co její vlastní ležel v posteli a toužil po ní. Chtěla jíti za princem, jak jí kázala povinnost, ale Hassův stín by šel s ní, pronásledoval by ji. Všude by se zjevoval jeho stín, viděla by jeho oči, čtla by němou výčitku v jeho rysech, slyšela by kletbu, kterou by jí dal na cestu. Aziadé sevřela ruce. Není východiska ze slepé uličky nenadálé strasti...Povinnost a hanba, čest a rozkoš byly znenadání spleteny do zamotaného uzlu a Aziadé už nevěděla, táhne-li ji povinnost k princi nebo zdržuje-li ji láska k Hassovi.
-----------
Závěrečnou kapitolou knihy je dopis Aziadé otci, který je vyznáním definitivního příklonu k „východní“ kultuře. Vyznáním emotivním až dětsky upřímným, takže navozuje otázku, je-li to autorská fikce nebo životní postoj. Vzhledem k tomu, že Kurban Said je pseudonym baronky Elfriede Leopoldine Ehrenfelsové, která knihu vydala pod tímto pseudonymem a skutečným autorem byl pravděpodobně Lev Abramovič Nussimbaum (pseudonym Essad Bey), německy píšící spisovatel rusko–židovského původu, který konvertoval k islámu, je docela možná varianta dvě – životní postoj.
Poznámka: Pod pseudonymem Kurban Said zveřejnila Ehrenfelsová jak román Ali a Nino tak i román Děvče ze Zlatého rohu.
Badatelé se spíše přiklánějí k názoru, že Elfriede Ehrenfelsová si sice zaregistrovala pseudonym Kurban Said, ale nebyla autorkou děl pod tímto jménem zveřejněných; tantiémy za vydané romány údajně přeposílala Lvu Nussimbaumovi, který se skrýval v italském exilu. Její vlastní podíl na díle se považuje za neprokázaný.
Trochu komplikované (trochu dost), skoky v čase a nakonec trochu krkolomné rozřešení celé zápletky. Podle mne nic moc.
Kriminální zápletka je brzy avizovaná a naznačená. Celé "pátrání" není nijak dramatické a rozuzlení a je docela přijatelné. Škoda jenom, že jsem chvílemi nevěděl, čtu-li detektivku nebo kuchařskou knihu. Uvítal bych spíš víc obrázků a popisů krajiny, což Krušné hory určitě nabízejí, zvláště když dost výraznou linkou v příběhu jsou procházky se psem Pažitkou. Nicméně jsem byl zvědav na rozuzlení, takže jsem knihu přečetl rychle, což ovšem při jejím rozsahu není takový problém. Autorka píše půvabné knížky pro děti a rád bych hodnotil vyšším počtem hvězdiček. Bohužel, ale i když budu hodně vlídný, na víc jak dvě hvězdy to není.
Frederika - žena, která muže provokuje, snad ani ne záměrně, prostě je taková živočišně. Vaillland hledá přirovnání právě v živočišné říši: "Isaac to rozpoznal rychleji a přesněji než já. Objevil na první pohled to, co já hledám od setkání s Frederikou. Promarnil jsem čas s lamami, s pumami, ovcemi, kožešinovými zvířaty, s malajským nártounem a s krtkem. Frederika je pstruh."
Přiznává, že někdy by si přál, aby se jeho postavy chovaly (v reálu - je to koncipováno jako vyprávění o okruhu jeho známých a snad přátel) tak, aby se to hodilo do jeho knihy ("...chtěl bych, aby zemřel dřív než já, abych mohl o jeho smrti napsat...").
V části IV - Frederičino vyprávění - autor vyznává: "Když píši, chovám se jako ona; ve dnech, kdy jsem ve formě, nevím, kam mě má vyprávění zavedou, ale postupuji bezpečně. Když píši román, všímám si v životě kolem sebe jen toho, co mi může posloužit pro román."
Tato část knihy se mi líbila nejvíce, v kapitole "Saint-Genisovo vyprávění" jsem měl chvílemi pocit, že čtu Franze Kafku...
Byli to muži, kteří jen šli šli šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi rozmlouvali.
Tak začíná kniha a bez varování , aniž by čtenář tušil, kdo mluví, začíná avizované vyprávění...no vyprávění, zmatené příběhy nepříběhy - jeden úryvek: „Žil jsem tady a nedělal nic, co by zanechávalo následky. Účel měly nanejvýš drobné úkony, které mi sloužily k obživě.....Jinak se mé myšlenky ničím nenamáhaly, přicházely bez otázek, nekonstruovaly žádné odpovědi na zdánlivé problémy. Spal jsem, když jsem byl unaven, vstal jsem, když jsem se prospal. Zvedal jsem kameny, ohmatával je a zase je pouštěl...“ no a přesně taková je kniha.
Některé pasáže mi připomínají stavebníka z filmu „Na samotě u lesa“, který vypočítává, co je třeba ke stavbě. Někdy zase kluka přicházejícího do koloniálu, z povídačky „Máte, prosím vás, ty bonbony, co tak fouknou do krku, za dvě koruny?...(Uznávám, že zrovna tento příměr není moc fair, protože asi není moc čtenářů, kteří budou tento „příběh“ znát.)
A hodně mi připomíná Franze Kafku a jeho Zámek (nepochopitelný mamutí úřad), ale nejvíc se to podobá nějakému horečnatému snu – fantasmagorické kulisy, postavy a události se překotně valí na čtenáře a přesto se nic neděje...
Rád bych napsal, že např. Abel vypráví lépe než Babel, či Babel lépe než Cabel, ale nemohu, kromě úvodního autorova vysvětlení už o nich není ani zmínka. A jak přesně vystihl autor doslovu Vladimír Kafka, jehož slova si teď ve zkratce vypůjčím: „Tři mysteriózní postavy jdoucích jsou vlastně mystifikací: jejich údajný rozhovor je monolog o třech hlasech.“
Nicméně se musím ptát, čím si tato útlá knížečka, kterou jsem dočetl jenom ze zvědavosti, co se ještě dá vymyslet a napsat, zasloužila můj, tak obsáhlý, komentář...
Ovšem jinak trvám na tom, že kdo nečetl, o nic nepřišel.
Nemohu si pomoci, ale pro mne jedna ze slabších knih E. M. R. Nezaujala mne.
Jakkoli se novela dotýká dodnes nevyřešeného vztahu Izraele a arabských států, mne příliš nezaujala. Čas začátků izraelského státu, letiště vznikající izraelské armády s piloty vycvičenými v tehdejším Československu a letadly poskládanými "ze čtyř vraků jedno provozuschopné". Chápu, že tak to zřejmě bylo, mně ale docela vadil styl dialogů - často roztrhané,
s přeskakujícími tématy aktérů. Jakoby se ani neposlouchali. A večírek pilotů se zdravotními sestrami - pro mne vyloženě rozčilující - hodně lidí pohromadě a každý mluví o něčem jiném. Tedy z literárního hlediska ale dobře vystihující průběh takové "akce".
Přiznám se, že jsem dočetl ze zvědavosti, kam míří a jak dopadne noční "mise" Johny Cohena.