marcela6183 komentáře u knih
Jedno Jessice nelze upřít - má to dobře vymyšlené, na předchozích romancích si vytříbila styl a s postavami žije, dýchá, vstává, zapadá i mrká řasami.
Shodnu se tady s většinou předchozích komentářů. I pro mne je takhle dvojka jedinečná. Duševní přerod ne vlastní vinou zrůdy je fascinující, návykový a dává tušit, že si autorka pěkně pohnojila, když to dotáhla na pětku už u třetího dílu.
Samotný děj není nijak komplikovaný, ale kniha má pro mne několik silných momentů.
Navíc i fakt, že se kromě hlavní(ch)ho hrdiny(ů) vyvíjejí i postavy nepřátel, myslí a jednají i samostatně (jak osvěující), je velké plus. Opět narážím na jazyk, protože autorka je fakt vtipná špičkování mezi bratry je osvěžující a párkrát jsem i řvala smíchy. Těším se na Butche a jeho příběh.
A poznámka pod čarou - povídku Otec nutno brát jako epilog, nikoli jako pointu. Příběhu neubírá, jen dokresluje.
Jedno Jessice nelze upřít - má to dobře vymyšlené, na předchozích romancích si vytříbila styl a s postavami žije, dýchá, vstává, zapadá i mrká řasami.
Jestli jsem první knize série vytýkala ženský pohled psychologie, tak tady nemám slov. Hollywood je prostě alegorie všech slaďáků romantických hrdinů. Včetně tématu utrpení, oběti a vykoupení.
Pro mne emočně nejsilnější zážitek není Maryno prozření, ale Rhagova nevěra a následné Maryno vypořádání s ní. Oba hlavní charaktery jsou každopádně lepší a propracovanější, než v prvním díle.
Navíc i poměrně zdařilá předehra pro následující (a pro mne nejzdařilejší knihu celé původní série) příběh Zsadista.
To původní bylo za čtyři, tohle určitě taky. Jen prostě držet a nepustit. Čtivé to je a autorka má jedinečný styl (čteno v angličtině).
Jedno Jessice nelze upřít - má to dobře vymyšlené, na předchozích romancích si vytříbila styl a s postavami žije, dýchá, vstává, zapadá i mrká řasami.
První díl a seznámení si opravdu zaslouží čtyřku. Je poctivě vydřenou a vydařenou ouvrturou k vlastnímu světu, myšlenkovému konceptu i (sorry!) jazykovému okénku.
Příběh je trochu neobvyklý, jelikož hrozící nebezpečí vlastně udeří až na konci a spíš stupňuje pointu, než že by nějak patřilo k příběhu.
Trochu ujela psychologie hlavního hrdiny do ženské stylizace. No co už.
Dorazila jsem originál a nevím, jestli mám autorku chválit, nebo s ní soucítit. Ano, potřebovala dodat třináctému (!) dílu šťávu, což se jí mimochodem povedlo podle mého skvěle.
Pocit marnosti jsem zatím neměla nad žádým z dílů. V předchozím mi naopak ono dokonalé štěstí už lezlo na nervy. Život přece nekončí jen svatbou. Tou ty průs-švihy teprve začínají.
Posune se pár dějových linií, pár se jich vyvine i zajímavě.
Aktuálně čekám na Hollywooda a Solu, protože to, co Jessika nakousne, je obvykle zajímavější, než to, co prvoplánovitě vypráví.
Sága nepříjemně košatí a sem tam odpravit nějakou postavu je třeba. Inspiraci ve Hře o trůny ale nehledejte. V romanci umírá hlavní postava dlouho a bolestně. Přesně tak tady. A přece si říkám - konečně!
Jinak celkově spousta věcí po kompaktním Královi opět pootevřena a naznačena. Opět začíná být vidět, že autorka má jednu vůdčí linii a přestala odbíhat k jiné sáze.
Až někdo nazná, že je možné hvězdičkovat cokoli, co už vyšlo (a nejen v češtině - pro homo libris amicus britanicae), tak si představte velice slušnou tři a půl.
Jen víc, jen hloubš, jen dál pod kůži malého povrchního měšťáčka. Ať to bylo před dvěma stoletími nebo včera, pořád to funguje.
A zrovna tak je jedno, jestli to byla administrativa carského ruska, habsburské monarchie, pseudodemogratické republiky české nebo starověkého Říma. Dej blbovi přepážku a židli a vytvoříš boha. Sešli na boha nadřízenou instanci a najdeš patolízala.
Dokonalá sonda, nadčasová alegorie, čtyřka k tomu a touha pro jednou (sic!) vyznávat chaos.
Jediná Cooperova kniha, kterou jsem z celé pentalogie přečetla. Mám dojem, že i kniha nejlepší.
Surovost života a nevyhnutnost smrti, absence dobrých konců a nutnost jednoduchých a rychlých rozhodnutí, zkratka v příběhu, dobové reálie a zakotvenost příběhu. I když jto není dílo a priori určené dospělým, stále má co říct. Nechybí mi šťastný konec pro Coru, jen na alegorii ilustruje autor celkové vymírání indinů kmen po kmeni. Jako lidi jsme děsná zvířata. Je jedno, jestli se tomu říká čest, odvaha, bláznovství nebo hrdinství.
Za dvě stě let se toho fakt moc nezměnilo. Historie varuje a stále se opakuje, příběhy nekončí šťastně a život jde dál. Je třeba žít a nemyslet na to, že Day Lewis je rozporuplý charakter, ale bravurní herec. Pro knihu trojka, film určitě za čtyři. Doteď mi zvoní v hlavě ústřední smyčcová linka.
Viděno optikou autorovy další tvorby, nijak se to nevymiká. Viděno optikou malého českého člověka, je to docela masakr. Naštěstí vlastním dík odičům předlistopadové vydání a opravdu je to nebe a dudy - myšleno ušetřeme si pesuchytré komentáře o zvěrstvech éry a zločinnosti režimu.
Především - král Šumavy je lidský příběh. Nevidím ho jako heroismus - spíš hyenismus doby na lidech a lidech na jiných lidech. A zároveň jedno velké kdyby a memento. Nebylo by třeba střílet na hranicích lidi, kdyby se jim ukázalo, že i za hranicemi je chleba o dvou kůrkách.
Poučení? Špatně nastavený režim s ducha vymývající ideologií plodí zrůdy.
Nechci už číst nikdy znova, jedno stačilo, ale byl to dechberoucí zážitek na úrovni trojky.
Jestli je tu někdo, kdo neviděl večerníček a bude tvrdit, že jako první četl knížku, tak sním svůj slabikář z první třídy.
/REVIZE 22/11/15: "Jestli je tu někdo, kdo se se narodil v osmdesátkách, kdo neviděl večerníček..." Neboť mne jeden pán upozornil, že v jeho věku je dané konstatování nepravděpodobné. A já mám ráda svůj slabikář./
Každopádně to, že takhle roztomilé vyprávění pro děti vyprodukovat autor temné Markéty Lazarové, naivního Rozmarného léta a depresivního Pekaře Marhoula - klobouk dolů. Podle mne jedna ze dvou knih starého pána, které se dají číst.
Vždycky jsem byla zlobivá a Barbucha bylo super strašidlo pro zlobily. Jednou ho musel napolo spící rodič vyhánět zpod postele, abych byla ochotná v pokojíčku zase znova spát (podotýkám po sledování večerníčku). Fenomén dětského strachu je těžce výchovný - pak jsem byla minimálně měsíc hodňoučký dítě.
Příběh kompaktní, promyšlený, vypointovaný a dokonale dětský. Děkuji, pane Vančuro za skvělou čtyřku a kousek, na něž nikdy nezapomenu.
Bohuže jako první viděn film, takže kniha slyšena ústy p. Filipovského a viděna očima p. Funèse. Jen ten Molière mi trochu utek.
Přece jen zajímavý jazyk a skvělá myšlenka. Už nikdy nezakopu nic na zahradě (ani mrtvolu). Jak napálit vychytralého škrta se mi od té doby v životě hodilo už několikrát. Deformace charakteru vlivem peněz pozoruju i na sobě. A co víc - nějak to nejde ovlivnit:-)
Každopádně ve zkratce je síla, v dialogu vtip, v pointě kouzlo a já dávám za pět.
Četla jsem jen díky tomu, že ji vytáhla z knihovny mamka. To, co bylo před 15 lety jako zázrak a zjevení dnesa učí manažerské a jiné "-ské" kurzy jak na běžícím páse. I proto jsem ráda, že o tématu samém i knize vím už dávno a pohled na ni nezkreslují cizí výklady.
Vlastně je to sonda tak trochu ve stylu ryze československé lékařské školy a s trochou nadsázky bychom mohli říct, že nejlepšího československého doktora známe z podání p. Hrušínského. Nám, narozeným v té době tak někdy ke konci, majícím odstup od startého a ne dokonalý pocit sžití s novým přináší pohled na duši člověka, který mnohdy doslova i obrazně drží naše srdce a jiné orgány na dlaních a na špagátě.
Mám ráda i styl psaní pana doktota.
I doktor je jen člověk - i když chytřejší, než většina z nás.
A já vám, páni lékaři, tenhle úděl nezávidím. Je to čtyřka, ale pěkná čtyřka, Mlho!
Mám z té knihy husí kůži. Podobně se to podařilo jen pár vybraným dílkům. Ale takhle výrazně to dokázala jen Daphne du Maurier a Kladivo na čarodějnice.
Kniha je ponurá, velmi nevšedně pojatá. Romantiku nevidím v příběhu samotném, ale v krajině, přírodě. Pokud patříte k těm, co jako já milují déšť, temné lesy a neuspořádané shluky křoví. Tvoří přesný protipól zvěrstvům člověka.
Hlavní hrdinka je vylíčená spíš jako heroina z romantického pohledu Jany Eyrové. Rozhodně nečekaná zápletka a nevšední pointa - viděno optikou dnešní romantizující young adult produkce.
Mary Yellan mi navíc navždy zůstane neodmyslitelně spjatá s Doktorkou Qinnovou. Film viděn v originále a konečně jsem pochopila, že kostrbatý česky překlad je mistrovským dílem. Pro mne nepřekvapivá pětka.
Jsem ráda, že jsem knihu četla před filmem. Obráceně by mi to ubralo na požitku.
Brilatně vystižené transformaci osobnosti zdatně sekunduje nastíněný odraz doby. Téma je tak černé, že se snad ani nedá vymyslet. Vedeno chorým příběhem hlavního hrdiny jsem si připadala od třetí stránky v depresi a zmanipulovaná. Jako když koukáte do očí kobře. Čekáte, co bude na příští stránce a vede vás k tomu neskutečně vzletný styl a patos dnes skoro směšný.
Jde-li knihu vnímat ještě i jinak, než je jako dobově svěděctví, tak to se děje mně. Vidím sondu do duše člověka, který je přesvědčen, že koná dobro.
Velmi důležité je prizma společnosti. Co pro jednoho dobrem a v jedné kultuře etalonem, to v jiné trestým činem a hodno potupy. Příhodné téma ve světle dnešího Grexitu a muslimo-xitu Evropou. Čtyři a půl za nadčasovost a varování.
Pro mne nadšení korunované rozladěním nad ne-pointou. Bohužel jsem se dostala do stavu, kdy jsem knihu nějakých sedmdesát stránek před koncem odložila, pak i založila do knihovny a jeden rok mi díky totálně dokonalému rozměru podpírala viklavé křesílko na privátě. Nalezena díky stěhování spíše omylem, činila mi náhodnou společnost na jedné cestě vlakem.
Přičemž jsem se uvrdila, že ani nějaké čtyři roky jí na změnu v mém pohledu nestačily.
Stále to po bombastickém úvodu, skvělé psychologii (sice nejsem pedofilka, ale jako tak nějak bych to asi cítila) upadá do zkratkovitého klišé, průměrnosti dalsí hq knížek. Podle mého to degeneruje intimní myšlenkové pochody nemocného člověka a redukuje původní dynamiku děje.
Co ční vysoko nad další nedostatky knihy je skvělá práce s jazykem a stylem.
Dohromady to ale nedá víc než tři a půl.
Třeba jednou nějaký brilatní šílenec zkusí napsat příběh Lolity:-)
Urban mne bavil, baví a bavit bude. Jen škoda, že mírné nelogično z tého knihy trčí snad nejvíc, co jsem zatím měla možnost číst. Jak tak koukám na ostatní komentáře, vyčítáme autorovi všichni právě toto. Podle mne tak zůstává otázkou, zda právě tohle nebylo autorským záměrem.
Kdyby to nebyla tak krásná pohádka, dalo by se to považovat za literaturu faktu. Být to literatura faktu, měla by česká literatura o záhadu méně. Mít o záhadu méně, o čem bychom se my, Češi, hádali?
Tudíž pěkný kus beletrie s povedenou mystifikací. Samotné čtení by byla suchařina, v tomhle případě mocně pracuje čtenářský zážitek nabiflovaný školními lavicemi a psychologie dlouho utajeného tajemství. Mocná tři a půlka.
Mám ráda inteligentní blbce. Pomáhají mi zapomenout, že se sama cítím minimálně 5x denně jako inteligentní blb. Občas problém domyslet si pubertální teen slang, protože dneska se prostě semeskuje a dýluje.
Místy mi bezbřehá naivita přerůstala přes hlavu a cítila jsem v tom hodně amertické pseudo-free mentality. Líp bude nechat tomu volný průběh a moc nad tím nedumat. Mrzí mne, že kniha tak nějak díky rychlému vývoji přirozeně výrazově zaostala. Bohužel ji to srazilo na tři hvězdy.
Celkem je mi jedno, zda je to zdařilá fikce, či budoucí realiza. Mrazí z toho. Taky je i jedno, že je originálu skoro sedmdesát let. Z toho mrazí ještě víc.
Vidět chyby, které jsme schopní udělat - a ještě je dvakrát zopakovat. Vzpomněla jsem si na tuhle knihu docela nedávno (http://zpravy.idnes.cz/zimbabwe-pozadalo-o-vydani-zubare-ktery-zastrelil-lva-cecila-p5u-/zahranicni.aspx?c=A150731_123351_zahranicni_kha ). Taková příhodná paralela to je.
Čte se to sice trochu kostrbatě - na můj vkus - a místy jsem neodolala a něco i vynechala. Abych se pak k tomu zase potupně vrátla. Tolik příběh, logika a strhující pointa.
Poprvé mám dojem, že nejlepší možnost, jak vyhrát, je prostě nehrát... Za plný počet a s respektem.
Jednou to pro změnu vezmu krátce - jako ta kázáníčka.
Pro mne neuvěřitelně vyspělá žurnalistika.
Cizelovaný styl do posledního slova.
Humor i napětí titrované pipetou po kapkách.
Četnické humoresky před vynálezem seriálu.
Chytrý pán a geniální zpracování za čytři a půl.
Já prostě byla, jsem a budu duší spíš mrně.
A tím pádem budu milovat pohádky, pověsti, příběhy a hrdiny. Nevím, zda v tomhle pořadí.
Je asi fakt, že když zklame princ v životě, hrdina starořeckého typu jednoduše nezklame nikdy.
Podle mého gusta skvělý autorský příspěvek, můj nedozírný vhled do starověké mytologie - a láska na celý život.
Pět a půl z vděčnosti a za osvětu.
Nejenom, že byl Wilde jasnozřivý pohádkář. On ty pohádky dokázal i prošoustat až k totálně vyčerpanému konci. Přemýšlím, jestli jsem náhodou zrovna tuhle knížku nedostala do rukou dost brzy (tedy co to kecám, v knihovně to běžně k dostání FAKT nebylo). Nicméně četla jsem ji ještě před tím, než jsem tohohle prasáka brali ve škole.
A pak se mi tam nějaká učitelka pokoušela nakecat, že jeho nejvýznamější dílo je nějaký Obraz a pohádky. Jako umělecky to moc hodnotné není, příběh je na svou dobu košatý jak moderní porno (= pro neznalce "neexistuje"), ale má to svou dobodou hodnotu a nespornou hodnotu výchovnou. U Greye ještě stále řeším, jestli je to na dvě hvězdy, nebo na dvě a půl.
Tohle si zaslouží tři s čistou hlavou. Není to totální úleťárna jako myrkýz de Sade, ale o to větší prožitek:-)
Představte si, že si donesete z knihovny knihu s kybernetickou obálkou (vydání z šestašedesátého) a doma v šoku zjistíte, že to není ABC hudební teorie, ale pyšně nabubřelé povídání o nabobech z Rukapáně a utlačovaných duších těžce pracujícího dolujícího hornictva.
Přiznávám, zklamání bylo rychle nahrazeno zvědavostí, jelikož tenhe Drda se četl skoro sám. Jen mi za ty nemístné štyři hvězdičky udělal neuvěřitný bordel v hlavě. Nechtěla jsem věřit a dodnes nevěřím, že autor ty lidi nemiloval jako svou rodinu.
Takže jdu do lednice upytlačit jogurt na dobrou noc a budu se u toho usmívat jak pytlák nad plnou pastí.