Margherita_N komentáře u knih
(SPOILER) Přečetla jsem si znovu Ohnivý pohár, ani tentokrát jsem tam ale nenašla odpověď na otázku, jak přežíval Moody celý rok v té bedně. To mu tam mladej Skrk házel drobky a pidi lahvičky s vodou? :) A to Bradavice nemají při všech svých bezpečnostních opatřeních rušičky mnoholičného lektvaru? Jasně, vím, že nemají, když už s ním ve druháku blbla Hermiona, ale je to teda díra v bezpečnostním systému. A taky Priori incantantem mi není jasný, vylezla z něj Červíčkova ruka, ale pak už jenom mrtví? A co to Crucio, který Voldemort dělal chvíli předtím? A jak Viktor Krum trénuje s bulharským nároďákem, když celej rok studuje někde na Špicberkách? A to ho v tom nároďáku nechají, když v Bradavicích celej rok seděl v knihovně a vůbec netrénoval? Samé otázky :) Ale dobrý, jak se v tomhle díle děje spousta různých věcí (ještě Rita Holoubková a SPOŽÚS!), je to najednou úplně jiná kniha než tři předchozí a mě tenhle přelom baví.
(SPOILER) Pochmurné to bylo, ale asi jsem podle všech varování čekala ještě větší trápení. Historie dvou rodů, která se v jejich potomcích proplétá, se mi vlastně četla rychle. Nejdřív jsem si říkala, ty jo, to začíná jako This is us - otec přivede dvěma svým dětem sourozence s tmavší pletí, ale u toho podobnosti samozřejmě skončily. Heathcliffův život se odvíjí jinak, má velmi blízko ke své nevlastní sestře, od které se ale čeká, že si vezme výhodnější partii - a Kateřina to bez okolků udělá, ale předpokládá, že bude mít obojí. Tím víc, že Heathcliff se po uraženém útěku vrací na statek jako sebevědomý a zajištěný mladý muž. Jedno víc než druhé. Stává se z něj despota, který si odvleče sestru Kateřinina manžela a Kateřina vzápětí v záchvatu nemoci porodí dceru a umírá. Malá Katka je úplně jiná než její matka (a celé příbuzenstvo), je mírná, hodná, spravedlivá. Po matce zdědí pouze chůvu Nelly, která celý příběh vypráví. Její cesty se opět zkříží s rodem ze sousedství, kam si Heathcliff vzal po smrti uprchlé manželky svého neduživého syna. A jeho prostřednictvím rozehrává další partii na cestě k ovládnutí rodiny i majetku. No, vracet se ke knížce asi nebudu, ale četlo se to vážně rychleji, než jsem čekala. Není to nijak těžká klasika.
Konečně se jednou nemučilo v přímém přenosu a viděli jsme až výsledek, to je rozhodně fajn. A co se to stalo s Garcíou? Od začátku série sotva pípnul, někdy jsem zapomínala, že ještě pořád pracuje v policejním sboru, a teď začal najednou s vtipy, a ještě je drzej? Nicméně závěrečná geniální dedukce a potvrzení teorie o galerii mrtvých je zase na Robertovi. Zase tak moc mi tenhle díl v hlavě neutkvěl, po pár týdnech od přečtení si pamatuju jen otvírák, kdy si jedna kráska chtěla udělat selfíčko se svým kocourem a za pár okamžiků její krví vrah vymaloval její vlastní pokoj. Co bylo dál, už nějak nevím, v Carterově sérii byly výraznější knihy.
(SPOILER) Opětovné setkání s úžasně vtipným Mrakoplašem - mágem, nebo mákem, kterej byl stvořenej pro poklidnou nudu, ale jako na potvoru se mu furt děje něco, co vyžaduje akci přímo životu nebezpečnou. Tentokrát nezachraňuje jen sebe, ale celý svět, který svou stěží ovladatelnou magickou mocí boří supermág Peníz. Jeho kroky vede otec, kterej měl zemřít, ale zvládl se na poslední chvíli tvrdohlavě převtělit do kouzelné hole, která dělá společníka jeho supermocnému synovi. Smrť nad tím přimhouří oko s podmínkou, že pokud synek hůl zahodí, pro otce život definitivně končí. Mrakoplaš, opíjející se z nedostatku pochopení, mezitím v hospodě potkává namakanou dceru Barbara Cohena, která je v Ankh-Morporku obávaným zlodějem, a utvoří s ní poněkud komickou dvojici. Arcikancléřský klobouk, který stejně jako Mrakoplaš větřil na neviditelné univerzitě supermága, ale na rozdíl od čaroděje mu to někdo věřil, si ji vybral, aby s tím něco udělala. A tak se Conina s Mrakoplašem vypraví za moře. Supermág Peníz sem mezitím posílá kopu mágů a ovládá magii na celém světě. Dojde i na útěk na létajícím koberci, kterej na několikátej pokus Mrakoplaš a spol. rozrolují správně, a finální boj, kdy čarodějovi otrávenému neustálou nevyžádanou akcí nezbyde nic jiného než se po poradě s orangutaním knihovníkem zničené neviditelné univerzity sám postavit supermágovi. Hodí si teda do ponožky cihlu, roztočí ji a jde na to.
No... pořád teda žádný z dílů Úžasné Zeměplochy nepřekonal úplně první, Barvu kouzel, ale tenhle je taky výbornej. Jako bonus se těšte třeba na opilé Zavazadlo, cestování v džinově lampě a rozpačitý hovory o libidu čarodějů, který bych z knížky klidně vynechala. Do budoucna si přeju více Mrakoplaše :)
(SPOILER) Cesta jedné holky za tím, aby mohla dělat mužské povolání. Vlastně víc než povolání, aby mohla žít stylem života, který vždycky příslušel výhradně mužům. To obnáší mimo jiné vychodit jako první žena mužskou univerzitu. Všichni jsou z toho dost překvapení, někteří se trochu vysmívají, většina jí prostě nevěří - vždyť to nejde, jsi holka. Eskarina se samozřejmě natruc rozhodne být jak čarodějkou, tak mágem, proč by si měla vybírat. (Tady jsem si vzpomněla na Ciri že Zaklínače.) Fajn emancipační příběh, ale chyběla mi tam třeskutá vtipnost z předchozích dílů Zeměplochy, Esk a její objevování magie to prostě neutáhnou.
Tuhle bichli jsem si koupila před rokem a pak jsem kolem ní chodila s nechutí začíst se do kroniky. V téhle zajímavé době se ale konečně odhodlání zkusit letopisy Západozemí dostavilo - a jak jsem tomu ráda! Není to žádná nudná kronika, ale příběh západozemských králů od vylodění Aegona Draka, který dobyl Sedm království (až na Dorne, jasně, ale stejně se do jeho říše vždycky tak trochu počítalo). Jen mě mrzí, že samotnému Aegonovi a jeho době se příliš prostoru nedostalo, zato Jahaerys a jeho početná rodina zaujímají velkou část knihy - dozvíme se, že dobrotivý král zplodil třináct dětí a všechny postupně více či méně tragicky skonaly. Klidně si autor mohl pár potomků odpustit. Hodně zajímavá byla celkem obsáhlá pasáž o "tanci draků", člověk se neubrání přemýšlení o různých paralelách v současném či nedávno minulém světě - války pánů o křeslo často odnese obrovská spousta obyčejných lidí, kteří s tím nemají naprosto nic společného a ani je to nezajímá...
Už je to doba, co jsem četla Hru o trůny, takže jsem pozapomněla letopočty - překvapilo mě proto, že to není tak dávno, jak tvrdila Branovi stará chůva, co ze světa vymizeli (targaryenští) draci, ve skutečnosti asi 130 let od osudné návštěvy krále Roberta na Zimohradě. Zdá se ale, že zkamenělých vajec musela zbýt celá hromada, tak nevím, proč později Danny dostala tři, která všichni prohlašovali za světový unikát - no ale třeba se v pokračování téhle kroniky dozvíme, co se stalo s tím zbytkem.
A já se na pokračování fakt těším, je ale tolik témat, která by si zasloužila další rozpracování! Nemusíme se držet jen v Západozemí, mě by strašně zajímal aspoň krátký příběh ze staré Valyrie, proč Targaryenové uprchli na jiný kontinent, jestli to opravdu bylo proto, že to mezi dračími pány na východě byli vlastně břídilové a prchli před svým zostuzením či porážkou. V tom případě kolem sebe nadělali přílišný humbuk a malinko by to znevažovalo celý příběh Hry o trůny, oplakávání Rhaegara, vyzdvihování Daenerys a Jona jako potomků toho vzácného polobožského rodu. Mimochodem o Rhaegarovi a jeho podivné bigamii bych si moc ráda něco přečetla, ale v tomhle případě mám snad naději ve druhém díle Ohně a krve. A ještě na konec - objevilo se tu pár motivů, které šokovaly v následném příběhu Hry o trůny, ale tady se najednou dozvídáme, že se to prostě sem tam stalo... Třeba tragické znetvoření Daenerysina syna čarodějnicí z východu, to tu máme dokonce dvakrát u Maegora, Rhaenyře se pak mrtvé dítě s šupinami a zárodkem dračího ocasu narodilo i bez čarodějky. A těch motivů bylo víc.
Končím doporučením k četbě, pro fanoušky Hry o trůny je to super příběh a dá se do něj naskočit s chutí i po lehkém znechucení z poslední seriálové řady v produkci HBO. Sama jsem byla překvapená, jak mě to zase bavilo, protože tohle je Martinův svět a ten je zkrátka poutavější než ten seriálový, byť ten mě ze začátku taky dost bavil.
Tak tohle bylo zase "něco jiného"! Nechápu, kam na ty nápady Agatha chodila a jak mohla chrlit jednu originální detektivku za druhou. Mě opět vodila celou dobu za nos, a to jsem si myslela, jak jsem chytrá, že jsem to postřehla s tou přezdívkou, nastrčené to tam bylo dokonce dvakrát, ale byla jsem vedle jak ta jedle, jediné, co jsem trefila, bylo, že mají hledat člověka opačného pohlaví. Osoba vraha je zase neskutečnej charakter, výborně vykreslenej. Všechno skvělé, jen ten Hastings už by se fakt mohl poučit a přestat pochybovat o Poirotovi, dělat z něj, i když jen ve své mysli, senilního dědu... V každém díle mu to přece tolikrát natře, ale ten mladík si každou chvíli myslí, že mu teď už ale opravdu přeskočilo. Nepoučitelnej prostě. :)
Je úžasné, jak je to plíživě děsivé. Příběh klidně plyne, najednou přijde nějaká pecka - a postavy se s ní smíří a žijou s ní pomalu dál. Než zase přijde další pecka. A v závěru najednou šílené zrychlení. Mě to fakt dostalo, ale vadila mi tam jedna věc - spoiler - to, jak ta tajemná síla ovlivňuje lidi na dálku a staví jim do cesty fyzické překážky, aby se nepřiblížili a nepřekazili jí řádění na jejím písečku. To mi tam prostě nesedí a připadá mi to až moc vykonstruovaný. Chápu, že se za Řbitovem zviřátek děje něco podivného - a je to mistrně napsané. Ale jak potom začne ta síla rozšiřovat svoje akční pole, to už mi do toho příběhu zkrátka nesedí...
(SPOILER) Dolores Umbridgeová, nejnesnesitelnější postava v celém světě Harryho Pottera. Ona prostě tu knížku otrávila, jakkoli byla jinak dějově dobrá. Výtku bych měla ještě k letu na testrálech do Londýna, za prvé si myslím, že je nemožné letět na něčem, co nevidíte, v několikakilometrové výšce nad zemí, prostě by vám pud sebezáchovy nedovolil se na to posadit a dát pokyn ke vzletu, a za druhé by museli letět asi tak rychlostí 400 kilometrů v hodině a to nejde přežít. A ještě k té věštbě, nepochopila jsem, proč o ní mluví jako o zbrani, a proč si pro ni Voldemort prostě nepřišel sám, když mu to tam stejně vyklidili a nikdo by ho neviděl. Možná chtěl na ministerstvu teatrálně zabít Harryho, ale zase proč by tam v tom případě zamířil až potom, co Smrtijedi zase všechno pokazili, jako by to původně vůbec neměl v plánu. Po dočtení, přestože to nebylo moje první, mi prostě zůstávají zásadní otázky. K Harryho výbuchům vzteku, který čtenáři většinou přisuzujou jeho pubertálnímu věku a často kritizujou, chci dodat, že tam se prostě dějou nespravedlnosti a sama jsem cítila, že bych se kolikrát zachovala stejně jako on a nedokázala udržet jazyk za zuby. Nevím, jestli jsem sama znovu v pubertě, protože si pamatuju, že při prvním čtení jsem ho v duchu nabádala, ať je zticha a šoupe nohama, aby ho v tom kouzelném světě vůbec nechali, ale čím jsem starší, tím víc souzním s tím, že si nenechal nespravedlnosti líbit a ozýval se.
(SPOILER) Přečetla jsem si znovu Vězně z Azkabanu a i po letech mě furt udivuje, jak Snape překousnul to, jak s ním jeho už tak neoblíbení studenti v závěru knihy v Chroptící chýši zacházeli. Odzbrojili ho, omráčili, potloukli, a on řekne ministrovi kouzel, že na tom nenesou žádnou vinu, protože na ně určitě Black použil matoucí kouzlo? Chápu, že Blacka v tu chvíli vyhodnotil jako nepřítele číslo jedna, ale bránit po tom všem tyhle tři, když jejich pomatení kouzlem sám nevěřil, mi připadá jako dost nečekaná reakce. A pak taky - to Harrymu jen tak vrátil Pobertův plánek i neviditelný plášť a nikde nenahlásil, že takový věci má? Jako já vím, že Brumbálovi, kterej ví všechno, by to bylo zbytečný hlásit, ale jak je jeho dobrým zvykem, mohl to říct ostatním učitelům nebo takový informace utrousit u večeře ve velké síni. Nejsem žádnej Snapeův fanoušek, ale tady toho spolknul hodně. Jinak Vězeň z Azkabanu je moje skoro nejoblíbenější kniha, po ní už atmosféra těžce zhoustne a příběh Harryho Pottera se s povstáním lorda Voldemorta dostává do druhé, temné fáze.
Moje jediná zkušenost se Sherlockem Holmesem doteď byla, že jsem jako dítě četla Psa baskervillského. Nicméně teď na mě v iPhone aplikaci Knihy vyskočil kompletní Sherlock Holmes za pár korun, a tak jsem vzhledem ke svým sympatiím ke klasickým detektivkám neváhala a kupovala. Studie v šarlatové je první příběh, podivínský Sherlock se v něm setkává s doktorem Watsonem, kterej se ho nezalekne, ani nemá moc na vybranou, protože potřebuje někde bydlet a sám si to jako navrátivší se z války v Afghánistánu se zraněními a bez peněz v Londýně dovolit nemůže a Sherlock zrovna hledá spolubydlícího. Hned si padnou do oka a Watsona neodradí ani to, jakej je Holmes ignorant - nezajímá ho nic, co nesouvisí bezprostředně s detektivní prací, takže politika, literatura nebo snad dokonce základní astronomie jsou mu fuk (k čemu by potřeboval vědět, že Země obíhá kolem Slunce), ale na chemii je odborník. Holmes Watsona hned ochotně přizve k případu, kterej se mu namanul - na první pohled přirozeně zemřelý mrtvý muž neobstojí před bystrou myslí a Sherlock vysype, kdo, kdy, kde, proč (po tom náhlém předělu následovaném příběhem mormonů putujících Severní Amerikou jsem si myslela, že je v mojí knize chyba a omylem tam vložili něco jiného). Nic netušícího vraha Holmes chytne za flígr přímo při výkonu jeho civilního povolání a překvapeným přítomným vysvětlí, jak na všechny podrobnosti případu ve zlomku vteřiny přišel. Ale jo, Sherlock Holmes mě baví, ale spíš je to prostředím Londýna než postavou samotnou. Uvidíme, jak to půjde s dalšími díly.
Smrť dostane vlastní přesýpací hodiny s vyměřeným časem a taky výpověď, takže nepracuje. Mezitím se na Neviditelné univerzitě koná rozloučení se stotřicetiletým mágem Rumpálem Žičkou, ze kterého se díky tomu stane nemrtvý. Neživé věci ožívají, Ankh-Morpork čelí invazi nákupních vozíků. V horách Beraní hlavy se ve stejné době objevuje záhadný jezdec Vilém Klika a nechává se najmout slečnou Zahořalou na pomoc při sklizni, a pokud jsem to dobře pochopila, tak spolu flirtujou (Smrť, ty kráso). Snaží se zapadnout mezi vesničany, ale neustále mu to něco kazí, jako třeba když musí smrtím způsobem zachraňovat životy. Nad venkov se blíží bouřka, ve skutečnosti příchod nového Smrtě, a po souboji Smrtě-Viléma s tímhle novým nakonec rozhoduje nejvyšší vládce Azrael, jak to dopadne. Díly se Smrtěm patří k těm vtipnějším, ale tentokrát mám pocit, že knížka nebyla úplně tak intertextuálně propletená, že obsahovala méně narážek na jiné knihy, filmy, události. Ale dobrý.
Můj vztah k zeměplošské sérii je nahoru dolů, ale tenhle díl mě bavil. Označila bych ho zatím za druhej vrchol, hned po Mortovi. Asi protože u parodie na vznik Hollywoodu a filmového průmyslu jsem celou dobu věděla, na co autor naráží, a nebyla jsem polovinu knihy mimo obraz jako obyčejně u téhle série. A že to s tím filmovým průmyslem vzal autor fakt zeširoka, dozvíme se tu nejen o pocitech prvních zeměplošských celebrit, ale taky třeba o tom, jak vznikly reklamy nebo jak vynalezli popcorn.
(SPOILER) Jeden z nejnásilnějších dílů série. Vrahovu motivaci do absurdna vyžene to, že vyjde totálně vniveč, protože ji nikdo nepochopí. Tím dostává jakousi bizarní autentičnost, stává se přece běžně, že člověk zaslepený dávnou křivdou jedná roky pod jejím vlivem, ačkoli ostatní se přes to dávno přenesli nebo to prostě nikdy tak neprožívali. Spoiler: Robertův osobní život stále není. García už je tak dvacet let ženatý s Annou, a ačkoli se milují nejvíc na světě, ještě se necítí na založení rodiny. Ani dvanáctá kniha série tedy nepřináší důraz na nic jiného než nekonečnou brutalitu sériových vrahů.
V sérii o geniálním detektivu Robertu Hunterovi jsem se z fáze Co to je za slátaninu přes Tohle mě docela baví přesunula s tímhle dílem k hodnocení Baví. Snažím se radši zapomenout Robertovy cirkusové kousky z předchozích dílů, abych si zase nezačala klepat na čelo. Napsáno krví je napínavá a poměrně uvěřitelná kniha, při čtení mě přiměla se snad poprvé v životě vážně zamyslet nad tím, kolik nástrah na člověka číhá prostě jen proto, že se pohybuje ve (velko)městě. Tenhle zabiják vytvořil pro mě zatím nejnapínavější hru proto, že si právě moc nehrál. Nevytvářel šílený krvavý sochy, nevolal příbuzným oběti, aby se dívali, jak jí pomalu proráží lebku, nearanžoval mrtvoly k jídelnímu stolu, aby kleplo i toho, kdo je najde. Dělal samozřejmě podobné opičárny, ale sledovat utrpení nebylo tentokrát hlavním předmětem knihy. Jako čtenáři jsme šokováni spíš tím, že nápady nejdou z jeho hlavy, ale přicházejí z temné strany, o které všichni víme, že existuje, že se tam děje všechno a že ji nikdo nedokáže zachytit. Působivá je taky vrahova motivace, to, co v něm vzbudilo pocit, že tohle je správně a že na svoje jednání má morální nárok. Kolik takových lidí právě teď vyrábí válka?
(SPOILER) A zase nenechali Hercula Poirota si na dovolené odpočinout. Nejvíc mě naštvalo, jak vrah ještě při tom všem, co způsobil, musel vystresovat mladou citlivou holku, až chudák nevěděla, čí je, a sama by se přiznala k zabití matinky. Nechápu, na jakých otáčkách pracuje Poirotův mozek, odhalit zásadní posunutí času asi o čtvrt hodiny, to byl opravdu majstrštyk. Moc dobré.
Nájemný zabiják jde po svých penězích, které našel kolemjdoucí, co si šel v noci zalovit do pouště, a rozhodl se je sbalit. Nastává peklíčko pro lovce, jeho mladou manželku i policejního šerifa. Jinak jsem se ale trochu ztrácela v postavách a jejich rozhovorech. Tahle země prý není pro starý proto, že v ní lidé v McCarthyho příběhu nemají šanci zestárnout, a rozhodli se tak prostřednictvím svých činů. Příběh je plný filozofování a mudrování nad životem, vypisovala jsem si je do poznámek.
———
Nikdy nemůžeš začít novej život. Vo to de. Každej krok, kerej uděláš, už je napořád. Nemůžeš ho vzít zpátky. Ani kousek z něj. Chápeš, jak to myslím?
Asi jo.
Já vím, že ne, ale zkusím to ještě jednou. Myslíš si, že se zejtra ráno někde probudíš a včerejšek můžeš hodit za hlavu. Jenže včerejšek nemůžeš nikdy hodit za hlavu, je furt s tebou. Co jinýho máš? Tvůj život se skládá z těch dnů, z kerejch se skládá. Z ničeho jinýho.
———
Taky je tam spousta krátkých holých vět, úsečného vyjadřování, hodně brutality a drsný Texas. Na léto doporučuju něco lehčího.
V hlavě mi po pár dnech od přečtení téhle detektivky zůstal hlavně dojem, že byla moc dlouhá. Napsané je to dobře, ale s hlavním vyšetřovatelem Cormoranem Strikem se nedokážu ztotožnit a fandit mu. Nové na něm je, že zatímco většina osamělých policistů v detektivkách a thrillerech jsou chudí alkoholici, tenhle je rovnou zadlužený a bez nohy. Už bych si asi ráda přečetla detektivní sérii o policistovi, který má rodinu a spoření… Ani rodina a přátelé oběti, mladé napůl černošské modelky, která před smrtí hledala svoje kořeny, mě nezaujali natolik, aby mě takhle dlouhá kniha celou dobu bavila. Všem zkrátka chybělo charisma. A motiv k vraždě nepřekvapí nikoho, kdo viděl aspoň pár dílů detektivních seriálů. Je to akorát tak čtení na plonkové letní dny, kdy hlava pracuje v úsporném režimu a vám se nechce zbytečně přemýšlet.
Ach šovinista Ludvík, jak já jsem ho za chování k ženám nesnášela! A časem se to jen zhoršuje, jak zjišťuju, že chlapec buď předběhl dobu, nebo to bylo vždycky na světě takhle hrozný. Každopádně knížka je napsaná skvěle, a jakkoliv chovám nesympatie k autorovu přebujelému egu probublávajícímu hlavními mužskými postavami v jeho knihách, když jsem před pár dny stála v neapolském knihkupectví a váhala, co si odnést, měla jsem v ruce dva Kundery. Nakonec to vyhrál právě Lo scherzo, Žert. Ačkoli mě štvala snad každá myšlenka hlavního hrdiny. Třeba i to, jak popisoval Jízdu králů jako ubohou "slavnost" pro pár trapných lidí. Ty kráso, doufám, že si ji Moraváci zachovají a že si nedělají nic z toho, jak ji ve světě zpropagoval Kundera.
Pokud tuhle knihu čtete ve třiceti, pravděpodobně už jste zažili všechny situace, které popisuje. Tady je to akorát zaobalené do pojmů jako Duše světa, uskutečnění snu, putování a podobně. Někdy je ale dobré si tyhle jednoduché pravdy připomenout, u mě se třeba momentálně trefilo do černého:
„Vždycky ještě před uskutečněním snu se Duše světa rozhodne prověřit všecko, čemu se člověk při putování naučil. Nedělá to ve zlém úmyslu, ale aby si člověk zároveň s tím snem mohl také osvojit ponaučení, jichž se mu cestou za snem dostalo.
To je chvíle, kdy se většina lidí vzdává. V jazyce pouště se tomu říká ,umřít žízní ve chvíli, kdy už jsou na obzoru vidět datlovníky‘.
Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele.“