Margherita_N
komentáře u částí děl
William Legrand je fixovaný na neobvyklého zlatého brouka, kterého našel, a všichni už si o něj dělají trochu starosti. Rodinný lékař se jde na brouka podobného skarabeovi podívat a společně se sluhou Jupiterem spekulují, že je celý z pravého zlata a co že to má na krovkách, lebku? O měsíc později za doktorem přispěchá Jupiter s tím, že pán asi zešílel a trvá na tom, že brouk mu pomůže najít jeho ztracené bohatství. Jupitera nechá následně Legrand za přítomnosti všech tří vyšplhat na strom, kde najde lebku a jí má prohodit brouka a sledovat, kam na zemi dopadne. Skupina tam začne kopat a k mému překvapení fakt poklad najde. Připomínalo mi to trochu Jakuba Arbese a jeho svatého Xaveria. Následuje vysvětlení o tajné šifře zapsané neviditelným inkoustem na pergamenu, a jak rozklíčovává, které číslo znamená které písmeno, přičemž vychází z toho, že nejčastější číslo bude E, připomíná mi to myslím nějaký Poirotův případ, kde dělal to samé stejným postupem. Hezký tajemný příběh.
Vypravěčem není detektiv Dupin, který v téhle povídce vůbec nevystupuje, ale obyvatel městečka, kde zmizel bohatý pan Shuttleworthy. Důkazy ukazují na synovce, bohatý strýček je mezitím nezvěstný a zbylo po něm jen drahé víno. Synovec uspořádá party, kde chce lahve slavnostně otevřít, víno ale v krabici není. Místo toho je tam (ne)mrtvý strýček, a navzdory postupujícímu rozkladu ještě mluví. Drsná povídka, vlastně nevím, proč je zařazená v tomhle souboru, asi protože je detektivní? Každopádně dobré čtení.
Ukradený královnin dopis a detektiv Dupin pomáhající pařížské policii při hledání zloděje. Dupin souhlasí se dvěma závěry, na které už policejní prefekt přišel, a ještě než policii předá dopis, který dávno sám vypátral, stáhne ji o prachy jako odměnu. Pak jim vysvětlí, že se pořádně nezamysleli nad úvahami zločince a že to je úplně stejný, jako když tenkrát na základce jeho spolužáci podváděli při hraní kuliček nebo něco takového. Takže místo aby zloděj měl dopis někde pod zámkem, bude ho spíš maskovat všem na očích. Fajn povídka, detektiv je správně sebestřednej, fakt jsem nečekala, že Poe nastavil tuhle laťku hned takhle na začátku a že Sherlock Holmes vůbec není originální.
Tělo Rogetové je nalezeno v Seině a Dupin pečlivou dedukcí určí, že vraždu nespáchala podezřívaná skupina výrostků, ale jeden člověk. Popisuje také, jak mohl pomocí pásu látky oběť dostat do řeky. Policii tak opět pomůže dopadnout zločince. Je to opět povídka s moderními detektivními úvahami, které poté proslavil Sherlock Holmes, a škoda že se moc neví, že na počátku stál Poe, kterého si spojujeme spíš s Havranem, Červenou smrtí a podobnými temnotami. Bavila mě.
Tahle povídka je patrně zakladatelkou detektivního žánru, Poe tu představuje svého detektiva Dupina, kterého asi o čtyřicet let později obšlehl A. C. Doyle v postavě Sherlock Holmese. Je tady všechno, co si spojujeme právě se Sherlockem nebo s Herculem Poirotem - záhadná vražda v zamčeném pokoji, bezradná policie a sebevědomý detektiv, který vše objasní. Navíc už on má přítele, který ho doprovází, jako má Holmes svého Watsona a Poirot Hastingse. Vyprávění o vraždách v ulici Morgue má watsonovské obrysy, vypravěč se s Dupinem setká náhodně a z finančních důvodů spolu začnou bydlet. V novinách se dočtou o případu podivné vraždy matky a dcery a policie už má i podezřelého, kterého se Dupin rozhodne očistit. Prohlédne si místo činu a zjišťuje, že vrah uprchl oknem, ale člověk to být nemohl. Na místě nalézá také chomáč zrzavých chlupů a specifické zvířecí otisky nohou. Aby zjistil, kdo je majitelem zvířete, dá do novin inzerát, že ho našel. Zanedlouho ho navštíví námořník a vypoví mu celou exotickou zápletku. Už jsem to kdysi četla, ale to bylo ještě před tím, než jsem znala Poirota a Sherlocka, takhle v kontextu mě to bavilo víc.
Autor vysvětluje, jak mezi sherlockovskými povídkami vybral 12 svých nejoblíbenějších. S částí z nich souhlasím, s částí až tak ne, asi jako každý čtenář.
Příběh se odehrává v údolí v Jižní Africe, které obývá démon se svítícíma očima. Dva inženýři se snaží záhadu objasnit. Sledují směr, odkud vychází odlesky, a najdou skalnatý útes. Po jeho prozkoumání objeví něco, o čem se domnívají, že je to velký kus diamantu. Odborník na drahokamy jim ale řekne, že je to jen kamenná sůl. Je čas začít hrabat ve skále podruhé, protože něco se tam blýskat muselo. Fajn příběh. Poprvé byl zveřejněn v roce 1879, jedná se o první publikovanou povídku Conana Doyla, kterému bylo 20 let.
Opakování známého, Doyle píše, jak ho zaskočil úspěch Sherlocka Holmese, že chtěl raději napsal méně než více povídek, že je to pro úspěch spisovatele vždycky lepší, ale tlak veřejnosti ho vždycky přiměl vydat ještě něco.
Watson se pokusí použít Holmesovy metody a usoudit z rychlého pohledu na něj, co všechno dneska udělal a co ho momentálně trápí. Jeho dedukce zní přesvědčivě, nakonec ale odhadl skoro všechno blbě. Těžko říct, jestli to byla pravda, nebo se Sherlock jen bál toho, že už by nebyl jediný génius, a schválně Watsonovi řekl, že všechno má jiné vysvětlení. Nevíme, na to je povídka moc krátká.
A mně připadá zajímavý, že Doyle hájil Sherlocka Holmese před kritiky poémou. Nečekala jsem, že umí psát i básně. Každopádně zase se v ní připomíná, že detektiv Holmes navazuje na Poeova Dupina a Gaboriauova Lecoqa, pustím se do nich hned po Sherlockovi, jinak bych měla asi pořád pocit, že mi chybí souvislosti.
Doyleova esej o tom, jak mu chodily dopisy adresované Sherlocku Holmesovi, až se jimi na popud editora probral a teď o tom teda píše. Taky píše, že zaslechl nějaké kluky se o Holmesovi bavit v autobuse a zažil další podobné výjevy, jimiž byl překvapen, protože si neuvědomil, jak vážně lidi Sherlocka berou. Zajímavý příspěvek do knihy.
Tenhle sheffieldský bankovní případ našli zpětně v Doyleově krabici, ale jestli ho napsal o , těžko říct. Každopádně v Zapomenutých případech je to jeden z těch delších, propracovanějších, zábavnějších.
Mezi drobky zbylých sherlockovských případů došlo i na krátkou divadelní hru. Není nějak převratně zajímavá a Sherlock v ní nemá ani repliku, ale fajn.
Povídka, kterou nejspíš ani nenapsal A. C. Doyle, jen načrtl. Sherlock tam vystupuje, ale není to jeho nejlepší kousek.
Sherlock tam možná je, možná ne, i kdyby to ale byl on, záhadu zmizelého soukromého vlaku nevyřeší. Kromě posádky jsou jedinými cestujícími dva Jihoameričané. Je potvrzeno, že vlak projel křižovatkou Kenyon Junction, ale nikdy nedojel do Barton Moss. Podél kolejí je také nalezeno tělo strojvedoucího a dopis z USA. O osm let později se k činu přizná zločinec Herbert de Lernac a jeho vysvětlení je nečekané. Chápu správně, že takovou akci provedli kvůli jednomu cestujícímu, který na někoho něco měl? Řekla bych, že existují jednodušší možnosti, ale story je to dobrá.
Záhada mrtvého bratra. Ve vlaku je nalezen muž, který do něj ale nenastupoval, zastřelený kulkou do srdce, s šesterými drahými hodinkami po kapsách. Zároveň zmizeli tři cestující. Kdy se mohla taková výměna cestujících za jízdy udát? Jeremy Brett ve své předmluvě k souboru zapomenutých povídek vysvětluje, že podle něj je povídka psána Holmesovou rukou, ač v ní Holmes ani Watson nevystupují. Mně se to líbilo, i když to podle mě se Sherlockem Holmesem nemá společného nic.
Takhle po přečtení všech sherlockovských příběhů čtenáři tahle krátká Sherlockova dedukce, čtení Watsonových myšlenek, nedá nic navíc. Je to postup, kterým Holmes ohromuje už ve Studii v šarlatové při setkání se svým budoucím přítelem, a pak ho předvede ještě v několika dalších povídkách.
Ani Sherlock Holmes, ani dr. Watson, ale někdo jako jejich předchůdci. Student medicíny Lawrence tráví prázdniny v domě strýce svého přítele a všímá si záhadné indické služebné a nějak podezřelého osobního tajemníka pána domu. Jak odlišní se zdají, tak se zdá, že spolu něco mají. Hospodyně se tajemníka zjevně bojí a něco proti němu chystá. Medik do jejich vztahu vrtá a zjišťuje, že komorník ví, že služebná je členkou vražedné sekty Thugů. Lawrence se po předvzoru Sherlocka ukrývá na místě, kde má k vraždě večer dojít. Místo služebné se ale objevuje její vražedný kolega ze skupiny a tajemníka zabije, služebná mezitím prchá z domu. Povídka byla mezi ostatními v souboru neobvykle dlouhá, ale četla se dobře a líbilo se mi být u jednoho z prvních Doylových textů. Je sporné, jestli patří do sherlockovského kánonu, ale za mě jo.
Je to poprvé, co jsem četla od samotného autora komentář k Sherlocku Holmesovi, a i když to nebyla kdovíjaká zábavná historka, jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco o jeho inspiracích a motivaci, proč vlastně Sherlock vznikl a jak ho lidé přijali (vřele). V knize tohohle typu („zbytky“, doplnění sherlockovského kánonu) má Doyleovo vyprávění místo.