marketa3815 komentáře u knih
Taky patřím k těm, co Manon milujou, přes značnou naivitu, přes všechny propasti a překážky, krásná poezie zůstává.
Nezvalova poezie mi připomíná mohutný tok řeky, ze které často vyplave nějaký skvost, ale ve které se člověk snadno utopí, protože je tak rozmáchlá a mnohohlasá, že v tom množství někdy člověk ztratí ten hlas, který by mu vyhovoval. Nezval patří k mým oblíbencům.
V Noci s Hamletem už Holan mírně sklouzává do manýrismu a vykrádá sám sebe, tady se naše cesty rozcházejí.
Spolu s Obloukem můj nejoblíbenější Holan, baví mě racionalita jeho poezie, ráda čtu hlavou, srdce je tam vždycky skryto za oponou.
Naše Markétka je z knížky pochopitelně nadšená, vždyť je o ní, malé holčičce ze školy. Ilustrace se vydařily. Nověji vyšly jako knížky o Kamilce.
Synáček spolu s Petrolejovými lampami patří k absolutní Havlíčkově špičce, osobně mám radši Synáčka. Jde o příběh tragický, u kterého se slabší povahy (jako třeba já) neubrání slzám. V Synáčkovi jde všechno od desíti k pěti a stejně se pořád nemůžete ubránit pocitu naděje.
(SPOILER) Pokud si mám vybrat Čapka, vždycky to bude Josef a jeho Stín kapradiny. Pokaždé, když tuhle knihu čtu, mám neodbytný pocit, že jsem v lese, který je také jednou z hlavních postav, spolu s prchajícími vrahy, kteří se stávají lesní zvěří, postupně se mění ze zajíců (utíkajících) v rysy (lovící) a naopak, les je pronásleduje, někdy je přátelský, jindy nepřátelský, ale stále vystrkuje uprchlíky na svůj okraj, pomáhá v lovu.
Zjistíte nejen, co postavy říkají, ale i co si myslí. Jako v každé správné baladě můžete očekávat krvavé vyústění jako jediné logické a správné.
Přestože jde o tematiku týraných a zneužívaných dětí, není třeba se knihy bát, naopak, je plná optimismu a naděje. Opravdu hrozná a děsivá je jen kapitola Kdo ti to ublížil, ale ani tady se autorka nevyžívá v přehnaném naturalismu. Senzační knížka, vřele doporučuju.
Není to špatné, ale po filmu jsme čekaly trochu víc, rozhodně se nezařadí do našeho zlatého fondu dětských knížek, takže si ji nekoupíme.
"báseň má být dobrodružná a nemá být krásná, ale ona krásná byla"
Trvalo mi dlouho než jsem se odhodlala k poslechu, ale stálo to za to. Ivan Diviš nepatří k básníkům mého srdce, takže jsem se bála, že poslech nebudu snášet úplně nejlíp, byla jsem šokována, jak nádherná interpretace se mi dostala do ucha. Diviš, posedlý démony ze sebe kromě základního dobrodružného příběhu chrlí litanie (stížností, občas nadávek,...), doporučuju elementátní znalost angličtiny, jinak vám možná něco unikne, angličtina se objevuje často ve vypjatých momentech, i když celá skladba je vlastně jedním velkým vypjatým momentem. Přiznám se, že jsem se značnou část poslechu pobaveně usmívala, výbuchy nekontrolovatelné vášně a hněvu mě vždycky rozveselí. Nejradši bych vynechala slovo báseň a ponechala jen označení dobrodružný příběh, aby se poselství dostalo k více lidem, a i oni se mohli potěšit překrásným dramatickým zážitkem.
Skácelova poezie, nejen pro děti, je milá a něžná. Ilustrace její něhu jen podtrhují.
Dceři (7 let ) se knížka hodně líbí, já ji pořád přesvědčuju, že se nám nelíbí. Vadí mi všechno to zlo a žádný protipól dobra. Dcera to tak zřejmě nevnímá, sleduje jen děj. Humor jsem v knížce žádný neobjevila. Hvězdičky dávám za dceru.
(SPOILER) Nádherná interpretace příběhu o nesvobodě a o dvojím přístupu k ní - agresivním (mužském) a pasívním (ženském). Muž se chová násilně, ovládá ho hněv, zloba a zoufalství, žena svůj úděl přijímá trpně a odevzdaně. Přeměna člověka v hmyz, i když jen metaforická, připomíná Kafku.
Na příběhu neshledávám nic absurdního, podobný příběh žije většina lidí, skoro každý z nás je zajatcem ve své vlastní písečné jámě (jeskyni) a často jsme vězni z vlastní vůle, a pokud jsou uspokojeny naše základní potřeby, netoužíme nesvobodu vyměnit za svobodu. Někoho vyhlídka na svobodu až děsí a neví, co si s ní počít, někdo o své nesvobodě ani neví. V podstatě hl. postava vyměnila jednu nesvobodu (učitele v malém bytě) za nesvobodu jinou ("hmyzu" v písečné jámě), což by mohlo vést až k pocitu bezvýchodnosti. Jde totiž o nesvobodu vnitřní. Svobodu lze získat jen pokud se člověk přestane bát a přestane lpět na "jistotách". Hlavní postava si ani na chvíli nepřipouští svou vlastní plnou zodpovědnost za to, co se jí děje, stále trpí pocitem, že je obětí, navíc vám autor nedovolí s ní sympatizovat.
(SPOILER) Tohle je jedna z těch věcí, které by si měl člověk poslechnout, ještě než umře. Smutný "pohádkový" příběh se k nám dostává zprostředkovaně - dopisem (jak jinak u J.G.),
příběh o tom, že svět lze vnímat jako pohádkové místo a život prožívat jako pohádku. Příběh o lásce, smrti a paměti. Každý z nás prožívá (prožil) podobně pohádkový příběh lásky, někdo si třeba jen neuvědomil, že musel "plnit úkoly", "luštit hádanky" a dělat správná rozhodnutí. Na cestě každého z nás jsou i špatná znamení a smrt je nevyhnutelným zakončením našeho příběhu, hodně lidí snáší umírání špatně a často dokonce negují předešlý krásný, pohádkový život, zvlášť když naděje na nějakou smysluplnou existenci po smrti je mizivá. Ale to není nutné, člověk zůstává součástí vesmíru i po smrti, jen změní formu. Každý z nás je (byl) dívkou s pomeranči a každý z nás je (bude) i umírajícím tatínkem. Když zvládli umřít jiní, my to taky zvládneme.
Dalším podstatným motivem je paměť, člověk jako by podruhé umíral, když se vytratí z paměti pozůstalých. Krásný příběh o tom nejpodstatnějším a připravte si kapesníčky.
Kniha je doporučena dětem středního školního věku (11 – 14 let), přemýšlela jsem nad tím a své dceři bych tu knížku tak brzo ke čtení nedala, puberta je věk přecitlivělosti a děti nemají potřebný nadhled, navíc mi ten dopis od tatínka připadá krutý v tom, že v něm popřel smysl své existence a ještě nutil dítě k zaujetí stanoviska. Pokud se děti musí konfrontovat se smrtí, mělo by to být provedeno mnohem citlivěji.
Bohužel jsem musela odložit, bála jsem se, jaká dávka násilí a úchylností by mě čekala.
(SPOILER) Když jsem četla Džamilu poprvé jako teenager, vnímala jsem ji jako příběh o lásce a stepi,
teď si myslím, že je to především příběh o lásce k rodnému kraji, oslava národa a jeho hrdé a nespoutané duše a o lásce k životu.
Nespoutanost, divokost, živočišnost, přirozeně vysoké sebevědomí a hrdost reprezentuje Džamila, ale částečně i všechny další postavy, přírodní líčení oslavuje step a často se protíná s emocemi postav, při poslední letní bouřce dochází ke konfrontaci Džamily a Danijara.
Dalším motivem je touha projevit se - v písni, v malbě,..., touha tvořit je možná i protireakcí na válečné ničení, jehož dozvuk se do příběhu nese jakoby z veliké dálky,
a v neposlední řadě je v novele zobrazen přerod chlapce v muže, s přijetím zodpovědnosti za svůj život.
Zapomenuté světlo asi nejvíc připomíná koláž, protože styly se poměrně dost různí, od vyprávění přes dopis, deníkové záznamy až ke kdovíčemu. V knize jde o hledání kořene nebo kořenů ve chvíli, kdy člověk byl vykořeněn ze všech svých jistot a cítí hluboké neporozumění svého okolí. V tomto hledání by mu měli pomáhat hned 3 jazyky - čeština, němčina a latina. Pasáže prosáklé sebelítostí a chudinkovstvím mě velmi pobavily, nicméně kniha je mnohovrstevná, dá se číst mnoha různými způsoby.
Ze Zeyerovy prozy Plojhara považuju za béčko, Dům U Tonoucí hvězdy to zkrátka není. Osobně mě nudí poněkud hysterický nacionalismus, který je ovšem vzhledem ke kontextu pochopitelný. Hlavní příběh lásky a smrti je zrcadlen nebo předjímán i v příbězích vedlejších. V románu jde také o hledání nějakého pevného bodu, respektive sebe sama. Vzhledem ke své životní zkušenosti a svým nárokům považuju tuto četbu za oddechovou a relaxační. Hlavně posledních pár kapitol hraničí s červenou knihovnou a opravdu dost nudí. Je to naprostý čistokrevný průměr, který nikoho nenadchne, ale taky nikoho neurazí.
Cecilia (hlavní postava) se snaží znakem (písmem) vyjádřit něco mnohem hlubšího, dobrat se k podstatě, najít ve znaku klíč k vlastnímu životu, má vysoké nároky na život, na lásku i na sebe. Symbolický přístup ke světu je dvojsečný, na jedné straně nabízí hluboký ponor, ale na straně druhé vyprázdněnost a klišé některých symbolů (ikony). Tahle kniha spíš osloví váš mozek, než vaše srdce, i když láska je jedním z hlavních motivů, a celkem tradičně se stává bojovníkem se smrtí, ale tenhle symbol je tu vyprázdněný, Cecílii smrt nehrozila, i když si myslí, že byla před smrtí zachráněna. Vlastně spíš než o lásce vypráví příběh o posedlosti a fascinaci, na lásku je příliš rafinovaný a chladný.
Jediné, co mi opravdu vadilo, že za ženu je vydáván chladný naprogramovaný android, prakticky bez emocí.
S čím naprosto musím souhlasit, že se po sobě před smrtí snažíme zanechat nějakou písemnou (zvukovou, obrazovou) stopu. "Písmo jako vzpoura proti smrti" Vědomí smrti je opravdu neuvěřitelnou hnací silou, silou tvořivou a konstruktivní, a díky tomuto vědomí má život zcela zřejmý smysl. Do příběhu jsou vloženy i mikropříběhy, které mají souvislost s písmeny, často jde jen o manýristickou hříčku, která nemá hlubší význam. Závěr je pohádkově naivní, i když rozhodně nekončí happy endem.
Celkem zajímavé čtení, i když spoustu myšlenek už většina někde četla nebo slyšela. Místy se poněkud opakuje. To ovšem nic nemění na tom, že stojí za přečtení/poslech.