marta0912 komentáře u knih
Pro mě to byla opravdu zvláštní kniha a úplně nevím, co si o tom mám myslet. Samotný nápad s dárcemi mi přijde nezajímavý, probraný dopodrobna a líp v mnoha jiných dílech (to samé platí i o myšlence knihy) a upřímně bych podle téhle knihy asi neuhodla, že spisovatel získal Nobelovu cenu, protože dějově ani myšlenkově nijak nepředčil ostatní spisovatele. Co bylo ale od něj velmi chytré a originální je nápad na něco jako deník ženy, která ho píše lidem, kteří ví o čem je řeč, ale čtenář to samozřejmě neví, protože to v sobě skrývá kouzlo postupného odhalování. Postavy, jejich problémy v pubertě, jejich rozhovory a vzájemné vztahy jsou úžasně autentické a přijde mi to neuvěřitelné, že dokázal tak skvěke popsat všechny pocity puberťačky i přesto, že je muž. I tak mám z obsahu spíšené pocity. Občas jsem byla dojatá, občas znechucená, jak moc to prostředí dospívajících bylo autentické, ale tak to chodí.
Tohle je zvláštní kniha. Upřímně myslím, že pro někoho, kdo nikdy nebyl zamilovaný, je to jenom ztráta času. Kniha je svým způsobem strašně krutá. Je to ten druh literatury, který vám dá naději a pak vám ji zase vezme. Padla z ní na mě trochu melancholie, ale co se dá dělat.
Tennessee uměl skvěle vykreslit různé povahové typy lidí se vším všudy. Proto je tahle knížka tak výjimečná. Název neodpovídá tomu, co si pod ním člověk představí, ale naprosto skvěle vystihuje knihu. Doporučuji i filmovou verzi s Marlonem Brandem, který se do role Stanleyho fakt narodil.
Kniha se mi moc líbila. Nemůžu říct, že bych se s Čapkovým názorem ztotožnila, ale rozhodně mi dílo přišlo zajímavé a originální. Skvěle jsou vykresleny postavy, a hlavně jejich názory na problematiku techniky. Líbí se mi to přesvědčení, které má každá postava. Všichni jsou zapáleni pro svůj upřímný názor, ať už je jakýkoliv a nikdo nehájí názor někoho jiného. Myslím, že v tom spočívá největší kouzlo tohoto dramatu.
Tuhle sérii jsem tak strašně žrala na prvním stupni. Pamatuji si, že kniha byla strašně napínavá a vůbec jsem se nemohla odtrhout. V té době to byla moje nejoblíbenější kniha. Doporučila jsem ji několika holkám ze třídy a všechny byly úplně stejně nadšené.
Knihu jsem četla, když se bylo takové to BUM okolo Buddhismu. Knížka byla fajn, hezky napsaná, příjemná oddechovka. Buddhistka ze mě ale asi nebude. Rozhodně kniha obsahuje několik užitečných rad aplikovatelných do života a myšlenky, které stojí za zamyšlení, ale myslím si, že pokud člověk vyrostl ve střední Evropě, jejíž kultura stojí na křesťanské víře (a církvi) a je - li vychován v duchu křesťanském, nemůže se jen tak myšlenkově přestěhovat do východní Asie.
Mám jí doma jako audioknihu namluvenou Vojtou Dykem. Nejdřív mi trvalo zvyknout si na styl, jakým to Dyk předčítal, pak to bylo ale docela fajn. Taková zábavná oddechovka.
Kniha byla nejdříve taková “nikamnevedoucí”, ale po velkém odhalení to vše vypadalo tak evidentně. Konec mě překvapil a ne příjemně. Bylo zajímavé koukat ma svět očima autistického dítěte, i když nemám tušení, jak moc je to autentické. Nemůžu říct, že by mě celá kniha bavila. Ke konci jsem některé části už jen rychle projela, abych věděla, protože jsem se chtěla rychle dopracovat ke konci.
Milostné příběhy nepatří mezi mé oblíbené, ale tato novela mě potěšila. Přečetla jsem ji jedním dechem.
Jsem ohromená. Kafkův jazyk mi maximálně vyhovoval. Povídka je hodně silná. Je tu jakási upřímnost v tématu, o kterém se nemluví. Je to odporné přát si smrt člena rodiny a nikdy by to nikdo nepřiznal. Myslím si ale, že podobných situací jako v knize je mnoho, když se rodina musí starat o příbuzného, který toho ze zdravotních důvodů není schopen sám. Pokládám se za člověka, kterého jen tak nějaká dojemná chvilka v knize či filmu nerozhodí, ale u této povídy jsem měla na krajíčku. Kafka na mě touto povídkou udělal dojem.
Nevim, nevim, asi jsem na to moc mladá a bezstarostná, abych to chápala. Naštěstí.
Když jsem si knihu přečetla podruhé, změnila jsem na ni názor. Poprvé, když jsem ji četla, sice se mi líbila, ale nepřišla mi nijak zvlášť zajímavá ani nápaditá (přesně jak popisuje Tomáš.Jahoda). Přečetla jsem ji znova asi o třičtvrtě roku později (kvůli povinné četbě) a musím říct, že teď mi přijde, jako jedna z nejlepších děl, co jsem kdy četla. Styl mi seděl mnohem víc a v ději jsem objevila věci, kterým jsem dřív vůbec nevěnovala pozornost. Za mou změnou názoru možná také stojí, že podruhé jsem knihu přečetla najednou (a lá dočítání knihy v den odevzání čtenářského deníku), zatímco na poprvé jsem četla rozvlekle.
Má druhá Nesbøva detektivka a rozhodně hodlám pokračovat. Poslouchala jsem ji jako audioknihu, abych si zpříjemnila uklízení a rozhodně doporučuji. Kniha mě bavila od začátku do konce. Líbí se mi, že Nesbø do svých knih přidává zajímavé informace. Normálně mě severské detektivky moc nebaví, ale Nesbøvi mi přijdou jediné tak normálně příjemně napsané narozdíl od těch ostatních, divně zbytečně úchylných.
Knihu jsem přečetla najednou a jedním dechem. Příběh je silný a intenzivní. Miluji moravské nářečí, takže asi hlavně tím mě kniha nadchla nejvíce. Viděla jsem i jako divadelní hru v Pidivadle (hrál spolek herců studentů, bohužel už nevím jaký) a rozhodně doporučuji, pokud byste měli štěstí.
Jako dětská knížka je to pěkné. Jako filozofické dílo vysosaný odpad a myslím si, že to tak bylo už v době, kdy to autor psal. Koneckonců, co tak člověk dělá, když je sám v poušti, ledadlo v pánu a bez vody? Filozofuje a je sentimentální, protože se bojí, že to nepřežije. Ale že se z toho stane takový novodobý kult lidí, co si tyto myšlenky kreslí po těle... To mi přijde jako přehnaná reakce.
Mě se v knížce líbí, ta část s tím posouváním židle a s lampářem, protože mi přijde chytré takhle využít astronomii. Také ilustrace jsou moc hezké a roztomilé, ale tedy jestli bych si je nechala vytetovat? To už mám z dětství blíž k Bobovi a Bobkovi.
Chtěla bych k této knize napsat něco strašně chytrého, nějakou revoluční myšlenku, ale nic mě nenapadá.
Tak jednoduše: Bezva kniha. John Lydon je fajn skoro jako šálek čaje. Mnoho z jeho názorů a životních postřehů se ztotožňuje s mými. Akorát já je nikdy nedokázala pojmenovat. Je zajímavé číst o životních podmínkách anglické dělnické třídy. Myslím, že se v životě moc neseznámíte s lidmi, co by vám o tom povídali. Sex Pistols je má nejoblíbenější kapela. Jsem ráda, že jsem měla příležitost dozvědět se něco o jejich éře. Konečně mi někdo ujasnil, o čem punk vlastně je. Je těžké udělat si o tom obrázek, když jste tu dobu nezažili. Aspoň jsem tam mohla trošku nahlédnout.
Spisovatel má skvělý styl, pokud neradi složitá souvětí. Občas jsem nevěděla, jestli se mám u knížky smát a nebo jít zapálit svíčku. Jestli vás baví černohumorové povídky, tak jste našli, co jste hledali.
Ne. Klub rváčů to prostě není a pokles kvality je patrný. Na jeho knížkách se mi líbila ta naprostá přirozenost a lidskost v jeho postavách, ale myšlení Madison takové rozhodně nebylo. A ještě k tomu byla otravná, že by to vyřešilo snad jen pár do držky. Pozitivních pár myšlenek bylo: "Ale ne, vy neumřete nikdy. Vy přece jíte každé ráno vitamín C." Ale jako starý Palahniuk mě to v žádném případě nenadchlo.