Mateo67 komentáře u knih
Nenadchne, neurazí. Takový slušný průměr. V poslední době vyšla řada podobných knih, se kterými mi tato kniha splývá. Manzelé odvedle měli zajímavějśi zápletku i rozuzlení.
Tentokrát se nepřidávám ani k většině, ani ke svým oblíbeným. Oceňuji skvělý nápad ( i já pravidelně hledám ponožky do páru), jeho zpracování jsem však přijímala v rozpacích. Je to kniha pro děti, takže mi nemusela sednout, ale já vážně přemýšlím, zda bych ji dětem doporučila. Připadala mi zmatená a někdy až předpojatě útočná. Co ovšem oceňuji, na rozdíl od obsahu, je hezká čeština a hra se slovy a vlastně i nápadité ilustrace. Proč jsou ale ty celostránkové posunuté i o více než deset stran od textu, ke kterému patří, tomu nerozumím. Vím, jak děti při čtení rády sledují obrázky, které se týkají právě čteného textu. Takže bohužel se zavřenýma očima za tři. Asi se mi nepodařilo objevit to, co jsem mezi řádky objevit měla.
Nevím, zda je to tím, že jsem knihu četla hned po jiné knize stejného žánru, která mě velmi zklamala, ale mě to bavilo od prvního do posledního řádku, náramně jsem si ji užila a rozhodně ji nevidím v modrých číslech. Užívala jsem si každý krok holek, vzhledem ke svému věku samozřejmě více kapitoly Teď, ale obě časové roviny byly vzájemně chytře propojené. Nebylo to laciné, bylo to české a na prázdniny jak dělané.
Na první pohled úsměvné, na druhý pohled vlastně smutné.
“Po příjezdu domů dokonce Přemysl Ivanu jednou pohladil po vlasech, když seděla v křesle a on šel okolo. Bylo to úplně stejné gesto, jakým vzápětí pohladil jejich psa, který seděl na vedlejším křesle. Přesto to Ivanu mile překvapilo. Což Přemysl nevěděl, protože to nedala najevo. Na rozdíl od psa, který vyskočil a olízal Přemyslovi ruku i tvář. (str. 138)
Kniha má skrytý silný potenciál. V poslední třetině se však její síla vytrácí a příběh končí ne snad tuctově, ale podobně jako řada knih tohoto žánru. Což je škoda. I přes vysokou čtivost proto jen 3,5 hvězdy.
Známá mě navedla na aplikaci mujRozhlas a zrovna byla ke stažení (kromě jiného) Fabrika od Kateřiny Tučkové. No nevyužijte toho, když ke všemu pocházíte z Brna:-). Nejednalo se ovšem o doslovnou audioknihu, ale zpřístupněn byl pouze v podstatě fiktivní příběh textilního magnáta Offermana, jenž během první kapitoly zaťal drápek a už nepustil. Takže mě již v knihovně čeká plnohodnotná kniha a já se těším, až se víc ponořím do historie nejen textilního vzestupu Brna. Hvězdičky tedy zatím musí počkat.
Hlavní hrdina si mě okamžitě získal. Pro mě jedna z nejlépe prokreslených a vystižených postav z knih přečtených letos. Kniha je zařazena mezi knihy humorné a právem. Ale já u ní oceňuji něco víc ( i když vtip a humor rozhodně nejsou málo). Mohla (a měla) by sloužit jako skvělá, přesná, názorná, a přesto odlehčená výuková pomůcka pro všechny, kteří chtějí více pochopit prožívání a myšlení lidí s PAS. Celá hromada odborných knih věnujících se této problematice navršených na sebe jí nesahá ani “po kotníky”.
Done, nebylo možné si tě neoblíbit a nefandit ti! Ať se ti daří.
Vaše buňky na psychothrillery u této knihy rozhodně nebudou zahálet. Není to obyčejná detektivka. Velká charakterová rozmanitost postav a jejich nevypočítatelnost dodávají knize šťávu. Přidejte dvě různé časové roviny, chytlavou zápletku a můžete se do toho pustit a těšit se na rozuzlení. U jiného žánru moc pěkné 3,5*, tady za prokreslení charakterů jednotlivých postav nakonec dávám 4.
Poslouchala jsem jako audio knihu a jsem moc ráda, že si mi dostala do ruky. V papírové podobě bych si ji totiž asi nepůjčila. Takto prostě prima k domácím pracím:-). Nic víc, nic míň. S tím jsem k ní i přistupovala a větší část knihy mi dávala za pravdu. A pak jsem se náhle nestačila divit, děj dostal úplně jiné “grády” a já bez dechu musela naráz doposlouchat až do konce. Tváří se to jako tuctová česká detektivka a přitom v sobě skrývá vážné historické téma, navíc zajímavě a nenásilně do děje zapracované. A za postavu vraha a v podstatě otevřený konec nechaný na každém z nás hvězdička nahoru.
Jedna z nejlepších knih této autorky. Skvělá je část z minulosti, současnost je předvídatelná. Samozřejmě kdyby kniha neskončila happyendem, bylo by to lepší, ale to u toho typu literatury nemůžeme očekávat. Přesto ji dokázala autorka “vypointovat” přímo ukázkově.
Pokračují ve svém výzkumu asijských režimů a tento cestopis mi pěkně do tohoto období zapadá.Čína mě nepřestává udivovat a překvapovat. Nadšení se ovšem nekoná. Mrazení v zádech a husí kůži objevující se např. při čtení Novinářem v Číně zde vystřídalo díky odlehčenějšímu zpracování povětšinou jen mírnější kroucení hlavou. Už si začínám zvykat. Ale jsem ráda, že Čínu mohu poznávat z bezpečí svého obýváku, protože výlet do země nepřetržitého sledování, propagandy, klamu a nesvobody mě pranic neláká.
K této knize jsem se po letech vrátila velkým obloukem, a to přes romány Pandemie a Smrtící DNA. Očividně se mi tedy u této série nedaří dodržet sled jednotlivých dílů. Ale i to je cesta k získání obliby nové (pro mě) série. Tento díl mě i při druhém poslechu moc neupoutal (minimálně 1. půlka knihy neměla “draif”), ale oproti prvnímu pokusu před lety jsem jej doposlouchala až do konce, protože jsem byla zvědavá na konec knihy, který je odrazovým můstkem a spouštěčem čtrvrtého dílu, jenž mi před pár týdny vyrazil dech. A jsem vlastně moc ráda, že jsem tyto četla v opačném pořadí. Proč nepíšu, nebudu spoilerovat. A Atomku a Strach si rozhodně nenechám ujít.
Doklopýtala jsem asi na 200. stranu a knihu odložila. Představa dalších tři stovek mě naplňovala nechutí pokračovat. Čas není nafukovací. A pak se asi za měsíc objevilo několik volnějších dní, kdy jsem se mohla věnovat čtení bez větších výčitek, že jej mařím. A ono to náhle šlo a postavy ožily a už mi vůbec nebyly lhostejné. A Alešovi jsem začala držet pěsti a přála si, aby kniha měla šťastný konec. Prostě i dospělí někdy potřebují pohádky. A i když se kniha prvoplánově tváří (navzdory situaci, ve které se hlavní postava ocitne), že má být opět hlavně humorná a vtipná, já vnímala i něco jiného. Pro mě byla smutně milá.
Při volbě a poslechu této knihy jsem si prošla několika vývojovými fázemi, které na sebe takřka plynule navazovaly.
1. Odmítání
2. Přijetí
3. Překvapení
4. Zaujetí
5. Ustrnutí
6. Rozčarování
7. Zklamání
Kdyby to nebyla audiokniha, nedala bych to. Ale Jana Plodková neměla chybu. Proto ty tři.
Před lety jsem Monyovou dost četla. Knihy to byly krátké, nenáročné, jednoduché, takové odpočinkové jednohubky. Dnes se mi do ní nechtělo, ale chci si zpětně doplnit staré výzvy a do jedné se mi hodila. Stránky běžely jedna za druhou, můj zájem se nijak nedostavoval a najednou byl konec. Tak fajn, splněno, hotovo, zapomenuto.
Ale! Ale nebýt dvou situací, které mě dostaly do kolen. Autorka snad musela použít skrytou kameru, protože jak by zrovna TOHLE mohla tak přesně znát a popsat. Život s námi v běhu času pěkně mává.
Fakt mě to dostalo.
Velké zklamání. Celou dobu to vypadalo na tři hvězdičky, ale ten konec?! Autor už neví, co by. Zatáhnout do tohoto typu knih takhle povrchně válečné zločince. Naprosto nesmyslně vygradovaný konec. Ale i celkově slabší než předchozí díly - prostě šité horkou jehlou. Možná by to chtělo dát sobě i nám větší časovou mezeru. Dávám dvě a to jen za konečně lidskou Eriku.
Klasický Hartl, nenadchne, nezKlame. Kdo od knihy nečeká víc než relax a odpočinek, nebude zklamán. A každý určitě najde v některé postavě kousek svého životního příběhu. 3 a půl hvězdičky.
Od Závitů ulit jsem se přes Pérka, drátky, kolečka dostala až sem. A jsem ráda, ze pořadí bylo takovéto, protože číst tuto knihu jako první, asi bych se do dalších nepustila. Ale na slušné tři hvězdy rozhodně dosáhne, a kdo hledá něco odpočinkového, tak rozhodně neurazí. A druhý gambit neměl chybu.
Posloucháno kvůli výzvě a rozhodně to nebyla ztráta času. Výborně namluveno, příjemný návrat k tradiční detektivce a klasikům žánru.
Až výzva mě dokopala k tomu, abych se přiblížila k tomuto kontroverznímu básníkovi, což je u rodilé Brňačky až ostuda. I když zálusk jsem si dělala už dlouho, což by mohla být polehčující okolnost:-). A setkání to bylo skvělé.
Jednoduchý pravidelný rým a melodický a zároveň suverénní rytmus by mi ke spokojenosti asi úplně stačily. Ale to je teprve začátek. Když člověk moc neví, co a kolik má čekat, získá toho většinou nadmíru. Krátké čtyřveršové “říkanky” dovedené do morbidně vymazlené pointy vyráží dech. Píše o smrti a je to život, čtete o sexu a je to láska, vnímáte vulgarismy a slova jsou plná něhy, koukáte na černou obálku a cítíte naději.
Uhrančivá harmonie.