MaxQ
komentáře u knih

Zahlédl jsem na chalupě v knihovničce a neodolal jsem. Vytáhl jsem z řady KODovek jednu mou oblíbenou z dětství. Pořád se to dobře čte, nicméně i na tak krátkou knížku je děj v zásadě opakováním stejných situací. Černý korzár někam jde , někdo ho obklíčí, podaří se mu utéct, bloudí v divočině... a nanovo. Ale jako kluk jsem to miloval.


Kolem fotbalu se točí spousta věcí, emocí a sportovní magie a tak se toto dobrodružství panu Pratchettovi nemohlo nepovést. Vtipy v obvyklé míře hojně okořeněné nějakou lidskou pravdou, kterou musel někdo napsat, aby si ji člověk uvědomil.
CITÁTY:
Pravda je rodu ženského, protože pravda je spíše krásná než praktická, pomyslel si Výsměšek, když se dovnitř s bručením a funěním vhrnuli členové Rady. To by také vysvětlovalo rčení, že lež oběhne svět dřív, než si Pravda obuje boty, protože Pravda by se rozhodovala, který pár si má obout.
Tak to jediné mi připadá celkem jasné," ozval se dr. Zďáblíkov. ,,Je těžké nenávidět lidi, kteří jsou od vás daleko. Zapomenete, jak jsou hrozní. Ale sousedovy bradavice vidíte denně."
Koně od koňbusu obvykle nebývají nijak zvlášť rychlí, a když vozka říkal ,,proběhnout", měl očividně na mysli projít", ale nakonec se mu je podařilo přinutit k pohybu aspoň tak rychlému, že většinu stromů u cesty minuli dříve, než se jim okoukaly.
Stranu tři zdobila umělecká ilustrace dříve zmíněné bohyně. Byla, samozřejmě, krásná. Ošklivě zpodobněnou bohyni vidí člověk opravdu velmi zřídka. Možná to má něco společného s jejich schopností srazit člověka na místě mrtvého k zemi.


Začátek velmi silný, až atmosférický. Riskantní poker, následující sázka a popis vražedné cesty s poštou. Bohužel tím to skončilo. Zbytek knihy je aktivistický příběh chytrého byznysmena, který sní o svém starém životě v přírodě, ale nemá odvahu a chuť se do něj vrátit. S tím mu pomůže až láska. No, takže tak nějak. Trochu mě překvapilo, že tyto problémy řešili lidé už před sto lety, ale to je asi tak všechno.


No, co k tomu napsat a neurazit. Knížky od Trosky mám rád. V mládí jsem je úplně hltal. I přes svou značnou naivitu a prvorepublikový jazyk jsou dobrodružné a mají v sobě jistý patos, kvůli kterému rád přehlédnu mnohé technické chyby. Nicméně tady se to moc dobře nesešlo. Příliš mnoho technických popisů a přitom tolik nesmyslů. Méně by bylo určitě více. U každé věty, která obsahoval "posunul páčku reostatu", jsem trpěl jak zvíře. Taky mi chyběla nějaká sebereflexe hlavních hrdinů. Odletí si do kosmu s kusem země, která zajišťuje Zemi magnetickou ochranu, způsobí globální katastrofu, ale že by to nějak řešili... Ale jako zajímavost kniha poslouží.


Tento díl bych určitě zařadil do té lepší poloviny knih ze série Zeměplochy. Je zajímavé, jak jsou ti obyvatelé Ankh-Morporku podobní nám. Pravda v novinách je sice hezká, ale zajímavější je přece jen zelenina, která vyrostla do podoby obrovského...


Ze světa Zeměplochy mám nejraději příběhy s noční hlídkou pod vedením Samuela Elánia. Většinou jde o detektivní příběhy s pořádnou porcí zábavy, kterou obstarají členové hlídky rozmanitých ras a velikostí v čele s Tračníkem a Nobym. V tomto ohledu Pátý elefant nevybočuje z řady, pouze příběh je zasazen nikoliv do Ankh-Morporku, ale do dalekého Überwaldu, kde se chystá korunovace trpasličího krále.
Jak už zde někdo psal, kniha je to až příliš tlustá na to, kolik se toho děje, ale přece jen by to chtělo jednotlivé linky pečlivěji dotáhnout. Zvláště ta s povýšením Tračníka na velitele hlídky. Tam jsem čekal větší humoriádu. Ale i tak jde opět o další výborný díl do skládačky jménem Zeměplocha.


Už to tu bylo párkrát zmíněno - technické pasáže na úrovni, psychologie lidí až naivní. Kdybych uvízl pod deseti metry prachu a už v první hodině by posádka začala povinné hry proti trudomyslnosti, asi bych se tam zbláznil.


Kniha má 550 stran. Dle mého skromného odhadu je z nich 400 zbytečných. Hrdinové si tam neustále opakují, že potřebují s někým mluvit a na něco se ho zeptat. Když už se k němu dostanou, stejně se ho z různých důvodů nezeptají a tak si další tři kapitoly říkají, jak s ním zase potřebují mluvit. Nejprve mě to samozřejmě štvalo, ale pak už jsme se tomu smál.
V polovině jsem už přeskakoval celé odstavce a půlstrany, aniž bych ztratil přehled o ději. Vydržel jsem jen kvůli pointě, jestli ta to nakonec celé nějakým zázrakem nezachrání. No, nezachránila. I když musím říct, že poslední kapitoly se konečně daly aspoň číst.


Terry Pratchett, kapitán Elánius, seržant Tračník, Nóblhoch, všichni opět v plné síle. Za všechny jen dva citáty:
Seržant Tračník měl široké vzdělání. Měl v hlavě uloženo všechno, co se naučil ve škole "Náš táta vždycky říkal", v institutu "Podle selského rozumu" a teď byl studentem rozšířeného postgraduálního kurzu "Jeden chlápek v hospodě tvrdil".
"Tady je hlídka. Otevřete dveře. Jinak je otevře Navážka. A když ten otevře dveře, tak už zůstanou otevřené. Chápete, co tím myslím?"


Mrakoplaš tentokrát na návštěvě v kruté totalitě ne nepodobné Číně. Celkem vážné téma balené v bláznivém dobrodružství neschopného čaroděje a bandy postradatelných dobrodruhů z povolání. A pár citátů:
Odněkud zdáli se ozvaly výkřiky. Císař už zase hrál šachy. Dával přednost živým figurám.
Výsměšek zastával názor, že když lidé mají čas něco napsat, nemůže to být důležité.
"Ale jsou přece věci, za které stojí umřít," řekla Motýl.
"Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každém rohu pět!"
"Jak můžeš s takovou filozofií žít?"
"Dlouho."
"Co si myslíš, že to je? Homeopatická válka? Čím míň vás je, tím větší máte šanci, že zvítězíte?"


Už moc nevím, proč se mi to jako malému tak moc líbilo, ale jedno je jisté. Na děti to prostě funguje. Jednoduchý čistý příběh s krásnými obrázky. Čtu teď svým dětem a taky jsou nadšené. I z družstevníků :)


Další největší tajemství lidstva rozluštěno. Omlouvám se všem příznivcům této řady, ale já to po 100 stránkách vzdal. Vědecká rovina mi přišla příliš popisná a nepravděpodobná a akční části knihy ve mně vzbuzovaly spíše pobavení než napětí. Tohle nebude můj šálek kávy.


I já použiji slovo "příjemné". My cimrmanologové to totiž opravdu přečteme za jeden večer, takže nakonec je to spíše taková příjemná ozdoba knihovny.


Pro mě nejlepší díl. Měl jsem štěstí, že jsem se k této sérii dostal právě pomocí této knížky kdysi na vojně. Noční hlídka, drak, Berankinová, Errol, to je prostě něco tak neskutečně vtipného, že jsem tuto knihu přečetl snad už stokrát. A ještě se k ní stokrát vrátím. A pár vtípků na ochutnání:
"Chodil nahrbený. To byl bohužel následek pobytu ve zlatém dole řízeném trpaslíky, kteří trpí utkvělou představou, že když postaví strop ve výšce sto šedesát pět centimetrů, je vysoký až nad hlavu."
Zaslechli kroky. Nalevo od nich se ve tmě někdo zlomyslně zachichotal.
"Musíme vytvořit čtverec," řekl kapitán. Všichni najednou se pokusili vytvořit klín s kapitánem na špici.
Knihovník na něj vrhl pohled, jaký si lidé většinou nechávají pro ty, kdo říkají věci jako: "A co je vlastně tak špatného na té genocidě?"
Tuhle zbraň ve městě neradi viděli, protože takovým dlouhým těžkým lukem jste hladce prostřelili nevinného přihlížejícího na sto metrů, a to většinou jistěji než toho nevinného přihlížejícího, na kterého jste ve skutečnosti mířili.
"Koukni se na to takhle: když řekneš lidem, že si můžou vybrat - buď vlastní barák vypálenej do základů, nebo drakovi nějakou holku, kterou pravděpodobně v životě neviděli, no, věř tomu, že začnou přemejšlet. Taková už je lidská nátura."


Říkejte mi třeba "nedůvtipný", ale poslední kapitolu a vlastně i trošku pointu, jsem fakt nečekal a mám chuť si knihu přečíst ještě jednou. Místo toho ale šáhnu po další knize tohoto autora, začínám mít pocit, že neumí napsat slabou věc. Za mě výborně!


Můj první Forsyth. Děj svištěl dopředu jak špionážní dron, zápletka zapletená jak kabeláž v NSA a záběr široký jak filmové plátno George Lucase. Co mě zaujalo, bylo odosobnění hlavního hrdiny. Kdyby Kazatele hledal robot Emil, asi by to vyšlo nastejno. Na druhou stranu jsem aspoň nemusel řešit jeho osobní problémy a mohl se soustředit na děj.


Jedním slovem nadšení. Postav jak na orloji a pokud na konci knihy potká Reynevan někoho z prvního dílu, jsem v koncích, ale vůbec to nevadí. Příběh a hlavně prostředí, ve kterém se děje, je uchvacující.


Tak jedno je jasné, ten chlap miloval přírodu. Kdybych se narodil v příštím životě jako zajíc, byl bych rád, kdyby mě zastřelil zrovna on.


Autor dokazuje, že lze napsat poutavou literaturu faktu i o období, ze kterého nám toho moc nezbylo, o písemných pramenech nemluvě.


Trochu jsem se vyděsil, když jsem se už v předmluvě dozvěděl, že celá série čítá minimálně 12 knih. Pak už jsem se pomalému rozjezdu ani nedivil. Ale už úvodní scéna v sovětském krytu mě chytla za střeva a kniha mě až do konce nepustila. Nejsem si jistý, zda dám všechny díly, ale druhý přečtu určitě. Sice je to upírská sága, ale teda úplně jiná, než co si pod tímto souslovím představíme z poslední doby.
