MayB2 komentáře u knih
Knihou jsem postupovala trochu s odporem, co se zas na další straně pokazí – je to tak výborně realisticky napsáno, že jsem Mildrediny neúspěchy a chování ostatních postav velmi prožívala.
Dobře vystižená atmosféra a typy postav, obzvlášť z učitelky mi bylo až úzko.
Po kouskách jsem se pročetla až na konec touto směsicí textů. Celkově bych řekla, že se mi líbily víc texty o lidech než o abstraktních tématech, protože je cítit, jak moc měl Saroyan lidi rád.
Milá kniha, vždy mě udivoval rozsah stylů ilustrací Adolfa Borna.
Trochu jsem občas ztrácela přehled, kdo je kdo, ale ta faktická stránka knihy byla nesmírně zajímavá.
Také jsem si v Mauricovi našla pěknou větu, univerzálně se týkající všeho zažitého a konvenčního, co nás omezuje a my se tím omezovat necháme:
"Zatřásl žebříkem a zahleděl se do lesů, ale touha se do nich vydat zmizela, jakmile si uvědomil, že by skutečně mohl jít."
Nejzajímavější se mi jevila historická linie druhé části. Jinak už v prvotině lze narazit na klasické Irvingovy momenty – za všechny jmenuji opravdu bizarní způsoby smrti.
Slabý Dumas (takových románů musel nasekat desítky), s Třemi mušketýry nebo Hrabětem Monte Christo se to vůbec nedá srovnávat. Děj by se dal shrnout na hodně málo stránek.
Dost zvláštní vhled do života v čekárně jménem Terezín. Nejhorší je, že postavy knihy nevědí, na co čekají, a my to už víme. A to mi vyvstávalo před očima celou dobu.
Od Napoleonova překročení hranic Belgie po těsné Wellingtonovo vítězství – s Sharpem jako průvodcem těmi pár dny si lze Waterloo představit velmi plasticky, lépe než v různých TV rekonstrukcích. Od popisu bojiště a pohybu armád po detaily boje muže proti muži. A protože je celkem jasné, jak dopadne bitva, na autorovi záviselo pouze, jestli nechá své vložené postavy žít nebo zemřít (a jak).
Těžší kniha, hlavně vlivem spousty odkazů na různá díla světového designu či architektury, čtení s Googlem po ruce jsem vzdala, příliš rušivé. Některé subjektivnější kapitoly (Móda) příjemně odlehčené.
Velká část věnovaná složitému dětství, v kontrastu k němu pozdější setkávání s nejslavnějšími lidmi planety. Mezi tím spousta pěkných myšlenek, vyjádření k problémům jak uměleckým, tak společenským. Vůbec mi nevadí, že něco ze svého života zamlčuje (vztahy k hodně mladým dívkám). Zfilmování s Robertem Downeym jr. je taky velmi povedené.
Čte se to ještě dneska? Jako dítě jsem milovala tu část popisující život ve srubu, rybaření, vaření marmelády... Jako měl Verne všude Francouze, Češi se v knížkách F. Flose obejvují ve všech myslitelných částech světa.
I když jsou hlavními postavami děti, kniha pro děti to zrovna není. Na druhou stranu jsou kruté dobové reálie popsány dosti vkusně, dneska by to byly naturalistické popisy na tři strany.
Střízlivý moderní překlad podporuje pochopení textu jako celku, bez nutnosti přemýšlet nad nějakými složitými (zastaralými) výrazy, s kterými jsem bojovala u staších překladů. Kouknout se občas na anglický text je docela zábava, úvodní studie a poznámky na jednotlivých stranách pomáhají pochopit hru a v závěrečné studii jsem se hodně nasmála ukázkám z prvních překladů Macbetha u nás. Komplexní kniha, půjčím si z té řady určitě další.
Když temné síly svádějí nás k pádu,
často si berou pravdu na pomoc.
Získají si nás poctivostí v malém,
a když jde o vše, přerazí nám vaz.
Napínavé čtení, ale mám pocit, že Nesbø už vykrádá sám sebe a tahá čtenáře naprosto neskrývaně za fusekli (pacient, množství podezřelých), zatímco dřív se mu to dařilo nenápadně a o to strašidelněji.
Podivná kombinace červené knihovny a literatury faktu mi dala zabrat, ale nevzdala jsem a dočetla i epilog. Brala bych spíš typ sušších faktických informací, než pořád přemýšlet nad nedořečeným – proč se hrabě tváří buď potutelně nebo zachmuřeně a jakým zázrakem jednou za dva roky zastihneme rodinu zrovna při nějakém zásadním rozhovoru.
Nikdy jsem se snad v textu nedostala za Západní Berlín. Ale obrázky jsem vydržela prohlížet nekonečně dlouho.
Neuvěřitelně moderní knížka. Musela ve své době opravu vzbudit poprask, strefuje se do všech možných nešvarů nejen své doby a není v opozici jen k Leibnitzově filosofii, ale ke všem, kteří ve jménu dobra páchají zlo. Stylem mi Candide trochu připomíná Krvavý román.
Stačil jeden deštivý den dovolené. Nejlepší mi přišla asi tak poslední třetina knihy, kde se ukáže, že všechno je tak trochu jinak, než si hlavní hrdina pamatuje z dětství. Opět mám pocit, že se Irving intenzivněji věnuje dětství a mládí svých postav, než období jejich dospělosti.