Metla komentáře u knih

„Už jsme přešli hranici. Zoufalí lidé, zoufalé časy, zoufalá řešení. Všechno je kontraproduktivní. Já bych to prostě nechal všechno skončit, do pekla s tím. Planeta to tak chce, jen my to neumíme přijmout.“

Na přebalu je upoutávka ve znění: „Znepokojivé a drsné čtení vás od první stránky zaujme svou přesvědčivostí.“ Ta věta příliš nepřehání. Téma únosu dítěte a s tím spojená ochota otce jít přes mrtvoly, aby dostal holčičku zpátky, je dost silné samo o sobě. Dosaďte si ovšem k polovině 21. století přelidnění, klimatické změny s extrémními výkyvy počasí, stoupající hladiny oceánů, války o vodu, miliardy lidí v pohybu za snesitelnějším místem k existenci, propukající epidemie smrtících chorob, zárodky pandemie, nemocnice zoufale zahlcené a se zcela vyčerpaným personálem, chudobu, násilí, gangy, policejní složky absolutně nestíhající, zkrátka obrázek kolabující civilizace. Adam Nevill vykreslil budoucnost velmi precizně, použil pouze temné odstíny s převažující černou, jasnější jsou jedině chlístance krve, promíchané s úlomky kostí.

„Právě teď, v této minutě, jsme hluboko v šestém velkém úhynu druhů. Není žádné skučení nebo rána, jenom dlouhá série katastrof. Rok za rokem, dekáda za dekádou, pořád se to zhoršuje a po žádné krizi se nevrátí předchozí stav. Minulost je mimo dosah. Vymírání postupuje. Neexistuje žádná science fiction. Pokročilá fyzika, mezigalaktické cestování, nové přístroje? Pouhá bujná fantazie, to je vše. Před námi jsou jen hrůzy.“

A někde v šílenství umírajícího světa poblikává nepatrný světlejší flíček, pixel naděje, že jeden obyčejný zlomený táta dokáže najít a vrátit radost zpět do životů své rodiny... za jakoukoliv cenu. Pokud by to vůbec bylo možné po všem, čím si prošli, jaká traumata na duši i na těle utrpěli.
Autorův styl má svá negativa, občas je zbytečně popisný - zvláště v pasážích líčících psychickou i fyzickou mizérii hlavního hrdiny. Zapomeňte na Kulhánka či Kotletu, tenhle člověk není nezničitelný, bezskrupulózní profík. Přeskakovala jsem celé věty i odstavce, abych zjistila, že otec (jeho jméno se za celou dobu nedozvíme) už čtvrtou stránku stále ještě blouzní a cítí se asi jako myš vyloučená z kočičího trávícího traktu. Mírně rozpačitá jsem z poněkud mysteriózních pasáží kolem feťáka a kultu smrti, to byl víc než náznak boha ze stroje. Překladatel a redaktor také místy zaváhali - nijak drasticky, ovšem kdykoliv se psalo o “otcovi“, mozek se mi zadrhnul a musel slovo přeskloňovat do obvyklejšího tvaru, tedy „o otci“.
Dilema s hodnocením (tři nebo čtyři?) rozetnul fakt, jak věrohodně, nepříjemně pravděpodobně vypadá nedaleká budoucnost v Nevillově podání. Nelítostně rozdmýchal mé doutnající obavy na téma, v jakém světě budou žít naše děti, jak drsný a depresivní bude nikoliv jejich vinou. Té trpké pachuti bude těžké (spíše nemožné) se zbavit... což beru jako plus, na růžové brýle jsem moc stará. 70%

17 14.03.2019

Osm dobrých až výborných povídek z jednoho světa je rozděleno nejen lokalitami, kde se odehrávají, ale také stylem psaní. Zatímco první čtyři příběhy se věnují událostem na severu Meekhanské říše a spolehlivě osloví (nejen) příznivce military fantasy, s přesunem na jih se do textů vkrade mnohem více melancholie a nutnosti soustředit se, přemýšlet.
Bez mučení přiznávám, že se mi lépe četlo o přímočařejších akcích severských horalů, které mi trochu připomněly Abercrombieho knihy, akorát v nich je mnohem více prostoru pro hrdinství a vůbec ty lepší lidské stránky. Hlavní postava poručík Kenneth-lyw-Darawyt je sympaťák, aniž by na sebe strhával přemíru pozornosti - fandit se tak dá jeho Šestému pluku jako celku.
Každý příběh je trochu jiný; osobně na mě nejvíc zapůsobilo vyprávění o jedné velké bitvě v druhé povídce "Všichni jsme Meekhánci", ale příliš nezaostaly ani diplomatické hrátky v "Šarlatu na plášti". Následující "Krev našich otců" se mohla pro změnu pyšnit pochmurnou až hororovou atmosférou i zápletkou.
Přesun k novým osobám v polovině knihy nebyl nijak obtížný, přesto mi úplně nevyhovovalo líčení událostí napřeskáčku, po malých dávkách, spousta tápání než se člověk dobral výsledku. Také pouštní prostředí pro mě není tolik atraktivní jako zasněžené hory, jakkoliv tady Wegner představil fascinujícím způsobem kruté kulturní zvyklosti. Povídkám z jihu nechybí akční pasáže, těžiště příběhů však leží spíše v nitru hlavního hrdiny - bojovníka Yatecha, rozpolceného, pochybujícího, zlomeného a přece odhodlaného bojovat. Asi nejčtivější z této části je úvodní "Protože tě miluji víc než život", další "Kdybych měla bratra" je jakýmsi volným pokračováním, přidávajícím mnoho zajímavých a dojemných střípků do mozaiky. Třetí "Polibek štíra" už byl na můj vkus příliš snový a roztříštěný, navíc nemám v oblibě zasahování božstev do jinak víceméně lidského světa. Poslední povídku bohužel sráží konec-nekonec, je vlastně pouhou předehrou toho, co (pravděpodobně) bude detailněji vysvětleno až v dalším díle. Ten si rozhodně nenechám ujít - Wegner patří mezi zdatné polské autory, kteří si zaslouží pozornost čtenářů.
Plastovým mečem své dcery pasuji knihu na zářivě čtyřhvězdičkový titul - s dodatkem, že mnoha jednotlivým scénám bych dala i 100%, jen dohromady to zatím úplně neladilo.

17 13.03.2019

V první řadě: „Za soumraku“ NENÍ sbírka hororových povídek. Pár se jich tady sice najde, ale primárním cílem bylo (jak to chápu) vyvolat spíše znepokojení než strach, přinutit čtenáře k zamyšlení, ukázat mu všední věci a události v jiném světle, v příšeří. Jsem si jistá, že být mladá trubka, spousta Kingem nahozených témat by mě minula a znudila. Ve středním věku však většina padla na úrodnou půdu: 5 ze 13 povídek pokládám za (+/-) průměr, zbytek mě spolehlivě oslovil – za nejpovedenější a nejpůsobivější pak považuji atmosférickou „lovecraftovinu“ s bravurně zpracovaným psychologickým pozadím „N.“, ta mi v paměti nejspíš zůstane hodně dlouho.
Předmluvy mě obvykle příliš nebaví, ty Kingovy jsou ovšem výjimkou a ani tentokrát jsem nebyla zklamána. V závěru pak autor cosi napsal ke vzniku jednotlivých povídek; někdy šlo o informace zajímavé a užitečné, jindy ani ne, nicméně vítám tuto pomůcku.
Pochválit je třeba i vcelku pečlivou redakční práci, i když občas nějaké to zrnko písku mezi zuby zaskřípalo (např. „Zálivový bulvár“ mě ošklivě tahal za oči, některé názvy by bylo lepší nepřekládat). Suma sumárum: „Za soumraku“ splnilo má očekávání, byť se nejedná o nejpovedenější Kingovu sbírku.

31 12.03.2019

Stejnojmenná povídka mě před časem mocně zasáhla a oprávněně trůní v TOP10 mých nejoblíbenějších krátkých příběhů. Když se tedy naskytla příležitost ke koupi románu, příliš jsem neváhala a pořídila verzi s myší obálkou, žádnou otřesnou červenou knihovnu:-).
Jeden hlodavec, jeden člověk, jeden experiment a spousta námětů k přemýšlení. Rychle jsem se začetla, pak mě lehce zarazil až příliš náhlý přechod od obtížně čitelného textu k naprosto plynulému, ve střední pasáži jsem se chvílemi trochu nudila (modří vědí: milostné tokání nepatří k mnou vyhledávané tématice) a nakonec mi v krku narostl knedlík. Dočtení posledních dvou - tří stran bylo komplikováno faktem, že se mi imrvére mlžilo a rozmazávalo písmo před očima. Zavřela jsem knihu, důkladně se vysmrkala, navzdory dojetí se však nemohu připojit ke čtenářům udělujícím nejvyšší pocty. Románová podoba je (dle mého názoru) rozmělněná - dost možná to bylo znalostí pointy, ale ve srovnání s povídkou se nekonal stejně silný emocionální knockout. Pátá hvězda unikla o myší chlup.

52 11.03.2019

Krok dolů v porovnání s předchozími knihami série. Změna prostředí je vítaným oživením – izolovaný klášter v horách zasypávaných sněhem mi přijde jako atraktivnější kulisa proti pouštnímu městu, kde už by to časté mordování asi příliš zevšednělo. Ovšem zápletka je tentokrát na můj vkus nadmíru fantasmagorická, lze ji shrnout ve dvou větách a vlastně by šla osekat na delší povídku, aniž by to příběhu výrazně uškodilo. Postavy kolem Odda jsou většinou pouze do počtu, těch několik zajímavých charakterů zůstává zoufale opomíjeno. Sám hlavní hrdina poněkud vyčpěl, už ničím nepřekvapuje.
Pokud někdy/někde zakopnu o příští osudy Odda Thomase, vyhýbat se jim nebudu, nicméně na aktivní vyhledávání dalších dílů se momentálně necítím a určitě bych je nenechala zabírat vzácné místo v mých přecpaných policích. 65%

14 10.03.2019

Koontzem stvořené kalifornské město Pico Mundo je něco jako seriálový Midsomer – vraždící psychopati se tam houfují jako mouchy na … však vy víte. Hlavní hrdina Odd Thomas díky svým nadpřirozeným schopnostem nesmí chybět u žádné katastrofy, proto znovu deníkovou formou s lehkým humorem popisuje, čeho byl účastníkem. Co se mě týká, druhý díl série za prvním nezaostal: je napínavý, zároveň často vyvolá úsměv, atmosféra je trochu temnější a melancholičtější, prostředí je zajímavé, zlouni jsou správně odporní, klaďasové patřičně sympatičtí, příběh o snaze zachránit kamaráda mě bavil. Jednoduché čtení, do kterého jsem se nemusela nutit, udrželo mou pozornost a přineslo mozku odpočinek v době, kdy jsem ho nutně potřebovala. 75%

17 09.03.2019

"Říká se, že běh osudu mohou změnit dvě věci. Jednou z nich je štěstí a druhou odvaha. Bez odvahy je štěstí k ničemu, ale nemá-li člověk štěstí, nezáleží na tom, jestli je nebo není zbabělec."

Protože dceři pomáhám s výběrem pohádek v knihovně, považuje za svou povinnost tahat namátkou tituly z regálů pro dospělé a ptát se, jestli by se mi to mohlo líbit. Jako správná holčička miluje růžovou barvu, pročež mi vnucuje samé romantické sr... cajdáky. Při poslední návštěvě mi však strčila do ruky "Lovce perel" a tentokrát jsem jí neřekla, ať knížku zasune zpátky. Sama se neumím potopit ani ve vaně, přesto mě příběhy z potápěčského prostředí fascinují. Rozhodla jsem se opustit své tradiční vody fantastiky a detektivek, výjimečně zamířit do hlubin při nebezpečném hledání mrňavých pokladů moře.
Čekala jsem preciznější popis adrenalinového zaměstnání lovců perel, Colin Falconer se bohužel s detaily šplouchá jen těsně pod hladinou. Větší důraz klade na práci s postavami a na to, aby jejich osudy stály za vyblitou hrachovku. Autor namíchal překvapivě realistický koktejl charakterů a emocí; zpočátku jsem se ještě vyděsila, že snad čtu harlekýnku (on drsný námořník, ona krásná dcera nepřítele, ááách na první pohled), ale kdepak. Láska sice je silným hnacím motorem této lodi, o kormidlo se ovšem přetahují ctižádost, pýcha, tvrdohlavost, mamon, touhy a ambice. S výjimkou dětí jsem narazila na jedinou osobu, která se nedopustila žádné vyložené špinavosti ani nadměrné hlouposti.

"Dobrá, otevřete ústa," vybídl ho zubař. Vzal jeden ze svých nástrojů a sklonil se k Wesovi. V tu chvíli ucítil, jak mu obrovská pěst sevřela přirození.
"No," zahuhlal Wes, "dyž to nebude bolet mě, tak tebe taky ne. Jasný?"

Řídký záblesk humoru, většina událostí v knize vzbudí spíše hněv nebo soucit: krade se, lže, podvádí, mrzačí, vraždí... Falconer nesklouznul ke sladkobolnému kýči, podařilo se mu v závěru vykřesat nepatrnou jiskřičku naděje do budoucna - aspoň pro ta nevinná děcka, ostatní obvykle ublížili/utrpěli příliš.
Jsem překvapená, jak rychle jsem románem proplula, první den stovku stran, druhý den zbývající dvě stovky, neodbytným společníkem mi byl pocit déjà vu. Určitě jsem "Lovce perel" dříve nečetla... možná byli zfilmováni, případně se silně podobali jinému příběhu. Pokud si chcete odpočinout u nepřeslazené dobrodružné romantiky s charismatickým, leč nedokonalým hlavním hrdinou, a nevadí vám podrazy ani násilnosti (samozřejmě pouze fiktivní, v reálu se hnusit musí), s touto knihou byste mohli být na správné vlně.
Vida, Falconer má na kontě přes 20 vydaných titulů, jeb s ním do Čtenářské výzvy! A odehrává se to v Austrálii, pokud je ta země pro někoho oblíbeným místem (vedro, pustina, havěť, fuj). 75%

26 08.03.2019

Vzpomínám, že v době vydání se mi "Podivný Thomas" hodně trefil do vkusu i nálady, přečetla jsem ho jedním dechem. Léta ubíhala, na poličce se mi ve formě darů nahromadily další dva díly a tak jsem si četbu románu zopakovala.
Odd Thomas s lehkým humorem popisuje dva dny ze svého života. Dva dny dvacetiletého mladíka s darem či prokletím vídat duchy zemřelých a další stvoření, které smysly běžných lidí nevnímají. Dva napínavé a krvavé dny v californském pouštním městečku Pico Mundo, kde i noci sálají horkem.
Odd ví o blížící se hromadné tragédii, snaží se jí zabránit a především ochránit své blízké. Navzdory parapsychologickým schopnostem však není žádný superman a z různých příčin musí nebezpečí čelit sám. Hlavní hrdina je relativně dobře napsaná postava: jeho talent ve spojení s nešťastným dětstvím a nevšedním přístupem k životu mají slušný potenciál, slibují nenudit ani v následujících dílech.
Kromě množství zajímavých obyvatel Pico Munda ze světa živých Odd potkává sice němé, leč neméně svérázné přízraky mrtvých. Pobaví, dojmou, ba dokonce veleslavnou celebritu mezi nimi najdeme.
Přestože jsem se tentokrát románem prokousávala mnohem pomaleji a bez někdejší nirvány (young adult koření už mi holt tolik nechutná), pozitivní dojmy přetrvaly. Se čtivým, mírně odlehčeným stylem vyzvedává knihu do nadprůměru hutná atmosféra, kdy čtenář z rozevřených stránek nejspíš i za mrazivých dní pocítí vlnu slunečním žárem se tetelícího vzduchu. S ohledem na své o 14 let mladší, vysoce spokojené já, dávám čtyři rozpálené hvězdy.

19 07.03.2019

Proč se to jmenuje "příběh nebojácného králíčka", když vypráví o mláděti, které se zatoulalo příliš daleko a potom se muselo vyptávat různých zvířátek okolo, jak se vrátit zpět k rodině? Králíček všechny opruzuje, dostává se do nebezpečí a unikne jen proto, že má z prdélky kliku. Rozhodně jsem dceři neprezentovala Flíčka jako vzor odvahy: prostě další neposlušné smrádě (nikoliv nadávka, nýbrž následek setkání s tchoři), co nedodrželo pravidla, zbytečně se uvrtalo do problémů a šťastný konec nastal díky náhodě, ušáček se o to zrovna nezasloužil. Za tradiční příběh šoupnu knížce tři průměrné flíčky, čtvrtý veliký musím přidat za nádherné, skoro fotorealistické ilustrace, pátý je za spokojenost mojí cácory. Líbilo se, nejspíš toulavého králíka zase někdy z knihovny vyvenčíme. 90%

14 07.03.2019

Dvanáctiletá Gwendy supí do schodů, aby zase někdy při pohledu dolů mohla spatřit své tenisky, když ji osloví cizí pán, svěří jí záhadnou skříňku s čudlíky a současně obrovskou odpovědnost. A o tom to je, o životě vcelku obyčejné puberťačky, které se do rukou dostala neskutečná moc. Odolá pokušení?
"Kouzelná skříňka pro Gwendy" je přímočarý příběh, veškeré myšlenky servíruje na stříbrném podnose. Připouštím, záměrně jsem sáhla po knížce, co působila odpočinkovým dojmem, jelikož pan Murakami mě v uplynulých dnech přiměl namáhat líný orgán v mé lebce víc, než jsem zvyklá. Tohle však bylo až příliš jednoduché, vhodné tak pro Gwendiny vrstevníky; třeba za 9 let bude má dcera nadšená.
Teď uvedu důvody proč jsem strhla dvě hvězdy: Stephen King je mým společníkem přes čtvrt století, v tomto dílku bohužel prakticky necítím jeho rukopis, stylisticky i obsahově je knížka podána nečekaně fádně. Žádné rafinované kudrlinky, žádný pečlivý ponor do lidské duše, je to suché jako obsah květináče mého nebohého kaktusu. Ten se za mou příšernou péči občas překvapivě odmění krásně fialovými květy, leč "Kouzelná skříňka pro Gwendy" nenabídne jediný "tykrávo!" moment. Finále mělo být dramatické... snad kdyby mi postavy nebyly lhostejné. Přitom většina charakterů vyloženě volá po hlubším zpracování, potenciál mají mimořádný (třeba grázl Frankie Stone nebo kamarádka Olive, i Harry by zasloužil slzičku) a naprosto nevyužitý. Napsat King takhle polovičatě "Carrie", neštěkl by po ní ani ten nejhysteričtější krysařík.
Proč? Proč si s knížkou autoři nepohráli důkladněji a ponechali ji ve formě delší povídky? No ano, za svých cca 250,- Kč koupíte asi 85 stránek příběhu. Ignorujme tiráž - vidíte na konci cifru 156? Skoro před každou kapitolou je prázdno a je jich 32. Šesti celostránkovým ilustracím nebudu upírat estetický přínos, do počtů je nezahrnu: 156 - 32 = 124. Písmo je zbytečně velké, stejně jako štědrý rozpal mezi jednotlivými slovy i řádky, až 3 cm volné okraje (při formátu menší A5). Nejméně třetina každé stránky je tedy bez textu - dalších 40 uměle přifouknutých stran s nulovou informační hodnotou, prostě graficky ucházející plýtvání lesy. A takové praktiky mě kakají.
Takže PRÁSK! hvězdu dolů, jelikož to není poctivá kingovka (z rozhovoru s autory: King měl nápad a napsal začátek, se zbytkem se mu nechtělo lámat si hlavu, tak to předal k dodělání povídkáři Chizmarovi). Druhým PRÁSK! sestřelím astru za fakt, že ta tenká knížka je ve skutečnosti poloviční. Slabé tři astry jsou odpovídající cifra pro krátkou americkou pohádku, co ničím extra neohromila. Zkrátka young adult "Nezbytné věci", jak už tady bylo párkrát zmíněno, ale ty jsou na podstatně vyšším levelu.

29 06.03.2019

„Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

Pan Haruki Murakami si mou pozornost vysloužil před několika lety, dosud jsem však jeho směrem pouze nesměle pokukovala. Čtenářská výzva mi dodala odvahy a tak jsem opatrnými krůčky vstoupila, po několika větách se zbavila ostychu, ponořila jsem se do zvláštních příběhů a postav kolem dvojice hlavních hrdinů. Patnáctiletý si říká Kafka Tamura, z dětství si odnáší hluboké citové šrámy a není se co divit, když v den svých narozenin vkročí do dospělosti útěkem z domova... přesněji z místa, kde žil. Sledovala jsem jeho únik před kletbou a za poznáním sebe sama s pochopením, ovšem nemůžu tvrdit, že bych si toho vážného, přemýšlivého, disciplinovaného mladíka nějak zvlášť oblíbila. Zato laskavý mimoň pan Nakata si mě okamžitě získal a byla jsem fascinována jeho rozhovory s kočičkami, putováním za vyšším posláním i dokumentárními úryvky z dob nevyjasněné „nehody“. Přála jsem si být na Hošinově místě:-).
Druhá polovina románu chvílemi přinášela jaksi disharmonické pocity: Kafkovy poněkud incestní, oidipovské peripetie mi byly nepříjemné a opravdu nepotřebuji znát aktuální stavy puberťákova penisu. Slečna Saeki pro mě zůstala záhadou, nenašla jsem k ní a jejímu vnímání cestu. Události v obou liniích se staly lehce repetetivními. Zmizely roztomilé debaty s kočičkami. Autorovo nadšení pro jisté skladatele, spisovatele a jejich díla se do knihy promítalo až nadbytečně často, úplně mi ta vzdělávací snaha nevoněla. Filozofování bylo někdy moc „na sílu“, mám radši, když mi neotřelé myšlenky vplují do mozkových záhybů hladce, místo zoufalého přemítání, co se mi snaží básník (zde většinou ústy pana Óšimy) říci.

„Co to vlastně pořád hledáméééé,“ zazpíval si Hošino už docela slabým hlasem.
„...a kdy to konečně najdeméééé
Vždyť už jsme objeli celý městoooo
A mě už docela bolí prdéééééél“

„Kafka na pobřeží“ je pro mě knihou o náladě, o zvláštním, až snovém rozpoložení. Přichází se spoustou záhad a nutí čtenáře, ať si je přebere po svém, žádné jasné odpovědi nenabízí. Přijímám, pane Murakami, líbila se mi ta surreálná atmosféra, ale na absolutní hodnocení to tentokrát přece jen nebude. V druhé půlce knihy to u mě občas drncalo, procenta dolů nejsou ani tak pro autora a jeho román, je to mínus pro mě: do podobně duchovně náročné tvorby jsem ještě nedozrála. Zůstává jedině otázka, zda několik let počkat, nebo v dohledné době zkusit další Murakamiho knihu, jestli třeba na druhý pokus nedosáhnu dokonalé rezonance. 80-85%

31 05.03.2019

"Krev na lopuchu" jsem ulovila v knihovně před měsícem, trávila jsem nad stránkami čas při zdlouhavém čekání na úřadech, dostala jsem se do poloviny a za zlaté prase jsem v sobě nedokázala vykřesat dostatečnou motivaci, abych knížku vrátila dočtenou. Tak především by se měla jmenovat "Na jedno kopyto": povídky jsou poměrně krátké, ve vyrovnané (průměrné) kvalitě, zápletky jsou si podobné (motivem zločinů bývají chechtáky nebo coury), řešení jednoduchá, jelikož se v tom středověku snad všichni osobně znali, což vyšetřovatelům notně ulehčuje dedukci. "Detektivové" rozmanitých povolání jsou vzájemně zaměnitelní, jen jména bez výraznější osobnosti.
S tvorbou Vlastimila Vondrušky mám málo zkušeností (jeden román kdysi dávno), na středověké detektivky jsem se těšila, ale těmto textům prostě scházel šmrnc. Každý z nich by mohl mile zapůsobit samostatně v nějakém časopise, případně v povídkové sbírce s více autory. Všechny v jednom svazku mě začaly brzy nudit, ani s těmi prostoji na úřadech nepomohly. Příběhy mě bohužel nevtáhly, tudíž jsem nedokázala ignorovat okolní hovory, klapání podpatků, podrážděnou samomluvu podezřelých existencí, zkrátka různé rušivé vlivy, co u dobrých knih obvykle bez problémů zredukuji na nepodstatný šum. A doma jsem raději vždy sáhla po jiných titulech. Je mi líto, za mě lehce odzívaných 55%.

22 04.03.2019

Už dlouho se mi nestalo, abych knížku přelouskala za jediný den (holt se málokdy můžu válet na gauči s osmatřicítkou horečkou a odmítat se podílet na provozu domácnosti). A přesně to jsem v daném stavu potřebovala: svižný, nenáročný příběh, co se bude číst hladce - takříkajíc sám. V tomto ohledu mi "Drasticky děsivý Dexter" vyhověl, vyprávění se sarkastickým nadhledem v první osobě pasovalo a umožnilo rychlojízdu. Překvapeně zjišťuji, že tím skoro končí výčet kladů, jelikož nezbytně nastupuje srovnávání.
Zatímco seriálový Dexter je sympaťák, takový roztomilý, lehce narušený superhrdina, který má své konání jakž-takž pod kontrolou, u toho románového je snadnější uvěřit duševnímu poškození, všechno to předstírání a vražedné choutky působí mnohem více znepokojivě. Někdo to může brát jako plus, jiní mohou ze stejného důvodu strhávat procenta... pro mne je ten literární pošahanec asi věrohodnější.
Přesuňme se ke zřetelnějším negativům, tedy k samotnému ději a vyšetřování sériových vražd. Na nějaké zapojení detektivů rovnou zapomeňte, ti řeší své mocenské hrátky a jsou popisováni jako neschopní. Vůbec nezáleží na tom, že Dexter pracuje jako forenzní specialista u policie. Nezkoumá a nesleduje žádné důkazy, je zkrátka vláčen svými sny a intuicí, duševním propojením s pachatelem. Seriál se naštěstí dokázal jakékoliv parapsychologii vyhnout (pomineme-li rozhovory s imaginárními osobami), přiznal vedlejším postavám nějaké profesní kvality a Dextera nechal vše řešit důvtipem a zcela přirozenými dovednostmi.
Lindsayho výtvor se od seriálu liší i v dalších podstatných ohledech, čímž nemyslím jen jiný průběh událostí a úmrtí jedné z důležitých postav. Všechno to skrývání hrdinovy temnoty se provalí nečekaně brzy. Jistě, román byl první a veškeré odchylky jdou na vrub scénáristů, díky za ně. Udělali z televizní podívané mnohem zajímavější, rafinovanější a dlouhodobější záležitost.
A závěr knihy, do glutea maxima, co to jako mělo být?! Nůž dopadl, střih, pohřeb, blablabla a ty si domysli, čtenáři, co se mezitím stalo? Zasáhl Dexter proti pachateli, vyklidil dotyčný bojiště sám, odnesl si ho čert nebo co?!
Nemůžu si pomoct, navzdory čtivosti dostal "Drasticky děsivý Dexter" od toho seriálového solidní nakládačku. Ale dalšímu dílu dám šanci. 70%

24 04.03.2019

Díky on-line románu "Labyrint" jsem měla poměrně jasnou představu, co od "Zlatého kříže" očekávat; žádné velké překvapení se nekonalo. Autor se nechává unášet svou fantazií a já si při četbě připadala, jako při projížďce nablýskaným kabrioletem rozmanitou krajinou - s výborným řidičem, co příliš razantně šlape na plyn: ocenila bych ne až tak zběsilou jízdu s možností více se kochat výhledem. Bavila jsem se, užívala si, přece jen bych však ráda některým postavám, situacím i prostředí nakoukla hlouběji pod povrch. Charakteru hlavního "hrdiny" je prostoru věnováno dostatek, jsou tady nicméně další osoby, o kterých se nedozvíme skoro nic.
Závěrem mě Pavel Renčín, jak to napsat slušně... nadefekoval: s odstavením mých oblíbenců klesla hladina natěšenosti na "Runový meč". Ovšem v anotaci třetího dílu jsem postřehla zmínku o Ostravě a zmítá mnou zvědavost, jak si autor poradil s rázovitou duší mého rodného města. Příznivci akce a dobrodružstí by rozhodně neměli "Zlatý kříž" minout, mírný myšlenkový přesah snad nikoho nevyděsí ;-). 75%

20 02.03.2019

Sakra. Zestárla jsem tolik já nebo ta knížka? Řečnická otázka, neodpovídejte, prosím :-).
Zelazny rozvíjí svůj svět a spletité vztahy potomků královské linie Amberu, pořád je to hodně čtivé, nápadité, dobrodružné, ALE... nadšení se tentokrát neráčilo dostavit. Jako mládě jsem fandila hlavnímu hrdinovi Corwinovi, v současné době se mi pro něj těžce hledají sympatie. Tehdy mi vyhovovala přímočarost děje, teď mi zjednodušování a přehmaty v logice vadí. Celá ta motivace honby za titulem vládce je mi jaksi vzdálená; proč by Corwin měl na tu pozici být vhodnější než jeho nenáviděný bratr Erik nebo kdokoliv jiný? Popis putování Stíny se postupně stával úmorným, až jsem ho začala přeskakovat. Závěrečná bitva představovala zklamání, vůbec se nepodařilo vyvolat dojem epičnosti, osudovosti, věrohodnosti... Chyběly mi emoce. Asi jsem příliš zhýčkaná Sapkowskim, Abercrombiem, McClellanem a dalšími autory, co dokáží vytvořit charaktery, se kterými dýcháte, a ze stránek knih se během četby stává filmové plátno při prožívání dechberoucích scén.
V době prvního českého vydání jsem byla u vytržení, po třicítce se magie z Amberu kamsi vytratila; jak to vyřešit? Dát "Zbraním Avalonu" pět hvězd a "Puškám Avalonu" tři? Hovadina, vždyť novější knihy Strak na vrbě mají perfektní překlad pana Kantůrka, podstatně pečlivější redakční práce a k tomu super obálky Tomáše Kučerovského. Nezbývá, než zvolit kompromisní čtyři astry.

23 01.03.2019

Murk vyrůstá ve městě, které kamsi stoupá oblohou po nezničitelných lanech. Chlapec má společně se čtenářem spoustu otázek, na jaké nikdo nedokáže odpovědět: kde se vzala lana, kdo postavil města, odkud započala svou pouť, kam směřují a proč? A k tomu mnoho dalších tajemství...
V první polovině románu jsem záhady Kosikova nevšedního světa přijímala v lehce fascinovaném poklidu, předpokládala jsem totiž, že se postupně vše (nebo alespoň většina věcí) uspokojivě vysvětlí. Dotazy však spíše přibývaly a s nimi se kupily nesmysly. Autor si dal spoustu práce s vizualizací a fungováním stoupajících měst i lidských komunit na nich, aby s přibývajícími informacemi sám pod sebou podřezával větev logiky. Možná měl rezignovat na snahu o technickou věrohodnost a soustředit se spíše na dobrodružnou složku příběhu, která nepostrádala šťávu (a s lépe charakterizovanými postavami by to bylo ještě lepší).
Těžko cokoliv napsat a vyhnout se spoilerům. Každopádně na nějakou dobu opustíme Murkovu linii a nakoukneme také na povrch země, kde obyvatelé žijí mezi lany ohrožováni spadem, a zaplujeme i pod vodní hladinu. Kosikovo podivné univerzum tím mělo zřejmě získat na ucelenosti, ovšem v mé dutině lebeční nastal opačný efekt. Ozubená kolečka nezapadla do sebe, nakonec se za čím dál hlasitějšího skřípotu rozkutálela. Závěrečné strany pak bohužel stvrdily zklamání z promarněného potenciálu: místo porozumění vnesly do děje akorát větší chaos. Odpovědi neuspokojily a hafo otázek zůstalo.
Murkova nevyjasněná výjimečnost mě začala iritovat, navíc autor nedokázal svému nápadu s vertikálně putujícími městečky vdechnout iluzi životaschopnosti, ani vymyslet fungující mytologii. Lépe by Kosik udělal, utnout "Vertikal" v půlce scénou odpoutání a nesnažit se cokoliv objasňovat; zkrátka zajímavou ideu ponechat ve formě kratší novely a pokud by svět chtěl rozvíjet, pak dalšími povídkami - promyšlenějšími, kompaktnějšími. Ale je to jen názor jedné mírně rozčarované čtenářky... a jejího manžela.

17 28.02.2019

Málokdy mě knížečky z edice Pevnost přivedou do stavu spokojeného pochrochtávání, většinou jde o průměrné čtení, proto jsem nečekala nic extra ani od "Kroniky konce světa". Ztíženou startovní pozici měla i díky faktu, že se mi v době četby vlivem přemíry všedních starostí na veškeré texty špatně soustředilo. Autor naštěstí popsal apokalypsu, při které záhadná nemoc zkosila většinu lidské populace, dostatečně čtivým způsobem, abych dokázala starosti hodit za hlavu a děj si naplno prožila. Tak nějak by to klidně mohlo proběhnout, jen málo věcí mi přišlo přemrštěných, nevěrohodných nebo nelogických.
Příběh má své chyby; občas by nezaškodil detailnější popis, prohloubení atmosféry nebo naopak mírné zrychlení několika pasáží, styl psaní neodpovídá deníkové formě (to je pouze formální výtka). Kladem je hlavní hrdina - úplně normální chlap, co brečí, zmatkuje a dělá chyby, žádný vyrovnaný, chladný superman likvidující jednu hrozbu za druhou a mimoděk trousící sarkastické hlášky.
Rozporuplně na mě zapůsobil závěr, snad ten příliš rychlý sešup zapříčinil omezený počet stran, možná autorovi došly nápady, nevím... Zůstal značný manévrovací prostor pro pokračování a já bych se mu rozhodně nijak nebránila, ráda bych si o životě v novém, nebezpečném světě přečetla víc, lépe poznala některé postavy, poodhalila příčiny zhouby lidstva. Ale i tak: kapuci dolů a čtyřikrát spokojeně zachrochtám.

29 27.02.2019

"Hlubinu na nebi" jsem nechala ve své knihovně řádně odležet - v očekávání malinko náročnějšího scifka, plného zajímavých nápadů a neotřelých emzáků. Předpoklad se v podstatě naplnil, akorát bych uvítala, kdyby Pavouci nebyli tolik lidští. Nejde mi o jejich jména (která by po přeložení do češtiny zněla jako z "Hobita"), nýbrž celkově o chování, kdy jedině podle popisu fyzických odlišností pochopíme, že je řeč o mimozemské rase. V tomto směru mi smečky v "Ohni nad Hlubinou" přišly atraktivnější, poskytly větší míru fascinace.
Možná z toho důvodu pro mě (především v druhé polovině románu) byla o chlup čtivější lidská linie, konflikt obchodníků Qeng Ho s otrokářským systémem Emergentů měl hloubku i šmrnc. Popis života v uzavřené společnosti na oběžné dráze mě lákal víc, než pobyt na "všední" planetě Arachna, drasticky ovlivňované abnormálními výkyvy slunce On/Off.
Jednotlivé postavy jsou zpracovány náležitě, padouši jsou správně zlí, klaďasové sympatičtí, narazíme také na pár rozporuplných charakterů. Přesto se mě osudy hlavních hrdinů citově nedotýkaly tolik, jak by mohly, emoce se ustálily ve formě mělkého brouzdaliště a žádná smrt nevydojila ze slzných kanálků nadměrnou vláhu. Když se k tomu připočte lehounce kýčovité finále, mé dilema s udělením čtyř nebo pěti hvězdiček dopadlo v neprospěch vyšší cifry.
Vernor Vinge opět potvrdil svou spisovatelskou kvalitu a připravil čtenářům poctivý nášup space opery s příchutí hard sci-fi, těším se na jeho další knihy (pokud u nás tedy vyjdou). 85%

12 26.02.2019

Tři příběhy z neradostné „budoucnosti“ Země, které napříč staletími spojuje místo, kde se převážně odehrávají, události, předměty, osoby, náboženství, ale především téma: lidstvo a jeho autodestruktivní konání. Ať už jde o tragikomické osudy bratra Francise, sílu pokroku v novém období renesance, nebo vypjatou politickou situaci moderního věku, poselství zůstává podobné: bez ohledu na civilizaci a úroveň vzdělanosti, lidé jsou odsouzeni k opakování stále stejných, sebezničujících chyb. Zároveň však každá novelka obsahuje i světélko naděje, že snad jednou, někdy, někde, možná bude líp. Jen je zapotřebí mít víru, neopouštět ji.
Být katolík s dobrou znalostí latiny, církevních rituálů, různých druhů modliteb, hodností a veškerou související terminologií, pravděpodobně bych knihu ohodnotila nejvyšší cifrou. Coby ateistka, chodící do kostela jednou za uherský rok víceméně z donucení, cítící se tam poněkud nesvá a při kázáních přemýšlející, jestli dřív umře zimou nebo nudou, případně kolik oveček by do chrámu Božího přilákalo, rozdávat místo hostií Fidorky… prostě jsem si tohle (zaslouženě) vysoce oceňované veledílo tolik neužila.
P.S.: Latiny je ve "Chvalozpěvu na Leibowitze" plný kotel, doporučuji si vyhledat a mít po ruce překlad frází (přinejmenším angličtináři si potřebný list mohou vygooglovat).

24 25.02.2019

Pokud vám u minulého dílu nedala spát otázka, proč je Inevera taková manipulativní mrcha, ve "Válce za bílého dne" se dočkáte odpovědí. Osobně jsem předpokládala o něco drsnější příběh, Jardir teda dostával mnohem horší čočku, ale ani výcvik nejambicióznější z krasijských žen pro mě nebyl nudný.
Důvody ke kritice se však najdou, začnu s těmi nejpalčivějšími: charaktery. Měla jsem docela ráda poněkud nevrlého solitéra Tetovaného, ovšem ten lidumilný Jesus Christ Superman (s ultimátními schopnostmi, co by Ježíška i Clarka Kenta přiměly závistivě oskřípat ze zubů sklovinu a kamsi se v depresích odplížit) mé sympatie poztrácel. Jeho cukrování s divoženkou Rennou bylo natolik emo, že jsem měla obsedantní nutkání strkat prst do krku. To neustálé "miluji tě, Arlene Sedláku" a "miluji tě, Renno Sedlákova" bylo díky častému opakování vážně k zblití. Kdysi nedotknutelná Leesha řeší problémy, kterému chlapovi se vrhnout do poklopce dřív. Rojer mě nikdy příliš nebavil, leč jeho manželky dodaly žonglérově mdlé linii trochu šmrnc. Jardir a Inevera... v lásce je nemám, fanatiky, nicméně jejich část zápletky nakopávala můj zájem o dění asi nejsilněji.
Démoni, někdejší zdroj strachu, jsou pro srandu králíkům, tudíž musel spisovatel nasadit těžší kalibr ve formě mocných aristokratů z Jádra... pořád jsou pro srandu králíkům.
Čtivý styl se nezměnil, stránky mi na Kindlu chvílemi úplně svištěly, přesto je těžké zbavit se pachuti umělého natahování série za účelem: "Jééé, první díl byl trhák, musíme z toho narýžovat co nejvíce!" Proto budu přísná a čtvrtou hvězdu tentokrát nedám, jakkoliv si čtvrtý díl ujít nenechám. Jak bych mohla, po tom brutálním cliffhangeru na poslední stránce?

18 23.02.2019