mi-380 komentáře u knih
Hned tři imaginární, ale velmi bolestivá bodnutí nožem – takhle se Nesbø věrnému čtenáři odvděčí na začátku dvanáctého pokračování příběhů nejslavnějšího detektiva celé Skandinávie a blízkého okolí. Autor je mistrem čtivosti, horší už je to s uvěřitelností šíleně zamotané zápletky, neproniknutelných operací speciálních agentů, a také Harryho geniality. Mezi podezřelé se postupně dostávají všichni, skoro všichni mají motivaci, málokdo má čisté svědomí. Občas mě vývoj pátrání rozčiloval, naléhavost autorova stylu, záplava zajímavých informací, prokombinovanost a rozvrstvenost příběhu, to vše mě ale udrželo u knihy až do obvyklého, překvapivého, ale samozřejmě ne vše řešícího finále.
Harry, ty ďáble, rád jsem se s tebou znovu setkal. Doufám, že to nebylo naposled.
85 % (aktuálně 378 hodnocení s průměrem 92 %).
736 stran, vadí? Nevadí, ani trochu! Víceméně známá historická fakta kolem druhé světové války autor zabalil do napínavé kroniky vzdálených, ale zároveň i blízkých rodin ze zemí, které v té době tahaly za nitky světových událostí (USA, Velká Británie, Německo, Sovětský svaz). Jeho politické smýšlení zůstává i v druhé části epopeje v mantinelech: američtí demokraté – britští labouristé – němečtí sociální demokraté. Empatie s lidmi mimo elitu je u autora zřejmá, stejně jako jeho časté výlety do světa erotiky a sexu. Hlavní klady vidím nejen v dokonalých popisech významných politických událostí a osobností (například Hitler v Reichstagu, Pearl Harbor, reje tajných služeb, vývoj atomové bomby, válka ve Španělsku, bitva o Anglii, obrana Moskvy, řádění Němců v Sovětském svazu a podobné řádění Sovětů v Německu a Rakousku, Marshallův plán, Masarykova smrt atd.), ale i v dovedně (často až neuvěřitelně:) propletených osudech mnoha důležitých postav (ty jsou pro jistotu stručně charakterizovány hned před první kapitolou, takže čtenářův přehled je zaručen), no, a navíc autor umí psát a překladatelé umí překládat.
95 % (aktuálně 739 hodnotících s průměrem 93 %).
…
„Ovšem tvůj milovaný prezident Roosevelt,“ zasáhl Victor, „návrh zákona proti lynčování nepodporuje, co?“
„Ne, a to je velké zklamání,“ připustil Woody. „Vím, proč se tak rozhodl: obával se, že rozhněvaní jižanští kongresmani budou sabotovat Nový úděl. Přesto bych byl rád, kdyby je poslal k čertu.“...
Dokonalá směs historie, dobrodružství a sci-fi. Autor ani ve třetí části neztrácí tempo, po třech letech od přelomu přihazuje jako další trumfy nové nevyzpytatelné komunity, chrlí originální nápady, účelně komplikuje děj, a drží čtenáře v trvalém napětí. Mezi nekonečnými konflikty jasně prosvítá jedna zásadní otázka: Je lepší umanutými politiky pochybně řízená demokracie nebo nekompromisní diktatura chytrého a osvíceného panovníka?
95 % (234 hodnotících s průměrem 92 %).
…
„A prosím: říkejte mi Ali.“
„Ali?“ podivila se Toňa.
„Vím, fádní jméno,“ pokrčil rameny Aaronson. „Mí předkové byli přistěhovalci a matka mi pro jistotu dala nejběžnější francouzské jméno. Jako by tím mohla změnit moji bílou kůži na hnědou,“ usmál se Aaronson
P.S.
Přehled významných postav:
- Karel – náčelník kmene z doby kamenné
- Generál Laudon - Rakušan, 1755
- Jonathan Neville – Brit, 1900
- Antonie – současnost, 2015
- Bůh a jeho Mongolové
- Viktor – černý android
- Serena - ovládá válečný stroj, 2330
- Ali Aaronson – Paříž, 2510
- Neffi – Číňan, 2731
- Lee – dítě z elipsoidu
Autor nezklame. Čtivost, napětí, sympatický hendikepovaný hrdina, nečekaný padouch - dostáváme přesně to, co jsme očekávali. Včetně blockbusterového amerického finále, kdy závěrečný souboj probíhá v kruté bouři a ještě k tomu na strmém útesu.
75 % (zatím 131 hodnotících s průměrem 93 %).
Další příjemné setkání se starým prolhaným kámošem, co má instinkt jako Harry Hole a tah na bránu jako James Bond. Je to ale Ota Biggles Fanfán Fink, co nám dokáže přes ty své věčné detektivní peripetie pěkně přiblížit naši pražskou a středočeskou realitu let šedesátých, tentokrát s přesahem až do čtyřicátých.
...
Seděli jsme na zápraží, debužírovali, popíjeli vlažný pivo, občas někdo utrousil bezvýznamnou poznámku o chystaný čtvrtý pětiletce, třetí Spartakiádě nebo nekonečný válce ve Vietnamu, a pramínek modrýho kouře ze strážmistrova cigára stoupal k bledejm nebesům.
...
„Slečno Šindelářová,“ hučel jsem do ní a skládal její náklad na zadní sedadlo, „já lžu skoro pořád. Kdybych nelhal, nedověděl bych se nic.“
85 % (zatím 43 hodnotících s fanouškovským průměrem 93 %).
Čekání na Erlendura. Čekání i pátrání nostalgické, smutné, trpělivé. Dokonalý úvod celé série s připomenutím dusné atmosféry velmocenského přetlačování před půl stoletím.
Lidstvo od té doby moc nezmoudřelo.
95 % (zatím 62 hodnocení s průměrem 71 %).
Po dvou letech přečteno/poslechnuto podruhé. To jsem minule jasně neviděl/neslyšel ten úžasný švih, vtip, nápaditost a nedokázal ocenit tu dokonalou četbu Kristýny Podzimkové? Přidávám 10 % a pátou hvězdu.
90 % (aktuálně 645 hodnotících se stabilním průměrem 88 %).
Legenda přenášená z generace na generaci a vyprávěná moudrými starci za temných večerů. Určená dětem a poddaným, hlavně aby nezapomínali na pevnou víru v Boha. Začíná jako Cestománie v Alpách před dvěma sty lety s úvodním zaměřením na gastronomii, pokračuje jako Čert a Káča, ale nejsme v Čechách, takže děj je podstatně pochmurnější. Pro pádnější účinek poučení už tenkrát využita stará dobrá arachnofobie se svými pověstnými záchvatovými příznaky, zde vystupňovanými až do extrému, a to ruku v ruce se strašákem černé smrti.
60 % (aktuálně 66 hodnotících s průměrem 78 %).
Velký manipulátor King nám jako obvykle hned na začátku jasně oznámí, kde je dobro a kde zlo, a pak už děj tlačí do předem očekávaného finále.
65 % (1679 hodnotících je na průměru 85 %).
Poklad ze staré Ikarie. Na tuhle lekci z tolerance a logiky, která se stala hlavním trumfem dvou čísel časopisu už v roce 1990, se nedá zapomenout. Možná jsem nezapomněl i díky filmu, který mám spolu s nosičem – starou véháeskou - někde v krabici zahrabaný. Čtení je to rychlé, příjemné, dobrodružné i dojemné, místy trochu moc popisné, ale jsem rád, že jsem si ho díky zaťukání mých spřízněných (M, J, C) osvěžil.
90 % (zatím 22 hodnotících s průměrem 87 %).
Doba, ve které žijeme, rodina a příbuzní, to všechno už dokázalo semlít i jiné charaktery, než ten mírný a bezelstný Brtkův. Viz pohádka o zlaté rybce. Pro mě občas těžko stravitelná jazyková forma, ale bezesporu jde o skvělý, smutný a poučný příběh ze Slovenského štátu v době války.
85 % (aktuálně 146 hodnotících s průměrem 85 %).
P.S.
Při čtení jsem stále viděl tvář Jozefa Kronera, který Tono Brtka dokonale zahrál v stejnojmenném oscarovém filmu.
Dokonalý průvodce viktoriánskou Anglií devatenáctého století, dobou, kdy leckdo měl čas a trpělivost na četbu románu o 960 stranách. Tohle číslo mě vystrašilo, takže jsem využil audioknihu (čte a mění hlasy Luboš Veselý), která podle anotace zachycuje osudové momenty hlavního hrdiny. A že jich je… Od narození, přes smutné dětství, internátní školu, kde získá první přátele, nástup do práce v jedenácti letech, útěky, lásky, studium, pilnou práci, svatbu, až k zaslouženému úspěchu. Ale takhle jednoduché a přímočaré to tedy není. David i lidé v jeho okolí zažívají dramata, která by dnes vystačila na pět knih. Vyprávění hlavního hrdiny postupuje stále vpřed, žádné ohlížení za minulostí, prostě je sirotek, tak si s tím musí poradit. Přátelé se ukazují jako hodní i nehodní, lásky se objevují a mizí (Emilka, Dora, Agnes), celou dobu musí bojovat proti dvěma hlavním padouchům: jedním je jeho krutý otčím a druhým muž dnes slavného jména Uriah Heep. Naštěstí existuje několik lidí, kteří jsou mu oporou, ale pozor! Ještě jsou tu početné vdovy a staré panny, které nemají co na práci a tak s vervou do všeho strkají nosy a kují pikle. K nim se přidávají právníci, jejichž pikle jsou srovnatelné a souvětí, kterými se projevují, jsou šroubovaná až parodicky. Děj je plný zvratů, dobrodružství, napětí, setkání, rozhovorů, popisů. Občas mi i zkrácená verze připadala zdlouhavá, ale rád jsem se s Davidem Trotwood Copperfieldem a lidmi kolem něho potkal.
85 % (zatím 128 hodnotících s průměrem 86 %).
Dolores jsem měl díky autorovi i filmu vysoko na seznamu „chtěl bych si přečíst“. Jenže četbu jsem po čtyřiceti stranách přerušil na neurčito. Nedokázal jsem se prokousat fekálním soubojem mezi Dolores a Verou, což měl být zřejmě tragikomický vstup do děje. Účinek: záložka a jednou se znovu sejdeme v lepší konstelaci.
P.S.
Jak jsem na čsfd v roce 2017 hodnotil film:
Stejně jako skoro každý, i já jsem přečetl a viděl desítky kingovek. Tahle je pro mne jedna z nejlepších. Skvělý příběh, kamera, režie i herci. Lehce mi vadil jen profláknutý hlavní motiv: 95%
Kultivovaná procházka odvrácenou stranou kulturní poválečné Prahy. Tolik známých jmen, tolik dramatických událostí, na které by se nemělo zapomínat, tak zbytečně zkomplikované životy…
Ještě, že to paní Dvořáková stihla napsat a poslat dál, ne nadarmo se říká: „Když někdo zemře, je to jako když shoří knihovna.“
Audio. Příjemná, klidná četba Hany Frankové.
95 % (zatím 5 hodnotících s průměrem 92 %).
Pěkný průvodce Budapeští, mimo jiné. Pravda, rok 1966 není cítit novotou, ale vůně a žár pálivých maďarských pochoutek z knihy přímo sálá. Romány o zločinu dvojice S&W jsem v minulém století považoval za dokonalé a také to byly ojedinělé detektivky ze Skandinávie. Kde jsou ty časy… Autoři vytvářeli první buňky geometrickou řadou nekontrolovatelně se množící hmoty severské noir detektivky, která postupně zavalila světová knihkupectví. Před aktuálně plánovanou cestou do velkoměsta na Dunaji jsem si naordinoval opakování druhé části, účinek už sice nepovažuji znovu za stoprocentní, ale pátou hvězdu ještě neuberu. Lehkost, jednoduchost, pravděpodobnost, mírný humor, to vše mi připomíná práci vrstevníka McBaina. (Východo)evropské prostředí mi pátrání pěkně, jako kouzelným kukátkem, přibližuje, navíc s poučným přenesením děje do reálněsocialistické, trochu bizarní, maďarské minulosti.
90 % (aktuálně 103 hodnotících s průměrem 80 %).
…
„Tenkrát už jste začali pašovat narkotika?"
„Jenom trošku. Tak říkajíc jen pro vlastní potřebu. Ale moc často jsme to neužívali. Teď už to nebereme vůbec."
Na chvíli se zarazil a pak dodal:
„Ono to totiž není zdravé."
„Tak na co jste to vozili?"
„No tak pro holky a podobně. Na holky je to dobrý.“
Obě dámy už dlouho s obdivem sleduji, jejich aktivity jsou nekonečné a jejich důkladná a častá zpravodajství z válečných zón mají podle mě daleko větší hodnotu, než ty od CNN s ČT dohromady. Nezkreslují, nesnaží se nás vychovávat, dostanou se až na frontovou linii a nebojí se ukázat na viníky válek. Skoro by se dalo říct: Za vším hledej sultána Erdogana (a ropu, samozřejmě). Sýrie, Arménie, Libye, Kurdistán, Ázerbájdžán, žoldnéři najatí Tureckem, drony z Turecka, peníze z Turecka, nafukující se Turecko. Během četby o zoufalství Kurdů, jejichž celé oblasti turecké letectvo systematicky likviduje, se mi vybavuje holokaust. OSN, její Rada bezpečnosti, supervelmoci - jako by už zase přestaly fungovat. Reportáže i fotky na výbornou, ale ta beznaděj, co z nich trpce probublává…
100 % (zatím 29 hodnotících s průměrem 92 %).
Začátek roku 1812, Poloostrovní válka pokračuje bitvou u Badajoz. Díky Cornwellovi a jeho Sharpovi se ze mě stává odborník na Napoleonské války. Třinácté pokračování a v každém jedna skutečná, historicky doložená bitva, přesně popsaná, za nitky v ní obvykle tahá lord Wellington. Sharpova psychika je znovu pod bodem mrazu, což je normální stav na začátku každé nové epizody. Vypadá to, že ztratí hodnost kapitána a na scéně se objevuje jeho odvěký nepřítel, doposud nejhnusnější postava celé série, takže Sharpe musí tentokrát vybojovat několik bitev současně, zvlášť když se ještě ke všemu náhle objeví jeho femme fatale. Zajímavý je autorův pohled na spojence Britů; Portugalci, Španělé, Němci, ne všichni jsou spolehliví. Obzvlášť jeden z těchto národů se u Cornwella často ocitá v roli lenochů a zbabělců. Vrátil jsem se k sérii po několika měsících a časová prodleva se ukázala jako dobrý tah, zase mě to bavilo o něco víc.
90 % (zatím 76 hodnotících s průměrem 94 %).
…
Sharpe viděl na zárubních dveří, jak často armády touhle cestou procházely. Intendanční důstojníci na nich označovali křídou, kde bude kdo ubytovaný, takže třeba SE/L/6 znamenalo, že v domě se ubytuje šest vojáků jihoessexské lehké roty. Jenže na každých dveřích bylo takových značek spousta, i když časem bledly, a to vypovídalo o rocích, po něž válka tenhle kout země obšťastňovala. Byly tu značky anglických, irských, waleských, skotských, německých a portugalských regimentů, a dokonce i podivná označení, která tu zůstala po francouzských batalionech. Teprve až bude Badajoz dobyt, přesune se válka do Španělska a zanechá Portalegre jeho klidu a míru.
Možná to někdy dočtu a ocením, nejdřív ale budu muset buď hodně omládnout, nebo zestárnout tak dokonale, abych se dostal do stavu zvaného dětinštění.
20 % za snahu a 5 % za (mnou neobjevené) kouzlo, jímž dokázala mladičká autorka zaujmout davy (3257! hodnotících se dostalo na pozoruhodný průměr 87 %).
P.S.
Nejvíc jsem si tentokrát užil komentáře čtenářů, jejichž hodnocení se nedostalo nad dvě hvězdy.
Skoro každý zná drama kolem lodi Bounty, kdo ale zná tragédii lodi Batavia? Silný příběh o holandských výpravách, nepochopitelné krutosti, zoufalém strádání, příkladné statečnosti, především ale o dobru a zlu. Vypjatých situací, kde tyto dvě strany síly proti sobě nesmiřitelně bojují, si při sledování výpravy komodora Pelsaerta užijeme opravdu hodně. Nezapomenutelný útok na psychiku.
90 % (zatím 79 hodnotících generuje průměr 86 %).
P.S.
Ve stejném roce, kdy vyplula Batavia, 1628, se vydala na svou první a poslední plavbu i slavná švédská Vasa, dopadla stejně, ale potopila se hned kousek od stockholmského přístavu.
Odlehčená a upovídaná sonda do dvou pražských meziválečných světů – intelektuálského a periferního, novinářského a hospodského. Trocha pátrání, přebytek více či méně vtipných postřehů a básniček, dnešní pojetí emancipace daleko v nedohlednu, příjemná čeština.
S rytmem knihy jsem nedokázal srovnávat tempo, Škvoreckého vyprávění při Dannyho ukecávání holek, epizodách mezi tankány, nebo komentování kanadského přechodu do neoliberalizmu mě, přiznám se, bavilo víc.
75 % (aktuálně 79 hodnotících s průměrem 84 %).
…
Pak se jí udělalo nevolno a musela se vzdálit na dámskou toaletu, které ona říkala hajzl. Tedy, třeba z ní máte špatnej dojem, ale ona nebyla to, co si myslíte.
…
„Zdá se, že jste nepřítelem žen, pane inspektore,“ řekl jsem.
„Nepřítelem?“ řekl Vodička. „Spíš se mi hnusí a jsou mi trochu směšné. Prominete mi tu otevřenost – mluvíme zas, tak říkajíc, jako filozofové. Jsou to vlastně pouhé triky přírody, které v nás vybičovávají vůli žít.“...
Vodička stiskl rty.
„Nechme toho,“ řekl. „Chtěl jsem vám jenom říci, že je docela dobře možné, že v Procházkově případu může mít prsty nějaká ženská. Ale pamatujte si: ženská málokdy dělá něco sama. Obyčejně se dělají věci kvůli ní, anebo ona využívá ostatních a ti to dělají za ni…“
P.S.
Autory zde často využívaný pražský slang mi připomněl mého strýce Václava, který, ačkoli vyrostl na malé vesničce u Brandejsa, po svatbě a ročním pobytu v paneláku na kraji Prahy, zvládl tuhle mluvu lépe než já ruštinu po patnácti letech výuky na všech stupních našich škol.