Micha-Él komentáře u knih
Velmi zajímavá publikace, která je stejně o umírání jako o životě. Čtenář s mnohými tezemi souhlasit nemusí, ale v každém případě je kniha užitečná svou odborností a střízlivým pohledem. Jsem ráda, že se mi dostala do rukou.
Zpočátku mě kniha dvakrát nebavila, ale to se naprosto změnilo v druhé půli. Musím se přiznat, že jsem si chvíli zvykala na autorův styl. Jedná se o nádherný a neuvěřitelně smutný román! Všechny kapitoly jsou popsány tak citlivě, až mi naskakovala husí kůže. A hlavně ty geniální popisy vůní, zvuků, větru atd. Zkrátka jsem prožívala všechny chvíle, radostné, smutné i srdceryvné s Wernerem a Marie-Laure. Nechci spoilerovat, ale ten konec mi zlomil srdce. Už několik dní nad ním přemýšlím... Kolik existuje rozmanitých lidských osudů? Jak hroznou bolest musí lidé snášet! Co všechno člověk dokáže vydržet a čeho všeho je schopen... Zkrátka jsem té knížky plná! Název je velmi výstižný, mění se politické systémy, společnost i sami lidé, ale "jsou světla, která nevidíme." Klaním se před autorem, který ač fiktivní příběh dokázal popsat tak reálně a citlivě, že se cítíte jako jedna z postav. Myslím, že nenajdu slova, jak popsat tenhle úžasný příběh.
"Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy."
"Válka je jako bazar, kde se obchoduje s životy jako s kterýmkoli jiným zbožím - čokoládou nebo kulkami nebo padákovým hedvábím."
(čas) "Ve skutečnosti je to troška vody, kterou si člověk nese v dlaních. Měl by dělat všechno pro to, aby ji ochránil. Bít se za ni. Snažit se, aby nevyplýtval ani jedinou kapku."
Páni, tak tohle byla skvěle promyšlená detektivka! Autor krásně sugestivně čtenáři popisuje Öland, aby si dokázal přesně představit, co se kde a proč děje apod. Samotný děj, rozdělený do dvou časových rovin, je hodně ponurý a smutný stejně jako ölandská krajina. Obě části mě moc bavily a obzvlášť mě zaujalo, že Theorin ukazuje nejen, jak Kantovy zločiny vnímá okolí, ale dává nahlédnout i do duše samotného Nilse. Takto zajímavě si pohrál s psychologií všech hlavních postav. Mimo jiné se mi líbilo, že záhadu nerozplétají pouze policisté, ale především skupinka důchodců. Činilo to tuhle detektivku netradiční. Byla to moje první severská detektivka a rozhodně ne poslední! Vřele doporučuji. :)
SPOILER!!!
Zdálo se mi, že jsem asi divná, že soucítím s několikanásobným vrahem Nilsem Kantem, když se mu stýskalo po domově a po matce. Ale jak se ukázalo, nic nebylo takové, jak to vypadalo.
Nepsala bych, že autorkou knížky je Brontëová, protože od ní jsou jen první dvě kapitoly. Nicméně i tak se mi moc líbila. Myslím, že Constance Savery se pera ujala skvěle a sestavila příběh, který rozhodně stojí za přečtení! Děj je hezky zapletený a čtenář celou dobu nedočkavě čeká, jak to vlastně s Mathildou/Martinou je? Navíc je zajímavé, jak románem prostupuje postava Emmy, ačkoliv se tam osobně vyskytuje jen zřídka. Zrovna ona pro mě byla jedna z méně sympatických postav a za její chování jsem jí měla chuť dát facku. Nejlépe propracovaná pro mě byla Arminel Chalfontová, která spolu s Martinou tvořila roztomilou, hezkou dvojici. Za sympatického považuju také pana Ellina. Nevlastní děti není tak snadné posoudit, což je jedině dobře, protože mají kladné i záporné vlastnosti. Navíc opravdu krásně je tu zobrazen motiv odpuštění, který knize také dodává na jejím kouzlu. Jediná malá výtka z mé strany je prakticky absence popisů krajiny. To mohla Savery více propracovat, protože zrovna Brontëová se popisům věnovala docela podrobně. Ale vzhledem k převažujícím pozitivům to na moje hodnocení nemá vliv. :)
Jedná se o opravdu silnou a mnohovrstevnatou knihu. Jako v každém románu byly některé pasáže zajímavější a jiné nudnější. Mě osobně moc nebavilo popisování rasových rozdílů v Americe nebo Stingovy milostné aférky. Naopak Sophiin příběh jak v NY, tak za války byl velmi emotivní. Vytkla bych však (pro mě) příliš popsané sexuální scény. Vím, že děj někdy potřeboval odlehčit, ale připadalo mi, že ho to ruší. Moc mi to sem zkrátka nesedělo. I když jsem věděla, jak román skončí, pořád jsem Sophii tak nějak přála, ať odejde se Stingem a žijí si spokojeně na farmě... Co se týká samotné "volby", nutno podotknout, že Sophiin život byl plný strašlivých voleb, ta, kterou musela učinit v Osvětimi, pro mě byla neskutečně drásající. Ač nejsem zatím matka, se Sophií jsem cítila tu bolest, žal, beznaděj... Klobouk dolů před všemi, kdo museli projít Osvětimí a jinými koncentračními tábory!
Pro mě jedna z nejúžasnějších knih, které kdy byly napsány! Co se týká sympatií, rozhodně mi byla sympatická Nelly, Katy a ano chvílemi i Heathcliff. Navzdory tomu, jak pomstychtivý a nelítostný byl, jsem s ním soucítila. Všechno dělal ze zoufalé lásky ke Katy... Nelly se mi líbila jako vypravěčka, protože jako chůva na Větrné hůrce byla přímou pozorovatelkou okolního dění. Kromě nádherného, srdceryvného příběhu musím vyzdvihnout také vedlejší postavy (Katina dcera, Hindley s Francis, Edgar a Isabella...). Všechno to zkrátka působilo velice přirozeně a reálně. Nemůžu vynechat ani úchvatnou krajinu, v níž se příběh odehrává, a onen náznak tajemna, který na mě dýchal po celou knížku. Často jsem si kladla otázku, proč se Katy provdala za Edgara a zlomila srdce sobě i Heatcliffovi. Ano, bez tohoto rozhodnutí by jejich láska nebyla tak tragická, ale někdy by se mi líbilo, kdyby spolu žili šťastně až do smrti. Nemám vůbec co románu vytknout, pro mě je to zkrátka skvost a právě díky němu jsem si sestry Brontëovy zamilovala. Možná jen vysoký počet úmrtí, ale to zas dodává příběhu na atmosféře, která byla občas až mrazivá.
Fantom Opery je pro mě opravdu srdeční záležitost! Naprosto přesně moje pocity vystihla Elen telemna pode mnou. Atmosféra pařížské Opery, andělská hudba, tragická láska - to všechno mnou natolik prostoupilo, že i po letech od přečtení ve mně kniha vyvolává velké emoce... Nádherný je také muzikál z roku 2004 :)
Nádherná knížka, která zobrazuje nejen první lásku, ale také hledání sebe sama a velkou životní ztrátu. Tímto příběhem mě Sparks opravdu dostal, vyždímal ze mě veškeré emoce! A přitom, jak se může zdát, že je knížka plná klišé, našla jsem v ní spoustu věcí k zamyšlení. Před tím jsem od autora četla Talisman, ale Poslední píseň jej naprosto převálcovala. Kdybych mohla, dala bych i víc hvězdiček. :)
Petr a Lucie, nádherná dvojice, která by za běžných okolností možná žila šťastně a spokojeně až do smrti. Nicméně se poznali v době války, jež prostupuje do jejich každodenního života. Petr je zobrazen jako snílek, filozof přemýšlející nad smyslem války, Lucie naopak jako zralá dívka, která svět vidí takový, jaký je. Příběh je to neobyčejně citlivý a dojemný, při jeho čtení jsem měla slzy v očích. Bohužel ani láska nedokázala překonat válku.
Četla jsem Pokojíček, který mi ze začátku, no vlastně celou dobu, přišel hodně postavený na hlavu. Je zde zobrazen rozpad rodiny, ale až do takové míry, kdy jeden zabíjí druhého. Na druhou stranu mě však čtení bavilo, protože mělo spád a neotřelé dialogy. Je to navíc divadelní hra, tudíž velmi útlá a kupodivu čtivá.
Příběh jako takový není špatný, spíš se mi líbil, ale de Grieuxova naivita a neustálé milostné laskání mi pak už lezlo krkem. Manon mi jako prvotřídní děvka taky nebyla sympatická. Navíc se děj dost opakoval, např. časté útěky. Knížku jsem četla už dávno, ale vzpomínám si, že moje očekávání spíše zklamala. Jinak detaily si už nepamatuju. Asi se zkusím podívat po Nezvalově Manon. Jinak mám moc ráda intermezzo z Pucciniho opery, to je vážně nádherné.
Klasický Schopenhauer a spousta myšlenek k zamyšlení. Jeho nahlížení na svět sice vůbec nesdílím, nicméně jako člověka zajímajícího se o filozofii mě knížka neskutečně zaujala a bavila. Vzhledem k tomu, jak je útlá a srozumitelná, dá se v pohodě přečíst naráz, ale myšlenky v ní obsažené mám v hlavě pořád. I když se musím přiznat, že některým Schopíkovým obratům jsem se musela usmát. :)
Proletářská poezie má své kouzlo, a když uvážíme, v jakých podmínkách tehdy žili a pracovali dělníci, stojí Wolkerova sbírka opravdu za zamyšlení. Nejvíc mě zaujala Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti, Tvář za sklem a báseň, v níž Wolker popisuje, jak tiše zemřel jeho dědeček (už si nepamatuji název). Autorův styl je prostý, věcný, srozumitelný, proto je sbírka čtivá.
Píseň o Viktorce je vlastně paralelou k Babičce Boženy Němcové a osudu samotné autorky. Moc se mi dílko líbilo, všechny okamžiky zde byly krásně poeticky vylíčeny. Seifertova poetika dodala i tak zajímavému příběhu na půvabu.
Kdo by neznal staroněmeckou pověst o krysaři, který byl povolán do města Hameln, aby zde vyhubil krysy! Dykovo zpracování ve formě neoklasicistické novely je skutečně poklad české literatury. Nemám vůbec nic, co bych mohla knize vytknout. Dyk dokázal navodit příjemně temnou atmosféru, vytvořit zajímavé charaktery postav (především samotného krysaře) a skvěle vykreslit děj. Kromě hlavní linie příběhu byla hezká i ta romantická mezi krysařem a Agnes. Co se týká krysaře, ten byl popsaný jako pravý romantický hrdina, vyhnanec, který nevěří v život, v lidi, dokud... Protože pověst znám už dlouho, věděla jsem i o konci, ale stejně mi přišel dojemný a jako takový zoufalý krok zoufalého člověka.
Ze sbírky je cítit nesmírný stesk po domově a rodině, bolest, trápení, ale zároveň není vůbec pesimistická. Zahradníček neztrácí svou naději a víru, která z básniček přímo čiší. Okolnosti vzniku sbírky byly zajímavé a já si ji se stejným zájmem přečetla.
Jelikož jsem jako malá Rexe sledovala pravidelně a prostě jsem ho zbožňovala, nemohla jsem si nechat uniknout ani knižní zpracování dvou z případů. Stejně jako seriál mě kniha neskutečně bavila, Rex a Moser byly úžasná dvojka a detektivky samy o sobě byly zajímavé.
Baladicky laděná próza Jarmily Glazarové mě skutečně chytla za srdce. Jedná se o dojemný příběh mladé "zavitky" Františky, která obětuje vlastní štěstí pro štěstí svého synka Metoda. Nic však není takové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Glazarová mistrně pracuje s psychologií hlavní hrdinky, děj má spád a místní dialekt mu ještě dodává na reálnosti. Je zde popsán těžký život v horách i neblahé mezilidské vztahy. Františka byla velmi silná, a zároveň nešťastná žena, která nadevše milovala svého syna. Ani sňatek se sedlákem Podešvou jim však nepřinesl kýžený klid.
Deníkové záznamy sedmnáctileté Perly, která využívá své tělo k tomu, aby v Terezíně přežila. Z jejích zápisků jsem často měla husí kůži, když jsem pomyslela, že všechny ty hrůzy se skutečně děly. Perla je zde vykreslena jako obyčejná dívka s docela běžnými starostmi, ale na druhou stranu je nucena čelit hrůzné realitě terezínského ghetta. Z celé knížky mě nejvíc dojala poslední slova, že odjíždí tam, kam všichni, a odkud se ještě nikdo nevrátil.
Z mnoha moudrých citátů jsem vybrala tento:
"Jak poznáte, že umírá celý svět, když umíráme možná jen my dva?" - "Podle toho, že odumře ohled člověka k člověku."