MichelleS komentáře u knih
V životě by mě nenapadlo, že jde napsat humornou knihu z vězení. Přesně ten druh legrace, co mám ráda, klidně i o vážných věcech, o hloupostech kolem nás, s ironií, nadsázkou. Pobyt na Mírově žádná sranda nebyl, ale pan Škutina o svou veselou mysl nepřišel.
V televizi jsem tyto dokumenty nesledovala, takže s některými událostmi jsem se seznámila poprvé. Témata jsou zpracována věcně a zároveň citlivě a s úctou k obětem. Někdy se opravdu jednalo o krutou hru osudu, bohužel často o lidskou nezodpovědnost. K tragédii stačí někdy opravdu málo. Zaujal mne také kontrast v sebeobviňování zúčastněných; na jedné straně závorářka, která by si rozhodně měla co vyčítat, si žádnou vinu nepřipouští a na druhé lidé, kteří odvážně zachránili několik životů, se trápí, že neudělali víc.
Lákala mě obálka, z anotace jsem byla trochu na rozpacích a jsem ráda, že jsem to riskla. Moc příjemné překvapení. Vlastně se toho zase tolik nestane v tom jednom dni, spíš noci, i ta vesnice je obyčejná, i ty zvláštní postavičky najde ve svém okolí kdekdo. A přece je kniha prodchnuta takovým zvláštním kouzlem, která ji dělá zvláštní a neobyčejnou. Vypravěč v první osobě množného čísla, s tím jsem se setkala poprvé, chviličku trvá, než si čtenář uvědomí kdo ti "my" vlastně jsou. Moc se mi líbila pestrost jazykových prostředků, archaické výrazy i větná stavba při návratech do historie a jinde zas neuvěřitelně vystupňovaná atmosféra pomocí krátkých úsečných opakovaných větiček jako ze slabikáře.
Obdivuji Polinu, jak dokázala ve válečných podmínkách dospět v tak úžasného člověka. Lidé přišli o život, o své blízké, jiní o zdraví, o rozum nebo "jen" o morální hodnoty. Už její deníky z dětských let jsou plné přirozeně moudrých myšlenek a čím déle čtete, tím je to lepší. Sama má mezi předky tolik různých národností a náboženství, ale stačí jméno aby ji nenáviděli jako Rusku už její spolužáci. Přes všechna strádání, která ji potkala, si dokázala uchovat lidskost.
"Jsem unavená válkami. Tady v mém městě duní výbuch za výbuchem. Asi se tu všichni zblázníme, než panstvo přestane bavit bojovat o ropu."
"Člověk má být hlavně slušný a dobrý, a pak teprve Čečenec nebo Rus!"
Nedávám hodnocení, protože jsem knihu odložila asi po čtvrtině. Začátek vypadal nadějně, ale čím dál jsem četla, tím víc jsem se nudila a nechtělo se mi pokračovat. Několikrát jsem se mírně pousmála, ale humornou knihu si představuju jinak. Nelíbil se mi styl psaní, nudně obyčejné rozhovory, banální příhody, přitom ten nápad přátelství se Smrtí má v sobě úžasný potenciál. Nesedla mi, ale věřím že se najdou spokojení čtenáři, které bude bavit.
Úžasná kniha, tak opravdová, tak plná. Postavy tak dokonale popsané, že je nejde vymazat z paměti. Autorka dokázala, že jsem se s Idou natolik ztotožnila, že mě její utrpení až fyzicky bolelo.
Dětství na Kubě se všemi strachy, radostmi, klukovinami, dobrodružstvím, bizarními příbuznými... A pak přišel Fidel a kde je tropický ráj a jistota privilegovaného postavení. Autor dokáže zprostředkovat neuvěřitelné množství zážitků i emocí, prozradil na sebe opravdu hodně.
Pocházím z jižních Čech, nikdy pro mne nebude doma nikde jinde, takže mám důvod mít pro autora i jeho knihy slabost. To naladění na stejnou vlnu tu je. Dokáže skvěle zachytit ten obyčejný život, vztahy na vesnici, dávné křivdy, pomluvy, určitou uzavřenost a rezervovanost k cizím. Pavel je sympaťák, hned bych ho brala za kamaráda. Chvílemi mě trochu otravovalo rozvíjení vztahu s Danielou, ale to jsem v závěru autorovi pokorně odpustila. Těším se na další příběhy.
Tak se pozná kvalitní kniha, napsaná před víc než půlstoletím a nic na ní ten zub času nepokazil. Nebyla to láska na první pohled, nejprve se mi vyprávění zdálo obyčejné, byla jsem zvědavá na osudy dětí i "rodičů", než se setkali, a pořád se nemohla dočkat. I jejich plahočení a přežívání v Tangeru postrádalo nějaký jasný cíl. Pak ale začalo přibývat scén, které mě zasáhly svou jednoduchostí a zároveň velkým poselstvím. Co vidí na obrázku dítě, které vyrostlo v bezpečí, a co vidí to, které má za sebou útěk přes půl kontinentu? Jak vzácný dárek je jedno jablko? Co je lepší, dostat nové šaty a prádlo, ale bez zájmu o mé sny a přání nebo dokázat se postarat o hejno dětí a cítit vzájemnou lásku?
Shodou náhod jsem nedávno četla knihu Nemajetní, která je tématem podobná. Opět maďarská vesnice, kde život není žádná idylka a soulad člověka s přírodou. Tady je ta deprese snad ještě hlubší. Vše je v rozkladu, lidé ubití životem i osobními tragédiemi, ti odvážní (hlavně ženy) utíkají. A kdyby se čtenáři zdála houstnoucí atmosféra plná rzi, pachu, plevele, vedra málo, občas to autorka proloží nějakou tou smrtí nebo nehodou s až bulvárními detaily. Poslední dobou slýchám o knihách žánru feel-good, tak tahle je dokonalý protiklad k němu.
Výborný zážitek, příběh, který se mohl opravdu stát, věrně zobrazené prostředí amerického Jihu. Skvěle zachycený ten přelom dětství dospívání, kdy člověk už na ledacos stačí inteligencí, na něco i fyzicky, ale schází zkušenosti a emoce s ním cloumají ode zdi ke zdi. Zamilovala jsem si Harrietu i její tetičky, kamaráda Helyho. Autorka dokázala, že jsem se do Harriety vcítila, zase mi bylo dvanáct, dospělí nic nechápali a trvali na hloupých pravidlech, já bojovala za pravdu, kterou nikdo nevidí, stejně jako hrdinové mých oblíbených románů. Přiznám, že jsem se malinko nudila v částech s bláznivými kazateli a zdrogovanými kriminálníky, ale uznávám, pro příběh nebyly zbytečné.
Pokud se má kniha čtenáři líbit, nesmí ji číst jako detektivku ani jako ženský románek odhalující rodinná tajemství. Varování si zaslouží také čtenáři trpící fobií z hadů, pro ty bude tahle knížka čistokrevný horor.
Nevím, čím to je, ale posední dobou se mi pod ruce často pletou knihy maďarských autorů. (Další čeká v řadě.) To si nestěžuju, vybírám si je v knihovně dobrovolně a většinou nelituji, jen mě ta náhoda zaujala. Právě dočtení Nemajetní jsou psaní velmi jednoduchým jazykem, krátkými větami, z dětského pohledu. Přesto je to čtení vyčerpávající, plné špíny, krutosti, alkoholu, pověr a předsudků, závisti i nenávisti. Spíš než lásku, upřímnost, idylické vzpomínky na dětské hry, najdeme živočišný sex, nadávky, výsměch, ubližování fyzické i psychické, zvířatům i lidem, nejvíc těm odlišným a bezbranným. Nejhorší na tom je ta všudypřítomná beznaděj.
Historické krimi s Adelií se mi líbily. Z Města stínů jsem ale měla trochu obavy, velká jména, v anotaci náznaky až bulvárních témat. Proto bylo čtení příjemným překvapením. Velmi originální příběh, živoucí postavy, perfektní atmosféra Berlína 20. a 30. let. Obzvlášť jsem si zamilovala statečnou a prostořekou Ester. Potěšilo mě zobrazení vztahu Ester a Siegfrieda, bez kýčovité přeslazenosti. Trochu mi vadilo zmínění budoucích událostí a nacistických zvěrstev, tyhle odhady připomínají věštění z křišťálové koule, i když z dnešního pohledu pravdivé.
Úžasné pokračování Velkého sešitu. Přiznávám, že si se mnou autorka hrála jako kočka s myší a co chvíli mě ztrestala ledovou sprchou, když jsem začala někomu fandit nebo když jsem si myslela, že jsem v obraze. Knížka, kterou nejde odložit. A když vás k tomu něco donutí, stejně aspoň kouskem myšlenky jste pořád u příběhu.
V knihovně mě zaujala originální obálka, i když jsem moc přesně netušila, co přesně se pod výrazem noir skrývá, plejáda známých jmen mě přesvědčila. Po úvodu pana Mandyse už jsem si rozšířila obzory, ale překvapivě ty povídky, které nejlépe odpovídají stylu noir, mě bavily nejméně. A naopak. Jednoznačně nejlepší pro mne byla povídka od Stančíka, jeho humor a lehkost mi sedí. A v těsném závěsu Soukupová, perfektně popsané vztahy, emoce. Ještě mi sedly povídky Sýkory a Tučkové, ostatní už spíš všední, nejhorší Urban.
Ať nekončím kritikou, grafické zpracování je na jedničku.
Zločin zmíněný na obálce a v anotaci je v knize jen okrajovou záležitostí, impuls, který autora nakopl k dalšímu pátrání, vytažení kostlivců ze skříní, úvahám o přesahu válečných událostí do současnosti. Přiznám, že ne vždy jsem s ním souhlasila. Ze zpracování je poznat, že je autor novinář. Určitě má můj obdiv za to, že tak citlivé skutečnosti zveřejnil.
Tak tohle není čtení pro mne. Neskutečné množství bizarností a nechutností, ale žádný příběh, plno soubojů a mrtvol a přesto žádné napětí a strach, děj je jen přesun z jednoho místa šarvátky na jiné. Postavy příliš barvotiskové a povrchní, dialogy občas patetické jak z červené knihovny a občas jen mlácení prázdné slámy. Snažila jsem se aspoň soustředit na nějakou tu vyšetřovací linii, ale to je jen sem tam nápad a intuice, žádná logika, stopy, nic. Měla jsem dojem jako když kuchař chce vyčarovat luxusní chod, ale místo kvalitního steaku vezme podřadnou flákotu a tu zasype vším kořením, které zná a má v kuchyni.
Jedna hvězdička za obálku a poetickou likvidaci démona timálií.
Zvláštně krásné, opravdové vyprávění. Promlouvají živí i mrtví, spíš než na děj se soustředí pozornost na zlomové okamžiky v životech obyvatel tří domů z Kateřinské ulice. Tahle slova asi nejlíp ilustrují můj zážitek.
"Vydáváme se na společnou cestu životem jako dva cestující, kteří se, jak vítr zmítá jejich lodí, chytají jeden druhého a vyprávějí si vzájemně o svém ubohém životě, protože se pamatují na stejné věci, znají stejnou pevnou zem, vědí, jaké to bylo, dokud je vlny nevynesly na širé moře, protože viděli stejný blankyt a stejně zářivé nebe, než začaly bít hromy."
Napětí od začátku do konce. A když už se zdá, že je konec a klid, další zamotání už rozmotaného. Všeho je tak akorát - výborně vytvořená scéna na orkánem odříznutém ostrově, kde velká část děje se odehrává na pitevně, psychologie a motivy, napětí, honba za indiciemi, pranýřování výše trestů. Jestli něco vytknu, tak moc podrobností u násilností. Závěrečný pitevní protokol mě dostal.
Vyprávění o zajímavém člověku, lékaři, zní trochu jako pohádka nebo pověst z dávných časů. Trochu mi připomnělo Babičku nebo F.L.Věka, ale možná je to jen tím, že se jedná o stejný kraj a blízkou dobu. Postavy jsou příliš černobílé, všichni chudí hodní, bohatí vypasení a zhýčkání, farář největší štváč, intrikán a lakota.