milan3696 komentáře u knih
Víte co? Ale jo. Rozhodl jsem se, že to autorce budu věřit. Něco takového se mohlo stát. Jen ta forma. Ta forma! Proč tolik postav? Proč tolik příběhů? Proč tolik mrtvol? Nápadů je tam hodně, ale někdo měl víc škrtat. Nevyznám se v těch všech povoláních, která doprovázejí spisovatele od rukopisu až po vydání knihy. Ale někdo měl zasáhnout. Měl říct: "Milá Paulo, je to hezký příběh. Ale to, co přímo nesouvisí s hlavní dějovou linkou si nech na další knihu. Vyděláme na tom všichni." A já dodávám, že v neposlední řadě by to ocenil i minimálně jeden čtenář, totiž já. Mohli jsme dostat dvousetstránkovou novelu, v níž by se pořád něco dělo. Četla by se jedním dechem a zvratů a mrtvol by bylo tak akorát. Jako vějičku na další díly bychom mohli dostat i zmínku o tajemné minulosti záhadného městečka. A knížka mohla dostat super hodnocení.
Trvá to, než se to rozjede. Postavy (kromě té hlavní) mi nebyly dvakrát sympatické. Jejich jednání je místy nelogické. Přečetl jsem cca 50 stran a pak knihu na tři měsíce odložil. Vůbec se mi do ní nechtělo. Když jsem se k ní vrátil, dočetl jsem ji za tři dny. Mám z ní rozporuplné pocity. Je to dobrá knížka. Ale něco mi na ní vadí. Jenže neumím zjistit, co.
Útěk jsem přečetl jedním dechem. U Zkoušky to chvíli trvalo, než se něco začalo dít. Léčbu jsem dočítal už spíš z povinností - přece to nenechám nedočtené. No, závěr, jakkoliv se snažil být napínavý, jsem prostě odzíval. Celek hodnotím 80%. Sestupná tendence zábavy knize v mých očích velmi ublížila. I tak jí hodnotím jako nadprůměrnou hlavně díky vykreslení dystopického světa. Vztahy a motivace postav mi občas nepřišly úplně logické a přirozené. Bylo by lepší, kdyby si s nimi autor více vyhrál, klidně na úkor popisných pasáží.
Lze dát obrazu krvežíznivé bestie lidskou tvář? Autor se o to pokusil. Za mě je tento pokus platný.
Osvětim zná každý. A dál...? Belzec, Sobibor, Treblinka.
O panu Vondruškovi (a kvalitě jeho historických románů) jsem slyšel spoustu dobrého. Takže jsem se na četbu těšil. Ale knihu jsem přečetl jen se sebezapřením, byl to dárek a darovanému koni... Místy mi to přišlo tak, jako by autor napsal první věc, která mu přišla na mysl, a teprve následně ji šrouboval a lepil do příběhu. Jako příběh to nefunguje, jako satira taky ne, pokusy o vtipy mi nepřipadaly vtipné. Chvílemi jsem měl pocit, že bych to snad napsal taky. A některé pasáže snad i lépe. Jenže já vím. To se mi to kritizuje... Asi jen špatná volba pro začátek. Zkusím od autora ještě něco jiného.
(SPOILER) Knihu jsem četl jen kvůli splnění čtenářské výzvy. Nakonec se to celkem dalo, ale že by se ze mě stal fanoušek podobné literatury, to říci nemohu.
Klady: Zrychlující spád příběhu a závěrečná strhující gradace. Postava hlavního záporáka je vysloveně hnusná.
Zápory: Popisnost lékařských reálií (pitvy, umírání, záchvaty). Padouch je od začátku jasný.
Kniha neobsahuje nic víc a nic míň, než je obsaženo v názvu. Jedná se o vyprávění útržků vzpomínek spolužáků Anny Frankové. Dětský pohled na válečné roky s sebou nutně nese jistou míru naivity. Čtení je to i přes svůj dokumentární charakter poutavé a poučné a to obzvláště v kontextu toho, co je o hrůzách války a koncentračních táborů známo.
Knížku mi doporučil syn přítelkyně. Pro dvanáctiletého kluka je to prima čtení. Musím se přiznat, že když zůstala Monika zamčená v knihovně, bál jsem se. Jinak je to samozřejmě limonáda a o literatuře se dá hovořit jen těžko.
Pro fanoušky hry povinnost. Nepředpokládám, že by si to někdo jiný koupil...
Přečetl jsem, nepochopil jsem. Snad budu někdy dospělejší. Pak si vezmu Hanbu znovu a pokusím se s ní srovnat mentální krok...