mira.l komentáře u knih

Moje třetí kniha P. Wohllebena a musím říct, že asi stačilo. Běžnému čtenáři asi bude stačit, když si přečte Tajný život stromů (ten je skvělý) a k tomu jednu další jeho knihu, asi celkem lhostejno jakou. Protože už tady jsem zjistil, že se v mnoha věcech opakuje s Moudrostí lesa, kterou jsem dočetl před pár dny, a předpokládám, že další jeho knihy se ponesou v podobném duchu.
V podstatě tady platí víceméně totéž, co jsem psal v komentáři u Moudrosti lesa, a těch pár věcí, které jsou tu jiné ... no jak si očistit zasviněné boty, to bych asi věděl, a očička a pusinku na kmen klackem namočeným v blátě asi kreslit nebudu.

4 14.08.2022

Anotace knihy její obsah vystihuje vlastně přesně tak, jak jsem to chtěl napsat. A tak se snad omezím na to, že tohle povídání o staré Šumavě, Šumavácích, jejich životě, práci, zvycích a počátcích lyžování, proložené popisem cesty bratranců Paleczkových a orámované opět desítkami krásných starých fotografií (nejen) z ateliéru Seidel, jsem si užil od první do poslední stránky, stejně jako předchozí knihu o Boleticku, i když její zaměření bylo trochu jiné.

4 13.04.2022

Husitství do kapsy:). Stručné, věcné, výstižné, srozumitelné. Tak to má být.

4 21.11.2021

Knihu o Severní stezce ve své knihovně nemám, ta Jižní je mi tak nějak bližší, už jen proto, že vede třeba přes Lednicko-Valtický areál, Českou Kanadou, mým rodným krajem - Třeboňskem, Novohradskými horami, no a přirozeně Šumavou, kam se rád vracím prakticky do kterékoliv její části. A je třeba říct, že to bylo velmi příjemné putování jižní polovinou naší republiky. Cesta skrze naší vlast propojující její nejvýchodnější bod s tím nejzápadnějším podél jižní hranice je podána vcelku podrobně, s výčtem toho nejzajímavějšího, co se dá vidět nejen přímo na ní, ale i pokud se turista vydá ze stezky trochu bokem. Navíc je vždy přidána varianta cyklistická, která se víceméně drží té pěší, ale jisté odchylky na ní z různých důvodů jsou. Je uvedena i varianta lyžařská, která mně osobně přijde vzhledem ke sněhovým podmínkám posledních let v převážné části republiky až trochu zbytečná, už jen proto, že není souvislá, ale omezuje se spíš jen na přejezdy jednotlivých hor.
Příjemnou součástí knihy je i velké množství kvalitních fotek.

4 19.08.2021

Dalo by se s trochou nadsázky říct, že čím je pro Ostraváky a Karviňáky Šikmý kostel, tím je pro mě do určité míry tahle kniha. Coby rodilý Třeboňák mám území Vitorazska vlastně za humny a konkrétně v místech někdejšího Najdorfu už jsem párkrát byl, takže vím, jak to tam vypadá. Bývalá Nová Ves je už sama o sobě zajímavé místo, dneska je to kus krásné klidné přírody, kam pokud na kole zavítám, jsem jen já, louka, les a poněkud tajemná, až magická minulost místa, kde si lze už jen stěží představit, co vše tu bylo a jaké události přes toto území za dobu existence vesnice přešly.
Autor v první části knihy vytvořil příběh, který je asi do jisté míry v detailech smyšlený, minimálně jsou v něm pozměněna jména a pár detailů mi tam ne zcela sedí, nicméně už po několika kapitolách mi svitlo, že se zabývá událostí, která je známa jako "masakr v Tušti" či "Tušťská poprava", která se odehrála zhruba dva týdny po konci druhé světové války. Ve víru tehdejších událostí a pod rouškou tehdejší dosti nepřehledné politicko-společenské situace tam parta "zarytých Čechů" s nenávistí ke všemu německému po "lidovém soudu", což nebylo nic jiného než divadlo sehrané s nedobrovolnými "herci", postřílela 14 lidí, rodáků většinou ze stejné vesnice či nejbližšího okolí, kteří se "provinili" jen tím, že se za války přihlásili k německé národnosti.

Druhá část knihy se zabývá historií jak samotného Najdorfu, tak celé české části Vitorazska jako celku. Dozvíme se, jak se tu žilo, čím se převážně živili zdejší obyvatelé, co pro celou oblast znamenaly události převážně první poloviny 20. století, proč třeba na Rapšachu došlo v relativně krátké době k několika výrazným změnám v poměru příslušnosti obyvatel k české a německé národnosti, aniž by došlo k jejich výraznějšímu pohybu a tak dále.
Poslední část je věnována vzpomínkám několika bývalých pohraničníků o tom, jak to chodilo "na čáře", a také výsledkům autorova pátrání po osudech třech hlavních strůjců a viníků výše zmíněné popravy v Tušti, tehdejším Švarcbachu.
A na úplný závěr se autor zabývá opět otázkou situace v Československu těsně po konci války, v souvislosti s tím, že viníky vitorazských činů nebyli vlastně jen ti, kdo je nařídili a vykonali, ale de facto i nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Benešem, kteří se podepsali z dnešního pohledu pod poněkud kontroverzní zákony, které řešily "německou otázku". Nejsem politolog ani válečný historik, tak tuto část ponechám bez komentáře.

Pro mě osobně byla tohle velice zajímavá kniha o koutu jižních Čech, který mám nedaleko, kam se občas zatoulám a pohybuju se tam se skoro až posvátnou úctou a trochu zatajeným dechem. Vzhledem k poněkud dokumentárně pojaté druhé polovině knihy mi přijde trochu netradiční, že autor v úvodním příběhu použil pozměněná jména hlavních aktérů, když se pak na konci věnuje vykreslení osudů několika z nich takovým čistě dokumentárním stylem. Ta skutečná jména není dnes zase takový problém dohledat, tak by možná nebylo na škodu je použít i v tom příběhu. Ale to je jen nepatrný stín nad knihou, kterou jsem si jinak maximálně užil a rád jí hodnotím plným počtem. Jakmile mi to stav po současném úrazu dovolí, rád se na to místo zase vypravím.

4 24.06.2021

Zajímavá, svižně napsaná knížka, u které jsem se nenudil od začátku až do konce. Vše podstatné už je asi vyjádřeno v komentáři přede mnou.
Kniha je hezky zpracována, na kvalitním papíru se spoustou krásných fotek. Není asi důvod nějak snižovat plné hodnocení.

4 28.05.2021

Tahle kniha je opravdu monumentální. Jak svou hmotností, tak svým záběrem. A tím možná místy až moc. Já se na ni docela těšil, mám stromy rád. Ale během čtení jsem poněkud vystřízlivěl.
Úvod je věnován listnatým dřevinám trochu obecně, jsou tam pojednání o jednotlivých částech stromů. Dále takový trochu návod k tomu, jak knihu používat.

Obrazová část tvoří naprostou část knihy. A tady jsem trochu očekával, že to bude ve stylu představení dřeviny, obrázku řekněme typického zástupce druhu jako celku, fotka či kresba listu, květu, plodu, případně detailu kůry či jiného markantního znaku. Což není tak docela pravda. Třeba vyobrazení plodu se najde opravdu málokde. Docela markantní je to třeba u javorů, kde podle úhlu, který svírají nažky, se dají od sebe rozeznat některé druhy celkem bezpečně. Na 40 stranách, věnovaných javorům, je jeden obrázek plodů, a to z úhlu, ze kterého toho moc vidět není. Z těch 40 stran tvoří 10 jen výčet několika desítek kultivarů javoru dlanitolistého. Listy, listy a zase listy, na které když se jako laik podívám, absolutně nemám šanci je od sebe rozeznat. Řada jich je prakticky stejná, některé jsou zase natolik odlišné, že by mě vůbec nenapadlo je přiřadit ke konkrétnímu druhu - to neplatí jen u javorů, ale obecně. Toto se opakuje u mnoha rodů dřevin. Naproti tomu u mnoha dřevin chybí vyobrazení listů základního druhu, jsou tam vyobrazeny jeho některé kultivary, které se ale od základního druhu můžou i dost výrazně lišit. Myslím, že by možná nebylo od věci přece jenom trochu zredukovat výčet nejrůznějších kultivarů, které se od sebe liší mnohdy minimálně a o kterých si myslím, že je někdy stěží rozezná i odborník.
Co mě docela překvapilo, je absence takové dřeviny jako je třeba jinan. Prostě tam není. Ani jinan, ani ginkgo. Zato třeba vřesů je tam, až oči přecházejí. Některých dalších druhů, především keřů, zrovna tak.

Já netvrdím, že je to špatná kniha, to vůbec ne. Je to svým způsobem fascinující publikace s ohromným záběrem a spoustou krásných fotografií. Právě to je možná trochu problém, těch údajů je tolik, že neodborník je asi nemá šanci vstřebat, už jen proto, že neumí rozeznat a neví, jakých detailů si má všímat. Tady jsem tak trochu očekával, že tam najdu cosi jako nějaký klíč, který by mi jako laikovi mohl pomoct s určením nějaké dřeviny, čeho si všímat v jednotlivých ročních obdobích, třeba podle listů, květů či plodů, když si domů přinesu neznámý list nebo jenom fotky dřeviny. Nic takového tam ovšem není. Kniha je tedy úchvatným výletem do světa listnatých dřevin, se kterým si autor musel dát spoustu práce, nicméně jako reálná pomůcka k určování neznámých dřevin se mi příliš použitelná nejeví.

4 12.04.2021

Útlá knížka z bavorské strany Šumavy se věnuje přírodě NP Bavorský les. Všímá si především lesa jako takového, jako živého organismu, ale i biologické rozmanitosti v říši rostlinné i živočišné, věnuje se také některým typickým šumavským biotopům, třeba rašeliništím či tzv. "šachtám" - horským lukám, v minulosti využívaným jako pastviny a všímá si též turistického potenciálu NP Bavorský les a ochrany tamní přírody.
Je to knížka, která se dá přelouskat možná za dvě, tři hodiny, textu tam zase tolik není. Ale to by byla asi škoda, protože tohle je typ knížky, u které se čtenář kochá především obrázky. Fotografie, některé v podobě panoramatických snímků přes obě strany knihy, jsou opravdu nádherné a stojí za to se nad nimi pozastavit, chvíli si každou z nich prohlížet, kochat se jimi, hledat na nich nějaké zajímavé detaily, a přitom si třeba plánovat, kam se v létě podívat. Mě osobně naprosto fascinují pohledy do horských smrčin v různých stádiích jejich vývoje, tohle kochání obrázky mi vydrželo tři večery a rád si to někdy zopakuju.

4 06.02.2021

Další z knih na téma Pacifické hřebenovky. Tahle je zase trochu jiná třeba proto, že popisuje cestu manželského páru, Čechů, kteří žijí v Kanadě. A to znamená, že zde máme dvě osoby v "hlavních rolích". Na rozdíl ode všech předchozích, které jsem četl a kde vždy šla osoba sólo. Po krátkém úvodu a seznámení s autory už následuje to, co jsem četl vlastně už několikrát, a sice cesta z mexické hranice směrem na sever.
Co bylo docela zajímavé, bylo to, že v roce 2019, kdy autoři cestu šli, bylo asi trochu netypické počasí. Zpočátku v poušti jim na tamní podmínky asi docela dost pršelo, v horách Sierry Nevady šli zase skoro celou dobu ve větším či menším množství sněhu.

Nebylo to špatné, ale nějaký ten "wau" efekt, který by mě k té knize totálně přikoval, se nějak nedostavil. Autorka se hlavně v první polovině knihy zabývá nějakými svými osobními démony v podobě občas se vracejících myšlenek na minulost, o kterých se ale čtenář nedozví nic konkrétnějšího a mě osobně to trochu rušilo. Buď to vysvětlím nebo to vynechám úplně.
Grafická úprava knihy je pěkná, fotky, kterých není nikdy dost, jsou vzhledem k tomu, že jsou dělané asi mobilem, pěkné. Občas se i tady najde nějaká ta chybka pravopisná, to už dneska zkrátka tak je. myslím, že velmi pěkné čtyři * budou knížce slušet. Z pohledu schopnosti vtáhnout čtenáře do děje, kdy sedím či ležím doma, čtu a mám pocit, že TAM jsem taky, pro mě stále vítězí kniha Lucie Kutrové.

4 31.12.2020

Jak už název napovídá, autor se v knize věnuje toulání po trase bývalé Zlaté stezky. Ale nejen tomu, čtenář se přenese třeba na Boubín, Kubovu Huť, do Horní Vltavice, Lenory, Vimperka, několika Lad, a na mnohá jiná místa. Stejně tak nahlédneme do osudu nejedné šumavské postavy, třeba takového Rankla Seppa, to z těch známějších, ale i mnoha dalších.
Docela dost prostoru věnuje objevování hřbitovů, kostelů a kostelíků, popisu kostelních zvonů, příběhů různých farářů, pro nezasvěceného čtenáře možná někdy až moc, a i když jsem měl občas z textu dojem, že autor žil či pracoval na Šumavě snad všude a kde ne, tam má známé, i tak to byla velice příjemná procházka po místech, z nichž valnou část jsem už sám (ne)jednou navštívil. Jistě se v textu našel nějaký ten tip na výlet.
Ani tady ovšem nechybí překlepy, chybějící písmenka či jiné nesrovnalosti pravopisné. Na plný počet to nebude, ale poctivé čtyři, proč ne.

4 31.10.2020

Musím konstatovat, že než jsem se do téhle knihy začet, trvalo to skoro do půlky a ani na konci se žádné "Wau" nekonalo. Rozhodně to není životopis Bruce Springsteena, pokud ho někdo chce, ať si přečte knihu P. A. Carlina nebo přímo "Bossův" vlastní životopis.

Kniha se věnuje dá se říct výhradně Springstenově práci, okolnostem vzniku a hlavně nahrávání alb i jednotlivých písniček, někdy až do fanatické hloubky a fanatických detailů, které se navíc v mnoha případech (díky Springsteenově povaze a přístupu k práci) opakují, s mnoha citacemi ukázek z textů písní.

Z toho, jakým způsobem a jak dlouho většinou nahrával jednotlivé desky, docela dobře vyplývá jeho "strach z dokončení", věc, která ho provází po většinu kariéry, kdy zavřen za dlouhé peníze v nahrávacím studiu dlouhé měsíce neustále přepisoval texty a zkoušel nové a nové verze písniček, stejně jako neustále upravoval jejich skladbu na budoucím albu. V jisté fázi knihy, někde zhruba v poslední třetině, je popsán proces (vlastně sám nevím kde přesně), kdy nahrál materiál pro asi čtyři nebo pět desek, z nichž vydal dvě, a já se prakticky ztratil v tom, kterou desku vlastně zrovna nahrával, ze kterého nahrávání si při tom novém půjčil tu či onu písničku, aby ji nahrál znovu a posléze ji opět vyřadil, a to neustálé pitvání toho, kterou písničku vyřadil, kterou předělal, kterou zase znovu po x-té zařadil, mě tak nějak přestalo bavit. Může to být zajímavé, ale nesmí se to stát otravným. Stejně tak asi nepotřebuju znát pořadí skladeb na jednotlivých koncetrech při turné. Celá ta knížka je napsaná tak, že se v tom obrovském množství informací tak nějak až ztrácí, podobně jako se Bruce ztrácel ve fázi dokončování svých desek. Když už jsem to četl nějakou dobu, přišlo mi to skoro až jako takové "nepodstatné drby, které stejně zapomenu", hojně prokládané citacemi nejrůznějších osob, se kterými přitom přišel do styku. Z jeho soukromého života se čtenář nic moc nedozví, tady bych odkázal na dvě výše zmíněné biografie. Pak následuje rozpuštění E Street Bandu a obrovský časový skok do roku 2009 na nějaký koncert. Tam už jsem ale byl v takovém rozpoložení, že jsem vlastně ani nepátral po tom, proč to byl vlastně ten jeden konkrétní.

Závěrečná část, tvořená opět až mikroskopickým rozpitváním 300 písniček, které napsal v rozmezí let 1972-1984, je sice zajímavá, ale opět platí něco podobného, co už jsem napsal výše. Hodnotné pro fanoušky až maniakální, normální člověk si z toho stejně prd pamatuje. Já tuhle část vzdal asi ve dvou třetinách. Bruce mám rád, jeho dvě zmíněné biografie jsem si hodně užíval, ale tahle knížka mě nenadchla. Velmi průměrné tři *.

4 05.10.2020

Jan Tuček opět nezklamal a podal čtenáři přehlednou a ucelenou historii vývoje sanitních vozů na našem území od samého počátku automobilismu až po dnešní dny. Velmi výpravně udělanou knihu doplňuje celá řada fotografií, zvláště ty opravdu staré ještě z doby monarchie či první republiky mnohdy překvapí svojí vysokou kvalitou. U těch současných je to tak nějak samozřejmé.

4 10.05.2020

Poté, co jsem před časem četl (také rozhodně ne nezajímavou) knihu Olgy Roučkové, která poprvé na Dakaru startovala v roce 2018, ovšem na čtyřkolce a která se stala tou opravdu první Češkou, která závod dokončila, tak jsem teď velice rád sáhl i po knize, která mapuje (nejen) to, kterak na druhý pokus stanula na cílové rampě dakarské rallye jako první Češka v historii, která tuto soutěž dokončila na motorce, Gabriela Novotná. Její jméno si pamatuju paradoxně spíš z jejího prvního Dakaru, který jela stejně jako O. Roučková v r. 2018 a po pádu a zlomenině klíční kosti ho nedokončila než z toho druhého, který úspěšně dojela. Sám nevím proč:).
Vím tedy, že první pokus nevyšel, na druhý se jí to podařilo. Stejně tak si vybavuju z nějakého rozhovoru při její první účasti, že si na financování vzala hypotéku, což už samo o sobě zní dost šíleně a je z toho zřejmé, že opravdu hodně chtěla jet. Ale to bylo tak všechno.
Až při čtení knihy jsem si postupně uvědomoval, jak obrovský sen, který si neváhala splnit, to pro byl, jak obrovský je dříč, co to asi všechno obnáší po stránce fyzické i mentální přípravy, shánění financí nejen na samotný závod, ale i na celoroční přípravu. Stejně tak si při čtení může čtenář udělat představu o jejím vývoji jak po stránce závodní, tak lidské. Ona se motorkám začala věnovat relativně pozdě, první silniční motorku si pořídila v 21 letech a
do terénu se dostala ještě o něco později. Sama v knize přiznává, že po stránce techniky jízdy má stále co dohánět, ale vidí i to, jaké jsou v průběhu času vidět pokroky. Tím, že jí chyběly ty úplné základy techniky jízdy, které doháněla jen pozvolna, tak přišly mnohé pády a spousta zranění, svému tělu vystavila v cestě za svým snem v relativně krátkém časovém období hodně tvrdý účet.
A jaké to bylo? Ale zatraceně zajímavé a čtivé!! Zkrátka Cesta na Dakar je hodně poučnou knihou, navíc velice zajímavě zpracovanou, samotný chronologický příběh Gabriely je proložen několika pasážemi s informacemi technického charakteru a rozhovory s několika osobnostmi, které se sice každá jiným způsobem, ale všechny nějak podílely na tom, že se dostala tam, kam se dostala. Postupně se čtenář seznamuje se situací kolem prvního i druhého Dakaru, a v závěru knihy je svědkem jejího jakéhosi "procitnutí", pokud se to tak poněkud neomaleně dá nazvat, v otázce, jak naložit se svou kariérou dál. Ale víc prozrazovat nebudu, snad jen to, že momentálně přechází na větší počet koleček:).
Během čtení jsem si dohledal i její FCB profil, něco si tam pročetl a taky se podíval na dostupná videa. A musím konstatovat, že respekt k téhle drobné holčině ještě vzrostl. Bylo vidět, že závodění si užívá, že to je věc, která ji maximálně naplňuje. Jak píše v knize, má ráda, když to není jednoduché, když je třeba si pořádně hrábnout na limity fyzických i psychických sil ( i když s těmi trochu asi zápasí). No a třeba před tím, že dojela vlastně poslední etapu jejího posledního závodu se zlomenou nohou a pánví, tak nad tím nelze než smeknout, to chce hodně velké sebezapření a morál!
Uživatel callowsick tady píše, že "Čím víc jsem toho četl, tím míň mi byla hrdinka bezvýhradně sympatická", u mě to bylo spíš naopak. Ale to je věc názoru, tak to asi má být. Pokud se mi v té knize zdál někdo řekněme nesympatický, pak je to Ondřej Klimčiw. Sice ji v začátcích její kariéry asi hodně naučil, za to, že se dostala, kam se dostala, asi nemalou měrou vděčí právě jemu, ale on mi z toho vyšel jako člověk, se kterým rozhodně není jednoduchá komunikace a občas se ke Gabriele choval i docela hnusně, hlavně tehdy, když potřebovala nějakou slovní podporu místo toho, aby jí vynadal, jejich povahy byly hodně rozdílné. Ona to v knize na několika místech i naznačila, že situace a nálada v jeho týmu nebyla ideální.
I přes několik pravopisných chyb v psaní mě/mně a také několik hrubic ve shodě podmětu s přísudkem (a že ty mě teda štvou v knihách obecně a většinou za ně hodnocení snižuji) tady jdu do plného hodnocení, protože Gábina a její příběh si to zaslouží a kniha rozhodně stojí za přečtení!!

4 21.04.2020

Druhá část cestopisu z výpravy Tatry kolem světa po 30 letech povstala z popela jako bájný Fénix; stalo se to, co už málokdo předpokládal, že druhá část knihy ještě někdy spatří světlo světa. A musím konstatovat, že tato kniha mi přišla o něco čtivější než kniha mapující první část expedice. I když je to opět docela slušná historická naučná exkurze mezi jihoamerické předkolumbovské kultury a v oblasti Tichomoří, kterou Tatra překonala na lodi, se posádka letecky přemisťovala mezi jednotlivými ostrovními zeměmi takovým stylem "přískokem vpřed", je to také takový rychlokurz zeměpisu a dějepisu, tak mi tohle přišlo prostě napsané líp, s přece jen trochu větším podílem osobních zážitků když ne celé posádky, ty mi tam zkrátka poněkud chybí, tak alespoň trochu prožitků autora knihy.
Já jsem rád, že tento druhý díl vyšel, to rozhodně. Konečně máme možnost sledovat cestu expedice vcelku. Po dočtení knihy z té expedice ale mám takový trochu smíšený pocit. Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že od jisté doby to poněkud "drhlo". Snad už od zadržení posádky v Guatemale, po němž musela výprava trasu proti původním plánům změnit, a když ne odtud, tak od opuštění Jižní Ameriky. Cesta dál mi připomínala takové trochu "přískokem vpřed", jak už jsem uvedl výše. Rozsáhlé přesuny Tatry lodí a letecké cesty posádky s mnoha mezipřistáními mi připadaly jako řešení poněkud nouzová, těžko říct, jak vlastně byla celá výprava v této fázi organizována, zda už to nebylo spíš ve stylu "Asi jsme si vzali trochu velké sousto, je nám jedno jak, ale ať už proboha nějak dojedou zpátky". Když se třeba podívám na mapy a itinerář trasy v přílohách v závěru knihy, přijde mi skoro zvláštní zorganizovat jistě ne jednoduchou a ani levnou přepravu víc jak 20 tun vážícího auta z Jižní Ameriky do Singapuru, odtud na Nový Zéland proto, aby na Novém Zélandu ujelo 850 km. 2 800 km ujetých poté v Austrálii také při pohledu na mapu vypadá jako spíš jen takové líznutí tohoto obrovského kontinentu. Poté následoval vlastně poslední souvislý delší úsek, cesta Asií, zkalená zase pro změnu úmrtím F. Jeniše. Následná cesta Afrikou také trochu působí dojmem jako když se opilec potácí domů:). Nenavštívit největší národní parky Afriky je také docela škoda. Stejně jako jižní Afriku, protože ... apartheid. A poté opět rozdělená cesta Tatry a posádky do Egypta. A odtud už asi poměrně zrychlený přesun k domovu (patrně asi v důsledku tehdejších událostí - krátce po listopadu 1989), který je v textu zhuštěný asi do čtyř stránek.
V závěru knihy za původním textem je několik desítek stran autorových dodatků. Část z nich jsou postřehy k expedici, které ji trochu osvětlují, doplňují. A úplný závěr pak tvoří takové postřehy, či spíše možná životní cestovatelský profil autora, což je sice zajímavé z hlediska toho se o autorovi a jeho pestrém cestovatelském životě něco dozvědět, ale tyto pasáže s touto expedicí nemají nic společného.
A poslední poznámka k pravopisu. Když jsem to začal číst (úvodních 12 stran knihy), tak jsem si říkal, že jestli to tak půjde dál, tak to nejpozději u 50. strany asi vyhodím z okna. Speciálně tečky či čárky nad "i", to bylo něco strašnýho. Zajímavé je, že v dalším textu se to vytratilo a i závěr byl v pohodě, ale úvod se z tohoto hlediska opravdu nevydařil.

4 24.03.2020

Kniha, věnovaná jednomu století české egyptologie a české stopě ve výzkumu této fascinující starověké civilizace, která není zrovna malá. Málokdo ví, že Český egyptologický ústav je jedno z nejprestižnějších světových pracovišť v tomto oboru. České, resp. předtím československé vykopávky v Abúsírském pohřebišti trvají už více jak půl století a naši vědci mají na svém kontě řadu významných objevů. Některým z nich se věnuje tato kniha.
Po obecném úvodu následují rozhovory autorky s několika současnými egyptology, ať už je to taková legenda jako profesor Verner nebo někteří mladí vědci. Některé mě zaujaly míň, ale většina rozhovorů je velice zajímavých. Dávají nahlédnout třeba do oraganizace a průběhu vykopávek, ale i jiných prací spojených s výzkumy. Jedna z kapitol se věnuje i historii a fungování knihovny egyptologického ústavu.
Není to na úplně plné hodnocení, není to to nadšení jako při čtení velkých obrazových encyklopedií o Egyptu, kterých také několik mám, ale poctivé zasloužené 4 * dám rád.

A ano, já jsem si tuhle knihu zařadil do letošní Výzvy, bod č. 3. Je to čirá utopie, ke které nikdy nedojde, ale asi by mě tohle bavilo, starověký Egypt mám moc rád. A kdoví, jak bych se rozhodoval dneska o svém budoucím zaměření, kdyby mi dneska bylo těch čtrnáct, patnáct...

4 18.02.2020

Tyhle knihy se starými fotkami mám rád. Hlavně z míst, která aspoň trochu znám. Nejsem sice z Vimperka, párkrát jsem tu ale už byl na dovolené, město mám jako bránu do části Šumavy rád, tak si centrum města celkem vybavím. U některých fotek se orientuju velmi dobře, u některých méně, u některých jsem úplně mimo. To mi ale vůbec nevadí. Rád si některá místa dohledám třeba i v mapě nebo plánku města. V doprovodném textu k fotografiím autor uvádí u mnoha nemovitostí čísla popisná. Při čtení mi to nic moc neříkalo (zase takový znalec města nejsem), někomu to může připadat zbytečné až možná rušivé. Čísla se ale ukázala být skvělou pomůckou při vyhledávání jednotlivých domů v mapě na Internetu, kde mi pomohla s lokalizací mnoha staveb, u kterých jsem tak nějak nevěděl, "kam s nimi".

A zas a znovu jenom žasnu nad překvapivě skvělou kvalitou některých fotek, starých mnoho desítek let. Zvlášť těch z fotoateliéru Seidel, to je fakt nádhera, na fotkách, jejichž stáří se blíží jednomu století, díky dokonalé ostrosti pozorovat i docela drobné detaily v docela velké dálce.
Myslím, že při další návštěvě Vimperka si budu blíž všímat a trochu jinak koukat na nejeden dům či ulici, a třeba zavítám i do míst, kde jsem zatím nebyl, třeba do míst, kde se zachovaly části někdejších sklářských hutí, i když se z původní stavby zachovala třeba jen nepatrná část a dneska vypadá o dost jinak.
Za mě bez námitek, tohle můžu!!

4 24.12.2019

"Čtyřkolkářka" napsala knihu o Dakaru....hmmm:). Tak jsem byl sám zvědavej, jestli to bude stát za to anebo jestli to bude ve stylu "dneska už píše knížky kdokoliv o čemkoliv".
A jaké to nakonec bylo? Stručný úvod, který čtenáře uvede do toho, co a proč Olgu Roučkovou vlastně k této činnosti přivedlo, je následován podrobným popisem její první účasti na Dakaru v ročníku 2018. Chvílemi se to klonilo k té a jindy k oné straně, ale nakonec asi přece jen převážila ta pozitivní strana. A co bylo těmi pozitivy? Jednak to je docela čtivé, autorka si sama ze sebe umí udělat i srandu a nebojí se ani sebekritiky, kniha je pěkně udělaná po grafické stránce (i když se najdou překlepy). Asi největší uznání si zaslouží to, že jednu věc už Olze Roučkové nikdo nikdy nevezme: stala se první Češkou, která tuto soutěž dojela do cíle. A že ten její úspěch (třetí místo mezi ženami) může mít trochu ironický podtext v tom, že soutěž dokončily tři ženy, dvě motorkářky a Olga jako jediná na čtyřkolce? No a? Dokázala vlastní vytrvalostí překonat sama sebe, splnit si svůj velký sen, častokrát si při tom sáhnout na dno jak fyzických, tak psychických sil a spolehlivě dokončit svoji první účast na Dakaru a získat tak sošku Beduína jak pro sebe, tak pro celý tým, což se zdaleka ne každému napoprvé povede. Na druhou stranu, to, že v kategorii čtyřkolek byla celkově 26., vypadá už trochu líp:).
Jen tak mimochodem: o rok později na bugině Can-Am dojela celkově na 20. místě, což už je o poznání lepší výsledek, který ukazuje i na to, že je jezdkyní vcelku spolehlivou a pokud bude jezdit v aspoň trochu konkurenceschopném a fungujícím týmu, s dalšími účastmi se výsledky můžou jen lepšit.
Úplný čtenářský orgasmus to nebyl, Kalinova "Dlouhá křivolaká cesta" to nebyla (pravda, J. Kalina má zážitků za ty roky nesrovnatelně víc), možná by neškodilo napsat to trochu květnatěji, dát do toho víc popisů emocí a dojmů z jízdy, ale poctivé čtyři * dám rád a držím palce do budoucna.

4 28.08.2019

No, číst tuhle knihu jako román asi nebyl ten úplně nejlepší nápad, co si budeme povídat, jako souvislé čtení to moc záživné není:). Nicméně já přečtu cokoliv a když už jsem se do toho zakous, tak jsem to teda přelouskal, aspoň jsem si udělal představu o tom, kolik se dá na Šumavě podniknout výletů.
Kniha nabízí stovku tipů na výlety po celé Šumavě, u každého je uvedená délka, náročnost, převýšení, výškový profil, možnosti občerstvení. Nečekejme tady nějaké zevrubné popisy zapadlých šumavských zákoutí, od toho jsou jiné publikace, v textu je vždy pouze stručně popsané celé vedení trasy s uvedením toho, jakých cyklotras či turistických značek se držet. Nicméně na každé dvoustraně, u každého výletu, je vždy jeden či dva informační boxy, které upozorňují na některou ze zajímavostí na trase. Samozřejmostí jsou i mapy u každého výletu. Jelikož je u každé trasy v mapě tučně vyznačeno její vedení a mapy jsou mnohdy zhuštěné tak, aby se do výřezu na stránce vešly, tak zvláště u delších výletů, které zabírají větší území, někdy ve změti čar mizí jednotlivé turistické značky, vodní toky a podobně, je tedy dobré při plánování výletu konzultovat trasu se skutečnou turistickou mapou, ať už tištěnou nebo na Internetu.
Kniha je rozhodně velmi přínosným zdrojem inspirace pro výlety po Šumavě, mně osobně se třeba velmi zamlouvá to, že jedním pohledem na graf výškového profilu se dá zhruba odvodit náročnost toho kterého výletu. V případě dovolené na Šumavě po knize jistě sáhnu znovu a nějakým výletem se nechám inspirovat.
Doufám však, že mě tipy na výlet nezavedou někam, kam se třeba na kole nemůže. Jako docela velký nedostatek vidím třeba to, že v několika cyklovýletech je trasa vedená z Antýglu podél Vydry k Čenkově pile, což je úsek, kam rozhodně v r. 2010, kdy jsem tam byl, byl poměrně jednoznačně vyznačen zákaz vjezdu cyklistů. Takovéto chyby by se asi v takovém průvodci vyskytovat neměly.Ostatně tady https://d34-a.sdn.szn.cz/d_34/c_img_G_V/PdfBIno.mpo?fl=res,667,500,1 je to celkem zřetelně vidět.
Za tento nedostatek jednu hvězdičku z plného hodnocení strhávám, i tak je to ale velmi zajímavý a jistě přínosný průvodce.

4 08.12.2018

Oproti knize https://www.databazeknih.cz/knihy/jules-verne-a-jeho-svet-28167, která byla stručně řečeno rozdělena na oddíly život/dílo/"kabinet kuriozit", je toto poněkud jinak zpracovaný životopis J. Verna. Autor tady věnuje velkou pozornost citacím dostupné korespondence J. Verna jak mezi ním a rodiči, tak později mezi ním a vydavatelem J. Hetzelem. Verna autor vykresluje už celkem od časného věku jako škrta a zároveň docela slušného hypochondra, a i když jeho zdraví asi nebylo úplně v pořádku, mnohé si asi trochu přikrášloval.
Průběžně sledujeme Verneovu životní dráhu od dětství, studií práv, přes jeho začátky coby dramatika až po jeho slavnou dráhu spisovatele vědecko-fantastických románů, na které byl neobyčejně plodný až do konce života.
Kniha podává trochu jiný Vernův obraz než výše uvedený titul, ale je to zajímavé čtení, kde se v textu mimo jiné čtenáři stručně představí alespoň základní kostra většiny jeho děl.

4 21.11.2018

Hmm, asi nebudu moct udělit plné hodnocení. Ačkoliv je to vlastně docela zajímavá a čtivá kniha o Marii Terezii, ve které autor seznamuje čtenáře s rodem Habsburků alespoň stručně prakticky od jeho počátků.

Ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že dost podstatná část knihy je věnovaná nejrůznějším válkám, ve kterých jsem se teda trochu ztrácel, hlavně pak těm o tzv. rakouské dědictví, které Marie Terezie vedla hned po nástupu na trůn jako jakési "dědictví" po svém otci. O tom, jaký byla člověk, se čtenář zase tak moc nedozví. Já na ty válečné události prostě moc nejsem a čekal jsem asi něco trochhu jiného, život a vládu Marie Terezie pojatou z trochu jiné stránky. Bohužel ona vládla tak, že převážnou část své vlády buď válčila nebo se na to připravovala.

Ovšem i tak jsem to četl docela se zaujetím, je to celkem zajímavá kniha. Závěrečné kapitoly jsou pak věnované "spoluvládí" Marie Terezie se synem Josefem II., které ani zdaleka nebylo ideální a krátkému pojednání o osudech jejích dětí.

4 12.07.2018