mira.l komentáře u knih

Velice zajímavě podaná historie dynastie Tudorovců, která pro mě osobně byla čtivá i přes poměrně dlouhé kapitoly. Autorka mnohdy zabíhá do detailů, které nejsou zrovna obecně známé a v jiných dostupných materiálech se asi příliš nevyskytují. A to do detailů i velmi pikantních z velmi intimních oblastí.
Kromě toho, že čtenář získá základní přehled o dynastii Tudorovců obecně a dozví se ledacos z oblasti politiky a oficialit, hlavní náplní knihy je soukromí královské dynastie.
Skvělá kniha!

4 21.05.2018

Na tuhle knihu jsem narazil při čtení knihy Zapomenuté výpravy. Tak jsem zapátral, zjistil, že před pár lety byla vydána znovu i s bonusovým DVD diskem a dokonce je ještě k sehnání.
Co říct k výpravě, která se odehrála téměř před půl stoletím ve světě úplně jiných podmínek, jak materiálních, finančních, tak třeba politických? Dneska to působí trochu jako zjevení z jiného světa, zaváté časem a metry sněhu, část aktérů už nežije a ze zbytku jsou ctihodní kmeti, jejichž komentář třeba u DVD je místy dost chaotický. A já sám jsem se v nich prakticky po celou knihu trochu ztrácel.
Zajímavý byl úvod, za jakých okolností se výprava zrodila, jak se připravovala realizace, i to, jak se na druhý konec světa trmáceli v Pragovce S5T s podivnou nástavbou, která musela z toho auta dělat poměrně těžko ovladatelný vehikl. Následné peripetie s tím, na kterou horu vůbec vylezou a jak se to realizovalo, jsou taky zajímavé. Je zde dobře vylíčena příprava, shánění nosičů i jakýsi náhled do jejich života a mentality. Svět, který už tam dneska v této podobě asi k vidění není.
Má to ovšem jedno ALE. U mě se prostě nedostavil ten "wau" efekt, který by jak tu knihu, tak tu výpravu katapultoval do nějakých nadoblačných výšin. Já prostě snažení a nadšení těhle dobrodruhů (nebo možná spíš bláznů, vzhledem k jejich tehdejšímu průměrnému věku, finanční situaci a z toho plynoucímu materiálnímu zabezpečení, i když asi měli to, co se tehdy běžně používalo) nějak moc nechápu. Trmácí se nejdřív džunglí s metrákama nebo spíš tunama materiálu, který musí vynést nosiči, jimž nezbývá než věřit, pak stoupajíce výš a výš začínají mrznout, obklopeni sněhem, větrem a ledem, neustále riskují zdraví a život jen proto, že vylezou do místa, odkud to už výš prostě nejde (teda jen dva, maximálně tři, na které to víceméně náhodou vyjde), tam se rozhlídnou (pokud teda bude zrovna něco vidět) a zase se na samém dně fyzických i psychických sil trmácí zpátky vstříc promrzlým stanům. A aby se "nenudili", tak předtím se střídavě ve dvojicích či trojicích podle toho, jak je kdo schopen, "špacírujou" sem a tam, nahoru a dolů mezi jednotlivými výškovými tábory, střídavě vynáší a zase snáší materiál a výstroj. Nevím, prostě nevím, tímhle způsobem postižen nejsem. Bohužel? Bohudík? Těžko říct.
Co musím pochválit, jsou fotky. Na některých je vidět, že už něco pamatují, ale většina jich je nad očekávání velmi kvalitních.
Co ale bylo pro mě dost velké zklamání, bylo DVD. Jednak mě dost vytáčely zpěvy Nepálců, to bylo dost otravný. Ale budiž. Komentář je sice autentický, ale na poslouchání příšerný. Co bylo ještě horší, bylo to, že při sledování jistě hodnotného čb filmu (mám tyhle dokumenty docela rád) se začal asi po 25 minutách sekat takovým způsobem, že jsem to musel vypnout. Barevný film - totéž. Vyzkoušeno na DVD rekordéru a jednom stolním počítači. Paradoxně na notebooku mi to hrálo bez problémů. Nevím, kde je chyba. Snad tím, jak kniha někde ležela asi 6 let, se DVD uvnitř ní podřelo natolik, že ho některý přehrávač má problém načíst. Ač disk na pohled nějak výrazně podřený nevypadá. Nebo je to jiná chyba?
Bylo zajímavé si to přečíst, ale znova po téhle knize asi nesáhnu. Na čtyři * to nebude, ty uděluji tam, kde se ke knize nevylučuji vrátit. Velmi slušné tři.

4 03.03.2018

Já jsem od téhle knihy asi čekal něco trochu jiného a popravdě řečeno, čím dál jsem při čtení postupoval, tím víc jsem z ní byl rozčarovaný. To, že se autor občas trochu ztrácí v územním členění a u některých oblastí řeší nerudovskou otázku "Kam s ním?", no budiž, jeho boj, i když výsledek je poněkud nepřehledný a i z toho důvodu by neškodily nějaké orientační mapky.
Přísně vzato, v textu se neobjevuje mnoho informací, které by člověk buď nevěděl anebo si je během pár vteřin někde nenašel. Stejně tak jsem během čtení nenabyl dojmu, že by se tam vyskytlo něco, o čem bych si řekl :"Jo, tam bych se chtěl zajet podívat", jako se mi to pravidelně stává při čtení Toulavé kamery. Co mě z textu zaujalo asi nejvíc, byly některé informace převážně z okruhu toho, jaké nerostné suroviny se kde vyskytují a těží a informace o stavu průmyslu jednotlivých regionů. A potom snad pár informací v závěrečných přehledech. Nějak ale nemůžu říct, že by mě četba téhle knihy nějak výrazně "chytla".
Co mě ovšem na knize vadilo, a to postupně čím dál víc, byl autorův styl psaní. Jeho slova "zhusta", "arciže" a podobné mě začaly v průběhu knihy nadzdvihávat čím dál víc, formulace některých familiérně a rádoby "vtipně" napsaných vět byly více než podivné a napsat, že "na konci 18. století přišla komodita, která dala Vysočině ksicht - brambory" mi přijde jak od dementa. Stejně tak věta, že "...přístup ke hradu je krapet ,vopřesdržku´".Pardon, ale něco takového by se v seriózně pojaté knize objevit nemělo.
S tím, jakým způsobem je to napsané, mě čtení bavilo postupně čím dál míň a jsem docela rád, že jsem se dobelhal až na konec. Znova bych po ní určitě nesáhnul a dost pochybuju i o tom, že bych z ní někdy čerpal nějakou inspiraci pro výlet.
Pro mě celkově docela zklamání. Když se při čtení knihy dostanu do stádia "čtu, abych to měl konečně už za sebou", je asi něco špatně.
Celkové hodnocení? Takové poměrně dost belhavé tři *.

4 31.12.2017

Nedá se říct, že by se mi to nelíbilo, příběh má celkem spád - nutí čtenáře pokračovat dál a dál, což mám rád. Má to ovšem několik ale. V příběhu se v jeho první půli vyrojí možná až moc postav, které ho poněkud znepřehledňují. Závěrečná část, představující souboj novinářky s vrahem mi přišla poněkud přitažená za vlasy a stejně tak vlastně celá pointa toho, jak se dvě z trajektu beze stopy zmizelé dívky dostaly někam úplně jinam, byla taková... no zvláštní.
A "milostnou" linku Nory s policistou Andreasem si taky autorka mohla odpustit, ta mi přišla dost zbytečná.
Není to špatná kniha, na debut dobré, ale podruhé to číst nemusím.

4 25.06.2017

Tak toto byl ode mě trochu krok vedle. Anebo je to celkem solidní podvod vydavatele na čtenáře? Kdo se (tak jako já před časem) pohlcen Divočinou, nechá nachytat na jméno Cheryl Strayed, může docela oprávněně čekat knihu podobného ražení. Navíc je to umocněno obrázkem velkého batohu na obálce.
Ale ouha. Už jsem v několika amerických filmech natrefil na to, že nějaká začínající spisovatelka se živí psaním jakýchsi podobných novinových sloupků. Čtenáři se v dopisech ptají naprosto na cokoliv, od naprostých ptákovin až po sdělování celkem drsných životních příběhů a zkušeností a někdo, většinou nějaký začínající spisovatel/-ka jim na ně odpovídá nebo lépe řečeno "poskytuje cenné rady", jak vzniklé, mnohdy poměrně prekérní situace odhalující mnohé osobní až intimní stránky osobností a života pisatelů, řešit. V Americe je to asi celkem oblíbená věc, ale mně to teda nezaujalo ani trochu a tak nějak nechápu, proč bylo těch 380 stran papíru potištěno.
Dlužno dodat, že většina odpovědí mi přišla jako snůška naprostých nesmyslů a blábolů, které jen málokdy byly k věci a mohly pisateli dotazu nějak pomoct. No jo... takže už vlastně chápu, proč to celé vzniká. Cílem je patrně naplnit nějaký určený prostor v novinách, protože prázdná místa si vydavatel nemůže dovolit, a když není nebo nemůže být na příslušném místě reklama, naplníme ten prostor něčím jiným, nějakým textem.
Popravdě řečeno se mi chvílemi ani moc nechtělo věřit tomu, že autorka tak čtivého autobigrafického románu, jakým byla (a asi nejen pro mě) Divočina, je autorem těchto žvástů. Anebo jen prostě nejsem typem čtenáře pro tyhle duševní výblitky o pomoci v životě, v lásce, a ...blablabla...
Odpad nedávám jen a jen proto, že to pochází od stejné autorky jako Divočina. Podle ostatních hodnocení soudím, že jiným ta knížka sedla a třeba i něco přinesla, mně teda ne.

4 14.04.2017

Bude to delší, asi jako navigátorská kariéra Josefa Kaliny:).
Už od prvního nahlédnutí po vybalení vypadala tahle kniha hodně fajnově. J. Kalina od prvních kapitol, když je třeba, nešteří jak soudruhy na různě vysokých místech, tak poněkud laxní Tatrováky a vůbec všechny kolem.
Na začátku čtenáři autor dává nahlédnout do samých začátků čs. účasti na Dakaru, kdy se jako zástupce Motokovu dostal na veletrh do Alžíru, kde byl vystaven zablácený Land Rover a poněkud archaické kamiony z Dakaru, a myšlenka, že tyhle jednoduché obludy by přece tehdy nově uvedená Tatra 815 musela strčit do kapsy, byla na světě. Zdrženlivostí Tatrováků a jistou frajeřinou tehdejšího ředitele Liazu se celá akce dala do pohybu, a první krůčky učinila právě parta z Liazu. Což bylo o to zajímavější, že Liaz nikdy vlastně nebyl automobilkou v pravém smyslu slova, ale spíš montážním závodem, který skládal dohromady komponenty (povětšinou nevalné kvality) asi dvacítky socialistických továren.
Josef Kalina v knize rozkrývá mnohé "vedlejší dějové linky", dává třeba nahlédnout do mentality tehdejších vedoucích činitelů Tatry, jejichž hlavní strategií byla opatrnost a jakási podělanost z možnosti světové ostudy při neúspěchu, což bylo ještě z jejich strany podpořeno důvěrou jen v domorodce z vlastní valašské kotliny. Samozřejmě nelze zapomenout na to, že celá akce se dala do pohybu začátkem 80. let, s čímž souvisela celá řada problémů, kdy fungování státního molochu brzdilo téměř jakoukoliv činnost a vedení Tatry v tomto směru zcela "šlo s dobou". Bohužel jim to zůstalo tak trochu i do budoucna.
Hlavní část knihy tvoří popisy dění jednotlivých ročníků, od první účasti Liazu v r. 1985, o rok později následovaného Tatrou, dále sbírání autorových navigátorských zkušeností ve třech ročnících, které strávil v kabině osmikolky "Totální" Tatry, z nichž dva ročníky byly ve službách pořadatelské organizace T.S.O., přes mnohé počáteční neúspěchy, následované úspěchy, až po současnost. Velmi podrobně třeba rozebírá ne zrovna povedený ročník 1992, který vedl až do Kapského Města, ale třeba i závod Paříž - Peking. Značná pozornost je věnována ekonomické i politické situaci, resp. totálnímu chaosu v Tatře na počátku 90. let, kdy obrovský průšvih jménem Diamoil dostal automobilku na pokraj bankrotu. Z této situace se Tatra vpodstatě pořádně nevzpamatovala dodnes. Jak tak autor vrší jednotlivé informace, čtenář jen tiše žasne a nevěřícně kroutí hlavou nad závistí některých Tatrováků, neschopností vedoucích činitelů i nad tím, jak vedení Tatry nebylo schopno marketingově ze soutěžních úspěchů vytěžit naprosto nic a do jisté míry šlo nelogicky proti propagaci závodění. Celá situace vyústila až ve zrušení soutěžního oddělení, a k přechodu na soukromé závodění. V závěru knihy je pak popsán vývoj soukromých týmů, jak Milana Lopraise, tak party kolem Martina Macíka. Stejně tak si J. Kalina všímá změny, která nastala s neustálým přesouváním tras směrem na západní pobřeží Afriky, což postupně vyústilo až k přechodu do J. Ameriky, kdy už to ovšem přestával být ten správný Dakar, a zároveň se soutěž začala zrychlovat a měnit v boj o vteřiny.
Ve většině kapitol se na jejím začátku nachází krátký úvod, nastiňující situaci v daném roce a plynule přechází k příslušnému ročníku závodu. Průvodním znakem celého textu je autorův osobitý, poměrně jadrný styl psaní, který se asi rozhodně nebude líbit všem v knize zmíněným. Některé pasáže, hlavně z prvních ročníků, kdy všichni účastníci "za pochodu" sbírali zkušenosti, které jim doma nikdo neposkytl, poněkud připomínají některé povídky Šimka a Grossmana.
V průběhu knihy čtenář narazí na spoustu jmen. Vezmu-li to chronologicky, tak to postupně byli ti první praví průkopníci z Liazu: Moskal, Fencl, Brzobohatý, Vojtíšek, Joklík, Tyl, Záleský, Krejsa, Fajtl, Vonšovský, k nim se postupně přidávali "Tatrováci": Měřínský, Buchtyár, Kahánek, Stachura, Krpec, Mück, Sklenovský, Kořený, Gilar, Hamerla, pochopitelně vyjma toho nejslavnějšího - Karla Lopraise. Když vidím tu spoustu kdysi (možná) slavných a hlavně fanouškům soutěže známých jmen, vybavujou se mi celkem zřetelně ty průkopnické časy, které jsem jako sedmi-, osmiletý kluk už tak nějak vnímal, kdy:
- pointa soutěže byla někde zcela jinde než je dneska, důležité bylo dojet s tou hromadou železa, poskládanou socialistickým průmyslem do cíle etapy, tam to nějak poladit a jet dál a na nějakou tu minutu se nekoukalo,
- jakékoliv informace u nás doma byly k dispozici po několika dnech, a to většinou ve velmi kusé a ne vždy zaručené podobě,
- si soutěž žádala opravdu zapálené nadšence, pro které se Dakar stal opravdovou drogou. To jediné snad zůstalo do jisté míry dodnes.
Nutno dodat, že J. Kalina nešetří ani své kolegy v závodění, dozvídáme se, že ne všichni byli pohodáři jako K. Loprais, s některými bylo celkem těžké vyjít a našli se i tací, kteří byli na Dakar "procpáni" skrze stranu.
Tahle kniha opravdu stojí za přečtení, autor popisuje svoje zážitky nesmírně poutavě, s velkou přesností a také upřímností, dozvíme se řadu mnohdy pikantních informací, které patrně nikdy předtím zveřejněny nebyly, a není divu, že ne všichni je asi budou číst s radostí.
Závěrem se ještě zmíním o pravopisu. Že se tu a tam vyskytne chybějící písmenko či překlep, by se dalo odpustit, ovšem čárky ve větách, to je tady kapitola sama pro sebe. Mnoho jich chybí tam, kde by měly být, řada jich naopak přebývá v místech, kde se mi ani trochu nelíbí. Normálně bych za to 1 hvězdičku strhnul, tady ač je to rušivé, to ale neudělám, protože jinak je to opravdu pro fanoušky "povinná četba", knížka, na jakou dlouho čekali.

4 29.03.2017

Uuuf, tak jsem po téměř dvou měsících toho mastodonta zdolal... Co ke knize napsat? Bezesporu je to úžasný výlet do světa všeho, co na této planetě chodí, běhá, leze, skáče, plave, létá, a to především po obrazové stránce. Čtenář se dozví mnohé zajímavé ze světa živočichů. Není samozřejmě možné veškeré živé tvory na této planetě nacpat do jedné knihy, tak hlavně bezobratlí jsou bráni dosti "letecky", což ovšem asi zase až tak nevadí, mezi běžnými čtenáři asi nebude mnoho odborníků na různou havěť, kterým by to či ono nějak výrazně chybělo. Běžný čtenář se spíš soustředí na savce, ptáky, obojživelníky, ryby, a tyto skupiny jsou prezentovány poměrně podrobně.
Nicméně jsem se dostal u této knihy do situace, která se mi většinou nestává, a sice, že jsem někdy po dvou přečtených třetinách občas při čtení začal usínat. Ne snad že by mě to nebavilo, ale prostě těch informací, které se mnohdy opakují, je tolik, že by bývalo bylo možná lepší si četbu rozvrhnout na několik částí třeba na celý rok, aby to nezačalo nudit. To ale ve zvyku nemám, tak jsem to nějak dal.
Co mě trochu rozladilo, byl závěrečný slovníček pojmů. Asi 3x během čtení jsem narazil na výraz, jehož význam jsem neznal, a poměrně velké bylo mé překvapení, když jsem příslušné slovo ve slovníčku nenašel. Naproti tomu je tu uvedena spousta výrazů, které jsou asi všem jasné anebo jsou zároveň vysvětleny přímo v textu. Jen tak namátkou, ve slovníčku jsou "vysvětleny" takové výrazy jako agresivita, březost, embryo, hostitel, chapadlo, kamufláž, kel, larva, obratlovec, parazit, řezáky, tkáň, zobák, žábry, a mnohé jiné. Sumasumárum slovníček mi přišel celkem k ničemu.
A další věc, při které jsem začal vidět během čtení čím dál víc "rudě", byl výraz "velmi různé" ve všech možných podobách, tvarech, významech a souvislostech, mnohdy dost nelogických. Typickým obratem byla věta "velikost xxx živočicha je velmi různá", "zástupci rodu/čeledi apod. žijí ve velmi různých prostředích", a mnohé jiné. Myslím, že by se to dalo vyjádřit "velmi různě" jinak...
Přes tyto drobné nedostatky si ale asi kniha zaslouží plné hodnocení, hlavně pro zpracování své obrazové stránky.

Cestu do středu Země už jsem kdysi četl, a při registraci a tvorbě zdejšího profilu jí dal plné hodnocení. Teď jsem se k ní vrátil a ... bohužel, musím jít o něco dolů.
Zpočátku je to typický Verne, máme tady jednoho svérázného vědce, tentokrát v Německu, a k němu jednoho synovce. Objev tajemného šifrovaného textu ve starobylé knize je zavádí na Island a oni ve společnosti místního průvodce začínají podnikat sestup do středu planety. Potud v pořádku. Verne ve své čisté podobě, čitatelný i dnes, i pro mě jako dospělého.
Ale v momentě, kdy se začali setkávat se zvířaty, která se vyskytovala někdy v druhohorách, mrtvolou jakéhosi předchůdce člověka, pluli po jakémsi moři uvnitř Země, kde bylo blíže neurčené světlo elektrické povahy, mraky, bouře, atakdále, mě to nějak najednou přestalo bavit. To už byla poněkud nelogická pohádka, postup prostorem budiž, ale postup časem?
No a závěrečné vynoření z kráteru Stromboli... nedotažené, vézt se na hladině tekuté lávy kráterem a následně se nechat ze sopky "vyplivnout" prakticky bez jediného škrábance, to už radši ponechám bez komentáře... Trochu mi to koncem připomíná Vernův román Na kometě, tam ten konec byl taky dost nejednoznačný a působil na mě trochu odflákle.
K tomu se přidala i naprosto kamenná povaha jejich vůdce, kterého si asi půjčili v Hollywoodu z nějakého akčního filmu (nebo že by to byl sám Chuck Norris??), protože ten byl zcela nezničitelný, málomluvný, vždy udělal přesně to, co bylo v danou chvíli třeba, při ztroskotání prámu zachránil vlastně veškeré vybavení a zásoby na několik měsíců (které předtím nesli na zádech!), mimochodem, kam je na tom prámu dali? Prostě ho nezaskočilo nic.
Ne, tak toto ne, z dětských knížek jsem už opravdu vyrost.

Tajemství Wilhelma Storitze patří rozhodně k těm slabším Vernovým knihám. Základní myšlenka "záškodníka - zhrzeného milence", páchajícího svoje zla pod rouškou neviditelnosti, je sice zajímavá, ale celé to je takové nedotažené. Zpočátku se kniha rozbíhá velice pomalu, skoro až nudně, je tam spousta nicneříkající omáčky, což trvá téměř do její poloviny, pak se to nějak rozjede, ale konec je zase takový poněkud unáhlený. Krom toho samotné propracování děje mohlo být promyšlenější, neviditelnost osoby - budiž, ale co její oděv? Chodil tedy W. Storitz nahý? Stejně tak závěrečné opětné zhmotnění Myry při porodu mi přišlo trochu jako z pohádky:).
Pokud se týká popisů stavů mezi oběma snoubenci a v Roderichovic rodině vůbec, také nic moc, přišlo mi to takové docela přeslazené...

Knihu jsem četl po letech podruhé a myslím, že víckrát se k ní asi nevrátím. I ty tři hvězdičky jsou takové slabší.

Poslední Verneův román ze sklonku jeho života, dokončený jeho synem... Co k němu říct? Snad to, že je vlastně stejně dobrý jako většina ostatních. Nechybí tu dobrodružství, cestování neznámými končinami, tentokrát v Africe v ohbí Nigeru, odvaha, statečnost hlavních hrdinů ve formě snahy Jane Buxtonové o očištění jména jejího rodu, stejně jako nezbytná várka sci-fi prvku v podobě technicky vyspělého města v poušti, sloužícího zločinu a nakonec (asi) právem zničeného svým tvůrcem i s ním samotným. Takže Verneův syn Michel vlastně odvedl dobrou práci, protože napsal většinu té knihy, a já konstatuju, že jsem si jí po letech zase rád připomněl.

4 22.12.2015

Kniha, která poněkud připomíná Děti kapitána Granta, od kterých se naopak liší časovým úsekem, ve kterém se odehrává, je to asi jediná Verneovka, odehrávající se v časovém rozpětí 15 let. Kdo má rád popisy fantastických vynálezů, tady asi bude zklamán, kdo naopak se soudobými hrdiny rád "cestuje" po těch nejodlehlejších končinách světa, tady konkrétně po Austrálii v době, kdy na její mapě bylo ještě mnoho bílých míst, zklamán jistě nebude. Já patřím spíš k těm druhým a i k téhle knize jsem se po letech rád vrátil.
Snad jediná výtka patří kvalitě ilustrací ve vydání nakl. Návrat, rok vydání 1996, s kvalitou ilustrací v knihách vydávaných v 80. letech v Albatrosu se tyto hrůzy naprosto nedají srovnat.

Zajímavá encyklopedie o významných osobnostech naší historie. Prvních cca 80 stran je trochu méně záživných, přece jenom nejrůznější kněží, duchovní a podobné osobnosti z počátků našich dějin dneska mnoho lidí nezná, ale zhruba od období konce Přemyslovců to začíná být čtivější.
Hlavní část knihy je věnovaná období posledních asi 150 let.

Potěšilo i minimum pravopisných chyb a překlepů, narozdíl od Dějin českých zemí http://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-ceskych-zemi-95561 je po stránce pravopisných chyb tahle kniha zvládnutá výrazně lépe, i když i v ní se pár překlepů najde.

4 17.03.2015

Vydání knihy provázela poměrně intenzivní reklama, ale i to, že je to snůška pomluv. Tak jsem si to ze zvědavosti přečet, jestli se mi potvrdí to, že Olga Matušková víceméně jen pomluvila ty, u nichž to do té doby nestihla.WM jsem měl, dá se říct, vcelku rád a paní Olga... rozhodně jsem ji nikdy nikterak nezbožňoval, ale nemůžu říct ani to, že bych proti ní něco zásadního měl. Její zpěv mě občas tahá za uši, v některých písničkách mi nevadí, ale to je můj názor. To, že se díky WM zviditelnila, je asi do jisté míry pravda, nicméně si myslím, že si asi opravdu sedli, řekl bych, že WM byl natolik svérázná osobnost a zároveň natolik upřímnej chlap, že kdyby si myslel, že vyloženě jen parazituje na jeho jméně, asi by jí to dal výrazně najevo.
A jaké to bylo?? Upřímně řečeno, po stránce věcné jsem čekal mnohem větší snůšku blábolů. Nepřísluší mi hodnotit, co je pravda a co si Olga Matušková případně vymyslela, u ničeho z toho, co je tam uvedeno, jsem nebyl. Ale například to, že mezi Matuškou a Evou Pilarovou byla jistá propast, to není nic nového. Takže řekněme, že tomu budu věřit a nechám si tam jistý prostor pro to, myslet si svoje, a to nejenom v případě Matuška-Pilarová. Po stránce věcné tedy celkem spokojenost. Fotografická stránka knihy je taky vyvedena celkem zdařile.

Ale proboha: čte dneska někdo ty rukopisy před předáním do tiskárny??? Na každé snad druhé, max. třetí stránce je nějaká chyba, překlep, tu chybějící, tu přebývající písmenko, z předpon se dělají předložky, dlouhé/krátké samohlásky, specielně i/í je snad vytištěno metodou pokus/omyl a vrcholem jsou hrubice. Jen namátkou několik perel, když čtu například: "lidi se začali uchychtávat", "muzikanti vzali storublovou bankovku a vetkly ji...", "jediná překážka Waldovi angličtiny jsem já", "natchlo mě, kolik přišlo lidí", "samozřejmně","americké muzice jsem přispůsobil", ,,Jindra se osvěčila" a některé další skvosty, tak mi doslova rostou facky na rukách....
Docela rád bych věděl, co dělala osoba, která je tam uvedená jako že provedla jazykové korektury.
Celkový dojem z knihy to do jisté míry zkazilo a ubírám za to jednu hvězdičku. Nejradši bych jich sebral víc, ale to by zase nebylo objektivní vzhledem k hodnocení věcné stránky, za obsah bych to viděl za 4*, ale pravopisně je to totální paskvil, který v téhle podobě nikdy neměl spatřit světlo světa!

4 30.10.2014

Dneska by už ta knížka, v podobě, v jaké vyšla v 80. letech, asi ani pro děti moc aktuální nebyla, ale živě si pamatuju, jak jsem ji tenkrát v roce 1988 moc chtěl, a přemlouvání rodičů bylo docela dlouhé, ta knížka tenkrát stála celých tuším 115 Kčs!!:), a to bylo v době, kdy se dětské knížky kupovaly za 18, 20, 30, málokdy za víc jak 50 korun opravdu dost. Už si ani nepamatuju, jestli jsem to uhrál na narozeniny nebo Vánoce,ale dosáhl jsem svého a pak se dlouze kochal:).

4 22.09.2014

Jednoznačně asi jeden z klenotů knihovny každého, kdo má rád starověký Egypt. Už první dojem po prolistování byl úžasný, je to nádherná kniha, na kvalitním papíru se skvělými fotografiemi, zvláště v části věnované představení Tutanchamonovy pohřební výbavy mě už při prohlížení zaujaly velice detailní obrázky jednotlivých předmětů. Příjemně překvapilo i poměrně dost černobílých fotografíí pocházejících z doby otevření hrobky H. Carterem v úvodu knihy, některé jsou známé, ale většinu jsem jich tady viděl poprvé. I druhá část, věnovaná Ramessi II., je po obrazové stránce zpracována velmi kvalitně.
Jen nevím, zda se původně v originále nejednalo o dva samostatné svazky, na zadní straně knihy jsou 2 fotografie, je možné, že se jedná o originální obálky. Pokud ano, bylo by bývalo možná lepší i v české verzi toto zachovat a vydat jako 2 knihy, byť třeba prodávané společně. Přece jenom manipulace s více jak 4kg vážící knihou o 640 stranách není zrovna jednoduchá, rozhodně to není žádný "rodokaps" do postele... A v neposlední řadě se nabízela i otázka, zda vazba knihy dlouhodobě odolá její velké hmotnosti. No, neodolala, začala se rozpadat, když jsem byl přibližně v polovině. Musel jsem to vyřešit pomocí chemoprenu do hřbetu knihy. Trochu nepraktické, ne zrovna ideálně čisté řešení, ale do přečtení už kniha vydržela. I přes tento drobný nedostatek každému případnému zájemci, který by uvažoval o její koupi, ji mohu jen doporučit.

4 13.08.2014

Okamžitě po prvním dílu jsem se vrhl i na díl druhý.
Co k němu uvést? Víceméně totéž jako ke knize první, že Vítězslav Dostál je prvním (a pokud vím, doposud i posledním) Čechem, který objel svět na kole, zcela sám bez pomoci, že v jistém smyslu je to spíš už dějepis než cestopis, ale to je svým zůsobem úděl většiny podobných knih, ke kterým se čtenář vrátí po několika dekádách. Na druhou stranu z toho kouká takové to staré dobré cestování bez GPS, Internetu, jen s pomocí papírových map, přátel, lidí na zastupitelských úřadech či konzulátech, kteří něčím pomohli, ale i s pomocí mnoha nezmámých lidí. A stejně jako u první knihy i tady konstatuji, že je vidět, že autor není profesionální spisovatel. Má (nebo spíš Milan Švihálek, který vlastně ty zápisky dával nějak dohromady?) v této knize občas problémy s pravopisem některých zeměpisných názvů, občas to vypadalo docela humorně.

Co mě ale trochu překvapilo, bylo pár statistických údajů o kole na konci knihy. Vedle počtu defektů, vyměněných ráfků, řetězů, brzdových lanek, špalíků (ty za celou cestu měnil opravdu pouze jednou? To mi připadá trochu neuvěřitelné) či plášťů (že asi neznal Marathony od Schwalbe a stále adoroval Barumky, ač vychází průměrný nájezd na plášť jen něco málo přes 2000 km, už jsem se pozastavoval u komentáře k první knize), je zde uvedena jedna docela zajímavá informace. Strana 166: "Šlapu na stejném bicyklu, na kterém jsem 18. září 1994 opustil Prahu." A proti tomu Wikipedie u hesla Vítězslav Dostál v sekci Cesta kolem světa uvádí: "... Cestoval postupně na dvou stejných speciálně upravených českých kolech značky Velamos." ... "S prvním kolem dojel do australského Sydney." ... "Jeden jeho bicykl je vystaven ve sbírkách Národního technického muzea v Praze a druhý mu byl v roce 2003 odcizen." Podloženo odkazem na článek na idnes.cz ze září 2017, který je dodnes k mání. Tak nevím, někdo tady kecá, což mě trochu štve. V textu knihy není nikde uvedeno, že by v Austrálii vyměnil celé kolo.
Pět hvězdiček nechávám jen a pouze proto, že ten jeho výkon dodnes zasluhuje obdiv.

3 14.11.2024

Dal jsem si tu práci podívat se, kdy jsem tyhle dvě knížky prvního Čecha, který na kole objel svět, četl poprvé... uff, vrátil jsem se k nim po dlouhých 26 letech.
Dneska už jeho vyprávění působí trochu jako dějepis, mnohé z toho, co popisuje, už dávno není pravda. O tom, že na cestu vyjel v úplně jiné době, svědčí třeba už text na straně 18: "V Železné Rudě jsem také utratil svou poslední českou stokorunu. Koupil jsem si palačinky, štrúdl a džus, a přesto mi ještě padesátikoruna zbyla." To by se asi dneska nepodařilo:). Stejně jako by už asi dneska nekoukal do papírových map, své postřehy z cest nediktoval do diktafonu, nefotil na kinofilm, nenatáčel poměrně velkou a neskladnou kamerou, nepsal dopisy, a tak dále...
Místy lze poznat, že není rozený spisovatel, že jeho zápisky by bylo třeba trochu učesat, upravit. Občas se vyskytne chybka pravopisná, občas faktická (str. 166: "Je sobota 7. června 1996. Ve vesničce ...", ale to už není podstatné. Str. 167: "Je pátek 14. června 1996 a já naposledy ...", ale to už také není podstatné. Když je sobota sedmého, tak další pátek přece nemůže být čtrnáctého. To jen tak na okraj.).
Občas mi zase připadalo divné jeho až fanatické vychvalování Barumek, na kterých jel (mimochodem, nebyly to náhodou Rubeny? Ale možné je, že Barum v té době cyklopláště ještě vyráběl), ačkoliv v některých oblastech na nich měl jeden defekt za druhým, copak do té doby neslyšel o Marathonech od Schwalbe??

I přes jisté nesrovnalosti má ale ta knížka (a předpokládám, že u druhého dílu to bude stejné) svoje nesporné kouzlo i dneska po těch letech, a nezbývá než před výkonem Vítězslava Dostála hluboce smeknout ... až do Hlubočce:).

3 04.11.2024

Haha. Kuriózní situace. Mně k téhle knize napadá spousta poznámek a zároveň vlastně nevím, co k ní napsat. Vzpomínky na budoucnost, sepsané na konci 60. let, jsem četl kdysi dávno, ale opravdu dávno, na přelomu let 2000 a 2001. Tehdy jsem toho od Dänikena přečetl více, to mě to docela bavilo, časem to kouzlo nějak vyprchalo.
Co k tomu napsat? Když si tady pročítám komentáře, vidím, že asi nejsem zdaleka sám, kdo to kdysi přečetl, po letech se k tomu vrátil a už mu to nepřijde zdaleka tak úžasné jako kdysi. Snad nejvíc mě pobavila věta "Pan autor by našel mimozemšťana i v mojí polívce." Ono je to docela výstižné.

Je pravda, že na jednu stranu tady máme spousty věcí, které prostě jsou, existují, můžeme si na ně sáhnout a my nějak nevíme, kam s nimi, jak vysvětlit jejich existenci, vznik, smysl. Jelikož jsou to většinou stavby, my nevíme, kdo, proč a jak je dokázal postavit, protože jsou tak staré a v takových místech, kde dnes předpokládáme, že tehdy žily civilizace, které prostě nemohly být na takové úrovni, aby stvořily něco takového, aby třeba tamní stavitelé přesouvali naprosto primitivními způsoby desítky tun vážící, zcela dokonale opracované balvany. Namátkou můžu uvést třeba Tiauhanaco, Sacsayhuamán, Baalbecká terasa, planina Nazca. Ale třeba i obecně profláknutý Egypt a jeho pyramidy představuje dodnes nevyřešenou hádanku způsobu jejich staveb. Koneckonců autorova věta "Velká pyramida je - a kdoví, zda nezůstane - zjevným dokladem nikdy nepochopené techniky" je asi jedním z mála, pod co bych se v této knize podespal.
Na druhou stranu když do toho autor začne v podstatě za každou cenu motat létající bohy, v nichž neustále vidí mimozemšťany, tak ačkoliv se mu nedá upřít, že je to napsáno celkem čtivě, vyjde z toho totální guláš, který člověku, který už životem nabral nějaký rozum a vědomosti, prostě slušný paskvil. Perlou je třeba věta v závěru 4. kapitoly: "Naskýtá se tu docela vážná otázka, zda lidská rasa není výsledkem záměrného ,,šlechtění´´ cizími bytostmi, přicházejícími z vesmíru. Jaký jiný smysl by mohlo mít opakované oplodňování lidí obry a ,,syny nebes´´ s následujícím vyhubením nepodařených exemplářů?" Tak určitě, Erichu. Ale na eliminaci tvé maličkosti asi zelení mužíčci nějak zapomněli, ne?? Trochu se seknul i s odhadem, kdy do toho "bouchne" první člověk na Marsu, 11. kapitola: "Odpovědní činitelé NASA jsou přesvědčeni, že nejpozději 23. září 1986 přistanou první kosmonauté na Marsu. Přesné datování má svůj důvod: rok 1986 bude rokem malé sluneční aktivity, rokem klidného Slunce." Hmm, to taky nějak nevyšlo. V osmdesátém šestém to sice "bouchlo", ale úplně jinde a trochu jinak. Po rychlém dotazu třeba Wikipedie říká: "Předpokládá se, že první člověk by na Mars mohl vkročit kolem roku 2030".

Od autora jsem přečetl několik knih, některé se mi už podařilo prodat, jiné mám pořád v bazaru (a kupující se o ně zrovna neperou), v seznamu těch, které si chci přečíst znovu, mám ještě Poselství věčnosti o planině Nazca a tím s panem pohádkářem Dänikenem končím.

Graficky moc pěkně udělaná knížka s řadou tipů na to, na co ta která bylinka je vhodná.
Nicméně asi nebyl nejlepší nápad to číst jako román, protože je konci už se mi ze všech těch tinktur, macerátů, nálevů, čajů, výluhů a já nevím čeho všeho ještě, trochu točila hlava. A taky tam bylo na můj vkus až nějak moc mnichů a klášterů, hlavně v úvodu.
Ale určitě do knihy občas nahlédnu.

3 05.09.2024

Za pade, no nekupte to:)!! Když jsem viděl tu cenu (snad možná i pod výrobními náklady, to by asi autorka moc ráda neviděla, na kolik si vydavatelství její dílo aktuálně cení), pořídil jsem si to tak nějak z čiré zvědavosti a dostalo se mi (teda ne že bych měl v úmyslu se k něčemu takovému chystat) velmi podrobného rádce, co, kde, kdy a jak udělat, nedělat, pořídit, nepořizovat v případě pořádání dálkových treků. Rozhodně to není cestopis o zážitcích z dalekých cest, i když rady a pokyny jsou proloženy také nejedním postřehem či historkou z dalekých cest, jakých má autorka ve svých nohách už slušnou řádku. Na plné hodnocení to nebude, čelist mi úplně nespadla a jedno velké udivené "Waaaauuuu" se taky nekonalo, ale bezesporu je to zajímavá knížka na netradiční téma, jakou stojí za to si přečíst, protože mnohé rady a tipy jak ohledně vybavení, tak co se týká třeba chování v různých situacích, se dají použít i pro pěší putování jen tak "za humna", třeba při dovolené.
Co tedy úplně neprospělo, to je úroveň jazykové korektury českého vydání. Za tohle opravdu dostává někdo zaplaceno?!? Jak se prosím k takové práci dostat? Že bych to taky zkusil.... Chybějící či přebývající písmenka ve tvarech jednotlivých pádů podstatných jmen, to byla celkem loterie.

3 12.03.2024