mira.l komentáře u knih
Vím, že to není zrovna typické čtení pro chlapy, a jak koukám, jsem jeden z mála komentujících:). Já si tu knihu pořídil, abych měl srovnání s filmem, takže komentář spíš pojmu jako srovnání obou verzí. A jaké že je srovnání? Jak už to v podobných případech bývá, knižní podoba lépe vystihuje vnitřní pocity, myšlenky a emoce autorky, to se zvláště tehdy, je-li příběh vyprávěn ich-formou, filmovou podobou vystihuje dosti špatně. S něčím podobným jsem se poslední dobou setkal třeba v případě Divočiny od Ch. Strayed.
Knížka je napsaná docela čtivě, hlavně "italská" pasáž, ale dá se vydržet i místy poněkud nudnější část věnovaná Indii. Ledacos z knížky ve filmu chybí, ale to tak bývá, do filmu zkrátka nejde nacpat všechno, něco málo mi přijde lépe zpracováno a vyjádřeno ve filmu, o dost více naopak v knize. Životní příběh autorky je velice zajímavý, podobnými kotrmelci asi prošel nejeden z nás, no ne každý je schopen to vyřešit tak, že za minulostí udělá tlustou čáru a vyrazí na rok do světa hledat sám sebe, převážně cestou duchovní očisty meditacemi a modlitbami. V tomhle směru mi nezbývá než před autorkou smeknout.
V zásadě zklamaný určitě nejsem, jak už jsem uvedl, knížka je vcelku čtivá, a jako takovou ji beru, na druhou stranu na rovinu říkám, že ačkoliv je v ní několik jistě zajímavých duchovních myšlenek a velikých životních pravd, rozhodně jsem v tom nehledal pro mě osobně nějaké duchovní poučení, návod na další ubírání se životem nebo něco takového, zkrátka jsem si jí rád přečet a líbila se mi. Nevylučuji, že se k ní někdy vrátím.
Jen tak mimochodem: na mnohých místech jsem si za jednotlivými scénami jasně vybavil Julii Roberts, které si myslím, že ta role ve filmovém zpracování sedla velmi dobře a trochu mě mrzí, že ten film je obecně poněkud podhodnocený, já ho mám rád hlavně po vizuelní stránce.
Kniha, která poněkud připomíná Děti kapitána Granta, od kterých se naopak liší časovým úsekem, ve kterém se odehrává, je to asi jediná Verneovka, odehrávající se v časovém rozpětí 15 let. Kdo má rád popisy fantastických vynálezů, tady asi bude zklamán, kdo naopak se soudobými hrdiny rád "cestuje" po těch nejodlehlejších končinách světa, tady konkrétně po Austrálii v době, kdy na její mapě bylo ještě mnoho bílých míst, zklamán jistě nebude. Já patřím spíš k těm druhým a i k téhle knize jsem se po letech rád vrátil.
Snad jediná výtka patří kvalitě ilustrací ve vydání nakl. Návrat, rok vydání 1996, s kvalitou ilustrací v knihách vydávaných v 80. letech v Albatrosu se tyto hrůzy naprosto nedají srovnat.
Doplnění výtečné knihy o rozhlednách, co víc k ní dodávat...:)
Pro mě je tohle asi jedna z nej- od Verna, mám tu knížku moc rád, četl jsem jí jako malý kluk, teď jsem se k ní vrátil, a zase mě naprosto pohltila:). Jacq Paganel je asi jednou z nejúžasnějších postav, které Verne kdy stvořil:)).
V téhle knížce si čtenář nepřijde na své ani tak co se týká Vernových vizionářských představ z oboru techniky, ale spíš co se týká zeměpisných, historických a přírodopisných údajů, záměrně nepíšu faktů, protože jsem nezkoumal, zda je to všechno opravdu pravda, a je mi to vcelku jedno:). Pravda, když to dneska čte člověk mého věku, tak se občas musí nad jistými pasážemi pousmát, ale proč ne?? Proč se nevrátit na chvíli zpátky do dětství, do těch dob, kdy každá Verneovka, které tehdy vycházely v dnes těžko pochopitelných periodách cca 1 rok, byla hltána jedním dechem?? ... pokud se jí tedy podařilo nějakým zázrakem někde sehnat...
Od úplného počátku dost neveselé čtení. Příběh jedné životní ztroskotankyně, kde bylo vlastně už od samého jeho počátku, od nejútlejšího dětství O. Hepnarové něco špatně. Těžko říct, kdo za to mohl, pokud vůbec někdo, ale už od prvních stran knihy je z výpovědí samotné Hepnarové zřejmé, že byla velmi složitou osobností, která evidentně nebyla duševně úplně v pořádku a je poněkud zvláštní, že její matka - doktorka, i když "jen" zubařka, ale přece doktorka, to na ní nepoznala... nebo tedy asi poznala, ale jak sama uvedla, nedařilo se jí s tím cokoliv dělat. Tuto mozaiku povahy velmi složité a uzavřené osobnosti na prvních několika desítkách stran knihy velice trefně a výstižně dokreslují výpovědi osob, které s ní přišly hlavně po jejím vyučení a nástupu do zaměstnání do nějakého kontaktu.
Na druhou stranu, pokud budeme předpokládat, že texty z jejích výslechů jsou víceméně doslovnými přepisy z protokolů, tak nelze říct, že by O. Hepnarová byla člověkem nějakého nižšího intelektu, některé její odpovědi jsou až zarážející, počínaje už dopisem, který sepsala jako 16tiletá jednomu z pracovníků léčebny v Opařanech, kde pobývala a kde, pokud se jejím historkám dá věřit, se jí asi dostalo ne zrovna příjemných zážitků. Do všech jejích problémů s rodiči, v zaměstnáních se časem ještě přidala poněkud nejasná otázka její sexuální orientace, což tenkrát nebylo zvykem veřejně probírat a v její dosti labilní mysli to jistě na pořádku také nepřidalo.
Nemá asi cenu vypisovat tady podrobně chronologicky všechno to, co se v knize dozvídáme, to by nebyl komentář, ale dost obsáhlá recenze/úvaha/esej, jak kdo chce. Každopádně kniha je zpracovaná velice zajímavým a citlivým způsobem, mnohá svědectví z různých stran dotvářejí celkovou mozaiku, jak už jsem uvedl.
Když jsem došel až na konec, tak to na mě celkově působilo nějak tak, jak to autor uvedl v závěru. V této kauze nebylo vítězů, ale jen poražených. Byly to jednak oběti jejího šíleného činu, samozřejmě ona sama, ale koneckonců asi i její rodina, a v tomto případě se nedá považovat za "vítěze" ani justice jako nástroj spravedlnosti a psychiatrická věda; nevím, nejsem odborník, ale z dnešního pohledu by se asi o její normálnosti a příčetnosti dalo pochybovat.
Po přečtení musím konstatovat, že jsem právě dočetl jednu z nejzajímavějších, nejsilnějších knih (příběhem), co jsem za poměrně dlouhou dobu četl. Každopádně se mi nestává často, abych se mezi čtením přistihl, jak jen tak nepřítomně koukám do zdi a přemýšlím nad tím, co jsem si právě přečetl.
Patnáctiletého kapitána jsem jako malý kluk nečet, dostal jsem se k němu až teď, a musím říct, že mě Verne opět nezklamal, ani po letech. Tohle je ta z jeho knih, kde se tolik nesetkáme s výplody jeho fantazie z oboru techniky.
Jak se píše v doslovu k vydání z r. 1989, Verne tuto knihu psal už jako téměř padesátiletý, kdy si mimo jiné za prvé uvědomoval, že obsáhlá pojednání přírodovědecká, zeměpisná i jiná čtenáře poněkud unavují a za druhé po stránce technických vymožeností už nedokázal příběh posunout nikterak moc do nové neskutečnosti. Stvořil tedy příběh víceméně dobrodružně cestopisný s prvky pokroku spíše sociálního, mladý Dick Sand je jakýmsi ztělesněním neuskutěčněných dobrodružných snů autora samotného a celá otázka kolem otrokářství v Africe, která tvoří rámec druhé poloviny příběhu, nebyla v době vzniku knihy žádným dějepisem...
Pro mě to byl krásný návrat do dětských let a na řadě budou jistě další knihy tohoto velikána světové dobrodružné literatury.
Z téhle knížky mám trochu smíšené pocity. Na jednu stranu jistě chvályhodný počin zpracování historie výroby autobusové techniky v zemích někdejšího socialistického tábora, na druhou stranu je to neskutečná nálož čísel, zkratek, označení apod. Zvláště u zemí, jimž je věnován větší prostor, je to na čtení poněkud nudné. A co mě štvalo asi nejvíc, byla jakási "lenivost" autora vymyslet vlastní extra popisky k fotkám, či jak to nazvat. U naprosté většiny fotek je text u obrázku pouze zkopírovaným fragmentem z textu knihy, takže čtenář má pocit neustáleho dejá vu. Bylo by bývalo lepší některé informace v textu vynechat a napsat je třeba k obrázkům. Číst to stejné v textu a u fotky nevadí párkrát, ale když je to prakticky neustále, je to poněkud otravné.
Za mě poctivé tři hvězdičky, na čtyři to nedosáhne.
Poměrně netradiční druh knihy, s jakým jsem se asi ještě nesetkal, a že už jsem toho přečetl dost. Kdo čeká klasický cestopis s jasně danou dějovou linkou nějakých cestovatelských zážitků, bude asi až na závěrečnou pasáž z Antarktidy poněkud zklamán. I mě to prvních asi 30 - 40 stran taky nějak "nechutnalo", ale pak jsem tomu na chuť přišel. Je to takový mix cestopisu a učebnice dějepisu, zeměpisu, politiky, ekonomiky a možná i dalších oborů.
Čtenář se dozví mnohé o objevení Ameriky, historii a vývoje otrokářství, historii říše Inků předtím, než do Ameriky dorazili běloši, také se dočte mnohé o Indiánech v jednotlivých státech.
Jednotlivé státy jsou podány formou souhrnu o jejich geografii, flóře, fauně, historii a památkách, hospodářství, nerostném bohatství. Mnoho prostoru je věnováno politickým dějinám a územnímu dělení, a že nejrůznějšími revolucemi, převraty, puči, občanskými i jinými válkami a vládami mnoha diktatur se to v J. Americe jen hemžilo.
Prostor je věnován i významným Čechům v dějinách tohoto světadílu, takže své místo tu mají jména jako Kubitschek, Ingriš, Alberto Vojtěch Frič, ale i jiní.
Jako celek mě knížka nakonec docela zaujala, je to taková Jižní Amerika v kostce.
Musím přiznat, že tahle knížka mi moc "nechutnala". Celé je to napsané tak nějak chaoticky, několik přehozených popisků k obrázkům, spousta čísel, zkratek, jejichž seznam sice na konci knihy je, ale to neustálé hledání.... Poměrně velký prostor je věnován nejrůznějším verzím radiovozů všemožných názvů, o jejichž existenci nemá běžný smrtelník nejmenší tušení, s jejich podrobnými popisy. Je to sice svým způsobem chvályhodné, ale přece jenom tahle část mohla být stručnější, protože běžnému čtenáři nejrůznější názvy radiostanic nic moc neřeknou. Civilním verzím T 805 tu je věnován minimální prostor. Celkově mi ta knížka připadá proti knihám pánů Tučka, Králíka nebo Wohlmutha taková neuhlazená, chaotičtější.
Další z knih edice Retro od nakl. Grada, tentokrát mapující historii autobusů "hranaté" řady 700. Jako vždy u těchto publikací je zde přehledně podána historie vzniku a vývoje, výroby, počtu vyrobených kusů jednotlivých modifikací a také některých provedení, se kterými se ne zrovna každý setkal, ačkoliv naše silnice patřily těmto autobusům takřka výhradně ve druhé polovině 80. let a na začátku let devadesátých, kdy je vytlačily jednak Karosy řady 900 a především modernější autobusy zahraničních značek. Jako každá tato kniha je i tahle doplněna řadou fotografií.
Zajímavá encyklopedie o významných osobnostech naší historie. Prvních cca 80 stran je trochu méně záživných, přece jenom nejrůznější kněží, duchovní a podobné osobnosti z počátků našich dějin dneska mnoho lidí nezná, ale zhruba od období konce Přemyslovců to začíná být čtivější.
Hlavní část knihy je věnovaná období posledních asi 150 let.
Potěšilo i minimum pravopisných chyb a překlepů, narozdíl od Dějin českých zemí http://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-ceskych-zemi-95561 je po stránce pravopisných chyb tahle kniha zvládnutá výrazně lépe, i když i v ní se pár překlepů najde.
Jako u všech předchozích knih Z. Roučky fantastický obraz nenávratně zmizelé Šumavy ve fotografiích tentokrát víc jak sto let starých, doplněných podrobnými popiskami.
Knížky J. Verna jsem četl jako mladý kluk, 20000 mil jsem si koupil před pár měsíci víceméně ze zvědavosti, jestli to budu schopen ještě dneska ve svých pětatřiceti přečíst. A světe div se, ono to jde! Cesta s kapitánem Nemem je prostě Verne ve své nejklasičtější podobě, vrátilo mě to o 20, možná i víc let zpátky:). V některých komentářích se tu píše o zdlouhavosti popisu některých pasáží, co všechno cestovatelé viděli pod mořskou hladinou. Mě právě tyhle pasáže výčtu různých faktů na Vernovi vždycky bavily, je to taková esence skutečných už tehdy známých poznatků, ať už z historie, zeměpisu, botaniky, geologie nebo zoologie, kartografie a samozřejmě techniky, Vernových předtuch (kdy mnohdy poměrně přesně předpověděl mnohé objevy) a z dnešního pohledu totálních nesmyslů, nad kterými se dnešní čtenář už spíše jen pousměje. Ale to je právě to, co dělá díla J. Verna spolu s typickým "humorem" naprosto nenapodobitelnými. Knížku jsem přelouskal asi za 4 dny a určitě nebyla poslední, některé z těch známých mi od něj ještě chybí a k některým se zase rád vrátím.
Po přečtení se mi víceméně potvrdilo to, co jsem věděl nebo tušil už dávno. Poté, co jsem přečetl životopis od L.O´Brien a postupně koukám na záznamy z jejích koncertů, začíná se mi skládat její obrázek se vším všudy:). Nedá se rozhodně říct, že bych byl nějakým zarytým Madonniným fanouškem a vím, že Madonna je celebrita se všemi manýry, které k tomu patří:), na druhou stranu nemám s její tvorbou problém, kdykoliv si její desky poslechnu, stejně jako se rád podívám na záznamy koncertů.
Ale ke knize. Christopher Ciccone tady popisuje to, co se skutečně asi zatím nikde jinde neobjevilo, jestli se tomu má nebo nemá věřit do posledního písmena, to záleží na osobním vkusu každého čtenáře a míře jeho/jejího obdivu k Madonně. Je vidět, že Christopher má velice rád svoji sestru Luisu Veronicu, ale (hlavně v druhé polovině knihy) nemůže přijít na jméno zpěvačce a hvězdě Madonně. Přes všechno, co mu provedla, mu vpodstatě až do konce knihy trvá, než se od ní dokáže odpoutat a přestat být "jen jejím bratrem". Možná je jeho homosexuální orientací způsobeno to, že má citlivější povahu a po každém jejím podrazu jí znova odpustil a pokusil se najít k ní cestu zpátky, jinak si nedokážu vysvětlit, že jí nezabil už před deseti, patnácti lety...:).
Rozhodně jsem rád, že se mi ta knížka dostala do ruky a přečet jsem jí.
Vydání knihy provázela poměrně intenzivní reklama, ale i to, že je to snůška pomluv. Tak jsem si to ze zvědavosti přečet, jestli se mi potvrdí to, že Olga Matušková víceméně jen pomluvila ty, u nichž to do té doby nestihla.WM jsem měl, dá se říct, vcelku rád a paní Olga... rozhodně jsem ji nikdy nikterak nezbožňoval, ale nemůžu říct ani to, že bych proti ní něco zásadního měl. Její zpěv mě občas tahá za uši, v některých písničkách mi nevadí, ale to je můj názor. To, že se díky WM zviditelnila, je asi do jisté míry pravda, nicméně si myslím, že si asi opravdu sedli, řekl bych, že WM byl natolik svérázná osobnost a zároveň natolik upřímnej chlap, že kdyby si myslel, že vyloženě jen parazituje na jeho jméně, asi by jí to dal výrazně najevo.
A jaké to bylo?? Upřímně řečeno, po stránce věcné jsem čekal mnohem větší snůšku blábolů. Nepřísluší mi hodnotit, co je pravda a co si Olga Matušková případně vymyslela, u ničeho z toho, co je tam uvedeno, jsem nebyl. Ale například to, že mezi Matuškou a Evou Pilarovou byla jistá propast, to není nic nového. Takže řekněme, že tomu budu věřit a nechám si tam jistý prostor pro to, myslet si svoje, a to nejenom v případě Matuška-Pilarová. Po stránce věcné tedy celkem spokojenost. Fotografická stránka knihy je taky vyvedena celkem zdařile.
Ale proboha: čte dneska někdo ty rukopisy před předáním do tiskárny??? Na každé snad druhé, max. třetí stránce je nějaká chyba, překlep, tu chybějící, tu přebývající písmenko, z předpon se dělají předložky, dlouhé/krátké samohlásky, specielně i/í je snad vytištěno metodou pokus/omyl a vrcholem jsou hrubice. Jen namátkou několik perel, když čtu například: "lidi se začali uchychtávat", "muzikanti vzali storublovou bankovku a vetkly ji...", "jediná překážka Waldovi angličtiny jsem já", "natchlo mě, kolik přišlo lidí", "samozřejmně","americké muzice jsem přispůsobil", ,,Jindra se osvěčila" a některé další skvosty, tak mi doslova rostou facky na rukách....
Docela rád bych věděl, co dělala osoba, která je tam uvedená jako že provedla jazykové korektury.
Celkový dojem z knihy to do jisté míry zkazilo a ubírám za to jednu hvězdičku. Nejradši bych jich sebral víc, ale to by zase nebylo objektivní vzhledem k hodnocení věcné stránky, za obsah bych to viděl za 4*, ale pravopisně je to totální paskvil, který v téhle podobě nikdy neměl spatřit světlo světa!
Přehlednost téhle knížky mi poněkud připomíná chaotické Italy jako takové, dost velká chaotičnost do značné míry asi odráží stav tehdejšího italského automobilového průmyslu. To by se ještě dalo vydržet, ale proboha, četl ten rukopis někdo před předáním do tiskárny??? Překlepy, chybějící či přebývající písmenka a zvláště pak hrubky je něco, co já osobně v knížkách neodpouštím. A po téhle stránce je tahle knížka slušný paskvil, je jich tam docela dost, rozhodně víc než by člověk napočítal na prstech jedné ruky.
Proto tak relativně nízké hodnocení, na tohle v knihách z Grady zvyklý nejsem.
Jako vždy u knih od p. Tučka vyčerpávajícím způsobem popsaná historie jednoho nezapomenutelného vozu.
Kniha, která vyšla jen pár dní po skončení OH je plná zajímavých fotografií. Kladně hodnotím i výsledky všech disciplín na konci knihy s umístěním českých sportovců. Jen si myslím, že blesková rychlost vydání se trochu podepsala na výběru, resp. umístění a rozvržení některých snímků. Je tam několik fotek přes obě stránky knihy, kde ústřední objekt (sportovec) je umístěn přesně uprostřed v místě vazby knihy a moc toho z něj není vidět, to mě docela mrzí, fotky jsou jinak velice vydařené.
Textová část knihy provedená formou fejetonů je taky velice povedená.
Poslední ze skvělých knih o staré Šumavě od Z. Roučky. Prostřednictvím černobílých fotografií většinou vynikající kvality a obsáhlých popisek poskytuje skvělý obraz Šumavy, zde konkrétně Železnorudska mezi lety 1930 - 1970. Zachycuje tvrdý život zdejších obyvatel, převážně dřevařů a sklářů, z valné většiny pracovitých Němců i předválečnou idylku s rozmachem turistiky násilně přetrženou zabráním Sudet Německem. Dějová linie pokračuje u fotografií těsně po válce s ne příliš úspěšnými pokusy o dosídlení vylidněných osad. Skoro celá druhá polovina knihy pak zachycuje stav z doby vytváření "železné opony". Je zde zachyceno mnoho absurdních situací, kdy se např. na německé straně chodili lidé dívat jako na atrakci na zpustlé zavřené nádraží v Ž. Rudě-Alžbětíně nebo fotografie zachycující pohraničníka u chaty na V. Ostrém, jak pozoruje dalekohledem hranici, zatímco na druhé straně u chaty se němečtí návštevníci, často z řad odsunutých Němců, bezstarostně kochají panoramaty okolních hor a popíjí u toho kávu.
Kniha je skvělým dokumentem o vývoji Šumavy.
Dneska by už ta knížka, v podobě, v jaké vyšla v 80. letech, asi ani pro děti moc aktuální nebyla, ale živě si pamatuju, jak jsem ji tenkrát v roce 1988 moc chtěl, a přemlouvání rodičů bylo docela dlouhé, ta knížka tenkrát stála celých tuším 115 Kčs!!:), a to bylo v době, kdy se dětské knížky kupovaly za 18, 20, 30, málokdy za víc jak 50 korun opravdu dost. Už si ani nepamatuju, jestli jsem to uhrál na narozeniny nebo Vánoce,ale dosáhl jsem svého a pak se dlouze kochal:).