Mišima komentáře u knih
Dosti rozporuplná kniha: Čína jako vyzyvatel světového hegemona /USA/ k boji o prvenství. Rusko pak skromně za ní v závěsu. Autor vidí všechny aktéry jako bezohledné dravce v boji o světovou nadvládu. Dosavadní imperátor používá všechny možné i nemožné prostředky, aby si svou nynější pozici udržel, tedy i temné síly džihádistů. Pokud je tomu tak, potom padají všechny romantické iluze pravdoláskařů a jejich ideje jsou cynicky zneužívány současným imperátorem k docela jiným cílům.
Naprosto souhlasím s poselstvím Aslanovy knihy: Je obrovský rozdíl mezi Ježíšem Nazaretským, historicky reálnou postavou a Ježíšem Kristem, tak, jak ho podává oficiální křesťanské náboženství. Muslimové uznávají Ježíše jako proroka, nikoli jako božího syna. K tomuto posudku se přikláním. Mohamed také nebyl bůh, ale prorok boha Allaha. Že Ježíš byl nevzdělaný je docela reálné, protože žil v zapadlé oblasti Judey a sám byl z nejnižších vrstev tehdejší společnosti. Takoví lidé neměli možnost vzdělání získat. To mu ale nic neupíra na síle jeho charismatu.
Na jedné straně jsem rád, že podobná kniha vyšla /překvapuje mne, že ji oficiální kritika vůbec nehodnotí a tudíž kolem ní převládá mlčení/, na druhé straně se mi zdá, že autor této knihy mnohdy zabředává do tzv. konspiračních teorií /např. okolnosti Stalinovy smrti, spiklenecké skupiny Židů kolem Trockého atd./. Beru tedy tuto knihu jako svěží protipól dosavadní, u nás vydané literatury o Stalinovi.
Prokousal jsem se zatím všemi 3 svazky Juráčkových Deníků a netrpělivě čekám na závěrečný čtvrtý svazek ! Je to hotový labyrint zoufalství, kterým Juráček procházel a na druhé straně projevoval málo empatie k mnohým svým kolegům v branži. Ale filmy "Postava k podpírání " a " Případ pro začínajícího kata", patří k mým oblíbeným. S jeho pohledem na Allena Ginsberga jsem ovšem v hlubokém rozporu ! Velkou část v Denících zabírají Juráčkovy trampoty se ženami: s trochou zlomyslnosti si představuji, jaké by asi bylo jeho utrpení, kdyby ho eroticky zajímali chlapci. Vysoce oceňuji i autenticitu 50-tých a 60-tých let, která na mne z Deníků dýchá !
Po dlouhé době první zahraniční monografie o Pasolinim u nás přeložená a vydaná. Autor v ní vskutku zevrubně rozebírá a analyzuje Pasoliniho filmy. I když například nesouhlasím s jeho hodnocením tzv. "Trilogie života" /Decameron, Canterburské povídky, Kytice z Tisíce a jedné noci/, ve všem ostatním s jeho soudy souhlasím. Pasolini byl fascinující osobnost - nikoho jemu podobného v současné kultuře /film,literatura/ nenacházím, což je jen potvrzením jeho originality.
Je to velká škoda, že z Korzárských spisů a z Luteránských listů přeložili a vydali jen tenhle výcuc ! Vždyť to je zhruba třetina textů obou těchto sbírek ! Mám je obě v italštině, tak vím, o co jde. A vůbec zůstáváme literárnímu dílu Pasoliniho mnoho dlužni ! Nebyl ještě přeložen do češtiny jeho rozsáhlý fragment "Petrolio", zatímco v zahraničí se tak již dávno stalo. Je to snad tím, že kultura je u nás totálně v rukou pravice ?
Každopádně lepší než Citlivý člověk. I ve filmové podobě to bylo zajímavé! Ale Topolův antikomunismus, který je přítomen ve všech jeho knihách, na mne příliš nezabírá, ač jsem ke starému režimu velmi kritický.
Nejsem zrovna fanouškem knih Jáchyma Topola, a tato jeho kniha mne z toho, co už jsem od něj četl zaujala nejméně. A příběh se Zemanem a hajzlbábou z pražského hlavního nádraží působí trapně povrchně.
Každý, kdo má zájem hlouběji proniknout do Pasoliniho složité osobnosti, by si měl tuhle knížku přečíst! Není náhodné, že byla vydána až po autorově tragické a dosud neobjasněné smrti. Ač vlastně zachycuje Pasoliniho život těsně po adolescenci, autor se k jejímu vydání nikdy nerozhodl.
Svět nejhlubších pater římského subproletariátu, nebyl pro Pasoliniho jen palčivým problémem sociálním. Poté, když se kvůli "sexuálnímu skandálu" s mladistvými odstěhoval i s matkou do Říma, zcela se ponořil do víru velkoměstské periferie. Zde se plně odrážela jeho vitalita, jeho uvědomování si smrti a zejména jeho "nenávistná láska" ke všemu, co bylo zkažené, špinavé a proto už předem nepřijatelné pro měšťáckou společnost. Vynikající překlad Radovana Krátkého!
Skvělá kniha! Odvážné a pravdivé zobrazení životů čelných představitelů "beat generation". Ginsberg, Burroughs, méně už Kerouac, vždy patřili k mým oblíbeným autorům. Jsem autorovi vděčný za spoustu podrobností z jejich "manického" běhu životem!
Mládež z Misařova "Pasťáku" je především narušená! Pojem "nonkonformní" se lépe vztahuje k revoltujícím studentům nebo k intelektuálům. Ti hoši jsou narušení emočně, intelektově, vesměs pocházejí z rozvrácených rodin. Pasťák není samozřejmě klasické vězení, spíše je jeho předstupněm. Z každé stránky knihy čiší beznaděj a mladý vychovatel to na konci vzdává. Filmový přepis ( režíroval Hynek Bočan) jsem také viděl, ale neseděl mi ten drastický konec. Misařův závěr je méně dramatický a podle mého názoru lepší.
V období normalizace (kdy byla jeho nejlepší kniha "Pravda o zkáze Sodomy" uznána za "nevhodnou") pracoval Kříž jako vychovatel v domově pro narušenou mládež. Zde načerpal dostatek inspirace pro svou prózu, která jistě patří k tomu dobrému, co v té době vůbec vzniklo ( a mohlo být publikováno).
Genet si vysnívá metapříběh, o tragickém osudu 16-letého milicionáře Ritona, který se dává do služeb hitlerovců a bojuje proti své vlasti. Pro Ritona není Francie "jeho" vlastí a stejně je tomu i v případě Jeana Geneta. Principy "estetiky krutosti" a "estetiky odporného" jsou zde důsledně rozvíjeny! To se týká i sexuálních výjevů, dosti podrobně popisovaných. Navzdory tomu však Genetův román splňuje označení "báseň v próze."
V oné době, v níž se děj románu odehrává, byly vlastně všechny školy rozdělené na chlapecké a dívčí. To napomáhalo rozvoji erotických praktik mezi stejným pohlavím, i když ti mladí lidé nebyli homosexuálně orientováni. V takové Vojenské kadetní škole byly pro tohle "ideální" podmínky a navíc se propojovaly s šikanou slabších jedinců. Ačkoli Musil ve své knize nepopisuje přímo detaily podobného jednání (jako je tomu v dnešní próze),jeho popis je sugestivní! Mladíček Torless je nejvíce šokován poznáním, že v našem světě neexistují žádné absolutní hodnoty mravní.
Výbor Verlainovy poezie "Slova na strunách" podnítil mou touhu dovědět se něco více o básníkově "pestrém" životě a tak jsem si již před mnoha lety Petitfilsovu knihu koupil. Oceňuji zejména faktograficky podrobný autorův přístup k Verlainovi! Podobnému stylu dávám přednost i u biografií jiných umělců, románové zpracování mne neuspokojuje.
Bylo mi 17 let, když jsem tuhle knížku poprvé četl a mnohokrát jsem se k ní pak v životě vracel. Myslím, že je to nejlepší Výbor z Verlaina, který byl u nás vydán! A také prozaické dadatky k Výboru jsou skvělé.
Oscar Wilde se k tomuto dílku veřejně nehlásil, ačkoli právě na ně se ho u soudu ptali. Podotkl pouze, že je "špatně napsáno" a že jsou jen díla dobře nebo špatně napsaná, nikoli díla morální nebo nemorální. Mladý ministrant Wilfred má již 14 let, nejde tedy o skutečnou pedofílii. Možná že Wildovi vadil přílišný patos v tomto spisku, protože dojetí vždy přebíjel ironií - nicméně se přiznám, že při čtení Kněze a ministranta jsem se dojetí neubránil.
Doporučuji čtenářům tohoto Wildova díla srovnat si překlad Františka Vrby(zde) s překladem "Vězeňské balady z Readingu", vydané nakladatelstvím Radix. Tam překladatel překládal Wildovy verše doslovně a vedle nich uváděl anglický originál. Proč o tom píši: myslím, že cílem překladu by mělo být vystižení "ducha" díla, ne otrocký převod do češtiny! Rozdíl v obou překladech Balady je obrovský - zde krása, tam katastrofa!
Kdybych ve svých 17-ti letech četl tyto překlady a ne vynikající výbor z Verlainovy poezie Slova na strunách, stěží bych se kdy později k jeho poezii vrátil. Překlady básní jsou samy o sobě jazykovým oříškem a stejná báseň se v různých překladech od sebe výrazně liší! Mnohdy také nelze autora přeložit doslovně. Franclovy překlady nejen že postrádají hudebnost, na které si Verlaine tolik zakládal, ale je v nich i spousta archaismů, básnické veteše, což bude tuto knihu činit hlavně pro mladého čtenáře dosti nestravitelnou.