Montezuma komentáře u knih

Zajímavé by bylo, jak by se s takovou havárií popral establishment na Západě. Paradoxně bychom tu už asi měli díky své humánnosti atomovou zimu.
Jak by to dopadlo bez toho neuvěřitelného ruského pohrdání lidským životem, kdy mladí vojáci, záložáci a obyčejní dělňasové skákali dobrovolně/nedobrovolně do radioaktivní vody pod reaktorem, která hrozila způsobit další výbuch, jenž by učinil Evropu neobyvatelnou...? A proč taky ne, že? Vždyť za to přece soudruzi slíbili vysoké příplatky, za které si bylo možné pořídit, považte, dokonce i motocykl!
Rusko vůbec připomíná nějakou jinou, mimozemskou formu společenského uspořádání. Místo humanismu a akcentu na jedinečnost každé lidské bytosti vyznávají jakýsi systém včelího úlu, kdy rozhodující je dosažení cíle a kolik trubců/dělnic u toho zařve je jedno.
Vzpomínky očitých svědků jsou teda pěkná darda: ženy likvidátorů a jejich zmutovaní a v bolestech umírající muži, kteří zvrací vnitřnosti v podobě radioaktivní kaše, traktoristi válející se v zamořeném seně, děti koupající se v radioaktivních řekách, generace mutantů v nejhůře postiženém Bělorusku, ruský způsob "boje" proti radioaktivitě spočívající v povolání armádní techniky včetně tanků, prodej radioaktivního mléka a masa do zbytku SSSR, kšeftování s radiací zasaženým materiálem se Zóny a jako univerzální lék proti radiaci - samozřejmě litry vodky...Není třeba dodávat, že když už se objeví jeden moudrý profesor z nějakého radiologického institutu a důrazně varuje, je třeba jej zničit a umlčet, neboť přece panikáře v SSSR nepotřebujeme...!
Blažená nevědomost drtivé většiny lidí - včetně těch vzdělaných!! - co to znamená výbuch jaderné elektrárny byla tehdy v Rusku neuvěřitelná... Jeden z nejzajímavějších momentů knihy pro mě byly vzpomínky na lidi, kteří, když se dozvěděli, že Černobyl bouchl, tak první co udělali bylo, že nasedli na první dopravní prostředek který byl po ruce, naložili rodinu s dětmi, a z celého okolí se sjížděli prohlédnout si zajímavý barevný ohýnek šlehající z reaktoru.
A surreálnost a tajemnost toho všeho, kdy včelky bzučí, tráva roste, stromy kvetou a kravičky bučí, ale přesto je všechno na tisíc let smrt a nikdo s tím už nic neudělá ať chce nebo nechce. Další důležitý aspekt havárie byl pro Rusy aspekt psychologický: najednou někteří pochopili, že Bůh v podobě Státu-Strany není všemocný, že tentokrát neporazitelný SSSR prohrál bez boje a co víc, že se porazil sám, neboť nikoliv nepřítel, ale sama vrchnost nechala lidi na holičkách a zatímco oni umírali jak byli zvyklí, ještě kšeftovala s jejich utrpením...

28 07.05.2016

Markéta Lazarová se mimořádně hodí k zamyšlení na téma velká literatura a ty ostatní.
Jak už podotkli někteří uživatelé: lidé si neustále pletou vysokou literaturu (ať už to znamená cokoliv) a showbyznys. Všechny ty severské detektivky, knižní thrillery, Viewegh, všechno co má jakoukoliv reklamu, téměř vše o čem se dočtete na populárních serverech, vážení přátelé, nemá žádnou literární hodnotu a je totožné s produkty obyčejného zábavního průmyslu libovolné provenience. Cítíte snad, že srovnávat Lady Gaga a Beethovena je poněkud mimo mísu, že se jedná o hrušky a jablka, která nepatří do jednoho koše, ne? Tak je to mu i s literaturou. Moderní brak je o dynamice, dialozích, srozumitelném stylu a hlavně ZÁPLETCE - přitom každý pořádný spisovatel měl vždy ze zápletky osipky a snažil se ji utlumit na naprosté minimum, neboť nic tak nezplošťuje a nedevalvuje jako přehnaný důraz na fabuli.
Říká se tomu midcult. Zatímco brak je neškodný, každý ho hravě rozpozná, pobaví se a zapomene, midcult je v tomto poněkud nebezpečnější, plete lidem hlavu, vykrádá postupy vysoké literatury a tváří se seriózně, nemá však její hloubku a záběr, devalvuje a otupuje, kazí vkus masám. Je tudíž velmi fuj fuj. Naproti tomu velká literatura nemá za úkol někoho konejšit, přivodit mu onu tolik pověstnou "pohodičku" či prvoplánově bavit, má naopak probouzet, burcovat, rozbíjet "ten zamrzlý oceán v našem srdci" a provokovat. Literatura není narkotikum. Čím větší skandál, čím větší bolest způsobí tím lépe. Jak řekl klasik: "Dobrý spisovatel se pozná podle toho, že skončí před soudem." Baudelaire, Céline, Houellebecq, Wilde, Dostojevskij... ti všichni by mohli vyprávět a honosit se tímto jediným a opravdovým vyznamenáním, které je Stát schopný géniům zcela upřímně poskytnout. Vyhmátnout, dotknout se nejisté podstaty světa z principu nelze slovy, ale něčím za nimi, něčím mezi řádky, obrazy. Na to je ovšem potřeba talent a ochota sejít z vyšlapaných cestiček ohraných pravidel žánru.
Nepleťme si proto prosím literaturu a literaturu. Nechme ty, kteří chtějí číst Kafku číst Kafku a ty, kteří chtějí číst Rowlingovou číst Rowlingovou. Mějme však na paměti, že se nejedná o totéž, nehledě na to, co se nám současní relativisté pokouší namluvit. Opravdové umění bylo vždy poněkud elitářské a vzdálené lidu, se stejnou silou vábící jak snoby tak lidi srdce. Markéta Lazarová není severská detektivka.

25 28.06.2015

Jsem přesvědčen, že kdyby se na základních a středních školách zavedl povinný předmět "Četba, studium, interpretace a pochopení Umění milovat", bylo by na světě hned mnohem lépe. Proč místo toho cpeme dětičkám do hlav Sámovu říši a řešíme zachování jakéhosi ekonomického růstu, je pro mě záhadou. A to nejsem žádný kavárenský esoterik. Ústřední poslání knihy, totiž odhalení schopnosti opravdové lásky nikoli jako čehosi romantického a sentimentálního co je nám automaticky dáno shůry, nýbrž coby životního umění na kterém je třeba zcela prozaicky a cílevědomě pracovat v rámci jistého duchovního nastavení, by se mělo lidem vtloukat do hlavy už od nejútlejšího věku. Vše ostatní je pouze nadstavba a svým způsobem přebytečná veteš. K naší smůle jsme si jaksi popletli směr a místo cesty z "vnitřku ven" se pachtíme přes věci "dovnitř". Jenže zrovna tyhle dveře jsou zavřené.

16 08.09.2015

Ach, ten Švejk! Nejnepochopitelnější a nejnepochopenější postava literárních dějin. V době masového šílenství, v době kdy generálové neváhají zmasakrovat 60 tisíc lidí denně, nezbývá prý příčetnému člověku než zahrát si na blázna a doufat, že štěstí tentokrát opravdu sedne především na vola! Ve skutečnosti má Švejkův postup podivuhodně daleko ke hře na jistotu. Švejk se ze svých anarchistických eskapád často vymotá spíš zázrakem než svou "vychcaností" a celé to podezřele připomíná chůzi na ostří nože. Jeho blbství není blbstvím, ale důmyslně maskovaným výsměchem a sabotáží kolabujícího systému Rakouska-Uherska. Švejk, vážení, byl totiž Anarchista jako jeho autor! A s tou naší Českou povahou, jak se sám autor zlobí hned v doslovu k prvnímu dílu, to nemá do činění už vůbec nic. Hašek tu neukazuje na nějaké specificky české vychcánkovství, ale na všeobecný lesk a bídu lidské rasy a to neuvěřitelně přesně, s hlubokou znalostí a hlavně beze stopy jakékoliv ideologizace nebo moralizování! To dokáže opravdu jen "pomazaný" a pokud se mu to podaří, čtenáři většinou ohrnou nos a řeknou: "No jo Švejk, to je jenom taková blbina." A hodnotí tím sami sebe.

16 05.05.2015

Stendhal v modrých číslech svědčí o postupné barbarizaci naší doby. Je to sofistikované? Musí u toho člověk přemýšlet a neodehrává se v tom 10 bestiálních vražd na deset stránek? Potom to ovšem musí být průměrný román.

Možná, že by Čecháčci měli vůbec přestat číst. Očividně to nemá smysl.

Jako kluk jsem to miloval! A jak mně bylo líto ubohého Děrsu Uzaly, který dokázal přežít všechno kromě civilizace!
Je to taková verze pionýrského mýtu po Rusku. Divoký východ! Pamatuju si krásné popisy východní Sibiře a věru obdivuhodné 'survival skills' hlavní postavy.
Škoda, že tyhle knížky už stejně nikdo nikdy číst nebude. Dnes mladí kluci nesní o zabíjení ussurijských tygrů uprostřed divoké přírody, ale o avatarech v počítačových hrách.
A teď teprve se cítím jako pravá fosilie!

Veledílo typu Madame Bovary v modrých číslech: máloco vypovídá o zhovadilosti současné doby tak, jako nepochopení skutečného génia, a to i čtenáři, jež záměrně necílí jen na brak a chtějí si občas vychutnat i opravdovou Knihu!
Především: dobrá kniha rovná se dobrý 1) STYL a dobrý styl nerovná se bombastičnost! Ďábel je skryt v obyčejnosti a detailu a pocitu absurdity jehož funkcí je paradox. Nechoďte na mě se zápletkou: ta nemá s životem nic společného a hlavně mně neříkejte co si mám myslet. Jak prohlásil klasik: "svou knihou jsem nechtěl říct vůbec nic." A měl recht: co nám chce vlastně svět říci?
2) OBSAHOVĚ je Paní Bovaryová knihou nanejvýš klasickou, mnozí tvrdí, že se zabývá tím jediným tématem, které je vůbec záhodno probírat a jež je tak či onak přítomno v drtivé většině velkých děl: problémem VZORU. Paní Emmu taktéž tíží banalita života, sní a vymýšlí si ideální vzory/úniky z této přízemnosti, staví vzdušné zámky, které jí ovšem zabraňují žít opravdový, plnohodnotný život a nakonec ji zničí.
Dámský Don Quijote? Gatsby? Zelené světlo, které před námi neustále ustupuje do minulosti, strhává nás s sebou a mění nás ve stíny...

13 26.02.2016

První dojem: dnes by to panáčkovi každý nakladatel zkrátil tak na cca 550 - 600 stran. A dobře by udělal! Dokážu si živě představit takového Hemingwaye, jak si nad těmi milostnými dialogy na 10 stran, které by šly proškrtat tak na 3, rve vlasy. Formálně je kniha, jako vždy u Dostojevského, dost chaos. Obsahově, jako vždy, kolos. Druhý dojem: pro člověka 19. století to musela být úplná Bible; nic víc podstatného se tehdy o světě dozvědět nešlo a navíc se tu řeší otázka nejdůležitější: lze (a jak) žít bez Boha? Mnohem více mě zasáhl příběh a především krásná životní filosofie otce Zosimy, než tolik propíraná a oslavovaná Legenda o velkém inkvizitorovi. Třetí dojem: nemám rád, není mi blízká ona "široká ruská duše". Ve skutečnosti je to totiž jen krycí název pro nedostatek racionálního myšlení a duchovní nevyzrálost. Potom to dopadne tak, že vás ti rusáčci sice přijdou spasit se slzami v očích - ale na tancích!

13 03.07.2015

Je mi to líto, ale plný počet dát nemůžu. 1984 je knihou nadčasovou a bezesporu se jedná o jedno z nejvlivnějších děl dvacátého století, ale k bezvýhradnému nadšení mi jako stylovému fetišistovi přece jen chybí větší kumštýřská osobitost a mnohdy jsem se nemohl ubránit dojmu, že bych si toto téma dokázal v Orwellově podání daleko lépe vychutnat v podobě eseje. Mám velice rád autorovy deníky a vůbec nebeletristické věci a v 1984 se mi jen potvrdilo, že Eric vlastně moc nezvládal řemeslo. Některé pasáže - hlavně dialogy mezi Smithem a Julií - jsem vyloženě protrpěl a bylo mi z nich stydno. Někteří ten pocit určitě znají: sami se o něco pokoušíme, pak si to po sobě přečteme a pomyslíme si: tohle přece nemůžu nikomu ukázat. Tak přesně tohle jsem cítil nad dialogy v 1984, jednou z nej. knih 20. století! Škoda.
Rozumím však tomu, že pro spoustu především mladších a vnímavých lidí narozených cca po roce 1990 musí být zde odhalená technologie totalitní moci a její destruktivní působení na lidskou přirozenost naprostým šokem a je pochopitelně hlavně Orwellovou zásluhou, že dokázal téma podat uvěřitelně a jeho nezbytná literární hyperbolizace působí velice přirozeně. Už méně "šokantně" a vlastně i nudně ale kniha zapůsobí na člověka, který ji nečte v roce 1950-něco, ale v roce 2015 a který něco ví o mechanismech totalitní moci; vždyť on tu Orwell vlastně "jen" popisuje technologicky updatovaný stalinismus 2.0 ponechaný dalších 30 let sobě samému, což může být právě námětem k pochybám, neboť stalinismus ponechaný sobě samému by se do té doby dávno rozpadl zevnitř (jak jsme toho byli svědky v reálném světě). Jak totiž pravdivě zazní v knize: "nějak vám to selže, něco vás zdolá, život vás zdolá".
Nicméně kdoví a varování je možná daleko více potřebí poučeným starcům než naivním dětem a Orwell nepochybně svým literárně, politicky a filozoficky poněkud ''nedokonalým" dílem v mnoha věcech uhodil hřebíček na hlavičku s neobyčejnou silou a hlavně velmi sympatickou upřímností.

12 15.04.2015

Celá tahle epopej by se dala shrnout do několika málo vět: Krakauer byl teenager idealista. Bohužel taky hodně četl Thoreaua, což bývá v jeho věku vždycky nebezpečné. Zároveň měl Krakauer velké problémy s mezilidskými vztahy.

Krakauer tedy vyrazí hledat sám sebe do aljašské divočiny, kde ho místní domorodci varují, ať neblbne, že je nezkušený a v aljašské divočině nepřežije.
Čehož Krakauer nedbá, vyrazí do divočiny, omylem sežere špatnou kytku a zemře.

11 22.03.2017

Geniální. Čelist se mně vrátila do původní polohy až za hodně dlouhou dobu. Jedno je jisté: co člověk to názor a absolutní pravda, mrcha jedna, protéká mezi prsty jako voda. Takže: hrdinové nebo vrazi?
Malá nápověda: kdyby bylo takových Mašínů více, co myslíte, plundrovali by Rusáci Československo coby svoji kolonii celých 40 let nebo ne?

11 08.01.2015

Kolem tohoto fascinujícího kolosu je třeba chodit po špičkách. Dodnes si pamatuji šok z prvního setkání: něco tak beznadějně intelektuálního a zároveň přitažlivého se opravdu nevidí každý den. Jak se praví v předmluvě: hříšná sofistikovanost. Autor ani nechodí kolem horké kaše a nesnaží se cokoliv maskovat - tumáš a poraď si. Román se v prvním plánu nezabývá ničím menším než způsobem lidského bytí v čase a (ne)možností se z této kategorie vymanit. Hlavní geroj Horacio Oliveira je neurotický überintelektuál neschopný smířit se s touto daností lidské existence, přičemž funguje jen v úzkém okruhu svých pařížských přátel, kteří navíc se sílící Oliveirovou posedlostí a citovým chladem postupně odpadávají ponechávajíc jej v náručí Bosorky, která podle Oliveiry jako jediná žije autenticky, ovšem na nevědomé bázi: Olivera ji vysoce intelektuálně převyšuje a když Bosorce umírá dítě pro jehož záchranu on nehne prstem, Bosorka spáchá sebevraždu a Oliveira se vrací zpět do rodné Argentiny, kde jeho dobrodružství končí...nebo začíná.
Vylíčená fabule ovšem není vůbec podstatná, má trhliny, časově ani jinak nenavazuje, můžeme číst odkudkoliv a dostane se nám stejného výsledku: život se neodvíjí jako v románu, nemá své expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy, nýbrž uplývá námi nezbadatelnými zákrutami a smysl dává až při zpětné rekonstrukci. Jde o cosi jiného: na způsob Kierkegaarda uskutečnit onen pověstný skok víry, zapomenout na včerejšek a zítřek, ba zapomenout i na dnešek, na všecko - tak jak se o to pokoušel už Rimbaud souloží s Verlainem - co nás víže k vlastní osobnosti, zapomenout na vzdělání, sociální status, pohlaví, smazat se, být zase Tabula Rasa a teprve tehdy, snad, nám bude umožněno sundat ony pověstné Kantovy brýle a prudce rozrazit dveře do říše noumenon. Bosorce, ví Oliveira, toto bylo umožněno jejím celkovým založením. Blahoslavení chudí duchem, myslí si, a zároveň ji za to nenávidí, protože nejdál kam se on na své cestě k ''rozrušení všech smyslů" dopracoval byl jeden ušmudlaný blowjob na nábřeží Seiny. Olivera není schopen vzdát se svého rozumu, nemá k tomu dostatek odvahy. Rayuela je románem nemožnosti. Bytost Oliveirova typu Boha nepotká.

11 14.10.2014

"Zvrhlost stalinismu je prostě v osobivé "jistotě", s níž dává menšině právo znásilnit většinu prý na základě lepší znalosti společného obecného prospěchu. Nic v tomto tvrzení není lidsky mravné, nic rozumné, nic není závazné, nic neplyne nutně z ničeho; je nesmysl, že by část byla celkem a že by prospěch části mohl být prospěchem celku, a tato krkolomnost se dokonce opakuje dvakrát, jednou dělnická třída platí za celé lidstvo, podruhé "uvědomělá" část proletariátu má zastupovat celou dělnickou třídu; je nesmysl, že by kterákoliv část, ba část části, mohla, ba předem musila mít lepší znalost obecného (ba i vlastního) prospěchu než kterákoliv část jiná; je nesmysl, že by znalost dávala sama sebou právo jiné než právo přesvědčovat, dokonce už vědění nerodí automaticky právo vést, nanejvýš schopnost vést; je nesmysl, že by si kvalitu nejlepšího poznání (tedy i právo vést, ba násilím vést) mohlo samovolně přičíst kterékoliv jiné a jednotlivé učení. Krátké spojení k násilnému panství nad člověkem zakrývá ve skutečnosti dlouhé klikacení od nesmyslu k nesmyslu.
Bylo by s podivem, aby se nedovršilo nestvůrností druhou: prospěch revoluce je nejvyšším mravním zákonem, dobrem je to, co revoluci prospívá, zlem všechno, co jí škodí, revoluční účel světí prostředky, a hodí-li se za účinný prostředek lež, lži, je to tvoje povinnost.
Hledal jsem pro obě zrůdnosti stručná jména, stalinská ovšem; znějí: vedoucí politická role komunistické strany a třídní morálka, a celý stalinský socialismus je v nich, všechno ostatní je případně nedůsažné, je to jen obrovité pojmové lešení okolo jádra věci, všestranná masquage k nerozpletení." - Václav Černý

10 21.04.2020

"Mythology is where all gods go to die... a fresh grave should be dug for the God of Abraham." (Sam Harris)

Náboženství jako takové bych byl ještě schopný tolerovat, i když ho osobně k ničemu nepotřebuju, nechápu a zcela upřímně si myslím, že slouží především jako berlička pro psychicky nevyzrálé jedince, kteří se jinak nedokáží srovnat s tím "zlým" a "absurdním" světem, který je odmítá vodit za ručičku a povinně jim odhalit svá tajemství.
V čem jsem ovšem zcela militantní, fanatický a vražedně zaujatý je můj postoj k jakékoliv formě zneužívaní těchto politováníhodných jedinců v podobě organizovaných Církví, sekt, "svatých" mužů, náboženských vůdců, frajtrů a podobných sviní, těžících a tyjících z lidských slabostí, skrývajících své choutky po moci, vlivu a dobrém bydlu za "pomoc" jiným a zdatně předstírajících jakési vyšší vědění.
Sakra, v naší části světa máme přece 21. století, tak už konečně to svinstvo odhoďme do nejbližší škarpy a pojďme obdivovat Vesmír jen tak, bezbožně.

Mimochodem: proč je každý druhý český překlad naučné literatury tak neuvěřitelně špatný? U beletrie tohle moc není...Pomalu jako z Google Translate, fakt.

10 23.05.2016

Ach, ty klasiky! Chápu, že renesančně-barokní čtenář musel být nadšen, ale co si z toho má vzít nešpanělský čtenář v roce 2015? Srandovní to fakt není (neustálé padání z koně, postele, prdění!, žvanění Panzovo atd.), galantní historky na 50 stran o nevěrných paničkách z dnešního pohledu vyzní jako úplné krávoviny a nějakou velkou filosofii aby v tom čtenář hledal pod lupou.
A přece tam je, ukrytá pod sedimenty zastaralých forem a nacionálních specifik, takže Španělé nejspíš chrochtají blahem, ale co my, kteří to nemáme po těch staletích šanci ocenit ani rozpoznat?
Ještě, že existují krásné doslovy od profesorů Černých; čili: ideály jsou dobrá věc, je potřeba je mít, ale ne ve formě fanatismu (což se přihodilo Cervantesově Španělsku a kterýžto problém zůstává součástí španělské povahy doposud); je tudíž potřeba brát ohledy i na realitu a jít zlatou střední cestou. Pěkné, že?
Já to ovšem dočetl jen z profesionální čtenářské cti a se skřípěním zubů. (OK, a taky proto, že jsem za to dal v antikvariátu 80 korun).

10 10.12.2015

Čtenář nemůže než tohoto velmistra bezcharakternosti na zapřenou obdivovat. Fouché totiž nebyl žádný druhořadý politický skunk, jakými se to dnes ve světě (a u nás!) jen hemží, byl to skutečný umělec absurdního vtipu a cynického šklebu. Jeho kousky jsou tak neuvěřitelné, prováděné s takovým gustem a smyslem pro dramatický výstup, že nelze než uvažovat, jestli on to ten Fouché nedělal spíš než z banální touhy po moci pro zábavu z kruté hry s ubohým lidstvem, z jakéhosi titánského absurdně-existencionálního požitku z drcení lidských červů. Skutečný Übermensch ani omylem nespoutaný čímkoli lidským. Fouché dokonale naplánuje zradu a pak převléká plášť za bílého dne a s lehce opovržlivým úsměvem na rtech. Dovolí si neskutečné drzosti za které by jiné zlynčovali. Jemu ještě poděkují. Je to jako kdyby takový Himmler po válce začal pracovat pro tajnou službu západního Německa, provedl coup d'état, opět nastolil nacistický režim, byl poražen a znovu začal pracovat pro demokratickou stranu. Nemožné? Pro Fouchého nikoliv. Podobných veletočů dokonce provedl daleko více. Nejdříve pomáhá zavraždit Ludvíka XVI., aby skončil jako ministr policie u jeho bratra Ludvíka XVIII. Učí jako kněz v semináři, aby jako radikální jakobín drancoval kostely a nechával zabíjet kněze, vraždí měšťany v Lyonu tak, že do nich nechá z bezprostřední blízkosti střílet z kononů rozsekané olovo, aby vše obratem svedl na své spolupachatele, pomáhá Napoleonovi a zároveň pod ním s potěšením podtrhává trůn atd. atd. Neexistuje špatnost, které by se Fouché během svého 25 let trvajícího řádění nedopustil. Přitom existují důkazy o jeho bezpodmínečné lásce ke své ošklivé ženě a dětem. Byl to prý dokonalý, pozorný, přející manžel a otec. Nakonec se však přepočítal jako každý, kdo zasvětil život zlu: vše kolem něj postupně zeschne, zmrtví. On zůstane sám a nemocný. Tento bytostný pletichář a mocichtivec prý vposledku zničí všechny kompromitující materiály, kterými by mohl někomu ublížit, smíří se s bohem a beze slova omluvy vůči lidské rase umírá na svém odlehlém Terstském sídle. Nepochopitelný charakter, tenhle Fouché.

10 03.12.2014

L’Éducation sentimentale je kniha pro spisovatele a Gustave Flaubert je author's author. Rozumím tomu, proč běžný čtenář navyklý na vypravěčské postupy současné pop literatury trpí: neodehrává se tu žádná bombastická fabule a příběh je zatížen zdánlivě nesmyslnou fascinací detaily. Ale jakými detaily: člověk má pocit, že by se všeho mohl dotknout či to ochutnat; svět, který tu Flaubert vyčaroval je klinickým popisem Francie poloviny 19. stol od záchodového prkýnka po tehdejší zeitgeist. Flaubert je prostě řemeslný bůh a jak pravil klasik: ''Chcete-li se rychle naučit psát, vezměte si jednu dobrou a jednu špatnou knihu. Nic není pro začínajícího spisovatele lepší, než číst špatné knihy a srovnávat je s těmi řemeslně brilantními.'' Citová výchova je technický Olymp.

10 20.10.2014

Tato jedovatá květina francouzské literatury ve své době otrávila nejen tamní akademiky, kteří postrašeni její leptavou žíravostí, udělili Goncourtovu cenu jakémusi dnes zapomenutému šosáckému výtvoru, nýbrž naneštěstí i samotného velikána; všechen ten chytrý cynismus a vtipná misantropie za nimiž ovšem vnímavý čtenář rozpoznal zoufající si srdce, pronikli do Célinových žil a otrávili nadobro i jeho samotného. Všechno se najednou pomátlo, válečná traumata ožila, a on, veterán Velké války, zavelel celkem nevtipně k plynovým komorám.

10 19.10.2014

Ve státě jako Česká republika nikdy neuškodí připomenout si pravou podstatu bolševismu: tedy nikoli jako ideologii vedoucí k osvobození utlačovaných a světlým zítřkům, nýbrž jako ze své podstaty nemilosrdný teror vůči všem a to za jediným účelem: udržení moci. Jedinečnost zápisků podtrhuje jejich bezprostřednost; nezachovalo se příliš dokladů o tom jak to v Rusku v letech 1917 - 1920 skutečně vypadalo a už vůbec ne z 'kontrarevoluční' strany. Deníky byly psány 'právě když se to dělo' a netrpí tak autocenzurou ani vrtkavostí paměti a hlavně jsou psány autorem, jenž se nenávistí vůči 'těm barbarům, té lůze' nikdy netajil, protože neměl důvod.
Zajímavá je také Buninova charakteristika tolik oslavovaného prostého ruského lidu: ve skutečnosti tupá, zaostalá, brutální a líná hovada, nikoli revoluční, pokroková síla, a postoj drtivé většiny společnosti k bolševikům: čirá a přetrvávající nenávist již od úplných začátků revoluce.
Není divu, že Proklaté dny patřily v Sovětském svazu ke knihám z nejzapovězenějších.

10 28.12.2012

Existovat v módu Bytí, totiž: milovat, dávat, sdílet, nikdy neustávat ve snaze o osobní růst; žít a nic nemít, nic nechtít a nic nevědět, nebo existovat v módu Vlastnění, totiž: vlastnit mrtvé věci a sám se posléze stát mrtvou věcí.

9 23.05.2020