Morana107 komentáře u knih

Körnerová je prostě sázka na jistotu!

Jistě z jejího pera vzešly i paradnější tituly, ale pořád je to pecka. Máme tu autorčin často se opakující vzorec, kdy po hlavní hrdince jde záhadný vrah, který se vynoří z těch nejméně předvídatelných míst.
Jako vždy je slečna křehká a zdvořilá, kdežto její protějšek má hodně tvrdou slupku. Možná tentokrát byl pán ze Zhoře až moc velký morous.
Každopádně je to skvělá oddechovka v kulisách východočeských lesů, zřícenin, moru, staré rodové šlechty i loupeživých band.
Doporučuji!

13 03.08.2023

Brilantní! Ale...

je na škodu se dívat předem na vskutku věrné filmové zpracování, které ve dvou hodinách nám dostatečně shrne celý děj, filozofické otázky, bolestivé flashbacky všech hlavních postav, přičemž se film do nejpodrobnějších detailů drží knižní předlohy.
Škoda tkví v tom, že vás nemůže nic překvapit, vše bylo již řečeno včetně vnitřního boje, který bývá záležitostí pouze knižní.

Přesto je to malý poklad, příběh dvou lidí, kterým jedna malá rozmazlená holka vzala jejich čest, štěstí, budoucnost i životy. Byli od sebe odtrženi a celý děj se nadále soustředí na ono rozebírání úhlů pohledu zločinu malé Briony. Možná že se kála, časem... ale to neznamená, že jí musí být odpuštěno.
Knihou nás nadále provází zživotnění duševního rozpoložení hrdinů i antihrdinů do stavu počasí, dusivosti letního dne, rozčilujícího bzučení hmyzu, silné vůně květin či chladu kovu na zábradlí. Tak živé vjemy, které přímo útočí na lidské smysly.
Konec je znám a vše se k němu svažuje, nedokáže ho odvrátit ani ono velké POKÁNÍ...

13 26.07.2023

Tolik moudrosti!
Dvě struny, přiblížily se jedna k druhé, vydaly tón a pokračovaly dál po vlastní dráze života...
Příběh dvou milenců, který je vyprávěn téměř opile zmámeným prožitkem. Všechno uvnitř duše radostí exploduje a rozprskne se do vesmíru. Horké letní noci, koncert cvrčků, vůně sena, kopřiv, kopru, vody v rybníce... tak živé vjemy, tak příjemné a zostřené mládím a životem.
Františkovo nadšení postupně klesá, za zrcadlem životem tepajícího mládí, které hledá jen svou druhou strunu, je svět, kterým žije dědeček. Svět minulosti, vzpomínek, neboštíků. Možná že už byl jednou nohou na místě, kam se jednou odebereme všichni. Jak František stárne, začíná vzpomínat. Dar života byl nad jeho síly, jsme smrtelní a přitom toužíme po nesmrtelném, abychom si z něj malou hrst vypůjčili a jednou je ji bude třeba vrátit.

12 18.02.2023

(SPOILER) Vypravěčka všudypřítomná Smrt, anotace slibující STRHUJÍCÍ příběh, který je tak skvělý, že musel být přidán na seznam povinné literatury. Pověst předchází skutečnost, děj byl všechno jen né strhující. Sledujeme prostě každodenní události obyčejných lidí. Malá Saumensch si buduje idylický vztah se svými pěstouny, otec jí hraje na harmoniku a předává lásku ke knihám, které jsou pro ni únikem a zároveň v nich vidí střet různých filozofií, postupně chápe, že to jsou všechno jenom slova, která lze různě tvarovat dle účelu a ostatní jen sedí a poslouchají. Tak jako když přišly nálety, se všichni upínali k malé Liesel, která jim předčítala a rozdávala slova.
Max Vanderburg, žid schovávající se u Hubermanových ve sklepě, byl pro ni zvláštním vystrašeným tvorem, zalezlý jako krysa v díře, jí vždycky visel na rtech a čekal na zprávu o věcech tam venku.....jakou barvu má dneska nebe, jak se má ten chlapec s citronovými vlasy, našla Liesel dnes v popelnici noviny s prázdnou křížovkou?
Dal jí knihu sepsanou za dlouhých večerů, byla o ní a o Hitlerovi a každý z nich měl vlastní slova a vlastní pravdu, kterou rozséval. Kdyby nebylo slov nikdy by nevznikla antisemitistická ideologie, nevznikly by koncentrační tábory, neumíraly by miliony nevinných a bez té perfektní rétoriky, která hýbá davem by nebyl ani Hitler.
Zlodějka knih od té doby slova milovala i nenáviděla. Už nechtěla krást knihy v domě paní starostové, ale rozhodla se sama sepsat jeden příběh o jedné obyčejné saumensch, jejích lumpárnách, ukradených jablcích, fotbalových utkání v blátě, platonické lásce a největším příteli Rudym, mámě s její hubatostí a hnusnou hrachovou polévkou a o nejlepším tátovi na světě, hrajícího s rozjařenýma očima na akordeon.
Všechno zůstává nedopsáno a v knize nevyřčeno, ale my díky vypravěčce víme dopředu, jak to skončí, na ulici Liesel Memingerové knihu nachází Smrt a zvedá ji z hromady suti po náletu, který sirény ohlásily pozdě, odnáší jí společně s dušemi všech z chudé Himmelstraße, pročítá ji tisíckrát, než nadejde čas i Liesel Memingerové a kniha se znovu setkává se svou majitelkou.
Takže příběh opravdu nebyl strhující, spíše filozofický, ale milý.

12 27.07.2022

Úžasné. Jedním slovem úžasné. E.A. Poe psal dechberoucí básně, plné smutku, melancholie, snění, agonie a našich nejskrytějších strachů. Pokud se budete zabývat i autorovým životem zjistíte, že nejen básně, ale také povídky jsou vlastně o něm. Pohlédnene-li na báseň Havran, může nám dojít, že je věnována Poeově ženě Virginii, která zemřela na tuberkulozu. Nikdy neobejme tu zářnou děvu, jež zpěvu andělů zve na tisíc. Zářící tu krásnou děvu neuzří již líci v líc. Nikdy víc, nikdy vic, nikdy víc....
Z některých kousků vyzařuje zvláštní energie, napadne vás, že tohle ani nemohl napsat zdravý člověk. V době psaní svých posledních děl byl Poe na pokraji bankrotu, připraven o všechny své milované, utápěl tak svůj žal v alkoholu a laudanu, to mu možná otvíralo dveře do svér mysli, kde se skrývaji ty nejhlubší strachy, panické hrůzy a strastiplné vzpomínky. Smrt maminky, když byl ještě malý, odvrhnutí od adoptivní rodiny, ztráta milenky Frances a jejich možného dítěte, které se mohlo objevit v básni Ulalume, bankrot, smrt ženy i jiných blízských a nakonec i sláva a přelétavé štěstí odešlo. Když to všechno promícháte, tak vám vznikne tohle. Nádherné dílo, ale velmi těžko vykoupené. Každopádně velký respekt k člověku, kterému nebylo přáno moc štěstí do osudu. Dávám tedy všech pět hvězd.

12 16.07.2020

Zelený baret, Hynek Tas z Boru
aneb John J. Rambo:)

Tas, žoldák speciální jednotky z Castello Nuovo, kde přežijí, jen ti nejlepší... jen silní. Ti jsou pak oblečeni do černé kůže a získají privilegium nosit tetování jestřába.

Tas očekává popravu, místo toho si však vysluhuje místo jako osobní strážce českého krále.

Václav IV. se baví, opíjí, chodí do lázní a Tas musí myslet i za něj. Večer mu pak náleží čtvrtý kout v králově ložnici, přičemž každý roh místnosti náleží jednomu psovi. Přesto jako jeden z mála se smí považovat za králova přítele.

Děj se nese poměrně líně, ale je opravdu sympatické, jak ten tvrdý a samotářský Hynek Tas z Boru miluje svá zvířata, muž, který ani neví, co je to cit, plakal nad tělem svého psa Césara a byl za to schopen rozpoutat hroznou osobní válku proti viníkům.

Z příběhu sálá energie starých pořádku, dvornosti, cti a odvahy železných rytířů.

11 24.04.2024

Pochopila jsem, že dobrý nápad pro vznik kvalitní knihy nestačí. Narazila jsem totiž mnohdy na bombová témata, jejichž potenciál se nevyužil. Tento příběh si nemohl dovolit velký dějový rozlet, jelikož se opírá o skutečnost. I tak však byl děj téměř strhující díky skvělé spisovatelce i překladateli, bez kterého by to nešlo. Děj doslova letí, nezajímavé pasáže jsou defacto vystřihnuty a my si můžeme užít porci zábavy i kruté pravdy.
Toto je příběh ženy s velkým Ž. Dokázala si získat respekt a autoritu v jednotce nedisciplinovaných francouzských vojáků. Nezdráhala se použít pistoli, aby udržela jejich poklopce na uzdě. Zamilovala jsem si též Louise, kterému utrhl prsty granát. Škoda, že nebyl jako jeden z mála v knize skutečný.
Tato kniha vzdává hold nesmírně odvážné ženě, na kterou se skoro zapomnělo. Můžeme tak znovu nechat ožít její romanci s Henrim, chvíle, kdy stojí tváří v tvář nepříteli v bitvě, či ji můžeme znát jako známou pašeračku dokumentů, dokonce i jako velitelku popravčí čety.
Věřte mi, Bílá myš se k ní vskutku hodilo. Proklouzla všude s mrštností, elegancí, bez povšimnutí...
Toto je mezinárodně hledaná La souris blanche, Nonsí...

11 20.11.2022

(SPOILER) Toto byla jedna z nejemotivnějších knih, co jsem kdy četla. Příběh o nezlomnosti lidské lásky. Už po druhé kapitole se mi kutálely po tvářích slzy. Jak jiné všechno mohlo být. Byl to osud, kdo to zavinil? Snad, lépe se to pak přijímá.
Naprosto mě nadchlo, jak bylo popsané prostředí, všechny barvy, chutě, tvary a i vůně. Když to spojíte, tak vám tehdejší pro nás už černobílý svět ožije a stane se skutečným.
I to jméno poručík Daniel Rosinski, zvláštní,jak se mi na začátku knihy nelíbilo a teď si ho opakuji jako krásné zaříkání. Jeho charakter mi sedl nejvíce ze všech postav, gentleman, který se zamiloval do úplně neznámé dívky, jenž mu ještě ke všemu ani nesdělila své pravé jméno. Apřesto věděl, že je na ní něco nepopsatelného, a mohl to dokázat hned, když naprosto nezištně hájil její čest ve vlaku před bandou vojáků. Uspěl, ale nejen v potyčce, ale nakonec si získal i srdce té krásné neznámé.
Nejhezčí na knize bylo vyprávění o výletu, ke kterému se společně odhodlali. Cítila jsem Stelliny obavy, aby se mu líbila a aby mu byla schopná dát to, co chtějí všichni muži. Jakmile se ale sejdou na nádraží, tak se všechny strachy rozletí jako křídla motýlů. Leželi spolu pod stromem a pili pivo a Stella snila o tom, jak si spolu postaví dům podobný tomu, který mohla vidět na druhém břehu řeky, klidně malý, ale aby tam byli spolu. Společného domova se dočkají, ale není jim souzeno si ho užívat dlouho.
Osud, vyšší moc nebo lidská zloba je od sebe odeženou a je už jen na Jess, aby se pokusila svést boj s časem dřív, než ten velký bojovník Dan odejde navěky aniž by svou lásku ještě naposledy obejmul.
"Nyní mě už nechtějí pustit do letadla, abych nezemřel na palubě, ale kdysi nás posílali na oblohu zemřít." Nejde se nerozplakat, všichni jednou odejdeme, ale to nic nemění na tom, že je to loučení, po němž už nemáme šanci dotyčného nikdy vidět, zde je jistá výhoda, protože si můžeme vzít knihu klidně po sté a poručík Rosinski a jeho Stella se zase setkají v ruinách kostela, aby se museli na konci knihy znovu rozloučit.
Pokud vás tedy v životě potká štěstí, tak ho chytněte pevně za pačesy, je nestálé a né každý má v životě vůbec šanci ho poznat.

10 30.10.2019

(SPOILER) Kniha je vždycky lepší než film.
Tentokrát ne!

Pokud bych neznala film, byla bych s příběhem nejspíš spokojená. Je to skvělý základ, na kterém se dá stavět, ale masterpiece z něho udělal až Sly. Podle něj film nepřinášel vůbec žádné poslání a měl pravdu. Hlavní hrdina si tuhle válku s policií prostě vyprovokovat přeje, aby mohl zase bojovat, zůstává za ním kupa mrtvých a nakonec leží s prostřelenou hlavou i on sám. Napínavé? To ano. Pointa? Utekla.
Sly chtěl odstoupit od smlouvy, když zjistil, jaký bídný konec bude Rambo mít.

Zatlačilo se na režii a všechny ty lidi kolem, kteří nakonec souhlasili s úpravou děje.
Sly si nastudoval příběhy skutečných veteránů z Vietnamu a střípky jejich tragédie propůjčil své postavě.
Rambo je vržen do světa, kam už nepatří a kde ho nechtějí. Jen on, trauma a stesk po mrtvých kamarádech. Zkříží mu cestu Teasle a tentokrát Rambo není ten drzý provokatér, co si přál novou válku. Stává se obětí systému a krutosti tamější policie. Díky knize lze lépe pochopit Rambovo přehnané chování na policejní stanici. Tu změť panických myšlenek nám ve filmu ani skvělý Stallonův výkon nemůže prozradit. Náhle víme, jak ho děsila mokrá podlaha, ztísněný prostor, mříže, kolikrát denně ho ve Vietnamu mučili v podobné díře. A pak si přijdou strážníci s žiletkou, nůžkami a... to už je moc. Zkrat. Panika. Útěk.

A tady nastává zásadní odchylka. Filmový Rambo chtěl už jen klid, od všeho toho mučení a šikany, dostat se odtamtud rychle pryč, přerazí pár čelistí a nosních přepážek a je na svobodě. V knize popadne břitvu a rozpáře hned první oběť.
Rambo, kterého známe, ví, že má navrch, jenže jeho nepřátele to nevědí, vzdává se, než se všechno ještě zhorší, jenže víme, že policie tím pohrdne a chce jeho život.

Jeho krev tekla první!

Kniha žádný tak rozumný pohled nenabídne, Rambo si užívá vír boje a jeho hlava křičí jen... zabij, zabij, zabij!
A tak zabíjí, pokosí bezpáteřně všechny policisty až na Teasla, připomíná to trochu až počítačovou hru. Rambo v podání Slye nikoho úmyslně neusmrtí, pouze zraní, výhrůžka, jaký kousek je dělil od smrti, posloužila stejně dobře, jako kdyby se jich zbavil nadobro.
Avšak Teasla to nezastaví, jenže v knize má motiv lepší, pomstít se za své druhy. A hlavně dokázat, že on je lepší veterán. Oba přece byli vojáci.

Při konečném pokusném promítání vyplynulo riziko, že pokud Rambo zemře, mohlo by to zvýšit procento sebevražd u válečných navrátilců. Sly se zaangažoval, aby ho odvedl v poutech jeho velitel, který mu byl otcem, on odpouští a smiřuje se se světem.
Protože když by tomu tak nebylo, co pak? Jaké poslání by zůstávalo pro ty, co se vrátili z pekla a teď s tím museli žít? Že už v tomhle světě pro ně není místo? Že jediné řešení je smrt?

Ne, filmový Rambo jim dal NADĚJI!

9 01.03.2024

Přiznávám, že mě odpuzovala nálepka POVINNÁ literatura. Ale nedalo se svítit, maturita je až moc velký strašák. Ale byla jsem příjemně překvapená, bála jsem se, že to bude spíš filozofická úvaha než epické dílko.
"Jsme zodpovědní za věci, které k sobě připoutáme", "Když se necháme ochočit, jsme odsouzeni plakat"... moudrost dětství, hloupost dospělosti
Děti jsou nepopsané listy papíru, pro které je všechno nové, obyčejné věcí se zdají být zázračné, fantazie dotváří nedokonalost světa.
Pohled dítěte na ubohé dospělé trosky... alkoholika, bussinesmana, krále... a počínání všech je nanejvýš "důležité a nepostradatelné" a všichni nevidí dál než za hranice vlastní bubliny.
Pro malého prince byla skutečná hodnota jen v jedné ubohé růži. Proč by měla být výjimečná? Byla k nerozeznání od milionů jiných. Ale navzájem se nechali ochočit. Strávený čas a péče z ní udělaly jeho jedinou v celém vesmíru. Žádná není jako tahle květina.
Snad se k ní chtěla jeho duše dostat a k tomu potřeboval odhodit zátěž pozemského těla nebo možná pro tak čistou duši byl náš svět až přiliš hloupě dospělý.

9 17.02.2023

Když jsem se doslechla o této knize, tak jsen ji zkrátka musela mít, protože námêt se zdál vážně skvělý.
Když jsem však knihu pročítala, tak mě mírně zklamala. Chyběla jí dynamičnost, čekala jsem vášeň, milostné vzplanutí, soužení, sdílení emocí, ale takhle? Co to bylo to něco mezi nimi, viděla bych to spíše na velké pouto přátelství, které by mohl náš parašutista sdílet i s mužem, který by ho teoreticky v lese našel. Konec spád ale přeci jen nabere a vše se v dobré obrátí. Já tuto knihu zařadím spíš do lepšího průměru.

9 23.06.2020

"Moreauovy hroby" "Moreauovy mrtvoly"
V každém člověku číhá zvíře, které tíhne ke své primitivní podstatě.
Doslova hmatatelná bolest operovaných zvířat, šílenství, které ze zvířecích lidí čišelo. I vy se budete trochu bát při té představě ... je tma, nemáte zbraň, kolem vás je divoký prales a zcela určitě vás právě teď něco pozoruje.
Moreaua chtěl dokázat něco fantastického, ztvořit člověka, nehledě na zvrácenou brutalitu jeho pokusů. Ale i když bylo jeho dílo téměř dokonalé, nikdy to nevydrželo. Zvířata se pomalu rozpomínala na svou skutečnou podstatu a ač navždy zmrzačená se duchem vracela ke kořenům.
Člověk se nikdy nestane stvořitelem a bylo jasné, že ďábelské dílo nakonec Moreaua přeroste. Nastává boj o vlastní život.

8 17.02.2023

Nějak nevím, co si mám myslet. Asi jsem prostě očekávala víc. Pravděpodovnost přežití v koncentračních táborech byla dosti mizivá, ale v knize je všechno vylíčeno s takovou lehkostí bez stopy krutosti. Chyběly tu emoce, které by knize určitě prospěly.

8 30.10.2019

Klidné časy jsou u konce.

V české kotlině se množí stoupenci jednoho velkého člověka, snící o vytvoření společného ráje na zemi, kde všechno bude všech a nebude třeba králů ani násilí. K tomu je však potřeba smýt satanovo sémně krví.

Hynek Tas z Boru odchází z panských služeb, je nucen se oženit s Markétou z Blatce a na tvrzi Vlkov začít nový život.
Klid mu ale není přán, fanatická svatá horečka se rozmohla i na jeho panství a zanícení kazatelé bouří sedláky proti Tasovi s vidinou přestat pracovat, obdělávat pole, sít a sklízet a jen očekávat příchod spasitele.

V tomto díle zároveň můžeme nejvíce nahlédnout do Hynkova soukromí i citů. Kdy si k sobě s Markétou hledají cestu a každého to táhne vlastně jinam. Hynek myslí na děvečku Ulriku a Markéta na svého rytíře.
Přesto se jejich cesty spojí.

Tas je mezi dvěma mlýnskými kameny, svou rodinou a pocitem povinnosti vůči králi. Jeho nepřítomnost na Vlkově dává příležitost Hynkovým nepřátelům a cena je vysoká.

Tas neuhájil ani své blízké ani krále, téměř ani vlastní život. Pomoc přichází ta nejvíc nepravděpodobná, vlčice, kterou Hynek kdysi zachránil z pasti a krmil. Vlčice Šedá mu oplácí stejně a nosí mu kořist jako svému mláděti. A neopouští ho, ani když je již zdráv.

Ti kdo Tasovi tak uškodili nemohli čekat nic jiného než krutou pomstu, ta taky přichází a Tas si bere zpět aspoň to málo, co zbylo s vidinou, že jeho další cesta teprve začíná...

7 04.05.2024

Film se mi líbil, atak jsem si řekla, proč nezkusit i knihu. Už chápu, proč Pomejeho tak dostala, že ji prostě musel natočit. Bohužel byl limitován penězi a své udělalo, že stůj, co stůj chtěl obsadit do hlavních rolí sebe a svou tehdejší partnetku Kuklovou. Možná by prospělo filmu, kdyby se více držel knihy. Ve filmu vidíme Charlottu stále na pobřeží u moře a téměř veškeré dialogy se odehrávají tam. Na knize jsem si užívala to, jak si k sobě Charlotta a Filip hledají cestu, jezdí společně na koni, on ji učí, jak se má chovat ke zvířatům včetně jeho ďábelsky velkých psů a já společně s nimi prozkoumávala panství, lesy, vesnice, kostelík a zahrady plné vonících květin. S tím se ve filmu nesetkáte. I Charlotta sama o sobě je jiná než v knize, Raul si ji vybral přeci pro její andělsky nevinné vzezření, blonďatá dívenka z kláštera s modrýma očima, ale Kuklová je přesný opak, jako herečku ji mám moc ráda, ale sem se nehodila.
Knihu si ale užijete na 100%, kdo viděl film asi zná cca průběh děje, ale i tak jsem na to chvílemi zapomínala a nezbývalo mi nic než žasnout nad tím, jak je kniha úplně jiná než film. Do Filipa se zamilovat nebylo vůbec těžké, ach jak jsem Charlottě záviděla.
Nechybí napětí, akce ani romantika, tak přijďte se také zamilovat na panství Mornay.

7 21.07.2020

Mně se kniha líbila. Byla nabitá historickými fakty, že jsem se občas ztratila, ale v průběhu děje si všechny postavy zapamatujete. Nelíbilo se mi jen, když už se rozeběhla nějaká zápletka, tak to najednou autorka přerušila a už se k tomu nevracela. Chvílemi mě unavovalo nekonečné popisování ozbrojených potyček, přepadení a obléhání, ikdyby jich tam byla polovina, tak je to hodně. Jsem ráda, že se ale v knize objevila bitva na Moravském poli, kde padl velký král, hráz a naděje. Pak přišly z Branibor velmi temné písně, olupování, rabování, mor a chaos. Je hrozné pomyšlení, že v dnešní době, kdy máme všeho dostatek, ale přijde čas, kdy z pultu zmizí kvasnice a lidi jsou v ten moment jako šílenci a vykupují je ve velkém, ale tady v knize se přenesete do doby, kdy lid věděl, co je to nouze. Jako nejhrůznější příklady, které kniha uváděla, bylo, kdy matka nakrmila svých pět dětí též svým právě narozeným miminkem, aby jim dala aspoň nějakou šanci. Nebo jak hladem pološílení žebráci vyhledávali jediné maso, kterého byly ulice plné, mrtvá těla na kárách, na nichž jich každým dnem přibylo, ale také ubylo. To byl skutečný hlad a strádání. Kdo by se mohl na královnu zlobit, když v časech největší nouze našla útěchu v náruči krásného zrádného rytíře zelené růže, Záviše. Ale za celých 592 stran, ač se mu věnovalo nejvíce prostoru, jsem si ho ale nedokázala zamilovat. Byl příliš krásný, neporazitelný, dokonalý, zároveň však sobecký, namyšlený a myslel hlavně na zájmy vlastního rodu, ne na zájmy koruny. Naopak jsem si velmi oblíbila vévodu Mikuláše, bylo mi ho velmi líto, když se mu nad tělem jeho vlastního otce začali pošklebovat, a to jen proto že to byl pouze levoboček legitimizovaný jen napůl. Možná by se mu Moravské pole mohlo zdát jako jen hrozná noční můra, to se ale nikdy nemohlo podařit, navždy mu to připomínala ošklivě zlomená ruka, která o sobě dávala často vědět. Věděl dobře, komu vděčí za pád říše, na jejíž mršině si naši sousedé vystavěli impérium. Bylo hezké číst, že to byl právě on, kdo ukončil život krásného rytíře. Mikuláš se dočkal vytoužené pomsty a vítkovská éra tím pohasla.

7 27.06.2020

Narrenturm, věž bláznů, které říkáme svět náš vezdejší.

A v tomhle blázinci se setkávají učenci, filozofové, žebráci, boháči, sedláci, králové, studenti, rytíři a blázni. Zrovna tak zde může být lidská hloupost uctívána a moudrost vysmívána, může být špatně pochopena a přetvořena v hloupost a z hlouposti se ve správný čas stává moudrá pravda.... zkrátka Narrenturm.

A v tomto šíleném světě žije i Reinmar z Bělavy, mizerný čaroděj a ještě mizernější válečník. A ke všemu při své hře na zamilovaného trubadúra se dostává do nemalých potíží a dál už se mu to sype. Smůla se mu lepí na paty čím dál víc a časem mu připisují automaticky i zločiny, ke kterým přišel jako slepý k houslím. Jdou po něm dvě uražené rodiny, inkvizice, poslové světské spravedlnosti a oddíl černých rytířů volajících: Adsumus!

Během tohoto divokého honu na svou osobu Reinmar získává i skutečné přátele Šarleje a Samsona a taktéž nachází i novou lásku Nicolettu Zlatovlasou. Spolu jsou vrženi do víru potíží, pomluv a pronásledování.

Kniha je chvílemi až moc rozvláčná a popisná způsobem, kdy se zdá, že se autor tak trochu chlubí svými znalostmi latinských středověkých a antických spisů, přičemž pro knihu tyto pasáže nemají žádný význam a čtenář ve velké většině neví, o čem je řeč.

Všehovšudy je ale děj napínavý, že mu rádi odpustíme drobné nedostatky a já osobně se už nemůžu dočkat pokračování.

6 13.09.2024

(SPOILER) Když už jsem unavená z marných pokusů některých spisovatelů, pak je čas na romány od paní Körnerové.
Hodina po půlnoci nás zavádí do mého milovaného prostředí....napoleonské Francie.
Příběh je rozdělen do dvou částí. Přičemž v prvním sledujeme osudy ještě dětsky naivní Fabieny, která zasněně pokukuje po mladém husarském důstojníkovi a při tom netuší, že místo v Julienově srdci si majetnicky zabrala její krásná macecha. Fabiena je přitom vtažená do víru intrik a pomalu zjišťuje, že úplně nemůže důvěřovat nikomu a že Mathylda možná není jediná, kdo by si ji přál vidět mrtvou. Pravda ale nakonec vypluje na povrch a prozření se dočká nejen Fabiena ale také Julien, který pochopí, že svůj čas a lásku věnoval marně člověku, který by ho v zájmu zachování vlastní pověsti nechal ležet zraněného na zemi, aby tam počkal na smrt. Své city k Fabieně pochopí příliš pozdě, ale i tak si oba přísahají, že je válka nerozdělí a jeden druhého najdou.
Po požáru v domě Na Lukách už pro Fabienu přestává být v Paříži místo a rozhodne se odejít na zámeček na malou venkovskou usedlost Saint Simon, který byl jejím dědictvím po matce. Zde začíná druhá část knihy, která je dle mého názoru zajímavější. Sledujeme v ní, jak se z Fabieny stává dospělá a rozumná paní domu, která do teď neměla žádné povinnosti a najednou na jejích bedrech spočívala tíha osudu celého panství a jejich obyvatel. A přitom stále vysílala své vzpomínky daleko na východ za Julienem táhnoucím do Ruska. Zdálo se, že není jejím osudem, aby byly jeji podlitby vyslyšeny, protože sám Julienův nejlepší přítel jí osobně přišel předat jeho šavli jako důkaz o skonu a přidal k tomu upřímnou kondolenci. Nelhal skutečně viděl, jak Julien padl poté, co mu jeden z kozáků v boji rozťal hlavu, ale opět není všechno tak, jak se zdá. Piemonťan z Julienova oddílu odmítl svého kapitána opustit a dal si za osobní cíl, že Julien přežije. Ještě s další hrstkou husarů přečkali zimu u několika ruských žen v malé vesnici uprostřed lesa. Až když nastala obleva a Julien byl schopný návratu, přišel čas zamířit na západ do Francie.
O co horší bylo Julienovo zklamání, když se po tom všem dozvěděl, že na něj Fabiena nepočkala a rozhodla svůj osud spojit s rodinným přítelem Alainem Chabotem. Už do jejího života nepatřil a po návratu z fronty se rozhodl, že bude lepší, když pro Fabienu zůstane mrtvý. A znovu není nic, jak se může zdát! A Julien o tom bude přesvědčen, když je ustupující francouzská armáda zatlačena až do nitra vlastní země a Julien ve snaze zachránit život svého zraněného přítele Piemonťana musí požádat o pomoc obyvatele zámečku v Saint Simon, přičemž setkání s Fabienou je nevyhnutelné. Julien se dozvídá pravdu, Fabiena na něj skutečně počkala a vše ostatní bylo jen zamotané klubko intrik. Oba si vyznají své city a Julien žádá Fabienu o ruku, poté spolu stráví noc a následně Julien v zájmu vlastní cti a svědomí odjíždí pomoci císařskému pluku při závěrečných bojích, přičemž Napoleonův nezdar byl nevyhnutelný. Po pádu císařství se Julien vrací k Fabieně do Saint Simon, aby spolu začali nový život. S nástupem Bourbonů se do vlasti začala vracet stará šlechta a zabavené majetky se v restituci vracely. I Julien zjistil, že má nárok na titul a majetek, který by mu a Fabieně otevřel novou cestu. Julien byl totiž levoboček jistého markýze, který ho ale ještě za života legitimizoval a v závěti mu vše odkázal. Po pádu Bastily však markýz skončil pod gilotynou a jeho majetek spadl do rukou těch, co si jeho smrt přáli. Teď přišel čas vše získat zpět, Julien se mezitím ujal správy panství v Saint Simon a společně s Fabienou čekají dítě. Jiskra vášně je také zažehnuta mezi Piemonťanem a Fabieninou přítelkyní, je mezi nimi ale příliš velký společenský rozdíl. Piemonťan byl pouhý sedlák původem z Itálie a nic jiného neměl, Julien mu slibuje pomoc v podobě místa správce na jednom z panství, které má Julienovi v restituci spadnout do klína.
Bývalý starosta Saint Simon, který za času císařství získal veškerý markýzův majetek, ještě zkusil rozsudek soudu zvrátit ještě dřív, než bude vyřčen. Poslal na Juliena a jeho přátelé nájemné vrahy, neuspěje, protože na poslední chvíli zasáhne Fabiena s Alainem Chabotem, který se pro ni obětuje a zachytí kulku, která byla určena Fabieně. Zplatil tak všechny intriky, kterými chtěl zmařit jejich štěstí.
Velmi příjemné čtení, dávám čtyři hvězdičky.

6 19.09.2021

Tak tohle opravdu ne. Vzhledem k vysokému počtu kladných hodnocení jsem čekala něco jako knihu Dopisy, které nikdo nečetl, ale na knize nadchne snad jen obálka. Děj se vleče a už seznámení Alexandra a Taťány je spíše úsměvné. Alexandr i jeho slizský přítel po Taťáně i přes její nedostačující krásu vedle své půvabné sestry doslova slintají, tak takhle to vážně nechodí. Alexandr je zase pravý hrdina Sovětského svazu, který ale jak jinak neuznává jeho zaběhlá pravidla. Je samozřejmě zcela neodolatelný po všech stránkách. I autorce její dílo asi začalo připadat jako pohádka (samozřejmě až na váléčné chvilky), a tak se nejspíš snažila z ní udělat opravdu knihu pro dospělé a zaplácla ji až nechutně podrobnými erotickými pasážemi, bez toho by sice nebyl tento druh literatury, ale nic se nemá přehánět. Tím ve mně autorka pohřbila i poslední zbytek naděje, že bych knihu dočetla až do úplného konce.

6 08.11.2019

Jak se národní obrození oprudilo? Myslím, že tuším, protože po dočtení mám podobný pocit.

Mohla to být tak dobrá kniha, čtenář dostal peprné špičkování českých obrozenců, zakázanou lásku, esenci doby.
Krása tkvěla až do půlky knihy v její jednoduchosti, jenže autorka chtěla epickou zápletku s ještě dramatičtějším vyvrcholením, ale vzala to za špatný konec. Všechno bylo překombinované, postavy se staly plochými a ty jejich citečky ještě víc. Všechno se začalo svažovat k honbě za vrahem, jenže světe div se konec nedával smysl, tak jako spousta scén. (Nejvíc ulítlý okamžik je ovšem, když Havlíček strčí palici pod gilotinu a myslí si, že se o jeho krk snad ostří zastaví a jeho milenku to zachrání)

Druhému dílů ale dám šanci, protože i tato nezdařená věc měla nakročeno k potenciálu, který možná autorka u druhého dílu vykřesá.

5 10.11.2024