Morana107 komentáře u knih
Jak se národní obrození oprudilo? Myslím, že tuším, protože po dočtení mám podobný pocit.
Mohla to být tak dobrá kniha, čtenář dostal peprné špičkování českých obrozenců, zakázanou lásku, esenci doby.
Krása tkvěla až do půlky knihy v její jednoduchosti, jenže autorka chtěla epickou zápletku s ještě dramatičtějším vyvrcholením, ale vzala to za špatný konec. Všechno bylo překombinované, postavy se staly plochými a ty jejich citečky ještě víc. Všechno se začalo svažovat k honbě za vrahem, jenže světe div se konec nedával smysl, tak jako spousta scén. (Nejvíc ulítlý okamžik je ovšem, když Havlíček strčí palici pod gilotinu a myslí si, že se o jeho krk snad ostří zastaví a jeho milenku to zachrání)
Druhému dílů ale dám šanci, protože i tato nezdařená věc měla nakročeno k potenciálu, který možná autorka u druhého dílu vykřesá.
A lux perpetua svítí na cestu ve věčné temnotě... i když té tmy je povážlivě více
Reynevan, husitský zaklínač, zápasí s osudem i s časem, ale obojí je nad jeho síly, osud a čas nás vždycky dostihnou a pokud se budeme zdráhat je přijmout, smetou nás z šachovnice dějin.
S Raynevanem jsme prošli pěkný kus cesty, z naivního studenta se stal válečníkem a mágem.
Ale naivita mu zůstala stále, věřil v ideály, v moc přátelství, v lásku, ve výhru světla.
A postupně ztrácí vše.
Pomurník mu lásku vyrve z rukou vskutku brutálně, plamínek života jeho přítele sfoukla jediná kulka a jemu nezbývá než plakat nad těly svých drahých, které mu není dáno ani pomstít. Upíná se k boji ve jménu kalicha a vítězství světla, kvůli kterému si namočil ruce do krve.
Ale vznešené ideje s naším tolik prchlivým a zrádným světem mají jen málo společného a Raynevan náhle ztrácí i jednu z posledních smyslů života. Při holení tupě zírá na svoje žíly a pláče u toho jako chlapec.
Rod Bělavů si ale přece jen jde pro pomstu, avšak atentátníkem není Raynevan...
Dojemnou postavou celé série je bezesporu Elenče, tak hodná a Raynevanem tak přehlížená Elenče.
A ta je do něj přitom tolik zamilovaná a vzhlíží k němu jako ke svému vílímu králi.
Její přání byla vyslyšena a Raynevan se zjevuje na Elenčině prahu.
Snad i on ví, že tato křehká dívka pro něj může být novým důvodem žít a zase se smát.
Náš nepoučitelný Reinmar už není zas tak nepoučitelný. Rozhodně v tom umí chodit lépe než v prvním díle.
Inkvizice, církev a mocní na něj mají spadeno, chtějí ho vidět hořet, jenže Reinmar dávno není ten studentík, který byl snad až směšně jednoduché sousto, stal se tím, z čeho byl viněn, z opakované lži se stala pravda, přidal se k herezi a jeho duši církev exkomunikovala. Jenže mu to mohlo pramálo vadit, teď stál na husitské straně, nebezpečná hra, pravda, jenže to má velkou výhodu... Reinmar už proti mocným není sám, za jeho zády stojí kromě jeho věrných přátel Samsona se Šarlejem i přední hejtmani kalicha.
Reinmar mezitím musí zkusit získat pomoc pro Samsona, aby našel svůj vesmír. Vypadá to však, že obr poznal kouzlo lidské lásky a plány o odchodu se tím značně kříží. Rainmar má také milou, statečnou Nicolettu, o které soudí, že mu možná povila syna... jsou to jen klevety? To musí teprve zjistit. Je však potřeba uzavřít i minulost, konkrétně děsivé záležitosti ohledně Adély Sterza, a Reinmar přísahá krutou pomstu.
V patách má při tom Pomurnika, jeho černé jezdce a mnoho šedých eminencí v tajných službách a před těmi všemi se bude muset pokusit svou Nicolettu ochránit.
Nyní již pojďme společně vstříc k Lux perpetua - světlu věčnému.
Narrenturm, věž bláznů, které říkáme svět náš vezdejší.
A v tomhle blázinci se setkávají učenci, filozofové, žebráci, boháči, sedláci, králové, studenti, rytíři a blázni. Zrovna tak zde může být lidská hloupost uctívána a moudrost vysmívána, může být špatně pochopena a přetvořena v hloupost a z hlouposti se ve správný čas stává moudrá pravda.... zkrátka Narrenturm.
A v tomto šíleném světě žije i Reinmar z Bělavy, mizerný čaroděj a ještě mizernější válečník. A ke všemu při své hře na zamilovaného trubadúra se dostává do nemalých potíží a dál už se mu to sype. Smůla se mu lepí na paty čím dál víc a časem mu připisují automaticky i zločiny, ke kterým přišel jako slepý k houslím. Jdou po něm dvě uražené rodiny, inkvizice, poslové světské spravedlnosti a oddíl černých rytířů volajících: Adsumus!
Během tohoto divokého honu na svou osobu Reinmar získává i skutečné přátele Šarleje a Samsona a taktéž nachází i novou lásku Nicolettu Zlatovlasou. Spolu jsou vrženi do víru potíží, pomluv a pronásledování.
Kniha je chvílemi až moc rozvláčná a popisná způsobem, kdy se zdá, že se autor tak trochu chlubí svými znalostmi latinských středověkých a antických spisů, přičemž pro knihu tyto pasáže nemají žádný význam a čtenář ve velké většině neví, o čem je řeč.
Všehovšudy je ale děj napínavý, že mu rádi odpustíme drobné nedostatky a já osobně se už nemůžu dočkat pokračování.
Nesdílím nadšení většiny čtenářů.
Je to jednak tím, že jsem podlehla temné aureole Lestata v podání Toma Cruise. Byl to hajzlík a ďábel, zároveň v něm však bylo i něco jemného, co jeho hříchy očišťovalo a ženská srdce tím pookřávala.
Ale tenhle klouček je co? Vlastně ať jsem se snažila sebevíc, nepochopila jsem ho. V jednu chvíli svatý jelimánek, co nenávidí toho ďábla, co mu přišel vysát krev, ale ve chvíli druhé svého vraha bezmezně miluje a truchlí nad jeho odchodem. Lestat ani vlastní změnu nijak neřeší, prostě si teď zalezu do hrobky a co? Proč by to mělo vadit?....
Další otravná záležitost je jeho neustálé vzdychání nad láskou k Nicholasovi, Lestat vlastně vůbec neřeší svou bisexualitu, proč taky? Jsme jen v 18. století a společnost to naprosto miluje. Tím si chlapec hlavinku tížit nebude, pojďme raději fňukat nad hrůzou toho, že jednoho dne umřeme.
Po přetvoření své matky to začne být ještě zvrácenější, on o ní uvažuje jako o milence!
Spolu chodí po ulicích Paříže a kosí lidi po desítkách bez jakékoliv lítosti, jako když zamačkáváte červy.
Příběh je dál neskutečně nudný, Lestat se s matkou vzbudí a společně jdou sosat človíčky na ulici, vrátí se, zaklapnou rakev, usnou a zas znova.
Text ještě ke všemu je z větší části jen popisný... nekonečně popisný. Dva řádky přímé řeči a už zase pojďme přemýšlet nad nesmrtelností chrousta.
Je mi líto, chtěla jsem se dozvědět, kdo byl Lestat de Lioncourt před filmovým příběhem, ale tento kluk není TEN Lestat, kterého jsem poznala ve snímku Neila Jordana.
Snažila jsem se dočíst, nicméně to nejde, hlavní hrdina ztratil všechny moje sympatie.
Příběh není ničím originální, motanice všeho a ničeho, ani upíří svět není pro čtenáře nikterak atraktivní.
Vztah dvou hlavních aktérů je samozřejmě lákadlo číslo 1, nicméně chemie mezi nimi není natolik vyladěná, aby mohla přebít pokulhávající děj sestávající z chaotických popisů sebevražedných úkolů vykonaných pro Bohyni.
Konec bortí celou představu, kterou jsme si během celého děje o Raihnovi vybudovali, a pukají nejedna srdce.
Přesto musí stačit pro hodnocení dvě hvězdy.
Českého Ramba ohlodává zub času, ještě ale zdaleka nepatří do starého železa.
Tentokrát se musí vypořádat s novými nepřáteli v podobě ctihodných konšelů městských, ti neváhají mu vzít to nejdražší. Tas se však musí vzchopit a pomsta už vrahy pomalu obchází. Nejdříve však Hynek hledá ztracený klid v lesích u své vlčice, vrací se silnější než kdy dřív. Po boku má i svého syna, jenž se ukáže být otci důstojným nástupcem.
Společně si jdou pro odplatu.
České hry o trůny
Střet dvou tajemných světů, jedna plná bázně, pokory a svatého ticha ve jménu kříže, druhá přímo jiskří tajemnou energií, živočišností, touhou a ozvěnou našich předků a jejich bohů.
Přemyslova krev by logicky měla být o dědicích Přemyslova stolce a ona jim opravdu velká většina příběhu věnována je, přesto si srdce čtenáře získají spíš postavy vedlejší. Proč? Oldřich je Kazisvět VI. z boží vůle král, Jaromír zas slaboch a z Břetislava ta křesťanská svatost přímo odkapává.
Přemyslův rod si však svou pozicí na stolci nemůže být jist, těch, co by chtělo zaujmout jejich pozici bylo mnoho, ovšem nikdo neoplýval takovou mocí jako Vršovci.
Hrdý medvědí rod s muži tesanými z velmi tvrdého kamene, jeden z nich by se však od svých bratrů nemohl lišit víc.
Velesův vnuk, Svarogův žrec a Vesnin milenec, Hněvsa Vršovic. Přeze všechna protivenství vždy pln nakažlivé radosti ze života a jeho darů, narozdíl od jeho bratrů byl vždy dvorný k ženám, které mu při pohledu na jeho zářivou podobu a ohnivou kštici padaly k nohám. Nikdy se nebál intrik ani zrady, pokud si to žádaly okolnosti, nezapomínal však na své závazky a věděl, kde má hranice.
Svému úhlavnímu nepříteli Jaromírovi vzal vše, zbavil ho mužství, z jeho ženy udělal svou, syna vychoval k obrazu svému a to jeho si Hovora představí, když se řekne otec, a jako třešinku na dortu mu uzme i svobodu.
Hněvsův konec je vskutku velkolepý, svůj vlastní život položil na oltář tomu, zač brojil celý život, a nutno říct, že jsem jeho odchod opravdu obrečela, nicméně
jeho vlastnosti i tvář pokračují v synovi, kterého mu dala Jaromírova žena.
Plamínek staré víry dohořívá jen zdánlivě a na božištích dál planou vatry. A s touto knihou znenadání znovu doutnají dávno vyhaslá ohniště, ohniště zapomenutých časů, příběhů a životů.
Přijměte pozvání na český dvůr, který byl nejspíš úplně jiný, než jak jsme slýchali na hodinách dějepisu.
(SPOILER) Svaté šílenství v Čechách vrcholí, Hus by zaplakal, kdyby viděl, jak se jeho děti ve víře odchýlily od jeho odkazu.
Tihle snílci toulající se krajem nachází obživu kromě vykrádání vesnic a různých panství i v přepadání karavan dovážející vzácné látky, zbraně, šperky, ale především potraviny jako nedostávající se sůl, med a víno. Tyhle karavany bylo potřeba chránit a kdo jiný by se měl takového úkolu zhostit než náš hrdina Tas.
Sám, v ač neklidných časech, zažívá konečně šťastné chvíle. Markétina pomatená mysl mu vyhovuje, jelikož její cit a důvěra k němu byly v jejím stavu neotřesitelné. Ke všemu byla opět v očekávání a on ji střežil jako vzácný klenot. Mladý Hynek se ujímá Blatce a Tas v něm získává nástupce.
Nepřátelé si ovšem znovu počkali na Tasovu nepřítomnost, ale tentokrát se nájezdníci vyhnuli Vlkovu obloukem a vyhlídli si snadno vyplenitelný Blatec.
Tasův syn je nezvěstný a Tas zuří, vypátrat viníka není žádný problém a trest je tentokrát neúprosný, hoří bez lítosti celý statek i se ženami a dětmi, které se nevzdaly. Samotné zemánky stíhá speciální osud, který jim Tas přichystal. Přímo před Vlkovem jsou nabodnuti na kůly, ten hrůzný pohled probírá ze zastřeného snu i Markétu. Tasovi je jasné, že tentokrát ji ztratil nadobro.
Při dalším provázení karavan přichází i o Vlkov, který byl přepsán na jiného majitele. Tas náhle nemá ženu, domov, syna i Šedá někam zmizela.
Nevzdává se, dál vodí karavany a nachází novou lásku v krasné Matyldě. Markétin čas se mezitím chýlí ke konci a chce, aby Tas o jejich dceru pečoval. Je opravdu srdcervoucí, jak se ten tvrdý Tas bojí, aby neupustil ten křehký uzlíček, který si Markéta přeje, aby si pochoval. On přísahá, že svou dceru bude vždy milovat a ani by ho nenapadlo zpochybnit, že by nebyla jeho.
Svého syna nachází zuboženého a
rozehrává smělou partii s Rožmberkem, který padá do své vlastní pasti, je zatlačen do kouta podepsanými glejty i Tasovými vojáky. Nemá, kam couvnout, vrací Tasovi dceru i Vlkov.
Klidné časy tím ale rozhodně nezačínají...
Klidné časy jsou u konce.
V české kotlině se množí stoupenci jednoho velkého člověka, snící o vytvoření společného ráje na zemi, kde všechno bude všech a nebude třeba králů ani násilí. K tomu je však potřeba smýt satanovo sémně krví.
Hynek Tas z Boru odchází z panských služeb, je nucen se oženit s Markétou z Blatce a na tvrzi Vlkov začít nový život.
Klid mu ale není přán, fanatická svatá horečka se rozmohla i na jeho panství a zanícení kazatelé bouří sedláky proti Tasovi s vidinou přestat pracovat, obdělávat pole, sít a sklízet a jen očekávat příchod spasitele.
V tomto díle zároveň můžeme nejvíce nahlédnout do Hynkova soukromí i citů. Kdy si k sobě s Markétou hledají cestu a každého to táhne vlastně jinam. Hynek myslí na děvečku Ulriku a Markéta na svého rytíře.
Přesto se jejich cesty spojí.
Tas je mezi dvěma mlýnskými kameny, svou rodinou a pocitem povinnosti vůči králi. Jeho nepřítomnost na Vlkově dává příležitost Hynkovým nepřátelům a cena je vysoká.
Tas neuhájil ani své blízké ani krále, téměř ani vlastní život. Pomoc přichází ta nejvíc nepravděpodobná, vlčice, kterou Hynek kdysi zachránil z pasti a krmil. Vlčice Šedá mu oplácí stejně a nosí mu kořist jako svému mláděti. A neopouští ho, ani když je již zdráv.
Ti kdo Tasovi tak uškodili nemohli čekat nic jiného než krutou pomstu, ta taky přichází a Tas si bere zpět aspoň to málo, co zbylo s vidinou, že jeho další cesta teprve začíná...
Zelený baret, Hynek Tas z Boru
aneb John J. Rambo:)
Tas, žoldák speciální jednotky z Castello Nuovo, kde přežijí, jen ti nejlepší... jen silní. Ti jsou pak oblečeni do černé kůže a získají privilegium nosit tetování jestřába.
Tas očekává popravu, místo toho si však vysluhuje místo jako osobní strážce českého krále.
Václav IV. se baví, opíjí, chodí do lázní a Tas musí myslet i za něj. Večer mu pak náleží čtvrtý kout v králově ložnici, přičemž každý roh místnosti náleží jednomu psovi. Přesto jako jeden z mála se smí považovat za králova přítele.
Děj se nese poměrně líně, ale je opravdu sympatické, jak ten tvrdý a samotářský Hynek Tas z Boru miluje svá zvířata, muž, který ani neví, co je to cit, plakal nad tělem svého psa Césara a byl za to schopen rozpoutat hroznou osobní válku proti viníkům.
Z příběhu sálá energie starých pořádku, dvornosti, cti a odvahy železných rytířů.
(SPOILER) Tenounká knížka, nadupaný děj.
Obsah je samozřejmě znám, autor se ale i tak snažil pozměnit scény a přidat i něco navíc. Můžeme naslouchat toku Rambových myšlenek, což nám film nemůže dopřát. CO dostala víc prostoru a v knize se k Rambovi doslova duševně připoutala a bez jakéhokoliv slibu se z Ramba stal JEJÍ muž a ona přísahala smrt tomu, kdo na něj vztáhl ruku.
Rambo má však tvrdou slupku, jeho život je poznamenaný krví, vraždami a strachem. Už neví, jaké to je pustit si nějakého člověka k tělu, ale CO se pro něj stává křehkou výjimkou, ale city si připustil až příliš pozdě.
Pak už byl jen jediný smysl života... pomsta!
Museli zemřít, protože všichni ti vojáci měli v jeho očích kus viny na smrti jeho CO, jejíž tělo pohřbil v džungli mezi orchidejemi.
A ten muž plakal... ten zabiják a samotář plakal nad hrobem jedné z tisíců, ale pro něj tak důležité mrtvé.
I filmový konec je zachován, přesto to není nijak šťastný závěr, protože hrdina zůstává stále na samém okraji skutečného světa a je tam sám.
Kouzlo prvního dílu se vytratilo.
Hlavní hrdinka je stále protivná, z poměrně sympatické postavy vampýra Alexe udělal autor posedlého blázna, všechny příjemné postavy zůstaly ve Versailles a my zůstáváme na lodi jen s těmi otravnými s Johanou v čele.
Zápletka utahaná s pohadkovým námětem, kdy princezny plní tři úkoly. Jenže princ je psychopat, co nechává za sebou mrtvoly uchazeček o jeho ruku.
Johana pořád intrikuje, přitom ani nepostřehne, že při své aroganci se jí loď plánů začíná potápět.
Konec nijak negraduje, spíše vyšumí do ztracena.
Dvakrát do stejných proudů Dvora hurikánů nevstoupíš.
(SPOILER) Kniha je vždycky lepší než film.
Tentokrát ne!
Pokud bych neznala film, byla bych s příběhem nejspíš spokojená. Je to skvělý základ, na kterém se dá stavět, ale masterpiece z něho udělal až Sly. Podle něj film nepřinášel vůbec žádné poslání a měl pravdu. Hlavní hrdina si tuhle válku s policií prostě vyprovokovat přeje, aby mohl zase bojovat, zůstává za ním kupa mrtvých a nakonec leží s prostřelenou hlavou i on sám. Napínavé? To ano. Pointa? Utekla.
Sly chtěl odstoupit od smlouvy, když zjistil, jaký bídný konec bude Rambo mít.
Zatlačilo se na režii a všechny ty lidi kolem, kteří nakonec souhlasili s úpravou děje.
Sly si nastudoval příběhy skutečných veteránů z Vietnamu a střípky jejich tragédie propůjčil své postavě.
Rambo je vržen do světa, kam už nepatří a kde ho nechtějí. Jen on, trauma a stesk po mrtvých kamarádech. Zkříží mu cestu Teasle a tentokrát Rambo není ten drzý provokatér, co si přál novou válku. Stává se obětí systému a krutosti tamější policie. Díky knize lze lépe pochopit Rambovo přehnané chování na policejní stanici. Tu změť panických myšlenek nám ve filmu ani skvělý Stallonův výkon nemůže prozradit. Náhle víme, jak ho děsila mokrá podlaha, ztísněný prostor, mříže, kolikrát denně ho ve Vietnamu mučili v podobné díře. A pak si přijdou strážníci s žiletkou, nůžkami a... to už je moc. Zkrat. Panika. Útěk.
A tady nastává zásadní odchylka. Filmový Rambo chtěl už jen klid, od všeho toho mučení a šikany, dostat se odtamtud rychle pryč, přerazí pár čelistí a nosních přepážek a je na svobodě. V knize popadne břitvu a rozpáře hned první oběť.
Rambo, kterého známe, ví, že má navrch, jenže jeho nepřátele to nevědí, vzdává se, než se všechno ještě zhorší, jenže víme, že policie tím pohrdne a chce jeho život.
Jeho krev tekla první!
Kniha žádný tak rozumný pohled nenabídne, Rambo si užívá vír boje a jeho hlava křičí jen... zabij, zabij, zabij!
A tak zabíjí, pokosí bezpáteřně všechny policisty až na Teasla, připomíná to trochu až počítačovou hru. Rambo v podání Slye nikoho úmyslně neusmrtí, pouze zraní, výhrůžka, jaký kousek je dělil od smrti, posloužila stejně dobře, jako kdyby se jich zbavil nadobro.
Avšak Teasla to nezastaví, jenže v knize má motiv lepší, pomstít se za své druhy. A hlavně dokázat, že on je lepší veterán. Oba přece byli vojáci.
Při konečném pokusném promítání vyplynulo riziko, že pokud Rambo zemře, mohlo by to zvýšit procento sebevražd u válečných navrátilců. Sly se zaangažoval, aby ho odvedl v poutech jeho velitel, který mu byl otcem, on odpouští a smiřuje se se světem.
Protože když by tomu tak nebylo, co pak? Jaké poslání by zůstávalo pro ty, co se vrátili z pekla a teď s tím museli žít? Že už v tomhle světě pro ně není místo? Že jediné řešení je smrt?
Ne, filmový Rambo jim dal NADĚJI!
Krásné.
Je to více než z poloviny fikce. V reálném životě se cesty židovky a nacisty rozdělily hned po válce.
Autorka ale chtěla dát knize vyšší princip a čtenáři hezký konec. Všechno je ale takové moc jednoduché, z tohohle pohledu to zní, že vlastně nebylo obtížné v koncentračním táboře přežít, realita v knize musela ustoupit milostnému ději.
Všehovšudy jsem jim ale fandila a Franze si nešlo nezamilovat
Doporučuji jako oddechovku.
Zapůjčená jména, zapůjčená místa.
Knížečka bez poselství. Pohádka o dvou stejnojmených princeznách, bez napětí, nevěřila jsem ty citečky ani jedné postavě.
Nejvíce se autorce povedla Princezna veronská, tohle je ale typ knihy, kdy chce autorka napsat knihu, ikdyž nemá zrovna múzu, tak splácá páté přes deváté.
Nezaujalo.
Průměrná detektivka, která měla ambice na příběh zakázané lásky na palubě lodi plné démonů. Autor si tady nejspíš ale kompenzuje své chlapecké sny o tom, jak by měl vypadat pořádný chlap, a proto hlavní hrdina Arent je skutečný obr, který rozdává rány jak Old Shatterhand. Všechno ostatní je poměrně chaotické a komplikované, přičemž autor sice sám ví, kam míří, ale čtenář to vědět nemůže, takže mu většina knihy nedává smysl a vysvětlení, trochu přitažené za vlasy, přichází až na úplném závěru. Kdy láska překoná vše a spravedlnost zvítězí. Prostě taková směska všeho a ničeho. Tři hvězdičky stačí.
Napětím nabitý příběh, ale kouzlo vampýrské Francie ustupuje do pozadí.
Oproti prvnímu dílu kvalita šla dolů, ale to je pouze můj subjektivní pohled. Hlavní hrdinka je psychopatka stále a hřebíček do rakve vrážejí hordy poskakujících ghúlů. Romantická linka chybí. A královna zázraků je sice zajímavá, ale mnoho z ní v knize není. Zkrátka v knize je od všeho moc a vlastně nic. Nejpodařenější mysteriózní prvek bylo Oko neviňátek na tajemném hřbtově věštíc budoucnost.
Každopádně na další díl si ráda počkám.
Körnerová je prostě sázka na jistotu!
Jistě z jejího pera vzešly i paradnější tituly, ale pořád je to pecka. Máme tu autorčin často se opakující vzorec, kdy po hlavní hrdince jde záhadný vrah, který se vynoří z těch nejméně předvídatelných míst.
Jako vždy je slečna křehká a zdvořilá, kdežto její protějšek má hodně tvrdou slupku. Možná tentokrát byl pán ze Zhoře až moc velký morous.
Každopádně je to skvělá oddechovka v kulisách východočeských lesů, zřícenin, moru, staré rodové šlechty i loupeživých band.
Doporučuji!
Delikátní, nepřemrštěné, temně svůdné!
Opravdu skvělým bonusem je, že vampýrský svět není vycucaný z prstu, ale odehrává se na pozadí skutečné novověké mapy Evropy.
Dvůr Ludvíka, krále Francie, je tak jako jeho obyvatelé smrtelně krásný. Nenajdete zde žádné přemrštěné prvky fantasy, kdy si říkáte, tak tohle už je moc velká fantasmagorie se zelenými, modrými, červenými, barevnými lidmi. Ke všemu samotná Francie dává celému náboj vznešenosti, se svým zámkem, dvorem i jazykem.
Jednu hvězdu paradoxně ubírám kvůli hlavní hrdince. Pardon, ale proč musí být hlavní postava fantasy knih pokaždé bezpáteřní psychopatka, která si myslí, že může v rámci své osobní pomsty zničit životy všech ostatních? I láska pro ni byl jen prostředek pro získání kontroly nad situací. Až mi bylo líto mladého svůdného vampýra Alexandra a studenta Tristana, že je jen tahala za nos. Zdradila všechny své přátele, vraždila nevinné a podvedla tohu nejbezbranějšího tvorečka ve Velké jízdárně.
Každopádně je tu nálož tajemství, historických kulis a pokušení, dvůr Temnoty už čeká a bude se vám líbit!