Morana107 komentáře u knih

(SPOILER) !!!POZOR SPOILERY!!!
Naprosto chápu, proč se druhý díl těší o tolik větší popularitě. Vztah mezi Jude a Cardanem dostává na obrátkách. Krutý princ byl úžasný v nápaditosti školy magie, která jako by vypadla z dětských snů, ale Cardana můžeme hodnotit čistě povrchně z pohledu předpojaté Jude a jejich vztah je naznačen téměř až v závěru.
Druhý díl nutí hlavní hrdiny mentálně dospět, tedy za mě kromě Jude, která si pořád jede svoje a myslí si, že ví všechno. Nutí dělat Cardana ne vždy správná politická rozhodnutí, které on musí plnit v rámci slibu, jenž jí dal. Jeho závazek svazuje i jeho moc, kterou je spoután se zemí a musí jen přihlížet výhružkám Podmořanů a nemoci svou zemi bránit. Ke všemu je Jude lapena kvůli svojí krátkozrakosti do pasti královnou Orlagh, ale Cardan není ani PODLÝ, ani KRUTÝ a k Jude přece jen něco cítí a musí před Podmořím sklonit hlavu a uzavřít nevýhodný výměnný obchod.
Můžeme také sledovat, jakou cestu Cardan prošel, od floutka, od kterého se nic neočekávalo a nic nepožadalovalo, který hýřil, plácal hlouposti a jen se opíjel a nechával za sebe vladnout Jude, když po tom tak prahla, po lstivého stratéga, důstojného a uhrančivého Nejvyššího krále. Ke konci knihy se však zdá, že se Cardan vůbec nezměnil, na státně důležitý ples přijde opilý pod obraz, mluví z cesty a sotva se drží na nohou. Veřejně Jude políbí a ta jediná z jeho dechu tak může rozeznat jedinečné aroma dušinkového jedu. Cardan vyvázne smrti jen o vlásek a něco se v něm zlomí a když už stojí jako Král na šochovnici, pak nechce za sebe nechat táhnout pěšáky, ale skutečně BÝT králem. Žádá Jude o propuštění z jeho závazku výmennou za manželský slib, který si spolu vymění v soukromí. Poté se Cardan s hrstkou ozbrojenců setkává na pobřeží s královnou Orlagh, která dává králi souše ultimatum, buď sňatek nebo válka.
Cardan má ale nyní moc, kterou kvůli Jude použít nemohl a připomene paní moře, že pod každou kapkou jejich oceánů je půda plná vroucího magmatu a předvede Orlagh malou ukázku pro výstrahu. Ta mu musí přísahat věrnost a stáhnout se.
Pro mě byla obrovská satisfakce, že byla potrestána i Jude za vraždu Prince Balekina a ještě jí vyhnání do říše lidí přišlo příliš přísné. Však ona se vrátí ve třetím díle, ale i tak to zahřeje...
Politika, magie a láska už čekají...

2 20.04.2022

(SPOILER) Je to podobný námět jako v Dvoru trnů a růží, ale nemohu říct, která z nich je lepší. Dvory mají svou výhodu v tloužce knih, postavy tak mohou mít spoustu propracovaných vztahových peripetií, to u Krutého prince nečekejte. Moje sympatie si získal snad jen Cardan, jehož chování bylo důsledkem šikany a toho, co se od něj očekávalo. Jude by si s Feyre mohla podat ruce....arogantní kráva, která se snaží hrát si na něco, co není a nikdy nebude. Obě si stežovaly, jak je nikdo nechápe a chuděrám je ubližováno, ale že chladnokrevně vraždí a ničí životy ostatních, jen aby si něco dokázaly, tak pardon, ale nemám důvod jim fandit.
Víc než ke Cardanovi, mě to táhlo k Lockeovi, šarmantní a okouzlující. Když se ukázalo, že to hrál na obě sestry stejně, tak chápu, že Locke se asi dobře bavil, ale Taryn? Nechápu, přihlížela tomu, jak se Locke s Jude líbá a téměř se s ní vyspí a přitom s ním sama chodila, nechala svoji sestru, aby ze sebe udělala idiota. Já bych Lockeovi dala prostě facku, když by mi dal návrh, že si udělá harém a nenechala bych svoji sestru se zamilovat a pak zaútočit. Snad se dobře bavila...
Politika byla promyšlená dobře, místy až moc spletitá, ale neztrácela jsem se.
Co mě ale oproti Dvorům uchvátilo byla představa světa víl, ta jako by vystoupila z tajných dětských snů. Chodby tvořené z kořenů, vína ze všech druhů bylin, výuka probíhající převážně venku a v noci, studenti se povalují v trávě, dělají si poznámky a studují astrologii a předpovědi budouctnosti ve hvězdách...není to nádherná představa?
Co se týče vztahu Jude a Cardana, tak ač se kniha jmenuje KRUTÝ princ, Jude byla ta mrcha, Cardan se jen snažil přežít.
Celkově se mi kniha ale líbila, což dokazuje, že jsem ji přečetla tak rychle.
Doporučuji.

4 15.04.2022

(SPOILER) !!!POZOR SPOILERY!!!
Ze začátku jsem se vážně nemohla začíst, styl psaní z pohledu naivní holčičky, která se před spaním modlí k Führerovi, mi přišel divný a možná trochu přehnaný. Ale pak se to začalo rozjíždět...
Malá Herta je od narození vychovávána v představě, že je vyvolená a nadřazená. Všichni si jistě pamatujeme, jak nám jako malým říkávali, abychom se nebavili z cizími lidmi a nebrali si od nich bonbónky. Byli jsme neustále napozoru a po oslovení cizího pána, který se jen chtěl zeptat na cestu, jsme byli předem nedůvěřivý a ostražití. U Herty tomu nebylo jinak, ta si neustále připomínala varování rodičů i učitelů, aby se obloukem vyhýbala zlým Židům, kteří by jí mohli znásilnit či okrást. Proč by tomu měla nevěřit? Vždyť to říkali všichni, ke kterým vzhlížela.
Pak je tu Walter, chlapec s árijským vzezřením, co jí kdysi zachránil před utopením a zároveň nejlepší kamarád jejího bratra Karla.
O to nepochopitelnější je, když Waltera vyhodí ze školy kvůli židovskému původu. Herta je přesvědčená, že muselo dojít k hroznému omylu, o Židech se přece učí ve škole neustále, aby je poznala na hony daleko. Bachratý nos, tmavé vlasy, neatletická postava, ploché nohy a mnoho dalších ukazatelů, z nichž Walter nesplňoval ani jeden. Ke všemu byl vždy tak milý, vtipný a laskavý, takhle se přece Židi nechovají...
Po letech ho znovu potkává a všechno jí říká, aby se s ním vůbec nebavila, ale je to silnější než ona. Walter jí prozrazuje, že její otec přišel k tomu nádhernému domu díky vykonstruovaným obviněním proti čestným židovským novinářům, kterým sebral firmu i střechu nad hlavou. Herta to považuje za podlé a typické židovské lži, červíček v ní ale hlodá a postupně po oné pomluvě pátrá a se zdéšením zjišťuje, že na tom přece jen může být něco pravdy.
Nedokáže se od Waltera držet dál a ze zakázaného přátelství vyrůstá láska. Walter jí otevírá oči a ona najednou chápe, že žila v hrozných lžích. Sházejí se spolu každou neděli na procházce v lese a jednou se dokonce odváží vyjít si jako pár do města, kde je nikdo nezná. Přitom je ovšem zahlédne Hertina služebná Ingrid, která má rázem na ni mocnou páku. Jenže situace je pro lidi jako Walter čím dál horší, jsou jim zabavovány podniky či musí platit nehorázné sumy, které nemohli uhradit. Walterova strýce a otce zatýkají a Herta ukrývá Waltera ve svém stromovém domě, kde spolu stráví tři noci. Když se situace uklidní, Walter se vrací domů, děje se tak krátce před Křišťálovou nocí, kdy Walter se strýcem a otcem vyrážejí bránit židovské obchody před vandaly. Herta tuší, že se něco chystá, využije otcovi nepřítomnosti a toho, že matka je po smrti Karla u Luftwaffe stále duchem nepřítomná, a prohledává otcovu kancelář, kde najde rozkaz týkající se hromadného zatýkání židovských obyvatel. Utíká Waltera varovat, ale je pozdě, byl převezen i s otcem a strýcem do koncentračního tábora Buchenwald. Herta nemá jinou možnost a vydírání otce, že zveřejní jeho nevěru i mimomanželské dítě, když Waltera nedostane ven. Je jí jasné, že si po tom už nikdy cestu do otcova srdce nenajde, ale nemá navybranou. Tajně se pak s Waltrem sejde v kavárně, než vycestuje do Anglie a chce se rozloučit. Je však v šoku, byl pryč jen pět dní, ale téměř ho nepoznala. Oholená hlava, vyhublé tělo, rozdrcené prsty na levé ruce a před odchodem dostal dvacet ran na cestu. Přesto to byl on, hlavně že žil. Loučí se s ním a ví, že musí začít znovu. O kariéře lékařky nemůže v nacistickém Němcku být řeč, a tak pro ní rodiče plánují buď rodinou školu pro hospodyňky či projekt Lebensborn, kde by jí oplodnil nějaký vysoce postavený árijský důstojník SS. Osud však zasáhne jinak a Herta zjišťuje, že je s Walterem těhotná. Pro otce v tu ránu není jeho dcera, jen židovská kurva a míň než špína, a je odhodlán z ní dítě vykopat. Zachrání jí příchod Tomase, který tvrdí, že dítě je jeho a otvírá se mu tak cesta ke sňatku s Hertou. Všichni se ale stejně dovtípí, jak to ve skutečnosti je a naplánují, že Herta musí toho bastarda odložit do židovského útulku v Berlíně. Hetty je nešťastná a zoufale ráda by si chtěla Waltrovo dítě nechat. Její nejlepší kamarádka však napíše Walterovi do Anglie, který doufá, že se podaří dostat miminko k němu. Zdálo se to nemožné, ale Hertina matka nakonec svolí, aby porodila v tajnosti u kamarádky. Herta pak smí s miminkem strávit ještě dva týdny a těšit se z něj, než ho nakonec musí předat do rukou cizím lidem a doufat, že prožije šťastný život po boku jeho skutečného otce a jeho manželky, daleko od genocidy, antisemitismu a koncentračních táborů.
Doufá, že se ještě setkají, kdo ví, možná ano...

3 09.04.2022

(SPOILER) !!!POZOR SPOILERY!!!
Tak tohle byla asi jedna z nejlepších historických knih, co jsem četla. Je vážně smutné, že určité knihy na nás vyskakují v reklamách snad na všech sociálních sítích, googlu a na plakátech různě po městě. O téhle knize bych vlastně neměla šanci se dozvědět, kdybych si nedala tu práci a neprohrabávala se obsáhlým katalogem, kterým knihovna disponuje. Ale abych byla upřímná půjčila jsem si jí jen proto, abych si s sebou z knihovny toho odnesla více a protože mě toto období našich dějin vždycky zajímalo, ale jinak jsem si uchovávala značnou míru skepse.
Chyba! Tohle byla jízda.
Máte chuť na mrazivé mystično temných hvozdů, romantiku a návrat do časů hrdinných bojovníků...pak je toto pro vás to pravé.
Příběh nás zavádí na Johannesberské panství a my můžeme sledovat obyčejné životy chudiny i panstva. Mezi hlavní hrdiny těch méně šťastných patří Bianca s manželem Rischerem, švagrem Borkem a dcerou Lilien. Smrt si ale nevybírá a nedělá rozdíly mezi bohatými a chudými. S nájezdem švédského vojska přichází o život i Bianca, což Rischerovi zlomí vaz. Z její smrti obviňuje všechny kolem včetně své dcery, kterou postupně začíná nenávidět. Utápí svůj žal v alkoholu, čímž se jeho nalomená psychika čím dál, tím víc řítí někam hluboko do propasti. Autorka tu dává čtenáři možnost, čemu chce věřit víc....Byli přeludy, démoni, duchové a nebožka Bianca výplodem jen choré mysli alkoholika nebo z bájí o duších nenacházejících klid, které se vyprávějí po kraji, je skutečně něco pravdy...
Na druhé straně nezůstává ušetřen ani hrabě Anton, všichni k němu vzhlížející a doufají v pomoc, která není v jeho silách. Při rabování švédskými vojsky nachází Anton v troskách malou holčičku Markétu. Hrabě váhal, ale nakonec ji vzal s sebou na panství. Pocházela z úplně jiného světa než on, byla tak bezprostřední, postrádala naškrobenou znalost etikety a mnohem raději nosila Antonovu vytahanou košili, než šatičky pro ni ušité. Jejich vztah se přímo příčil jeho ženě Heleně, protože i když se snažila sebevíc, jeho lásku si nezískala. Doufala, že dívence najdou její ztracenou rodinu a s Antonem budou mít své děti, které budou milovat. Anton se však rozhodl a děvčeti z nějaké vesnické díry věnoval své jméno, stala se Markétou von Borgunelle. Když se vrátil jednou Anton domů, celá jeho rodina mu běžela vstříc, Helena v Antonových očí najednou viděla tolik lásky a štěstí, chtěla se k němu rozběhnout, on si však klekl, otevřel náruč a přivinul k sobě Markétu, načež Heleně věnoval pouze strohý pozdrav. Vztah Antona a jeho schovanky nijak neochladl s příchodem vlastních hraběcích dětí, vždy měl Markétu raději.
Mezitím chudá Lilien utíká před otcem ke zřícenině v tamějších lesích. Zde tráví spoustu času s jejich novým podnájemníkem a vůbec netuší, že přitom není tím, za koho se vydává. Jeho skutečné jméno je William Banér, bývalý velitel švédských vojsk. A jak to tak bývá, osudy všech se nakonec střetnou, kdy lid má už dost toho se nechat neustále okrádat. V lesích vzniká početný odboj vedený Lilieniným strýcem Borkem. Jeho neteř se zde učí v lukostřelbě a po letech se znovu setkává s Williamem, ke kterému chová velkou nenávist, ale i skrývané city. Společně nakonec žádají hraběte Antona o spojení jejich jednotek, on, ač ho Lilien svou krásou učarovala, odmítá, jelikož nechce vystavit lidi bez řádného výcviku nebezpečí. To se ukáže jako zásadní chyba, sedláci jsou pobyti kvůli zradě v jejich řadách a Johannesberská pevnost by také dlouho nevydržela, pokud by Lilien nepřivedla obyvatele celého města na pomoc. Henrik Vaste, velitel Švédů, byl poražen a s ním i zpráva o Williamově dezerci.
Nikdo se ale neradoval, ztratili příliš mnoho.
Zrádce odboje byl popraven a ve chvíli smrti se konečně cítil šťastný, jeho chorá mysl se zklidnila a on znovu uzřel Biancu i všechny své blízké.
Lilien se loučí u maminčina hrobu a společně s Williamem odchází vstříc novému životu.

4 27.03.2022

(SPOILER) !!!SPOILERY!!! Iona Grey má zvláštní druh cítění, díkyčemuž dokáže prožívat intenzivně běžné dění, které je pro většinu extrovertně založených lidí snadno přehlédnutelné. Autorka tyhle maličkosti vypichuje, příběh mi proto přišel důvěrně známý, jako otevřít dveře k dětství, k domovu. Živě jsem vnímala se Selinou od slunce vyhřátá prkna na své kůži, záři světel pod víčky v nekonečné harmonii, zatuchlý charakter staré usedlosti v Blackwoodu i dětskou nejistotu, bázlivost a osamění společně s malou Alicí.
Tato kniha byla úplně jiný šálek kávy než Dopisy, které nikdo nečetl. Podobaly se snad jen formou, kdy celý příběh připomíná rozbitou křehkou vázu a vy zmateně slepíte pár kousků dohromady a rázem jste nuceni přejít k úplně jiným dílkům, a to vše jen proto, abyste na konci pochopili, že si s vámi autorka trochu pohrává a všechny střípky se samy usadí na své místo.
V předchozím románu jsem zbožňovala pokorný a dobrosrdečný charakter hlavní hrdinky Stelly, která by se spokojila s málem ve jménu vytoužené rodiny. Ale tady mi hlavní hrdinka nesedla, to není ničí chyba, spíše osobní antisympatie. Rozmazlená zhýčkaná holčička, která si myslí, že dosáhne vrcholu osobní revolty, když se bude omámená drinky a drogami plazit se svými všemožnými přátely na večírcích po čtyřech.
Náhle se diví, že její chování může mít i dopady, ouha ono to může i zabít. Život jí přivedl do cesty člověka, před kterým si na nic nehrála, připadala si díky němu krásná. Dostala šanci, ale zahodila jí. Nechala ho jít.
A pak začnou mlýt boží mlýny....přes všechny moje odsouzení Seliny jsem ji litovala, trest byl neúměrně vysoký, než byly její prohřešky. A malá Alice...černovlasé děvčátko v plavovlasé rodině. Co s ní, pokud její matka skutečně podlehne vážné nemoci? Její "rodina" by ji nejraději shodila z útesu, ale je tu její OTEC, skutečný otec Lawrence Weston. Od něj Alice náhle dostává do té doby nepoznanou otcovskou lásku, seznamuje se svou i matčinou minulostí a společně se loučí s milovanou osobou.
Konec knihy odnáší svým dechem Selinin popel, ale její duše zůstává na břehu jezera u čínské čajovny s jedním otcem držící za útlou ručku svou dceru, jejich dceru...

4 12.03.2022

(SPOILER) Těšila jsem se na exotický příběh s vůní kávy, divokých rostlin a slané mořské vody, ale bohužel jsem tentokrát byla zklamaná. Román je pouze průměrný a zápletky mi trochu připomínaly mé domácí úkoly, když je píšu ospalá na koleni ráno v autobuse...
Nejdřív Julii zkříží cestu šílená sokyně a pak zmrtvýchvstalý exmanžel, který se svého cíle nakonec vzdá sám. Juliina nová láska je trochu nudný suchar, který vám k srdci nijak nepřiroste, stejně jako hlavní hrdinka sama.
Ač mám autorku opravdu velmi ráda, tak tahle kniha není jedna z jejích nejlepších.

4 23.02.2022

(SPOILER) Po dočtení předchozího dílu Velitelovo děvče jsem pociťovala podivnou pachuť a rozmrzelost jako při kocovině a druhý díl byl vyprošťovák, kyselá okurka a česnečka v jednom - zkrátka zpravil chuť. Marta byla sympatická dívka, která se nepovažovala za velkou krásku, ale v nejtežší chvíli poznala člověka, s kterým chtěla jít cestu životem. S Paulem smíte prožít románek v Salzburku a následně při dalším setkání v malebné Paříži, městě všech milenců. Budete smět pro Paula truchlit společně s Martou a hledat si nový smysl života. Cesta nás zavede až do naší známé Prahy a Marta nachází staré známé a postupně odhaluje síť politických intrik a zjišťuje, že ne každý její blízký je skutečně přítelem. A při znovuobjevení staré lásky bude muset Marta volit mezi povinností a citem. Dozví se Paul, že před lety zanechal v Paříži společně s Martou ještě někoho třetího nebo se pro něj písek času dosype při záchraně Marty příliš brzy? Je možné se dočkat společného osudu, když i smrt je proti vám? Tak co, také už máte chuť pustit se do víru dobrodružství společně s Martou?
No tak, Paul vám podává ruku, vy ji nepřijmete?;)

4 19.02.2022

(SPOILER) Nápad byl tak slibný, že jsem se nemohla dočkat, až si knihu přivezu z knihovny. No, člověk prostě nemá mít očekávání. Zakázaná láska byla, je a bude vždy vděčným tématem. Ale tohle láska nebyla, možná tedy ze strany velitele. Emma se stále upínala k citům ke svému manželovi, jen těžko se do ní může čtenář vcítit, když jsme o Jacobovi nevěděli skoro nic. Velitele vlastně dost hnusně tahala za nos, nevím zda to tak bylo pojato schválně, kdy v dnešní společnosti, kde je na jednu stranu velká svoboda slova, ale na druhou stranu by si nikdo nedovolil sympatizovat s čímkoliv, co se týká fašismu. Přestože velitel byl podle jeho vnímání světa renesanční člověk a střet se skutečným řešením židovské otázky ho dovedl až k pití.
V knize se také objevuje mnoho nepochopitelných jednání hlavní hrdinky. Velitel byl schopný se kvůli ní vzdát i své funkce a nabídl jí, že začnou znovu v bezpečí domu u jeho sestry. Byla by v bezpečí, rozhodně mnohem víc, než utíkat s velkým břichem a těžkým dítětem v náručí kamsi do zahraničí. Pardon, ale chytili by jí na prvním patníku.
A znovu....velitelův správný zlodušský nacistický charakter autorka vykreslila, když všechno prasklo a velitel by Emmu raději zastřelil, než měl dítě s židovkou. Tak razantní zvrat v jeho chování byl vážně iracionální.
Plus co ta souhra podivných náhod? Emma se jde bez domluvy rozloučit s rodiči ke zdi ghetta a její otec zrovna šmajdá kolem, zajímavé vážně...
Za mě celkem zklamání.

5 20.01.2022

(SPOILER) !!!POZOR SPOILERY!!!
Tohle byla snad první kvalitní česká fantasy, troufla bych si říct, že možná jedna z nejlepších vůbec. A to z jednoho prostého důvodu - většina fantasy knih je založená jen a pouze na představivosti autorů, žádnou větší hloubku nemají. Tento příběh je jiný, obsahuje tolik opomíjenou slovanskou mythologii, která se bohužel propadá v černé propasti zapomnění. Autorka stavěla na lidových pověstech a pohanském světě našich předků - tím byla jedinečná.
Trochu mi vadilo, že se kniha nachází v naší době, ale zároveň to bylo zajímavé. Citáty na začátcích každé kapitoly jsou plné melancholie, zklamání, hořkosti a PRAVDY.
"Dospívání je podle mě o otevírání očí. Je to okamžik, kdy jsme nemilosrdně vyrváni z dětské pohádky a vrženi do světa dospělých, reality, kterou si lidé vytvořili a která přesně odráží to, jací skutečně jsou. Reality, kde nevítězí dobro nad zlem, ale peníze nad čímkoliv. A tak se ptám těch chytrolínů, co místo aby poradili, bagatelizují naše problémy: nenapadlo vás někdy, že ne každý je na ten váš svět stavěný? Někdo prostě takhle žít nechce. Já jsem nechtěla." - bohužel je to tak, když jedu tramvají, vidím jen prázdné schránky s vyhaslými pohledy, co silou setrvačnosti jedou do práce. Vezmou si chytré mobily, aby neviděli, sluchátka, aby neslyšeli. Vnímají se vůbec ještě? Záleží ještě vůbec na něčem, nebo život je už jen o tom, ho proměnit v sliz vlivem našeho chování?
Hlavní hrdinka byla už tímhle vším unavená a po smrti babičky už neměla dojem, že by jí tu něco drželo. A tak vypila odvar z tisu a rozhodla se odejít tiše jen za pohřebního zpěvu žab v močále. Čekala, že po životě už nic nebude. Omyl. Vysloužila si místo mezi bludičkami. Prostředí mythologického světa bylo osvobozující. Močál zahalený do bílého závoje mlhy, Strom, kterému můžete odevzdat svoje vzpomínky a oprostíte se od balvanů na duši. Kéž by to šlo, zapomenout na něco, když si to přejete. Pánem močálu je bludník Nemoj, který nad hlavní hrdinkou bdí víc, než by se mohlo zdát.
Kniha je naším portálem i do pohanského podsvětí - Navu. Náhoda Lenu zavádí jak do Světlého Navu, kterému vévodí Veles, tak do Temného Navu, jež drží pevně v pařátech Kostěj Nesmrtelný po boku s čarokrásnou Moranou. Konec vygradoval a nestačím se divit. Milenci byli od sebe odtrženi a každý byl nucen jít vlastní cestou. Diviš podle mě skončil za svou dobrotu krutě, je hezké, že se z lásky pro Lenu obětoval, ale být navždy odsouzen k životu v Kostějově království?
A Vážně jsem Lenu litovala, že se musela vrátit do světa živých??? Ano, litovala, ale na druhou stranu dostala šanci dar života tak lehkomyslně nepromrhat a udělat něco, aby po ní na světě zůstala stopa a rozhodla se svůj život zasvětit přírodě a péčí o životní prostředí.
Pevně doufám, že se dočkáme pokračování.

2 26.09.2021

(SPOILER) Když už jsem unavená z marných pokusů některých spisovatelů, pak je čas na romány od paní Körnerové.
Hodina po půlnoci nás zavádí do mého milovaného prostředí....napoleonské Francie.
Příběh je rozdělen do dvou částí. Přičemž v prvním sledujeme osudy ještě dětsky naivní Fabieny, která zasněně pokukuje po mladém husarském důstojníkovi a při tom netuší, že místo v Julienově srdci si majetnicky zabrala její krásná macecha. Fabiena je přitom vtažená do víru intrik a pomalu zjišťuje, že úplně nemůže důvěřovat nikomu a že Mathylda možná není jediná, kdo by si ji přál vidět mrtvou. Pravda ale nakonec vypluje na povrch a prozření se dočká nejen Fabiena ale také Julien, který pochopí, že svůj čas a lásku věnoval marně člověku, který by ho v zájmu zachování vlastní pověsti nechal ležet zraněného na zemi, aby tam počkal na smrt. Své city k Fabieně pochopí příliš pozdě, ale i tak si oba přísahají, že je válka nerozdělí a jeden druhého najdou.
Po požáru v domě Na Lukách už pro Fabienu přestává být v Paříži místo a rozhodne se odejít na zámeček na malou venkovskou usedlost Saint Simon, který byl jejím dědictvím po matce. Zde začíná druhá část knihy, která je dle mého názoru zajímavější. Sledujeme v ní, jak se z Fabieny stává dospělá a rozumná paní domu, která do teď neměla žádné povinnosti a najednou na jejích bedrech spočívala tíha osudu celého panství a jejich obyvatel. A přitom stále vysílala své vzpomínky daleko na východ za Julienem táhnoucím do Ruska. Zdálo se, že není jejím osudem, aby byly jeji podlitby vyslyšeny, protože sám Julienův nejlepší přítel jí osobně přišel předat jeho šavli jako důkaz o skonu a přidal k tomu upřímnou kondolenci. Nelhal skutečně viděl, jak Julien padl poté, co mu jeden z kozáků v boji rozťal hlavu, ale opět není všechno tak, jak se zdá. Piemonťan z Julienova oddílu odmítl svého kapitána opustit a dal si za osobní cíl, že Julien přežije. Ještě s další hrstkou husarů přečkali zimu u několika ruských žen v malé vesnici uprostřed lesa. Až když nastala obleva a Julien byl schopný návratu, přišel čas zamířit na západ do Francie.
O co horší bylo Julienovo zklamání, když se po tom všem dozvěděl, že na něj Fabiena nepočkala a rozhodla svůj osud spojit s rodinným přítelem Alainem Chabotem. Už do jejího života nepatřil a po návratu z fronty se rozhodl, že bude lepší, když pro Fabienu zůstane mrtvý. A znovu není nic, jak se může zdát! A Julien o tom bude přesvědčen, když je ustupující francouzská armáda zatlačena až do nitra vlastní země a Julien ve snaze zachránit život svého zraněného přítele Piemonťana musí požádat o pomoc obyvatele zámečku v Saint Simon, přičemž setkání s Fabienou je nevyhnutelné. Julien se dozvídá pravdu, Fabiena na něj skutečně počkala a vše ostatní bylo jen zamotané klubko intrik. Oba si vyznají své city a Julien žádá Fabienu o ruku, poté spolu stráví noc a následně Julien v zájmu vlastní cti a svědomí odjíždí pomoci císařskému pluku při závěrečných bojích, přičemž Napoleonův nezdar byl nevyhnutelný. Po pádu císařství se Julien vrací k Fabieně do Saint Simon, aby spolu začali nový život. S nástupem Bourbonů se do vlasti začala vracet stará šlechta a zabavené majetky se v restituci vracely. I Julien zjistil, že má nárok na titul a majetek, který by mu a Fabieně otevřel novou cestu. Julien byl totiž levoboček jistého markýze, který ho ale ještě za života legitimizoval a v závěti mu vše odkázal. Po pádu Bastily však markýz skončil pod gilotynou a jeho majetek spadl do rukou těch, co si jeho smrt přáli. Teď přišel čas vše získat zpět, Julien se mezitím ujal správy panství v Saint Simon a společně s Fabienou čekají dítě. Jiskra vášně je také zažehnuta mezi Piemonťanem a Fabieninou přítelkyní, je mezi nimi ale příliš velký společenský rozdíl. Piemonťan byl pouhý sedlák původem z Itálie a nic jiného neměl, Julien mu slibuje pomoc v podobě místa správce na jednom z panství, které má Julienovi v restituci spadnout do klína.
Bývalý starosta Saint Simon, který za času císařství získal veškerý markýzův majetek, ještě zkusil rozsudek soudu zvrátit ještě dřív, než bude vyřčen. Poslal na Juliena a jeho přátelé nájemné vrahy, neuspěje, protože na poslední chvíli zasáhne Fabiena s Alainem Chabotem, který se pro ni obětuje a zachytí kulku, která byla určena Fabieně. Zplatil tak všechny intriky, kterými chtěl zmařit jejich štěstí.
Velmi příjemné čtení, dávám čtyři hvězdičky.

6 19.09.2021

Nesuď knihu podle obalu. Kdybych se tím řídila...
Ano, obálka nádherná, obsah už je horší. Pravopisné chyby, neustále se opakující slova, málo bohatá slovní zásoba autora. I příběh bohužel pokulhával za slibným tématem, ze kterého by šlo vyždímat mnohem víc.
Celá kniha je rozdělená do několika strohých dějových proudů, z nichž mě zaujal jen příběh Jindřicha z Lipé a stále jsem čekala, že autor naznačí Jindřichovu budoucí romanci s Eliškou Rejčkou, ale kromě toho, že po ní pán z Lipé obdivně těká očima a v souboji brání její čest, se mezi nimi nestane nic.
Boj o Kutnou Horu mi přišel trochu uspěchaný a místy zmatečný, ale svůj účel to splnilo.
Z knihy bych ale úplně vyškrtla detektivní zápletku s hledáním najmutého vraha. To patří do úplně jiného žánru literatury a při čtení těchto pasáží jsem trochu usínala.
Kniha v sobě ale i přes své chyby nese nádech národní pýchy a uvědomění, za to jí uděluji dvě hvězdy a připojuji další za tu krásnou obálku.

1 19.06.2021

(SPOILER) SPOILERY!!!
Třetí díl se nám nese ve znamení blížící se války a autorka si dala vážně záležet se zpracovaním detailů příprav na onen střet dvou světů, s taktizováním i příjemně načaté milostné peripetie vedlejších postav, kterým prostě budete držet palce. Avšak hlavní dějová linka Feyre a Rhysanda se stačila již dokonale vyčerpat v druhém díle a pokud mě Feyre vytačela v prvních dvou dílech, tak tady byla už vážně na facku. Tamlina a všechny jeho pohnutky jsem chápala a chtěl jí jenom chránit a získat zpět, i kdyby ho to mělo stát vše. Feyre, namyšlená sebevědomá lidská holka, však dostala do rukou moc a s ní spoustu možností, a tak si myslí, že může dělat úplně všechno, co se jí zlíbí, protože záleží jenom na jejích ublížených citečcích a protože už dávno sama sebe povýšila na Boha a Rhysand jí v tom jenom občas až příliš feministicky podporuje, Feyre neváhá se Tamlinovi úplně neadekvátně mstít a vůbec nepomyslí, že s blížící se válkou bude Tamlin vojsko potřebovat a ona tak připraví i Noční dvůr o dalšího spojence. Rhysandův štiplavý potenciál se úplně vytratil a stal se z něj jen Feyeřin stín, který jí neustále poklonkuje, snaží se, aby mezi nimi panovala rovnost, ale neuvědomuje si, že Feyre staví na piedestal natolik, že jen přihlíží tomu, jak dělá chyby, které by je mohly stát válku, ale příliš jí miluje, než aby jí to řekl. A další bod vedle přehnaného feminismu byl do očí bijící počet bisexuálních a homosexuálních postav, které se nám náhle začali čím dál častěji objevovat v řadách hlavních hrdinů. Nejsem odpůrce LGBT komunity, chápu, že s tím nikdo nic nezmůže, ale to neznamená, že to chci v knihách cíleně vyhledávat. Už jsem tak nějak tušila, že Azriela a Mor společné štěstí asi nečeká, už proto, že se tolik let bezvýsledně míjeli. Fajn, to, že Maas vymyslela, že bude Mor taky lehce jiná, jsem sice rozdýchávala dlouho, ale tak, když ví, že s ním nechce být, tak ať ho otevřeně odmítne a nenechává ho doufat. Nejen to, ale ona si trochu nárokuje i Cassiena a Nestu by nejraději uškrtila. Za mě jí dělá dobře, že je o ní zájem a je středem pozornosti. Kdyby si Azriel našel lásku a našel vlastní štěstí, tak by to asi nerozdýchala. Ale koho mi byli opět líto nejvíce, byl Lucien Vanserra. Co za ponižování ještě bude muset snášet. Zůstal loajální a i ve třetím díle stál po boku Feyre a vystoupil několikrát i proti Tamlinovi, aby jí bránil, i když už dávno tušil, na co si Feyre vlastně hraje. Jarní dvůr byl jeho skutečným domovem a Tamlin jeho "bratrem", on to byl ale všechno ochotný opustit, protože si byl jist, že je to tak správné a vydal se s Feyre na Noční dvůr, kde nachází Elain. Nic z toho ale Feyre nezajímá, jejich staré přátelství už totiž dávno pohřbila, protože ona si přece našla nové přátele ve Velarisu, k čemu jí je Lucien, jen na obtíž. Různých ústrků se dočkává i ze strany ostatních členů Nočního dvora a raději odchází hledat královnu Vassu, která by mohla pomoct v boji s Hybernem. Pak mizí z děje na dalších 400 stran a mi se doslýcháme jen šokující zvěsti z vyprávění o jeho matce a její tajné lásce. Byla bych nadšená, kdyby Lucienovi byl věnován samostatný díl, ale i když je kolem něj, Erise, Berona, paní podzimního dvora, Heliona i Elain ještě spoustu otazníků, tak to zatím nevypadá, že bychom se v dohledné době takového pokračování dočkali. V originále letos vyšla kniha o Nestě a Cassianovi, jejich hádky sice bavily, ale bojím se, že Nesta bude mít podobný charakter jako Feyre. I tak ale tento díl v češtině určitě vyhledám.
A k samotnému konci třetího dílu....za mě příliš překonbinované, když už se zdá, že tím by to mohlo skončit, tak se objeví nová komplikace, která děj účelově prodlouží o dalších 50 stránek. Plus se zde objevují určité nedomyšlené chvilky jako např. Striga kosí svoje nepřátele po tisících, ale pak si bez sebemenšího odporu nechá zlomit vaz od krále Hybernu, nebo ve chvíli, kdy Hyberňané nemohli použít kotlík, jsou síly na bojišti prakticky vyrovnané, pak připlouvají vladařům na pomoc lodě s několikanásobně větší armádou na palubě, než je hybernské vojsko, a ke všemu jsou úplně odpočatí, ale Maas vzápětí píše, že Hyberňané s velkým náskokem vítězí.
Ale nemůžu knihu jen shazovat, vcelku mě bavila, někdy jsem se u ní vztekala, jindy smála. A určitě doufám, že se všechny ty načaté vedlejší linky dočkají rozuzlení v samostatných knihách, po kterých ráda sáhnu.

3 05.06.2021

Z knihy trochu mrazí. Ukazuje nám, jak vedle sebe může existovat láska a fanatická zvrácenost. Příběh je napsán z pohledu Němců a když jsem odhodila počáteční odpor, tak mi došlo, že kdybych se narodila jako německá árijská dívka v době války a všichni mě přesvědčovali, že jsem nějakým způsobem výjimečná a nad jiné nadřazená, tak by se tomu věřilo velmi dobře. Za takovou víru mnozí neváhali jít zemřít. Jenže na ruské frontě se setkali s krutou realitou. Nepřítel postupně získával převahu a všechny ty krutosti, kterých se na nich Němci dopustili, chtěli vrátit dvakrát krutěji. Nedivím se tomu, každý z nich ztratil přítele, bratra, otce nebo syna. Ať si každý zodpoví, co by to provedlo s jeho psychikou, kdyby ho někdo vyrval rodině a on pak musel hnít někde v bahně, v zákopu a jíst krysy. Pak by se dozvěděl, co nepřítel provedl s jeho rodinou a kolik dětí zaplatilo v koncentračních táborech, tak by se nikdo nezdráhal páchat podobné zlo jako odplatu. Láska Petera a Kathariny na to doplatila. Konec ve vás zanechá jen zmar a prázdno. O to tedy šlo? Jen o slib?...

3 29.04.2021

(SPOILER) "Život, smrt a znovuzrození.
Slunce, měsíc a temnota.
Tlení, květ a kosti.
Buď pozdravena, sladká, Buď pozdravena, paní noci, princezno rozkladu. Buď pozdraveno, zvíře s tlamou plnou tesáků
a rozechvělý koloušku. Miluj mě, dotýkej se mě, zpívej mi." - nádherný citát z knihy. A přesně v tomto duchu se nese celý příběh. Krása a potěšení musí existovat vedle bolesti a smrti. A mnohdy je hranice mezi nimi tenčí, než bychom si dokázali představit.

Je zvláštní, jak člověk v dětství vždy stál v příbězích na straně jednoznačného dobra, které vždy zvítězilo nad zlem. Jak jdeme světem, život nás mění. Poznáváme mnohé stíny, které námi prostupují a ulpívají na nás. Necítíme v srdcích vždy jen lásku a toužíme tvrdě vracet údery.
Proto je Rhysand, vladař temnoty a noci, tak sympatická postava, protože je ztělesněním toho, co v nás všech tepe. Nikdo nemá v srdci věčný máj.
Přesto všechno jsem si ale možná mnohem víc oblíbila všechny vedlejší postavy, hlavně Azriela, který byl podle mě inspirovaný Azrael, židovským archandělem smrti. Příjemná byla i postava Mor, krásné princezny nočních můr.
V minulém díle jsem zbožňovala postavu Luciena, ale nechápu myšlenkové pochody autorky, která si asi myslí, že když ho vyškrtla ve druhém díle na 600 stránek z děje a nechá tak čtenáře na něj zapomenout, že když ho dá do poslední kapitoly s bombovou zápletkou, že si z toho sedneme na zadek. V Dvoru trnů a růží jsem s ním velice cítila, že ztratil milovanou ženu i rodinu a musel kráčet světem s poznamenanou tváří. Tolik jsem si přála, aby si našel nějakou lásku a teď to konečně přišlo, ale ouha, se mnou to ani nehnulo.
Z celého tria tří sester je Elain nejsympatičtější. Není to mrcha jako její sestry. Ano, co si budeme...Feyre na začátku knihy stále fňukala, že má na rukou krev dvou víl a čtenář její nářky poslouchá do půlky knihy, pak si ale takové násilí se svými krvavými hříchy rozhodně nedělá. Rázem vraždí, intrikuje a podvádí. Tamlina odstřihla nějak moc lehce, stále někomu plakala na rameni, že jí Tamlin nechápal. A pochopila ona jeho? Nebo snažilo se o to aspoň? Zeptala se ho, jak se cítí on?
Rhysand za ni vlastně ani nemusel bojovat, tím, že u ní Tamlin klesl, měl Rhys vlastně vyhráno. Stačilo už jen dobývat. To mu trvalo celých 500 stránek, než ji konečně dostal do postele. Autorka nám asi chtěla pořádně dopřát za to čekání, takže se postelové scény táhnou přes dvě kapitoly, až vám z toho dobře nebude. Tolik podrobná erotika knihu za mě nehorázně shodí.
Mohu ale zaručit, že vás pohltí prostředí Velarisu, budete se cítit jako člen Rhysandovy party. Děj doslova poletí a závěr je opravdu překvapivý. Otvírá spoustu otázek, které vás prostě donutí sáhnout po třetím díle. Tak se také nechte pohltit hvězdným svitem, přijměte pozvání na Noční dvůr a staňte se jeho vladařem.

3 16.04.2021

Z tohoto příběhu mám možná trochu rozpačité pocity. Ze začátku se mi moc líbila, jelikož jsem se těšila na přepracování Krásky a Zvířete, ale to se moc nepovedlo, Tamlin se za celou knihu proměnil snad jen dvakrát a občas mu z pod kůže vykoukly drápky, tím ale končíme. Tamlin je jinak velmi civilizovaný, okouzlující....a taky nudný. Kdežto Lucien to je jiný kafe. Krásný, štiplavý, vtipný a taky zlomený minulostí. Škoda, má jen vedlejší roli, ale třeba se i on dočká štěstí v dalších dílech.
Feyre mi lezla na nervy od začátku až do konce. Sprostá, namyšlená, až moc sebevědomá a bez špetky pokory. I tak po ní ale slintá polovina vílí říše.
Rhysand se možná ještě vybarví, ale zatím mi moc nesedl.
A co se týče děje samotného...no asi dobré, až na ty tři úkoly, to bylo až příliš pohádkové, až jsem u toho protáčela oči. Hádanka, která vše rozuzlila, byla fajn, odpoveď milá, ale příliš jednoduchá. Odpověď znate ještě před prvním úkolem sami, ale o čem by to bylo, kdyby to Feyre uhádla hned na začátku.
Vesměs lepší průměr, budu to brát jako předehru pro následující díl.

2 26.09.2020

Nikdy bych nevěřila, že nebudu vědět, jestli byla kniha skvělá nebo strašná. Jak bylo řečeno v knize: nic není černobílé, čarodějnice nejsou ty dobré a chasseuři ti zlí, ale ani naopak.
Ani bílé, ani černé. Ani skvělá, ani strašná kniha.
Začátek je trochu nuda, ale to bývá začátek většinou každé knihy. Autorka se trochu občas ztratila v tom, co chtěla sdělit a ups, nejednou jsme až po pás v rybníce a pereme se s arcibiskupem. K mínusům musím připočítat i příliš mnoho vulgarit, vážně mě neuráží, když se řekne "do prdele", ale někde slovník hlavní hrdinky přesáhl únosnou mez.
Moc se mi líbila logika a systém, který byl pro magiii sestaven. Příroda si žádá rovnováhu. Zlomený prst za vzorec pro zlomení zámku. Pak se ale tahle pravidla dost porušují a čarodějnice najednou kouzlí, aniž by něco obětovaly.
Když se nad tím ale ohlédnu, tak jsou to jenom hodně drobná negativa. Protože od druhé třetiny vás už kniha prostě nepustí a vy budete chtít vědět, co bude dál. Dějová linka Lou a Reida byla skvělá. Lou má velké štěstí. Škoda, že takoví gentlemani nejsou i dnes.
Konec jsem očekávala dobrý vzhledem k tomu, že na knihu navazují další dva díly, ale i tak mi úplně dokonale spadla brada. Kdo by to byl řekl, že jedno odložené dítě mezi odpadky může být tak důležité.
Nechte se taky očarovat a přečtěte si tenhle krásný příběh taky.

5 17.08.2020

Trochu mě rozčilovalo, že je děj roztříštěný do tolika dejových linek, protože vám prostě nestihne přirůst k srdci ani jedna postava.
Nejvíc sympatií měla u mě ale Josefina, která byla svému otci tolik podobná, a právě její otec si získal mé srdce v prvním díle. Krásný, nespoutaný s krví zatracených. Ona byla jeho pokračování, ale bohužel to byla jen dívka, atak se její dějová linka brzy ztrácí v prázdnu.
Vrchol knihy nastává zhruba v polovině, kdy umírá Edmond de Braie, i vítr umlkl a hory se ponořily do strnulého ticha, odešel jejich pán.
V tu chvíli nejde nebrečet.
Jeho pomyslné žezlo dostává trochu vyšinutý syn Sebastian. Po Lauře si našel novou ženu, krásnou Sylvii. V tu chvíli mi ale kniha zhořkla. Viděl v ní hlavně objekt svojí touhy, byla jeho hračka, miloval ji a chtěl ji hýčkat, jen ale a pouze jako zlatého ptáka v kleci, krásný šperk, ne jako rozumnou bytost, která by mohla mít vlastní názor na věc. Horší ale bylo, že se ho z toho přesvědčení ani nesnažila vyvést. Když na ni viděl kalhoty, tak ho to rozzuřilo do běla, že by jeho hračka nevypadala podle jeho představ, méně žensky a potlačovala tak snad jeho libido.
Jediná její reakce byla chabá obrana jen a jen naoko, když jí kalhoty rozthal a dal jí najevo kdo je tady samec a vůdce smečky a jí ani nepřišlo, že udělal chybu, za kterou by se mohl alespoň zastydět.
Pak už se mi děj vlekl, moje antisympatie tu už byly a už se nemohly nijak rozplynout.
Dočetla jsem s těžkostí a do dalšího dílu už se asi nepustím.

3 16.08.2020

Na tuto knihu jsem se vrhla s opravdu nezměrnou chutí, protože Andělská tvář od autorky je moje srdcovka. Námět mi připadal hodně podobný, takže jsem se už nemohla dočkat toho záhadného a demonického Edmonda. Bohužel nápadem to končí a dál už je děj naprosto rozdílný. Christina kouzlu Edmonda de Braie podlehla nějak moc rychle, čekala jsem nedůvěru a dlouhé dobývání.
Do poloviny knihy se vám bude tajit dech, protože příběh byl i přes počáteční zklamání bravurně vystavěn, když byl Edmond zraněn najatými vrahy, tak jsem chtěla sama za ním přijít a pomoci mu.
Pak se ale dej už zhoršuje, jako když vylezete na horu očekávání a čeká vás už jen klesání.
Konec dějové linky Edmonda a Christiny se mi zdál uspěchaný, vypadalo to, že to autorku už nebavilo a těšila se až začne psát o Sebastianovi, jehož příběh mě zpočátku příliš nezaujal a začal mě bavit až ke konci, kdy se na scéně objevuje sympatická Laura.
Když to ale shrnu, tak jsem si příběh veskrze užila a hezky utíkal, takže dávám pěkné čtyři hvězdičky ;)

3 01.08.2020

Tuhle knihu jsem chtěla už dlouho číst a nemohla jsem se k ní dostat. Dočkala jsem se a stálo to za to. Kit byla vážně číslo, neohrožená, kurážná a pod maskou rošťáckého chlapce i elegantní mladá dívka. Její převlek jí ale dával jakýsi pocit svobody a otevřel jí cestu k tajupnému hraběti, který oproti ní je pravý gentleman.
Pro tuto knihu platí staré pravidlo: CO SE ŠKÁDLÍVÁ, TO SE RÁDO MÍVÁ.
Alexanderovi netrvalo moc dlouho a rošťácké Kit propadl.
Ples připomínal trochu pohádku O Popelce, ale romantickým duší to vadit nebude.
Jestli tuhle pohádku ale budete číst vašim ratolestem tak pokračování musíte vymyslet sami, protože asi by koukaly, co všechno dělá Popelka s princem za zavřenými dveřmi, když se vrátí z bálu. Ne vážně, té erotiky mohlo být míň, kazí to dojem.
Akce na konci mi nevadila, naopak. Princ si přece musí svou dámu zasloužit a je jedno, jestli bojuje se sedmihlavou saní nebo s otcem nevěsty.
Happy end se ale koná.
ZAZVONIL ZVONEC A POHADKY JE KONEC!

2 29.07.2020

Upřímně mi tato kniha moc nesedla, chybělo mi prostředí Francie, charakteristické pro svou jedinečnou atmosféru. Moc se mi líbil začátek, velice jsem s Charlottou soucítila, když přišla o dítě a pak i o Filipa. O Filipa! A to hned na začátku knihy, chtělo se mi říct -" Jako vážně? To ho mohl v minulém díle zabít Raul a vyšlo by to stejně, tak proč mi sakra autorka dala ten šťastný konec, když ho teď bere nejen Charlotte ale taky mně."
Chtělo se mi brečet a když za nemocnou přijela příbuzná, tak se mi vůbec nechtělo někam přesouvat, ale knihy jsou jednou nějak napsané.
Prostředek knihy je nijaký a dosti výplňkový a zápletka s velkým černým lidožroutem v zahradách je též průhledná od začátku.
Konec byl však dynamický, nemohu k němu nic moc napsat, protože bych zřejmě prozradila konec, snad jen že mi spadlo ze srdce v závěru mnoho kamenů a ukázalo se, že nic není takové, jak se na první pohled může zdát.

4 27.07.2020