morienhithwen komentáře u knih
Tentokrát jsem se při čtení soustředila hlavně na postavu Gluma a všeho, co s ním souvisí, a snažila se všímat si detailů, které bych zamlada přehlédla nebo nepovažovala za důležité.Tolkien to skutečně naplánoval tak, že bez hobitů by to nešlo, že? (Anglicky i česky.)
Na gymplu pro mě byla tahle kniha důležitá. Dnes po pár (skoro desítkách) let už si nejsem svými pocity - vůči knize - jistá. Sama jsem dost zklidněla, a jak v životě, tak v umění teď dávám přednost jinému druhu projevu. Detailní popis nejniternějších pocitů mi skoro přijde jako něco až "nadbytečného". Říkám to s nadsázkou, ale taky trochu bez nadsázky.
Velmi oceňuji autorčin "strohý" styl. Nic jiného se k takovému tématu nehodí víc. A určitě se půjdu blíž podívat na její další tvorbu.
Určitě moje nejoblíbenější kniha z celé série. Perfektní mix všeho, co je na Harrym nejlepší. (Anglicky.)
Nejvíc ze všeho na téhle knize miluji, jak Fuchs popisuje jenom to, co postava K.K. říká a dělá, a nikdy to, co si myslí.
Mně je prostě strašně moc proti srsti ten sexuální aspekt celého vyprávění.
"Tak kdo z té války něco má?" naléhá Tjaden. "Císařovi taky k ničemu není. Ten má přece všecko, nač si vzpomene." "To neříkej," namítne Katcza. "Válku dosud neměl."
Ačkoliv dokážu ocenit magický realismus, tak jsem po delším přemýšlení dospěla k závěru, že jsem z knížky (docela silně) zklamaná. Spousta postav je tam k ničemu, takzvaně jenom proto, aby se jim staly špatné věci, ale ony samy díky tomu žádnou změnou neprojdou, jejich katarze se nedostaví (jako příklad za všechny bych uvedla doktora a jeho milenku), jejich příběh to vlastně nebyl. A dost možná to nebyl ničí příběh. A nebo byl, ale nesmyslný. A nebo jsem to vůbec nepochopila, to je taky vždycky možné.
Už notnou chvíli přemýšlím, co k Návratu krále napsat, zatím jsem ale přišla jenom na to, že jsem beze slov. (Anglicky i česky.)
Od dospívání do dospělé ženy jsem se všemu navzdory změnila z pesimisty na optimistou (sama nevím, jak je to možné), nicméně si pořád myslím, že Čekání na Godota je nejlepší divadelní hra vůbec.
(SPOILER) Pořád mě to velmi baví, ale zároveň se začínají vkrádat i obavy. Martin ukazuje jednoznačnou absenci vůle cokoliv dokončit nebo spíš vypointovat, pořád jen přidává nové postavy a nové zápletky do té míry, že z toho začínám mít pocit, jaký má vlastně smysl sledovat příběh, když jsou jeho původní hybatelé mrtví, znehybnění nebo totálně proměnění a kde jde už o něco zcela jiného než na jeho začátku. Je to pocit, jaký jsem měla ze seriálu (velice frustrující, když se rozběhlé události úplně zastaví, aby Dany mohla sedět několik let v pyramidě a "nic nedělat", nebo aby se najednou v Králově přístavišti řešili nějací fanatici, o kterých v první polovině celé ságy nepadlo ani slovo - nebo možná tak tři slova), a teď vidím, že to je problém, který je hluboce zakořeněný už v předloze. Protože jak se tak dívám na jména kapitol v následujícím díle, tak se to bude jenom zhoršovat. (Česky i anglicky.)
Chm, jako vždy mám dojem, že to píšu tak k dobré půlce všech věcí, co jsem od Agathy četla, ale tohle je skutečně jeden z mých jejích nejoblíbenějších případů. V jistých momentech to sice působí trošku zastarale (hlavně neustálé komentáře na adresu "cizinců"), ale aspoň to působí jako takové okno do minulosti a může to sloužit jako odstrašující případ pro současného čtenáře. A ty některé od uvěřitelné reality až moc odtržené momenty rozuzlení (schovávání ve skříni a tak) si prostě odmyslím.
Zatím je to mé teprve druhé setkání, nicméně autorova kombinace humoru, poetiky a (z mého úhlu pohledu) naprostá absence pudu sebezáchovy zřejmě vždycky znamená trefu do černého.
Psala jsem to už k filmu, který jsem tedy viděla jako jako první, před pár lety. Kdyby Forrest Gump obsahoval víc smrtí rozsednutím slonem, možná by mě mohl bavit.
Jako malým nám to četla mamka před spaním. Tehdy se mi líbily všechny ty drastické pasáže - napadení chlapcem, pohádka o uhořelých kočkách, žluna, ten konec! Dnes z pohledu dospělého nevím, jestli bych to četla svým potenciálním dětem - samozřejmě kvůli té bezhlavé poslušnosti. Pamatuji si, že naše mamka taky říkala, že jí to vadí, ale kvůli souvisejícímu večerníčku, který jsme měly rády, to tak nějak tolerovala). Přijde mi to skoro jako ekvivalent trendu poutat děti do postroje na vodítko, aby jimi rodiče mohli v případě potřeby cloumat.
Nevím, co jsem přesně očekávala kromě nic neříkajícího "klasika, kterou by měl asi každý přečíst", každopádně jsem dostala fantastické vyprávění od autora tak rozkošně odtažitého až cynického, že se mi tomu skoro nechtělo věřit. Přijde mi nesprávné o této knížce hovořit jenom jako o "příběhu úpadku jedné (pitomé) ženy", protože tak jsem o knize dosud různě četla a přijde mi, že ji tak spousta čtenářů vnímá, ačkoliv je šíře toho, co Flaubert popisuje, mnohem rozsáhlejší. Například "šmejd" dodávající "luxusní" zboží a směnky by se dal skoro beze změny přenést do dnešní doby a fungoval by stejně. Autor se nezastaví, aby doslovně vysvětloval, kdo všechno měl na Emmu, vývoj její osobnosti a její rozhodování vliv, ale dodává všechny potřebné informace, aby se nad tím čtenář mohl zamyslet sám, a odsudky typu "za všechno si mohla sama" mi tak přijdou dost líné a nespravedlivé. -"Přece," říkal lékárník, "není přirozené, aby se muž obešel bez ženy. Už se staly zločiny..." -"Ale sak na ryby!" zvolal duchovní. "Jak byste asi chtěl, aby muž žijící v manželství zachoval třeba zpovědní tajemství?"
Mám takový pocit, že mi to přijde jako strašný blábol. Chápu, proč má King takový problém s Kubrickovou adaptací, protože pan režisér si z jeho knihy vzal jenom kostru a naplnil ji svým vlastním obsahem a démony, čímž z ní udělal úplně jiné, umělecké, dílo, zatímco z knížky čpí nejvíc hlavně kokain.
Asi moje nejoblíbenější Agatha... Nikde jinde mi charaktery postav nepřipadaly mistrovštěji a nuancovaněji popsané.
King je ďábel a určitě by to rád slyšel. Nicméně trochu krotit by se měl/mohl. Když například popisuje, jak otec dceru pronásleduje po městě, nemusel by ten kilometrový běh popisovat krok za krokem v reálném čase. Spousta z nás by potom nemusela během čtení zešedivět, ale nikoliv hrůzou, ale tím dlouhým trváním. Nicméně třeba to byl jeho záměr, vytvořit v nás pocit, že jsme tu knížku skutečně četli 27 let.