MP17 komentáře u knih
Autor na sebe roubuje několik dějových linek, dokonce i napříč časem, ale i tak je to bohužel málo. Knihu jsem dokonce po několika kapitolách odložil a vrátil se k ní přibližně za rok. A ani na druhý pokus to nebylo úplně ono a do četby jsem se vyloženě nutil. Coby duchařina to obstojí, jako detektivka však vůbec.
Prostředí Krkonoš dodává našinci na puncu zajímavosti, jinak se jedná o (víceméně) Ďurovu standardní kvalitu. Nemohu si pomoci, dokonalá chemie a jiskření se dostaví pouze tehdy, když své názory zkříží Stein a Barbarič. Jaroš prvního jmenovaného poslouchá na slovo, s druhým se vlastně ani moc nebaví, to není tak úplně ono, byť sám o sobě je to možná nejzajímavější postava. Jinak vlastně není co pořádně vytknout, snad jen (opět) malý počet stránek, za pár hodin hotovo.
Po mírném přešlapu v podobě Zkurveného (divný pocit, psát takové slovo spisovně) příběhu je zde Minier opět se sérií o Martinu Servazovi a zjevně je ukázkovým příkladem pro rčení "ševče, drž se svého kopyta". Ačkoliv je zápletka až moc překombinovaná a závěr není kdovíjak strhující a překvapivý, tak i přesto se jedná o klasické Minierovo zajímavé psaní, které čtenáři nedovolí knihu jen tak odložit. Na úplné maximum to není, nicméně i tak převládá absolutní spokojenost.
S přehledem nejslabší Minier. Příběh se rozjížděl jak Ikarus do prudkého kopce, kniha mě začala opravdu bavit až někde kolem poloviny, to se mi u tohoto autora běžně neděje. Závěr tak nějak také vyšuměl, takže celkově dost rozpačitý dojem. Možná by tento příběh dobře fungoval zfilmovaný, ale jako knižní zpracování maximálně průměr.
Uspěchaný životopis, spíchnutý horkou jehlou. "Autor" není schopný udržet vlákno, skáče se napříč tématy a v čase. Není to ukočírované a působí to dost zmateně. Jakmile se musím do četby nutit, nemohu té knize dát dobré hodnocení.
Tady už Gemmell opravdu už vaří z vody, byť je to čtivé jako vždy od tohoto autora, nechytlo mě to tolik a nijak jsem nelitoval, když knížka skončila.
Sipstrassi ságu vnímám jako nějaký bizarní literární experiment, podivné mixování všeobecně známých bájí a mýtů s reálnými dějinami a to vše zasazené do fantasy prostředí. Není to tak špatné, hlavně začátek, byť klišovitý, je docela slibný, ale jak vstoupí na scénu bohové, poněkud tomu dojde dech.
První kniha se Sigarni byla dost slabota, ale tady je to Gemmell opět v plné formě. Úplně nejsilnější jsou jen ty pasáže samotného horalského života, kdy se ještě neválčí. Ale to ostatně platí i pro Rigantskou ságu.
Opět horalové, opět boj proti cizozemcům, ale oproti Rigantské sérii je to o poznání slabší. Příběh nemá moc hloubku a přehlednost, výprava pro korunu je opravdu už vaření z vody, chybí výrazné a charismatické postavy. Knihu jsem četl s přestávkou několik týdnů, to se mi u jiných Gemmellovek ještě nestalo, většinou bylo za pár dní hotovo.
Existuje vůbec nějaký autor (fantasy žánru), který by psal stále takto šablonovitě a přitom jeho knihy tím vůbec nijak neutrpí? Model jak z nějaké RPG hry v prostředí Forgotten Realms (hlavní hrdina, k němu banda bojovníků) je zde opět zachován a i zde nalezneme spoustu zajímavých hrdinů s vlastní zajímavou historií a různými vlastními záměry. Nejzábavnější byly kapitoly s Kiatzanem, škoda, že lidé z této země hráli v Gemmellových knihách většinou jen vedlejší role.
Drussa mám, z těch několika hlavních hrdinů Gemmellových románů, asi nejméně v oblibě, moc mi nesedí ta jeho jednoduchost (bez urážky) a zjevná láska k násilí. Ovšem tato kniha je prostě klasikou (společně s Tulákem), která Gemmella tak nějak definuje. Tři příběhy v jedné knize, spousta zajímavých vedlejších postav, to vše na pozadí zrození legendy o Velikém se sekerou.
Gemmell v plné síle, zajímavý příběh vnitřně rozervaného hlavního hrdiny, který prostě musí ty zbraně do ruky vzít, protože si to vyžaduje zájem vyššího dobra. Druss jako doplňková postava funguje skvěle, je zajímavé sledovat jak se vyrovnává s příchodem stáří. Propojování dvou časových linií funguje výborně, čtenář pak lépe chápe Skilgannonovu složitou osobnost.
Možná půjdu proti proudu, ale tahle kniha pro mě byla zklamáním. Už před lety jsem jí odložil v půlce nedočtenou, nyní jsem se překonal, ale pocity jsou rozporuplné. Recyklovaní hrdinové skáčou z těla do těla, jak se jim líbí, vůbec není jasné o co komu jde, žádný záporák, žádný klaďas, pořád se chodí sem a tam... Skilgannon měl dostat víc prostoru v nějakém příběhu, který by navazoval přímo na Bílého vlka, tohle byla trochu křeč.
V této knize se, oproti jiným od Davida Gemmella, dostává největšího prostoru myšlenkám a určité formě filozofování. Zejména pak o mezilidských vztazích, temné stránce každého člověka a pacifismu. Hlavní role jsou tentokrát rozděleny mezi tři (vlastně čtyři) postavy, přičemž jejich interakce je minimální a každý si jede víceméně svojí vlastní příběhovou linii. Docela zajímavé pojetí. K maximálnímu hodnocení přeci jenom něco trochu chybí, asi zejména díky tomu, že to porovnávám s dalšími skvělými díly stejného autora.
Do poloviny knihy se jede opět ve strhujícím tempu, co ale propukne ten velký konflikt a autor se věnuje hlavně válčení a bitvám, jde to mírně dolů, ovšem samozřejmě nikdy tak, aby to zavánělo nudou. Je zajímavé (a ne vždy úplně příjemné) odkrývat historii některých důležitých postav a zároveň sledovat jejich změny, myšlenkové tápání a zoufalství při tom, jak se zachovat v zájmu vyššího dobra.
Sice celou knihou prostupuje skličující deprese z toho, jak to s národem Rigantů dopadlo, ale autor nezapomíná pravidelně dávkovat emočně velmi silné a hřejivé momenty. Velká spousta opravdových hrdinů, tentokrát často i takových, kterým je cizí řešit spory násilím. A ten závěr? Nebudu nic prozrazovat, jen za sebe dodám, že dojemnější moment si od autora jen těžko vybavit.
"Meč v Bouři" dostal ode mě po právu pět hvězdiček a příběh Connavarova nemanželského syna si s ním vůbec v ničem nezadá. Další zajímavé postavy (Rheg, Zuřivec, mladý Bran) na scéně, Connavar se v knize víceméně jen mihne, ale i tak hraje zásadní roli, pod tím vším pak Gemmell filozofující o vztahu lidstva a přírody.
Stejně jako u většiny jiných knih tohoto autora se musím ptát - jak je možné, že se to jeho dílo ještě nikdo nepokusil zfilmovat?
Rigantskou ságu načal David Gemmell stejně impozantně jako tu Drenajskou. Svět Rigantů je takovou zajímavou variací na reálném pozadí keltské historie, hlasem Morrigu to Gemmell v následujícím díle otevřeně přiznává. Proti Drenajskému světu je zde vše takové víc lidské, není to tak brutální, víc se tu řeší psychologie jednotlivých postav, rodinné vztahy a hlavní hrdinové si tolik nelibují v zabíjení, to se mi prostě líbí.
Knihu vnímám jako takové krátké nadechnutí před dalším "plnohodnotným" dobrodružstvím ústřední trojice. Strhující, dramatická, ale bohužel docela krátká a postrádám také nějaké zásadnější zvraty. Ďuro ale prostě píše nesmírně poutavě, proto musím udělit i nyní vysoké hodnocení.
Úvodní povídka navnadila moc, stejně tak následná epizoda s kancem, ale jakmile se počalo válčit a bojovat, stala se kniha trošku monotonní. Bitva, už to vypadá, že jsme v háji, vyvoláme bohy, už to vypadá, že jsme vyhráli, oni povolají bohy, zas to vypadá, že jsme v háji, vyvoláme bohy... :)