nefernefer
komentáře u knih
Strach moudrého muže
Patrick Rothfuss
Úžasná kniha. Přesně jak píše tsal „próza na pokraji poezie“. Nemůžu jinak než dát plný počet. Přestože z toho, co slibovala anotace k prvnímu dílu (a o čem jsem se v něm nedozvěděla ani slovo), se ve druhém objeví pouze Felurian (žádní mohyloví králové, žádné princezny) a zbytek stále zůstává zahalen. A zatím zahalen zůstane, protože další díl pořád ještě nevyšel. Já jen doufám, že ne navždy. Ač měl ještě o nějakých třista stran oproti předchozímu navíc, tak mi tento díl přišel lepší. Neuvěřitelně mě bavil Kvothův pobyt u Ademů. Ta do detailů promyšlená jiná kultura, do detailů promyšlené jiné pojetí „civilizace“. Kdy to, co člověk považuje za slušné vychování, je považováno za naprosté barbarství a naopak. Do detailů promyšlený jiný způsob komunikace, vyjadřování emocí, život v souladu s filozofií Kethani (která mi tak trochu připomínala šibumi ze stejnojmenné knihy). A taky mi vyhovovalo, že Kvothe konečně dospěl. Přestože na nějaký posun v jeho vztahu s Dennou (která mi, stejně jako snad úplně všem, neskutečně pila krev) to žádný valný vliv nemělo. Přála bych si dočkat se pokračování, než se z mojí děravé paměti úplně všechno vytratí. :o)
Nejhloupější anděl
Christopher Moore
Je zbytečné se nějak rozepisovat. Komentář Metly je zcela vyčerpávající. Lépe bych to nenapsala. :-) Vánoční náladu se mi sice vyvolat nepodařilo, zato jsem se několikrát skutečně od srdce zasmála a fakt mě mrzí, že to nikdo nenatočil jako film. Takový Choking hazard po americku. :-)
„Tucker Case chtěl jít za jednoho ze sedmi trpaslíků, jenže Lena ho musela usměrnit. Vysvětlila mu, že do původní sedmičky patří třeba Šmudla, Bručoun nebo Stydlín, ale Trčel tam rozhodně není a nic na tom nezmění ani masivní vyfutrování přední strany trpasličích kalhot.“
Spřízněné duše
John Marrs
Rozhodně zajímavá kniha. Sice má nálepku „thriller“, ale skutečnost je trochu jiná. Pět příběhů, jejichž jediným jednotícím prvkem je to, že hlavní hrdinové podstoupili test DNA kvůli nalezení ideálního partnera. Jinak je ale každý z nich úplně jiný a jiné je i jejich zpracování. Od psychologického dramatu přes thriler a detektivku až po červenou knihovnu. Nebudou vám sedět všechny, ale určitě si mezi nimi vyberete alespoň jeden. Je pravda, že některé momenty mi přišly tak trochu „přitažené za vlasy“, ale je to fikce a představa autora o chování a reakcích jeho hrdinů na určité situace se s tou mou nemusí vždycky potkat. Nicméně ústřední myšlenka je vážně dobrá a bude vám pak ještě dlouho vrtat hlavou. Budete si stejně jako já říkat: „Kdyby to bylo možné, šla bych do toho?“ Budu upřímná. Přes všechna rizika. Asi jo.
Krajiny vnitřní a vnější
Václav Cílek
„... krajina nás učí samozřejmým a nenápadným věcem – totiž zdravému rozumu. I ten má svá omezení, ale k tomu, abychom jej mohli překročit a jít dál, jej nejdřív musíme mít.“
Ve velmi krátké době je tohle už druhá knížka, u které jsem nebyla ani v polovině a věděla jsem, že si ji chci koupit, protože ji rozhodně nečtu naposledy. Je pravda, že druhá půlka na mě byla už příliš velká „duchařina“. Ne snad proto, že bych nebyla nakloněna věcem mezi nebem a zemí a duchovním prožitkům, jako spíš proto, že jsem spoustě z toho jednoduše nerozuměla. Nestydím se to přiznat. Duchovní vjemy mají různé úrovně a ne všechny jsou pro každého. Ale první polovina mě uchvátila. Krásným jednoduchým často vtipným jazykem psané někdy až vizionářské postřehy a zhodnocení věcí kolem nás.
„Evropa vždy byla spíš oním ‚koncertem národů a regionů‘ než jakýmisi ‚spojenými státy evropskými‘. Její civilizace je víc kulturou individualit, které jsou schopny se mezi sebou domluvit, než souborem jednotných pravidel obrovského impéria. Tříštění evropských států, kdykoliv to okolnosti dovolovaly, do menších či větších regionů je toho důkazem. Potvrzuje to i naše nedávná historie.“
A největším kladem této knihy je pro mě to, že po jejím přečtení se kolem sebe budu dívat jinak a budu se snažit chodit po světě se srdcem a očima otevřenýma a vnímat věci, které okolo mě do té doby proplouvaly, aniž bych je vůbec zaznamenala.
„Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo ještě místo na věci, které teprve přijdou.“
Stručná historie času
Stephen W. Hawking (p)
Opravdu výjimečná kniha, když i mně dokázala vysvětlit tajemství černých děr tak, že jsem to pochopila :o) Neříkám, že jsem rozuměla všemu (upřímně jsem to ani nečekala), třeba kvantová fyzika je pro mě stále španělskou vesnicí, ale spousta věcí, které pro mě byly dosud velkou neznámou, už je mi mnohem jasnější. A občas jsem se i zasmála, což jsem u podobné knihy vážně nečekala a bylo to pro mě příjemným překvapením. Trochu mě však rušily poznámky pod čarou, ve kterých si překladatel masíroval ego a měl potřebu autorovi jeho zjednodušenou verzi doplňovat "odbornými pindy". Kouzlo této knihy spočívá právě v tom, jak se pan Hawking dokázal oprostit od veškerých učených výkladů a vysvětlit ty nejsložitější věci tím nejjednodušším způsobem, a podle mého názoru nikdo (ani překladatel) nemá právo mu to kazit. Pokud má překladatel nutkání, ať se realizuje ve své vlastní knize. Naštěstí se dají poznámky pod čarou ignorovat :o) Jinak je to fakt skvělá knížka, kterou vřele doporučuji všem zvídavcům, co se zajímají o vesmír.
Už zase vyšlo slunce
J. H. Krchovský (p)
Nic se mi vlastně neděje...
jen začal život bez děje
a v tuto těžkou hodinu
přicházím k sobě... Odjinud
Verše psané na vodu
Bohumil Mathesius
„Jsi jako blesk,
když rozrazí mračnou oblohu:
Vidím tě – trnu,
teskním,
když vidět tě nemohu.“
Křehké, něžné, melancholické verše. Podobně jako haiku i tanka mají svou pevně danou strukturu a puristé mohou namítat, že tady často nebyla dodržena a kdesi cosi. Ale kdyby ty verše byly „jen“ přeloženy přesně v souladu s danými pravidly, asi by mě neoslovily. Tím, že je Bohumil Mathesius přebásnil, dosáhl toho, že oslovují i čtenáře z naprosto odlišného kulturního prostředí a umožňují mu nahlédnout do nitra dávných básníků světa, jenž je na hony vzdálený od toho našeho, a porozumět jim.
„Marno je na vodu plynoucí psát,
písmena začnou tancovat:
marnější ještě na duši psát
muže, jenž nechce tě
milovat.“
Druhé město
Michal Ajvaz
„Slova z této básně o ovcích tvrdošíjně odkudsi tahajících v tlamách dlouhé a tlusté elektrické kabely do kavárny hotelu Evropa, plné hostů, kteří jsou z počínání ovcí smutní, se stala námětem velké fresky, před níž můj švagr, vracející se z filosofického kongresu, kde přednesl referát o tom, že hlavní problém metafyziky je třeba rozřešit na způsob oříškového müsli, byl přepaden prodavačkami ryb, které jej bily pěstmi do obličeje a volaly na něj: ‚Dobře utajená síť dálnic se zlatou vozovkou je stejně nóbl jako zvíře, které všichni loví v klavírních sonátách, udělej nám novou Sněhurku, vole!‘ Ani potom však nedokázal odpovědět na otázku, co vlastně myslel hlavním problémem metafyziky.“
Líbí? Pak si tuhle knihu opravdu užijete.
Nelíbí? Tak to se do ní raději ani nepouštějte, protože takhle vypadá většina textu.
Nonsens mám ráda a třeba Vianova Pěna dní patří mezi mé oblíbené, ale tohle na mě bylo už příliš. Připomnělo mi to takovou tu hru, kdy někdo napíše řádek a ohne papír, aby někdo jiný na dalším řádku pokračoval v psaní, aniž by věděl, co napsal ten před ním. Výsledkem je pak dokonalá fantasmagorie bez jakéhokoli smyslu vzniklá náhodně pospojovanými útržky. Občas se povede, že je kousek třeba i poetický nebo vtipný, ale zbylá většina je jednoduše obyčejný blábol. A tak je to i s touto knihou. Je to proud nahodilých myšlenek a obrazů. Některé pasáže mají úžasnou snovou atmosféru, některé působí groteskně, ale jako celek je to bohužel slátanina.
Tajemství Českého středohoří
Jiří Svoboda
Nejprve jsem si ji půjčila z knihovny, a následně si ji koupila, přestože nepatří mezi nejlevnější. Je třeba psát něco víc? :o) Prostě je krásná. Moc doporučuji.
O malíři
Pavel Čech
Krásné, ale smutné. Trochu mi to náladou připomnělo Šťastného prince od Oskara Wilda. Ilustrace jsou samozřejmě nádherné jako ve všech knihách Pavla Čecha, ale tentokrát téměř černobílé. Absence barev podtrhuje melancholii příběhu a obrázky zimního města bez lidí mi úplně připomněly covidově vylidněnou Prahu.
„Procházel městem, které tak dobře znal.
V průchodech foukal studený vítr
a zasněžená dlažba klouzala.
Svět jako by ztratil barvy.
Byla to dlouhá zima.
Ulice byly liduprázdné.“
Záludné léto
Ben Aaronovitch
„Takže Měsíc má vliv na magii. Proč?“
„Pracuju na několika teoriích,“ odpověděl jsem. „Ale v současnosti se nejvíc kloním k hypotéze, že Měsíc má na magii zdánlivě nahodilý účinek, protože mě rád nasírá.“
„To je teorie, která se dá do velké míry aplikovat i na jiné sféry života,“ poznamenal.
Po minulé „odbočce“ do oblasti moderní architektury se autor vrátil zpět na hlavní trasu do utajeného světa fae, polofae, říčních božstev a jiných bytostí. Ačkoli tentokrát jde vlastně o příběh, který by mohl fungovat i samostatně, protože na předchozí je navázán jen opravdu velmi volně. Každopádně úroveň setrvale dobrá, napětí i suchého humoru dostatek. Pokračuju v krasojízdě do dalšího dílu. :o)
Bláznův kabát
Martin Fahrner
„… každý potřebuje někoho, kdo je popsaný stejným písmem.“
Pro mě dosud neznámý autor a moc příjemné překvapení. Mám ráda knihy, které končí pozitivně. Tahle má konec téměř idylický, ale bez nejmenšího náznaku nějaké přeslazenosti. Skládáte střípky kratičkých kapitol, které jsou napsané každá trochu jinak podle toho, kdo ji vypráví. A všem to věříte. Všichni mají nějaké trápení, se kterým se snaží vypořádat. Každý se dívá na svět trochu jinýma očima. A vy s nimi. Vtáhnou vás do svých životů. Prožíváte jejich bolest a se zájmem sledujete, kam je dovede. Až najednou do sebe všechny dílky tak nějak úplně samozřejmě zapadnou a vy cítíte úlevu, že všechno je, jak má být.
Každý má sice svůj vlastní příběh, ale jedno mají společné. Hledají někoho, kdo bude popsaný stejným písmem.
„Slunce zapadá. Stojím na kopci a pozoruji tu krásu. Najednou jsem věděl, že se můžu vrátit k lidem, ke kterým patřím. Že se nebudu bát pravdy, protože je složitá, protože i já mám pravdu…“
Drsné sny
Jakub Mařík
„Dnešek zatím běžel jako na drátkách, což samo o sobě Felixovi nenápadně naznačovalo, že by nebyl špatný nápad najít si bezpečný úkryt a preventivně v něm tu anomálii přečkat.“
Pořád čekám, kdy se to pokazí a v téhle řadě vyjde nějaký propadák. Ale zatím si všichni vedou víc než dobře. Nový díl, nový autor a zase dobrý. Celá čtyřka pohromadě, vtipné momenty i hlášky, jako bych se vrátila na začátek k dílu prvnímu. Příběh mi sice trochu připomínal Kruté stroje, ale nevadilo to. A navrch zase jednou dostal prostor můj oblíbenec Vincenc, takže já jsem spokojená. A kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli scéně v supermarketu tenhle díl rozhodně stojí za přečtení. Armáda krvelačných důchodců v den, kdy začínají slevy, nebyla až tak úplně mimo realitu. :o)
Smrt a jiné vrcholy mého života
Sebastian Niedlich
Hned na úvod chci podotknout, že vůbec nerozumím tomu množství komentářů, které tuto knihu označují za humornou (anotace dokonce za komedii). Asi jsem suchar, ale mně ten humor nějak unikal. Jinak to není špatné čtení. Velmi nenáročná oddychovka s takovým tím laskavým nádechem a mírně filozofickým laděním nutícím k zamyšlení. :-) Myslím, že když nebudete mít přehnaná očekávání, tak na podzimní nevlídné večery s hrnkem horkého čaje jako stvořená. Ale pro zasmání si přečtěte raději něco jiného. :-)
Obejmi mě
Jiří Žáček
Tuhle knížku vnímám jako opravdovou oslavu žen. Ne těch vysněných, ale skutečných žen z masa a kostí. Je plná protikladů, stejně jako ony. Křehké, nádherně něžné Janečkovy kresby v opozici k Žáčkovým veršům plným života, živočišným, vášnivým. Veršům, které oslavují lásku ve všech jejích podobách a neberou si servítky. Lásku ostýchavou, horkou, něžnou i dryjáčnickou. Lásku první i poslední. Lásku čerstvě vylíhnutou i tu unavenou. Zkrátka lásku takovou, jaká skutečně je.
Takový starý otřepaný trik:
prs luny nad hlavou a ze vsi ržání hříbat.
Dvě horká těla vysvlečená z trik
divokou chutí hladit, hryzat, líbat.
Vesmír se zrodil teprv teď,
a není včerejšek, a není žádné kdyby,
jenom smršť vlasů, žhavá pleť.
A hvězdy na nebi se třou jak ryby.
Maškaráda
Terry Pratchett
Úžasně vtipná parafráze na slavný román G. Lerouxe Fantom opery. Asi začínám Zeměploše přicházet na chuť. Záhada univerzálnosti Stařenčiných spoďárů mě zajímá čím dál víc, Smrť je naprosto neodolatelný a Silverovu proměnu kocoura v člověka jsem přímo viděla. :-)
„Silver jí kráčel po boku s oním nenápadným pružným pohupováním, při němž se většina žen zamyslí a většině mužů zbělají vzteky kotníky.“
Závan klíčovou dírkou
Stephen King
Jako když vám poté, co jste spořádali výtečné menu, sai King nabídne ještě desert. Takovou sladkou tečku pro fanoušky Temné věže. Rafinovaně naservírovanou, abyste nejprve museli otevřít obyčejnou krabičku a v ní našli úhledně zabalený bonbónek. A teprve, když rozbalíte další vrstvu, dostanete se k samotnému obsahu a můžete si vychutnat jeho podmanivou chuť a vůni poskládanou z mnoha čarovných přísad. Krásný pohádkový příběh, který s Temnou věží vlastně ani nesouvisí a klidně by bylo možné jej číst i samostatně. Ale pokud ho budete číst až po dočtení celé série jako já, bude pro vás tou třešničkou na dortu, bez které je samotný dort sice stejně dobrý, ale s ní je lepší.
„Čas je klíčová dírka [...] Občas se shýbneme a nakoukneme do ní. A závan, který při tom ucítíme na tváři – závan větru, který tou klíčovou dírkou fouká –, je dech celého živého všehomíra.“
Pistolník
Stephen King
Pistolník je neuvěřitelně zvláštní kniha o zvláštním světě. Světě, kterému vládne všudypřítomná krutost. Ne zlá a pomstychtivá, ale smutná, odevzdaná, nevyhnutelná a naprosto samozřejmá krutost, která nikomu nepřijde divná. Tak to prostě je. Do takového světa ses narodil, a jestli v něm chceš přežít, nemáš jinou volbu. Je to zvláštní směs středověku s moderní společností. Dějí se věci, o kterých netušíte, proč se dějí. Setkáváte se s lidmi, kterým nerozumíte. Odkud přišli? Proč jsou takoví, jací jsou? (A pikantní je, že z autorova doslovu vyplývá, že ani on to netuší a že spoléhá na to, že se mu to časem s ubíhajícím příběhem vyjeví.) Jen tušíte, že se muselo stát něco strašného, co všechno změnilo. Ale nevíte, co. Co se stalo, že se Pistolník vydal na cestu za Věží? Co se stalo, že je poslední? Co se stalo, že je všude poušť? CO SE STALO??!! Nedozvíte se to, ale je to všechno tak sugestivně napsané, že vám to nedá a pustíte se do příštího dílu, abyste tomu přišli na kloub. Jako já :o)
První hrob napravo
Darynda Jones
Zase jedna z knížek, na kterou jsem se vždycky těšila a přečetla ji na tři zátahy, i když není zrovna nejtenčí. Není to žádná detektivka. Je to plnohodnotná duchařská fantasy, jejíž hlavní hrdinkou je Phil Marlowe v sukni, a to se vším všudy včetně těch jeho sarkastických hlášek, přitažlivého vzhledu i talentu pro maléry, které končí nakládačkou :o) Navíc je to všechno příjemně okořeněné lehkou dávkou erotiky a tajemna. Takže v kategorii odpočinkového čtení za mě plný počet. Rozhodně jdu do dalšího dílu, protože musím zjistit, jestli bude stejně dobrý jako ten první :o)
Básně sebrané
J. H. Krchovský (p)
Přiznám se, že tyhle básničky mě dost často drží při životě :o)