nefernefer komentáře u knih

Řadím se do tábora zklamaných. Film jsem neviděla, takže nemůžu srovnávat, ale srovnání se Třemi muži ve člunu posoudit můžu a rozhodně odmítám. Tři muži jsou jednou z mých „záchranných“ knih, které přijdou na řadu, když je mi ouvej. Zaručeně mi zvednou náladu. Ale Svatební cesta do Jiljí mi párkát mírně nadzvihla koutky a to bylo tak všechno. Ani o jednom z hlavní dvojice nemůžu říct, že by mi byl sympatický, a knihu jsem dočítala spíš ze setrvačnosti. Navíc nevěřím, že existuje v reálu někdo, kdo vede podobné dialogy. Nebo jsem příliš přízemní a nepohybuji se v dostatečně itentelektuální společnosti, abych někoho takového potkala. Zkrátka snaha o intelektuální humor se u mě minula účinkem a jediné, co jsem při čtení pociťovala, byla nuda. Být delší, nejspíš by tahle knížka skončila v „šuplíku“ nedočtených.

23 03.06.2021

Kdybych neznala souvislosti a brala to opravdu jen jako poezii, pak musím přiznat, že by tyto „verše“ strčily do kapsy mnohé z těch, se kterými jsem měla v poslední době tu čest. Ovšem ve světle toho, o co jde ve skutečnosti, musím říct:
Je to výborné a fakt mě to pobavilo. Skvěle to ilustruje typickou českou schopnost přežít to nejhorší jen díky tomu, že si z toho budu dělat srandu. Protože vlastně je to spíš k pláči.

23 01.03.2021

„To znamená, že využívat k získávání energie pohonné hmoty je čiré barbarství. Volná energie [...] na rozdíl od energie získané spotřebou paliv nedožene tuhle planetu k záhubě.“

Hodně zajímavá myšlenka založená na Teslově vizionářství. Hodně zajímavě napsaná kniha založená na fikci s využitím reálných postav. Je to vlastně taková ta hra, co by bylo, kdyby... Stačí trochu šoupnout figurkami a vývoj se mohl ubírat úplně jiným směrem. Autor si dal opravdu práci a stvořil alternativní historii, která působí přesvědčivě. Vystupují zde skutečné postavy, skutečná místa, budovy, odkazuje na skutečné filmy či dobové šlágry. Samotná „detektivní zápletka“ mě sice příliš neuchvátila, ale svět, ve kterém se odehrávala, ano. A navíc mě tahle kniha donutila zamyslet se nad tím, jak všechno souvisí se vším a že každá mince má dvě strany. To, že hodnotím relativně nízko, je způsobeno mojí nedostatečností v oblasti všeobecného vzdělání. Na rovinu se přiznávám, že některé věci na mě byly příliš složité, ať už se jedná o technické záležitosti, nebo o čachry v politickém zákulisí. Ale pokud bude číst knihu elektroinženýr, jehož koníčkem je historie, potažmo „velká“ politika, jsem přesvědčená, že bude nadmíru spokojen.

23 15.02.2021

„Takže romantik,“ řekl Nightingale. „Což jsou ti nejnebezpečnější lidé na zemi.“

Zvon zazvonil a je konec. Sice nijak ohromující, žádné „Páni!“ se nekonalo, ale ani nejsem zklamaná. Prostě to skončilo. Motiv vyšel najevo, padouch byl dopaden a život jde dál. Celková úroveň série je překvapivě vyrovnaná až do samého závěru. Doporučuji milovníkům suchého anglického humoru, fantasy, architektury a těm, kterým nevadí číst s Googlem při ruce, protože těch odkazů napříč všemi oblastmi, historií počínaje a kvantovou fyzikou konče, je opravdu nepočítaně. Pro mě osobně to bylo příjemné čtení. Vzdáleně mi to připomínalo Gaimanovo Nikdykde. A protože nedořešená Leslyina linka nechala otevřený prostor pro možné pokračování, kdoví... :o)

23 18.11.2020

Protože čeští autoři patří v psaní podobných ujetin mezi naprostou špičku, udělali ze mě rozmazleného čtenáře, kterého není úplně lehké uspokojit. Co si budeme povídat - ve srovnání s Kulhánkem, Kotletou, Kopřivou, Pavlovským, Žambochem a dalšími se Carlton Mellick může jít zahrabat. Nicméně ačkoli jako celek knihu hodnotím dost vlažně, tak pár dobrých míst se v ní přesto najde. Třeba skvělá předmluva nebo postava Priscily, přítelkyně z lega, jejíž popis mi kdovíproč evokoval Gabrielu Koukalovou :o). A závěrečný masakr démonů s křesťanskými fanatiky neměl chybu, kvůli těm dvaceti stranám nakonec nelituju, že jsem do toho šla, protože ty opravdu stály za to. :o)

„Jeden z Ježíšových kyborgů postoupí vpřed a ze zad se mu na rameno rozloží protidémonická bazuka. Když spustí palbu, Jonathan si na ní všimne loga Křesťanských potřeb. Raketa, která z ní vyrazí, je ve skutečnosti miniaturní dóza na bonbony ve tvaru Ježíše Krista naplněná svěcenou vodou. [...] Jonathan vyskočí na nohy a zpod obleku vytáhne lego brokovnici. Nabije ji lego kostičkami a vystřelí. Kyborga zasype několik drobných jednokolíčkových dílků. [...] Když padne na zem, Jonathan mu ke tváři skloní hlaveň brokovnice a naposledy zmáčkne spoušť. Po podlaze se rozletí kousky mozku a dílky lega. ‚Jdu si pro tebe, Veško,‘ zamručí si pro sebe.“

23 19.02.2020

BOM-BA-SÁL-NÍ! :o) Osud mi přihrál do ruky tuhle dětskou knížku a já se u ní královsky bavila, i když už dítě dávno nejsem. Být mým ratolestem okolo jedenácti, nebo naopak přes třicet, tak jim ji vnutím. Bohužel se obě nacházejí v mezidobí, kdy z ní na jednu stranu už vyrostly a na tu druhou do ní ještě nedospěly. Ale jednou se dočkám. :o) Kromě toho, že je to skvěle napsané, je to taky moc vtipná alegorie na Prahu. Takže městem, kde naši hrdinové prožívají svoje dobrodružství, protéká řeka Hltava, nad kterou se tyčí Věštihrad, slunce zapadá za věže katedrály svatého Dyndy na Prahradě a orloj je na radniční věži na Kratihrdelském náměstí. :o)

„Kozibradští věřili, že Snědené schody kdysi dávno mezi domy prokousal sám ďábel poté, co mu poustevník svatý Dynda namočil ocas do svěcené vody. A že si pak od sežraného kamene schválně ulevil v podobě vysokého obelisku na třetím nádvoří Prahradu, hned vedle katedrály.“

A úplně nejlepší jsou vysvětlivky psané po stranách.

„Panika - Slovo panika vzniklo ze jména starořeckého boha stád a lesů Pana. Ten měl totiž tak chlupaté nohy, že dámy při pohledu na Pana propadaly panice. Od té doby pánové nosí na veřejnosti dlouhé kalhoty, aby mohly dámy šílet v pohodlí domova.“

Nebo tahle, která vysvětluje, proč je katedrála ve městě zasvěcená svatému Dyndovi. Že by nějaké šťouchnutí do vlastních řad? :o)

„Sv. Dynda - Říká se: uděláme to jindy, na svatýho Dyndy... Ale proč? Svatý Dynda žil za krále Klacka. Nikdy nic nedělal, takže nikdy nic nepokazil, a proto byl všeobecně oblíben. Jednoho dne ho při odpočinku sežralo hejno hladových želv. Tím se stal patronem všech flákačů, lemer líných a nicnedělníků. Ve světě je také známý pod latinským jménem svatý Prokrastinacius.“

Zkrátka jsem z téhle knížky tak nadšená, že zaprvé hned musím najít nějakou oběť, které ji vnutím, a za druhé si rozhodně musím přečíst zbývající díly. Tím spíš, že jsem se s talentem sobě vlastním trefila do prostředka, a tím pádem mi určitě utekly nějaké narážky na první díl. Takže vřele doporučuji, ale vemte to od začátku. :o)

23 17.02.2020

Nejlepší pohádka jakou jsem za poslední léta četla. Hodně mě mrzí, že se ke mně nedostala, když byly moje děti ještě ve věku, kdy jsme si četli před spaním. Je prostě výborná po všech stránkách. Krásný vymazlený jazyk, který vůbec nepodceňuje dětského čtenáře a počítá s tím, že když nějakému slovu nebude rozumět, tak od toho je tu ten dospělý, který mu ho vysvětlí.

„Louka byla opuštěná, nad trávou lesknoucí se rosou se vznášela samota, až to svíralo srdce. Honza se posadil na kámen a přemýšlel nad tím, proč tu je a čeho chce dosáhnout a jestli to štěstí, že čirou náhodou narazil na zakletou čarodějnici, zrovna když potřeboval magickou pomoc, tak jestli vydrží. Ovšem i když noční ticho svádělo k melancholii a chladný vzduch zábl na kůži, nic z toho nemohlo ochladit Honzovo odhodlání. Seděl napjatě, díval se na hvězdy a snažil se z nich vyčíst, co ho asi v nejbližších chvílích čeká. Moc se to nedařilo.“

Do nejmenších detailů promyšlený příběh. Všechno na sebe skvěle navazuje, zapadá do sebe. Je poučný i výchovný a zároveň vtipný, napínavý a úžasně „barevný“. Tím myslím na jedné straně tu neuvěřitelnou fantazii a na druhé straně to, že nic není úplně černobílé a není pokaždé všechno, jak se na první pohled může zdát. Moc mě to bavilo, přestože z dětských bačkůrek jsem vyrostla už opravdu hodně dávno. Takže nadšeně doporučuji nejen rodičům malých dětí, ale i těm, kdo se do dětských let občas rádi vracejí. A moc děkuji trudošovi za skvělý komentář, jenž mě přiměl si přečíst knížku, kterou bych jinak asi minula. :o)

23 23.01.2020

Stručné, vtipné, výstižné glosy max. na jednu stránku, které vám ukážou Prahu tak, jak ji neznáte. Doporučuji zejména pražákům. Pro ostatní, kteří do Prahy přijedou jen na výlet, je knížka sice taky užitečná, ale nejvíc ji podle mě ocení ti, co v ní žijí. Takže já jsem nadšená. :o)

23 05.09.2019

„Háá!“ Zařval nadšeně Vincenc a provedl kop s otočkou. Ukopnutá hlava jen těsně minula tu Felixovu a dopadla do řádky mezi hroby. „Gól!“

Jasně že to není bůhvíjaké veledílo, ale já poté, co jsem nechala vybublat na povrch svou úchylnou stránku bažící po zvrhlém černočerném humoru, si nad podobnými dílky parádně vyčistím hlavu. Neřeším, nepřepínám, jen se nechám unášet a královsky se u toho bavím.
Druhý díl přímo navazuje na první, a ačkoli se naše magické komando vlastně celou dobu nehne z jednoho zapadákova, nenudí. Přečteno za jeden večer a určitě se pustím i do pokračování, protože mě celkem zajímá, jak se s rozehranou partií popasuje jiný autor. :o)

23 14.05.2019

„...Prach je označení pro to, co se stane, když si hmota začne uvědomovat samu sebe. Hmota má v lásce hmotu. Snaží se zjistit o sobě víc, a tehdy se objevuje Prach. První andělé vznikli koncentrací Prachu...“

Důstojné zakončení krásné série. Měla jsem trochu obavy, že napínavému příběhu ke konci dojde dech, ale nestalo se tak. Naopak mi ukončení přišlo příliš rychlé, spousta věcí otevřených. Ačkoli jsem přála Lyře jiný konec, musím přiznat, že takhle je to asi lepší. Uvěřitelnější. I když bych možná přivítala alespoň nějaký dovětek ve stylu „Po dvaceti letech...“ Sice je mi celkem sympatické, že autor nechává na čtenáři, aby popustil uzdu vlastní fantazii v otázce dalšího života hlavních hrdinů. Ale co se v jednotlivých světech stalo s vírou a vůbec s církví obecně? Mohu se jen dohadovat, a jelikož filozofování mi nikdy moc nešlo, hodilo by se mi aspoň nepatrné vodítko, abych se v tom tak neplácala. Ale nestěžuju si. Vlastně mám otevřené konce ráda. Nutí člověka přemýšlet.

Jednu hvězdu však přeci jen musím ubrat. A to za paní Coulterovou. Všechny postavy v knize měly přesně vymezený charakter. Někdo se občas choval možná trochu nepředvídatelně nebo jinak, než by člověk čekal. Ale všem jsem to věřila a jejich chování rozuměla. Ne tak paní Coulterová. Nejde o to, že to byla záporná a nesympatická postava. I takové jsou v příběhu důležité. Nikoho by nebavilo číst si jen o samých kladných hrdinech. Ale já jsem za celou dobu ani trochu nepochopila, proč dělá to, co dělá, když je vzápětí schopná najednou otočit o stoosmdesát stupňů. Její postava prostě nebyla uvěřitelná. V jejím případě se autor s nějakým budováním charakteru (ať už kladného či záporného) vůbec nenamáhal. Jen ji využil ve prospěch gradace děje a nechal ji dělat v daný okamžik to, co se mu právě hodilo do krámu. Ještě v prvním díle byly obrysy jejího charakteru vcelku jasné. Ve druhém se ale začaly lehce rozmlžovat. A ve třetím už úplně změňavkovitěla, aby nakonec posloužila coby ušlechtilost sama co nejpůsobivějšímu závěru. Tak takovýhle veletoč na mě byl přece jen trochu moc. Proto nedávám tentokrát plný počet. Nicméně přesto trvám na tom, že tato série je výjimečná a moc ji doporučuji.

Bavilo mě to. A moc. Vzhledem k tomu, že jsem na stará kolena začala ujíždět na pořádném nefalšovaném braku a zdá se, že z Jiřího Kulhánka, kterého už mám přečteného kompletně, nic nového asi nevypadne, pustila jsem se do dalších autorů podobného ražení. A tentokrát jsem se trefila. :-) Oproti Líhni, ze které jsem zas tolik nadšená nebyla, jsem si v této knize přišla na své. A nápad se světoznámými hudebními skupinami a upírskou Pamětí je výborný. Takže ráda doporučuji a Miroslava Žambocha zařazuji mezi své oblíbence. :-)

„Vypadáš strašně,“ zhodnotil při převlékání můj vzhled. „Myslel jsem, že takové rány člověka s jistotou zabijou.“
„Člověka určitě,“ souhlasil jsem.
To, že jsem si před chvílí šlapal po vlastních střevech a ránu mi Schnittzel zalepil leukoplastí, jsem mu raději neříkal.

23 13.09.2018

„Z historického hlediska jsou boží služebníci ti nejnebezpečnější lidé na světě, a to zejména když se jejich božstva ocitnou v ohrožení.“

Tak jsem taky podlehla vábení a nechala se polapit do sítě reklamy a konečně si přečetla svou první knihu od „nejprodávanějšího autora současnosti“. :-) Přiznám se, čekala jsem větší pecku. Ale to je právě tou masivní reklamou, která v člověku vyvolává přílišná očekávání. Kdybych od toho nic nečekala, byla bych nadšená. Čte se to skoro samo. Akční, napínavé. Těch 500 stran dáte za víkend jako nic. Navíc se valná většina děje odehrává ve velmi atraktivním prostředí španělských kulturních památek, ať už těch historických nebo současných. Určitě to není poslední kniha, kterou jsem od Browna četla. Navíc, když spousta komentářů pode mnou tvrdí, že starší knížky jsou lepší a že v téhle už se autor tak trochu vyčerpal. Přesto to bylo příjemné relaxační čtení. Pokud se chcete pobavit, nemuset u toho moc přemýšlet a nehledáte v tom nějakou hloubku, tak jako oddychovku můžu jen doporučit.

23 18.03.2018

Tenhle díl nemá úplně nejlepší hodnocení, ale jestliže se podíváte pozorně, zjistíte, že většina nespokojených čtenářů jsou muži. :-) Nedivím se jim. Když jsou na 370 stranách neustále nuceni číst o porodních bolestech, asi jim to nic moc neříká a nejspíš je jim to i nepříjemné. Ale když se nad to povznesete, uvidíte, že tenhle díl není o nic horší než ty předchozí. Nenechá vás vydechnout. Světy se prolínají a děj je stále zrychlenější, ani nestíháte sledovat, kde právě jste, kolik těch světů vlastně je a který je ten hlavní? Paprsky praskají a času je tak strašně málo. A navíc to vypadá, že Karmínový král má eso v rukávu. To, které se právě narodilo. A ještě jeden bonus tenhle díl má - tak skvěle a naprosto přirozeně zakomponovat do vlastního díla sám sebe včetně vlastní smrti, to dokáže jen Stephen King. Už kvůli tomu byste si tenhle díl rozhodně neměli nechat ujít. :-)

23 22.01.2018

Vážení, tak tohle je lahůdka. Tak krásnou knížku jsem už dlouho neměla v ruce. Spojení Krchovský&Štorm ani nemohlo dopadnout jinak. Je prostě nádherná. Černá plátěná vazba se stříbrným tiskem, dechberoucí Štormovy linoryty a Krchovského úžasné verše. Je sice pravda, že prakticky ji nejspíš nevyužiji, protože psát do ní by mi přišlo jako svatokrádež, a tím pádem jsem si koupila knihu, která obsahuje 23 básní a 13 ilustrací. Ale stejně to stojí za to a vůbec nelituji. Ta nádherně funerální atmosféra, která je zároveň skrznaskrz prodchnutá životem. Někdy si říkám, že kdyby šel Krchovský na pivo s Burtonem, náramně by si rozuměli. :-)

Kuřivo, prádlo.. a plyšovou opici...
co z toho vyhodit, co ještě koupit si?
Jégry a kulicha! Bude tam zima prej...
a navrch do kufru šampón a intimspray

Aspirin, teploměr... A teď co na cestu?
Černý frak (verze A) plus oblek z azbestu
− můžou být teploty, při kterých nezebe...
tak ještě minimax − pro případ verze B

A co dál...

Zrcátko, fotky dcer, obrázek s rodiči
dopisy od tebe... − Vejdou se, do piči?!
Pití je přednější: placatky do kapes!
A s němou výčitkou zpod stolu kouká pes

...Seznam je u konce, času však ubývá
píšu a škrtám zas, noc co noc u piva
a do děr v paměti cpu si tvou podobu...
Toho je, co si chci s sebou vzít do hrobu!

23 17.12.2017

Tak tohle je pro mě totální relax. Šíleně mě to baví. Takhle skvěle píše málokdo. Tam není hluché místo. Celou dobu jste napjatí jak struna a vadí vám, že nedokážete číst rychleji, protože potřebujete vědět, jak to je dál. A do toho ty neuvěřitelné hlášky, které vás prostě odbourají :o)

„V horách, už hluboko ve Vermontu, byl další zátaras, u kterého na mne čekalo FBI. Mám pocit, že celé.“

23 29.08.2016

Krásná sladkobolná pohádka pro dospělé. Žádná bezduchá, prvoplánová, přeslazená červená knihovna. Tahle knížka je napsaná moc příjemným stylem. Tak trochu mi vzdáleně připomínala druhý díl Fulghumova Třetího přání (snad ta řeka a spousta filozofických mouder, která má člověk chuť si začít vypisovat). Je tam sice pár momentů, kdy si říkáte, že to už působí příliš uměle a na efekt a že si je mohla autorka odpustit (třeba scéna na zahradě s nahou nemocnou sochařovou dcerou), ale jako celek vás ta kniha vysloveně pohladí po duši. Škoda, že takoví nenapravitelní romantici (muži i ženy všeho věku) trousící životní moudra z rukávu, kterých je tahle knížka plná, jsou jen v lidském snění. :o) Těm, kteří v knížkách hledají naději a pozitivní náboj, určitě doporučuji.

23 27.04.2016

Po několika špatných zkušenostech jsem se už vyhýbala mnohadílným sériím, a pak se mi dostane do rukou tohle a zase se vezu. :o) Tak jen doufám, že další díly nezklamou a budou stejně dobré jako ten první. Dlouho se mi nestalo, aby mě kniha úplně pohltila a já nemohla přestat, dokud ji prostě nepřečtu. Doporučuji.

22 24.07.2023

Krásná kniha formou i obsahem. Mám z ní velkou radost. Není to jen kniha, je to umělecké dílo. Ačkoli formát mě trochu překvapil, málem se mi nevešla do tašky. :o) Některé ilustrace jsou vskutku hororové, jiné vtipné. A poezie pluje někde mezi Timem Burtonem a J. H. Krchovským, plná slovních hříček a vtipných bizarností. Prostě pastva pro oči i duši. Jen tím tvrzením anotace, že je určena dětem, si tedy nejsem úplně jistá. Dospělý si ji užije mnohem víc. Tentokrát jsem si nemohla pomoct a jako ukázku jsem musela vybrat aspoň dvě. :o)

TICHÁ NOC
Zlé nemluvně jak podlý vrah
se plíží mezi stíny
a šíří démonický pach
rok neměněné plíny.

Dle dávné sudby stane se
prý ničitelem světů,
na Štědrý večer pronese
svou hrůznou PRVNÍ VĚTU
a sešle na svět prokletí,
čas přetočí se zpátky,
zem pukne, nebe odletí...
Přeji vám krásné svátky!

INFERNO
Jsem věčně prochladlý a mládí navzdory
sním, kterak za sto let natáhnu bačkory.

V nebi je větrno, tak ať se smažím v pekle,
v huňatém rubášku, na nohou funusekle.

Ještě s tím otálím, tak jako všichni lidé.
Co však Ti v mrazivém a krutém světě zbyde?

Jen peklo, které má prazvláštní vroucí něhu,
a dobrá společnost, Společnost přátel žehu.

22 21.06.2023

„Skutečnost a sen jsou podobné povahy, neboť jsou upředeny ze stejné látky!“

Nejsem si jistá, že je to opravdu kniha pro děti. I když na druhou stranu, pokud je za dětskou knížku vydáván Malý princ nebo Alenka v říši divů... Navíc co se týče druhé jmenované, tak Kouř z komína je mnohem mnohem lepší než tato opěvovaná klasika. I tady jde sice logika stranou a čtenář se ocitne ve světě, kde se mísí realita se snem, ale narozdíl od Alenky nezklouzává k pouhé bezduché nesmyslnosti. Příběh je to krásný, poetický, s kouzelnými ilustracemi a sympatickými hrdiny, kteří musí bojovat s lidskou zlobou, chamtivostí... a se smrtí. Je o síle lásky a přátelství. Je to příběh s dobrým koncem, který se dotkne vaší duše.

„‚Člověk zemře!‘ pravil hlas tiše. ‚Jeho duše odletí s kouřem. Ale naše láska se vždy bude vznášet jako duch nad vodami.‘“

22 05.01.2022

„Jedna duše má deset tisíc životů,“ řekla Bábi. „Deset tisíc pokusů. Potom se z ní stane Nicota.“
Milo ztuhl. Co?
„Takže máš ještě pět životů, aby se ti to povedlo. A jestli se ti to povede, projdeš Sluneční branou ve zlatém záblesku a staneš se součástí Velké reality. Nadduše,“ dodala Bábi „Všeho.“
„Vesmírnýho boa“, vyštěkl Milo. „Je mi to jasný.“
„To doufám,“ řekla Bábi. „Protože jestli to nedáš, přivedeme tě sem a strčíme tady z toho chodníku a ty navždycky zmizíš z času i prostoru. Tvoji duši zrušíme jako blbej televizní seriál.“

Z tohohle úryvku je, myslím, dostatečně jasné, o co v knize jde. U většiny Milových životů jsem si říkala „Zaplaťpánbu za ten můj!“ a mnohem víc mě bavil příběh, který se odehrával napříč celou knihou v Životě po životě, kam se po každé smrti vracel, aby tu strávil nějaký čas, než se znovu narodí. Klasický milostný příběh milenců, kterým okolí nepřeje, ale oni se odmítnou vzdát. Anotace sice začíná slovem legrační, ale k popukání to úplně není. Je to příjemně napsaná odpočinková kniha, ve které se autor občas lehce otře o nějaký ten vážný problém nebo si jen tak trochu zafilozofuje na téma smyslu života. A sem tam je to i vtipné. :o)

„Poslouchejte“, řekl Buddha a zakašlal. „Nehledejte své štěstí až na konci Země. Dokonalost je v tom být spokojený s tím, co jste teď.“
„Co když je někdo debil?“ vykřikl někdo.
Mistr mu věnoval unavený úsměv. „Velmi pochybuji,“ řekl, „že šťastní lidé jsou debilové.“
Pak umřel. Ompati hleděl do prázdna. Jeho oči zastřel šok.
„Jeho poslední slovo bylo ‚debilové‘,“ poznamenal.

22 29.04.2021