-Nikola- komentáře u knih
Přečteno během tří dní, ale v mysli mi tato kniha zůstane ještě asi hodně dlouho. Mám z ní neuvěřitelně silné pocity, na závěr jsem slzy už neudržela a trochu ten zážitek ventilovala. Doufám, že se tato kniha dostane na seznamy povinné literatury.
Narazila jsem na názor, že se podobné věci už nikdy nebudou opakovat, že lidé jsou dost uvědomělí a poučení ze všech událostí uplynulých let. Historie se neustále opakuje. Je až zarážející, že po tom všem, čím si lidstvo prošlo, je všude kolem nás plno zloby, negativity, agrese. Lidé neustále budou chtít něco víc, ukousnout si další kus pro sebe. Jak bychom nemohli být šťastní s tím, co máme, budeme neustále plní závisti a budeme se dívat do talíře druhým. Proto vznikají všechny ty reality show, lidé vedou na internetu diskuze, bez zaváhání verbálně napadají ostatní lidi a hájí se tím, že přece vyjadřují jen svůj názor.
Žijme, buďme šťastní, milujme, vzdělávejme se a hlavně vzpomínejme, vnímejme a děkujme za takové impulsy, které přicházejí z těch správných míst, jako je právě paní Mornštajnová. Děkuji, že se po přečtení knihy mohu dívat na svět zase s o něco více otevřenýma očima!
Knihu jsem četla souběžně s Hanou od české spisovatelky Aleny Mornštajnové. S úděsem jsem si uvědomila, jak tato část dějin ovlivnila celé generace lidí z různých částí světa. Rána se možná zahojí, ale bolava jizva zůstala. Co s tím člověk zmůže? Jedině se vzdělávat, psát, číst, mít mysl otevřenou a nesměřovat tam, kam slepě míříme - pro další rány.
Když jsem se kdysi učila na maturitu z anglického jazyka, jeden fakt u tématu Česká republika mě zarážel. Učitelka nám do textu uvedla, že Češi si rádi stěžují. Brala jsem to jako velice smutný stereotyp. Bohužel jsem si s postupem času, vědoma této informace, začala uvědomovat, že jde o holý fakt. Jsem ráda, že se tato kniha z USA dostala až k nám. Myslím, že pro nás může mít opravdový přínos.
Na paní Špitálníkovou jsem narazila v rozhovoru u Čestmíra Strakatého, okamžitě si mě získala. Asi možná tím postojem, že mluvila s jistým odstupem o věcech, které můj rozum nebral. Téma mě zaujalo natolik, že jsem si po vydání knihy jednu okamžitě objednala.
Musím uznat, že mě jednotlivé příběhy fascinovaly a děsily zároveň. Nejhrůzostrašnější představa, která mnou rezonuje však je, že severokorejci považují tento život za jakýsi standard, neboť jednoduše nemají s čím srovnávat. Bylo pro mě až něuvěřitelné se vžít do jejich role. Věřím, že kdych byla jednou z nich, tak žiju obyčejný život podle jasně psaných pravidel a nejspíš se ani neptám, protože si nedokážu ani představit, že existuje i nějaký jiný svět.
Chtěla bych si z tohoto čtenářského zážitku odnést do života něco pozitivního. Napříkald jak neskutečně dobře se máme. Že mít vlastní názor a moci si ho obhájit je opravdové privilegium, stejně jako svoboda, pocit bezpečí, materiálního zabezpečení. Ctít hodnoty, které jsou moje vlastní, ne dané systémem shora, je také velký benefit, který máme k dispozici a kterého bychom si měli vážit.
Tato kniha je opravdu obohacující, ne jenom na faktické údaje, ale člověka prostě přinutí uvažovat. Sebereflektovat vlastní pocity a hodnoty, hloubat nad historií naší země apod.
Když jsem začínala číst, tak jsem si říkala, že to zní jak pohádka, ale brzy se vše obrátilo vzhůru nohama. Doslova jsem šílela vztekem nad bezmocností zvířat, která se stávala otroky svých, dalo by se říct bratří.
Upřímnost autora se mi líbila, ale přesto ta hořkost, co mě přepadla na konci knihy byla děsně popuzující. Dívat se na vlastní zkázu, vědět že příjde a nemoci nic dělat. Toto mi dost nastínilo cítění v době minulé.
Všechna zvířata jsou si rovna, některá rovnější. Z matematického hlediska rovnost existuje, ale VĚTŠÍ rovnost je naprosta hloupost! Jakto, že teda existuje i v dnešním světě?
Lidé by neměli umírat ve 23. letech. Ještě k tomu když to jsou takoví umělci. Těchto básní se asi nikdy nenabažím.Tak mladý člověk a dokázal pochopit, vylíčit, vysvětlit tolik věcí a pocitů a ještě k tomu v tak nádherných verších.
Já jsem četla knihu v originále. Upřímně, líbí se mi, že příběh urazil takovou cestu, unikl z místa, kde se všechny tyto strašlivé osudy hlavních hrdinů odehrály, aby se zde po těch letech vrátil a byl převyprávěn ženou, která možná zprvu nevěděla, jak se jmenuje hlavní město Slovenska. Tohle dalo příběhu příležitost zazářit v celosvětovém měřítku, pokud to nějak ochudilo českého čtenáře, těžko říct, ale pro autorku muselo být extrémně těžké líčit příběh zasazený do situace, kterou nikdy nezažila a která je pro celý příběh tak klíčová. Jelikož jsem četla v originále, bylo to pro mě, jako by mě místní historií provázel cizinec, ale i tak autorka odvedla kus práce a už se těším, až budu moci srovnat český překlad!
A tady máme odpověď na otázku, proč by muži měli psát romány. Skvěle jsem se bavila a poslední stránky jsem dočetla se zatajeným dechem. Ale teď po pravdě, někdy jsem si připadala, jak by mi pan Páral nalil čistého vína. Ten pán má ženy asi pěkně přečtěné! Pokud by někdo měl napsat příručku k ženám, ženskému chování a myšlení, pak by byl pan Páral určitě skvělý kandidát.
Taková ta kniha či postava, o které neustále slyšíte, o které se lidé baví, každý ví, o koho jde a oč běží. ALE pak se vám tato kniha dostane do rukou, vy si ji přečtete a zjistíte, že Dracula a vše kolem něj není takové, jak jste si to poskládali z toho, co jste se doslechli.
Tuto knihu jsem si zamilovala z toho důvodu, že je na její dobu strašně pokroková. Když si třeba představím, jaká byla společnost v Irsku v letech Stokera, všichni si museli klepat na čela a dívat se na něho s povytaženým obočím. Ale ve skutečnosti byli podělaní strachy.
Což mě vede k další myšlence, že pojem stach se přenesl na úplně jinou rovinu. Kdysi se lidé báli báchorek o upírech, dneska by nejspíš Stoker psal o tom, jak nějaký záhadný Facebookula tajně v noci kradl mladým lidem příspěvky z Facebooku a Instagramu, až jim nakonec smazal účet a oni uhynuli. Je úžasné, jakou má ta kniha pověst, jaké mají lidé povědomí o její existenci a ještě lepší je, co se na jejich stránkách nachází a co vše může lidem předat (samozřejmě ne se vším souhlasím, v některých věcech jsme udělali krok správným směrem)!
...
"Nebo snad věděli, že do lásky se chodí
tak jako na vojnu a nic nám nezaručí,
jestli se vrátíme. A když, tak jestli celí."
I genialita praštěných lidí se musí cenit.
Básně Charlese Bukowského jsou pro mě naprosto rozporuplnou záležitostí. Ale co je důležité, naprosto jsem jim propadla. Nedokážu odolat té pointě, kterou ledabyle nahodí na konci básně.
Ovšem tato sbírka byla jiná než všechny ostatní. Dokážu tady nahlédnout pod tu zkaženou kůži Bukowského. Naprostý ignorant se bojí. Bojí se smrti, bojí se, že bude zapomenut. Ano, vše je sarkasticky laděno a má to samozřejmě šmrnc.
Je to prostě až nepříjemně upřímná kniha z pohledu sarkastického pesimisty.
Nakonec bych si dovolila citovat část anotace ke knize Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení:
"Bukowski - profesionální narušitel klidu, básník losangelského podsvětí píšící s bláznivou romantickou naléhavostí ..."
Právě nad tímhle popisem Bukowského jsem se musela pousmát - dokonale sedí.
V polovině jsem si ještě stále říkala, proč to čtu. Pak ale přišel zvrat a poslední čtvrtinu jsem četla s očekáváním, jak se děj vyvine. Umberto Eco vylíčil tehdejší dobu tak přesvědčivě, že jsem si párkrát musela ověřit fakt, že ještě žije. I když mi tato tématika středověké filozhofie a teologie není blízká, tak jsem se musela obdivovat rozhovorůmn mezi mnichy. To jak Umberto Eco vyjadřovalů své myšlenky, které plynuly i přes několik stránek, jak si dokázal oponovat ve svých názorech a přitom tam nechat místo pro utvoření vlastního názoru, to je znak opravdu velkého a velmi vzdělaného spisovatele.
Závěrem chvi říct, že taková literatura, i když místy zdlouhavá a nudná, vede lidstvo k samostatnému myšlení a kulturně ho obohacuje. Škoda, že takového cíle nechce dosáhnout více autorů.
Nádhera. Přečteno za chvíli, ale dojmy přetrvají určitě ještě nějakej čas, což je jenom dobře. Z Petra a Lucie mám ten dojem, že máme kašlat na to co příjde, stejně to příjde.
Příběh o čisté lásce, která ve skutečnosti možná ani neexistuje, se v této knize zdá tak realná, že má člověk chuť vyrazit do ulic a hledat. Autor vše napsal tak čtivě a živě, jako by to bylo divadlo a ne stránka v knize.
Jednu větu si zapamatuji už asi do dne mého skonání, nebo do vystudování vysoké školy: „Žák všechno zná, ale nic neví.“
Neuvěřitelné dílo, zvlášť když mě doprovázely zdařilé ilustrace pana Borna. Autor tuto knihu velice dobře propracoval a mě bylo až skoro líto, k jakému konci se to schyluje, protože mi bylo jasné, že by se lidstvo zachovalo stejně. Kniha první na mě působila jako nějaká pohádka o tajemných stvořeních. Děj mě místy úplně pohlcoval, nemohla jsem ani cítit postavu Miláčka Li! Opravdu zdařilé dílo.
Tato kniha se zařadila na seznam mých srdcovek. Myslím, že přesně toto je kvalitní literatura, která dokáže dát lidem tolik, především pak v dnešní společnosti. Je to velmi silný příběh, který dostane snad každého Evropana z komfortní zóny své mysli a přinutí ho přemýšlet o věcech, které nejsou zrovna příjemné.
Bohužel nejsem zrovna na filmy, takže asi nebude překvapením, že mě film po přečtení knihy zklamal.
Tuhle knihu mi dal do ruky kamarád. Jsem neskutečně ráda, že mi představil právě Bukowského. Nedá se souhlasit se všemi jeho názory na společnost, neboť Bukowski je člověk naprosto atypický a dalo by se říci že i vyjímečný. Už jsem se mnohokrát setkala s kritikou, ale ne tak upřímnou a uspořádáných ve verších. Bukowski si dělá, co se mu zlíbí. A tím mě naprosto dostal.
Myslí si, co chce. Píše si, jak se mu zachce. Nač se otravovat s interpunkcí, gramatikou a spisovnými výrazy?
Autobiografičnost díla je velmi podstatná. Vše zažil na svou kůži a nebojí se o tom napsat. Nebojí se říct, jak zkažený je. Jak je škaredý. Jak je znuděný společností, která neustále něco předstírá.
Nezávidím autorivi veškerou tíhu a zkaženost jeho života, ale zdá se mi, že on si ji užívá!
Čekala jsem nějakou love story, místo toho mi John Green nasadil brouka do hlavy. Postavy byly skvěle propracovány, děj se mi zdal naopak plytký, což byl nejspíš účel, aby osekal to nepodstatné od toho důležitého a vyvolal ty správné otázky k zamyšlení.
Autor nás nechal "nezasvěcené" vůči mladé lásky, nezatahoval nás zbytečně do detailů a naopak se mi zdálo, že chce vyzdvihnout jistou "umělost" jejich lásky. Lásky která byla ve slepé ulici a neměla se kam rozvíjet bez plánů a snů o budoucnosti, dětech a společném stárnutí. Poukazoval na jejich prozatimní a rychle pomíjivou přítomnost a to třeba jenom faktem, že si psali místo milostných psaní nekrology.
John Green propůjčoval postavám svou neuvěřitelnou inteligenci. Celá kniha byla bohatá na slovní zásobu. Když srovnám Van Houtona a Johna Greena, tak jsem ráda, že nám autor nastínil budoucnost Hazeliných rodičů a neskončil uprostřed věty.
Četla jsem v anglickém jazyce. Musím uznat, že mě druhá polovina knihy naprosto vtáhla do děje. Autorovy popisy byly tak barvité, že mi nedělalo problém si vše živě představit a vžít se do role hrdinek. Z toho důvodu mi dělalo celkem problémy přečíst pasáže, kde autor popisuje mučení, ale to nejspíše vypovídá spoustu i o autorově dovednosti vtáhnout čtenáře do děje.
I když toto není úplně žánr, který bych vyhledávala, jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou, určitě kladně hodnotím a možná se ještě někdy k autorově tvorbě vrátím.
V jednoduchosti je síla. Tato myšlenka je tak jednoduchá a věřím, že o to více je účinná. Proto patří panu Chapmanovi neuvěřitelně velké dík za jeho vnímavost a empatii. Určitě má kniha něco do sebe a určitě má něco do sebe každý, kdo chce na sobě jakýmkoli způsobem pracovat. Proto držím všem palce, aby i nim bylo promlouváno jejich primárním jazykem lásky!
Abychom poznali, jací jsme uvnitř, musíme se na sebe podívat zvenčí. Opravdu zajímavá kniha, u které jsem se cítila zahanbeně, jelikož některé informace pro mne byly nové a dozvěděla jsem se o nich od Poláka. Také k pocitu zahanbení patří fakt, že bychom asi těžko hledali českého spisovatele, který by nás informoval o Polsku. A pokud nějaký takový je, pak má stoprocentně u nás Čechů menší pozornost než právě pan Szczygieł. To opět vypovídá o naší samolibosti.
Pro mě kniha byla velice přínosná, jelikož bydlím na Těšínsku, proto se mě hodně dotýká. Zde na české straně to bylo vždy Poláci vs. Češi. Když jsem se jako dítě ptala, proč tomu tak je, vždy se oháněli historií. Také Češi tvrdili, že Poláci zde mají jakési "ústupky", že jim vše snáz projde. S tím, jak dospívám však zjišťuji, že se vzájemné vztahy vyrovnávají. Doufám, že to není jen můj naivní a subjektivní názor, neboť když se člověk začne zajímat o Polsko, pak jsou mu i jeho obyvatelé blíž.