-Nikola- komentáře u knih
Na paní Špitálníkovou jsem narazila v rozhovoru u Čestmíra Strakatého, okamžitě si mě získala. Asi možná tím postojem, že mluvila s jistým odstupem o věcech, které můj rozum nebral. Téma mě zaujalo natolik, že jsem si po vydání knihy jednu okamžitě objednala.
Musím uznat, že mě jednotlivé příběhy fascinovaly a děsily zároveň. Nejhrůzostrašnější představa, která mnou rezonuje však je, že severokorejci považují tento život za jakýsi standard, neboť jednoduše nemají s čím srovnávat. Bylo pro mě až něuvěřitelné se vžít do jejich role. Věřím, že kdych byla jednou z nich, tak žiju obyčejný život podle jasně psaných pravidel a nejspíš se ani neptám, protože si nedokážu ani představit, že existuje i nějaký jiný svět.
Chtěla bych si z tohoto čtenářského zážitku odnést do života něco pozitivního. Napříkald jak neskutečně dobře se máme. Že mít vlastní názor a moci si ho obhájit je opravdové privilegium, stejně jako svoboda, pocit bezpečí, materiálního zabezpečení. Ctít hodnoty, které jsou moje vlastní, ne dané systémem shora, je také velký benefit, který máme k dispozici a kterého bychom si měli vážit.
Tato kniha je opravdu obohacující, ne jenom na faktické údaje, ale člověka prostě přinutí uvažovat. Sebereflektovat vlastní pocity a hodnoty, hloubat nad historií naší země apod.
Kniha se mi dostala do rukou zrovna ve chvíli, kdy jsem si procházela těžkým obdobím. Dělalo mi celkem problém se s autorkou ztotožnit. Tak jak sama v knize popisovala, i já jsem měla v ty okamžiky tendence deprese odsuzovat z důvodu, že jsou "nepodložené".
Až s menším odstupem jsem se vrátila k hodnocení. Děkuji autorce, že se do psaní knihy pustila. Lidé jsou různí a různé lidi trápí různé věci, mnohdy i neuchopitelné. Díky knize si člověk uvědomí, že není "jediný blázen na světě" a že by měl o svou psychiku a pocity více pečovat.
Četla jsem v anglickém jazyce. Musím uznat, že mě druhá polovina knihy naprosto vtáhla do děje. Autorovy popisy byly tak barvité, že mi nedělalo problém si vše živě představit a vžít se do role hrdinek. Z toho důvodu mi dělalo celkem problémy přečíst pasáže, kde autor popisuje mučení, ale to nejspíše vypovídá spoustu i o autorově dovednosti vtáhnout čtenáře do děje.
I když toto není úplně žánr, který bych vyhledávala, jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou, určitě kladně hodnotím a možná se ještě někdy k autorově tvorbě vrátím.
Člověk pozná v nouzi přítele. Je to neuvěřitelné, jak lidé byli ochotní trávit čas s druhými, které nazývali svými přáteli, ale potřebnou vřelost či náklonnost k nim necítili, stačilo, když zapadali do potřebné vrstvy společnosti. I v dnešní době se hraje o hodně, když má člověk "ty správné kontakty".
Kniha mi vyrazila dech především krásnými ilustracemi Oldřicha Kulhánka.
Dnešní příběhy a romány postrádají to, co je obsaženo v příbězích K. Světlé a jejich vrstevníků či předchůdců. Psali o lidech a pro lidi. A lidé milovali, a někteří stále milují, spletité příběhy zasazené do prostředí, které známe, do poměrů nám blízkým a hlavně vystihují charakter, který je Českému národu podoben. S nastaveným zrcadlem musíme polknout tu hořkou pilulku. I z těchto poměrů byla vybudována naše společnost.
Já jsem četla knihu v originále. Upřímně, líbí se mi, že příběh urazil takovou cestu, unikl z místa, kde se všechny tyto strašlivé osudy hlavních hrdinů odehrály, aby se zde po těch letech vrátil a byl převyprávěn ženou, která možná zprvu nevěděla, jak se jmenuje hlavní město Slovenska. Tohle dalo příběhu příležitost zazářit v celosvětovém měřítku, pokud to nějak ochudilo českého čtenáře, těžko říct, ale pro autorku muselo být extrémně těžké líčit příběh zasazený do situace, kterou nikdy nezažila a která je pro celý příběh tak klíčová. Jelikož jsem četla v originále, bylo to pro mě, jako by mě místní historií provázel cizinec, ale i tak autorka odvedla kus práce a už se těším, až budu moci srovnat český překlad!
Když vidím knihu Bukowského, bez váhání po ní sáhnu, i když se pokaždé naše poněkud konzervativní knihovnice ujistí, zda si chci opravdu tento titul půjčit. Na Charlesovi mě baví spousta věcí, např. to, že pro běžného čtenáře, a tutíž jako pro společnost takovou, je životní styl Charlese neakceptovatelný, ale Charles naopak odmítá akceptovat to, co společnost vyprodukovala - bezcharakterní jedince bez vlastního názoru, kteří se věčně ženou za penězi, úspěchem a slávou. Knihy Charlese Bukowského fungují jako reverzní psychologie.
Tato kniha se zařadila na seznam mých srdcovek. Myslím, že přesně toto je kvalitní literatura, která dokáže dát lidem tolik, především pak v dnešní společnosti. Je to velmi silný příběh, který dostane snad každého Evropana z komfortní zóny své mysli a přinutí ho přemýšlet o věcech, které nejsou zrovna příjemné.
Bohužel nejsem zrovna na filmy, takže asi nebude překvapením, že mě film po přečtení knihy zklamal.
V jednoduchosti je síla. Tato myšlenka je tak jednoduchá a věřím, že o to více je účinná. Proto patří panu Chapmanovi neuvěřitelně velké dík za jeho vnímavost a empatii. Určitě má kniha něco do sebe a určitě má něco do sebe každý, kdo chce na sobě jakýmkoli způsobem pracovat. Proto držím všem palce, aby i nim bylo promlouváno jejich primárním jazykem lásky!
Abychom poznali, jací jsme uvnitř, musíme se na sebe podívat zvenčí. Opravdu zajímavá kniha, u které jsem se cítila zahanbeně, jelikož některé informace pro mne byly nové a dozvěděla jsem se o nich od Poláka. Také k pocitu zahanbení patří fakt, že bychom asi těžko hledali českého spisovatele, který by nás informoval o Polsku. A pokud nějaký takový je, pak má stoprocentně u nás Čechů menší pozornost než právě pan Szczygieł. To opět vypovídá o naší samolibosti.
Pro mě kniha byla velice přínosná, jelikož bydlím na Těšínsku, proto se mě hodně dotýká. Zde na české straně to bylo vždy Poláci vs. Češi. Když jsem se jako dítě ptala, proč tomu tak je, vždy se oháněli historií. Také Češi tvrdili, že Poláci zde mají jakési "ústupky", že jim vše snáz projde. S tím, jak dospívám však zjišťuji, že se vzájemné vztahy vyrovnávají. Doufám, že to není jen můj naivní a subjektivní názor, neboť když se člověk začne zajímat o Polsko, pak jsou mu i jeho obyvatelé blíž.
Bohužel patřím mezi ty, pro které kniha není to pravé ořechové. Ale to už bych nebyla já, abych knihu nedočetla až do konce a nesnažila si z ní aspoň něco odnést. Kniha mi připadala krásně paralélní. Fakta doprovázela fikci. Pro mě bylo až dechberoucí, jak se šílené reálné věci mohou smíchat s šílenými věcmi fiktivními. A mezi to vše je hozen čtenář a ten se rozhoduje, čemu věří. Je normální, že na světě žijou analfabeti v chudobných podmínkách, že existují rasisti, političní fanatici a lidé souzení pro své demokratické postoje. To vše je na běžném pořádku. Proč tedy nevěřit v to, že na světě je někde utajená jaderná zbraň, že člověk se narodí, aniž by o něm úřady měly nejmenší tušení či že člověk může přežít, když skočí z helikoptery a propadne se rozbitou střechou. Svět je tak zvláštní místo a naše mysli (i myšlení) ještě víc :)
Když jsem se kdysi učila na maturitu z anglického jazyka, jeden fakt u tématu Česká republika mě zarážel. Učitelka nám do textu uvedla, že Češi si rádi stěžují. Brala jsem to jako velice smutný stereotyp. Bohužel jsem si s postupem času, vědoma této informace, začala uvědomovat, že jde o holý fakt. Jsem ráda, že se tato kniha z USA dostala až k nám. Myslím, že pro nás může mít opravdový přínos.
Člověk je hrdý, že je Čech, když vidí, jak si někdo takhle hraje s jeho mateřským jazykem, jak plně dokáže využít každé kudrlinky, každého zákrutu. Tento dojem pak upevňují i ilustrace, hraní si s písmem a využití celého rozsahu stránek. Člověka pak už baví si jen knížku vzít do ruky, listovat jí a pást se očima. Pěkná práce. Některé povídky byly samozřejmě mému srdci blíž než jiné, ale knihu jsem si opravdu vychutnala. Mohu jen doporučit.
Knihu jsem četla souběžně s Hanou od české spisovatelky Aleny Mornštajnové. S úděsem jsem si uvědomila, jak tato část dějin ovlivnila celé generace lidí z různých částí světa. Rána se možná zahojí, ale bolava jizva zůstala. Co s tím člověk zmůže? Jedině se vzdělávat, psát, číst, mít mysl otevřenou a nesměřovat tam, kam slepě míříme - pro další rány.
Příběhy mě okouzlily. Představovala jsem si, kdo by byli podivní v reálném světě. Jaké postavy bych ke každému podivnému přiřadila dle charakteristiky. Tak pro mě povídky dostaly další rozměr, neboť se zrcadlily s realitou. Jinak opravdu hezká četba, nenamáhavé na čtení a přitom pointy a ponaučení z nich tvořily hodnotnou četbu a dobrou investici času.
Přečteno během tří dní, ale v mysli mi tato kniha zůstane ještě asi hodně dlouho. Mám z ní neuvěřitelně silné pocity, na závěr jsem slzy už neudržela a trochu ten zážitek ventilovala. Doufám, že se tato kniha dostane na seznamy povinné literatury.
Narazila jsem na názor, že se podobné věci už nikdy nebudou opakovat, že lidé jsou dost uvědomělí a poučení ze všech událostí uplynulých let. Historie se neustále opakuje. Je až zarážející, že po tom všem, čím si lidstvo prošlo, je všude kolem nás plno zloby, negativity, agrese. Lidé neustále budou chtít něco víc, ukousnout si další kus pro sebe. Jak bychom nemohli být šťastní s tím, co máme, budeme neustále plní závisti a budeme se dívat do talíře druhým. Proto vznikají všechny ty reality show, lidé vedou na internetu diskuze, bez zaváhání verbálně napadají ostatní lidi a hájí se tím, že přece vyjadřují jen svůj názor.
Žijme, buďme šťastní, milujme, vzdělávejme se a hlavně vzpomínejme, vnímejme a děkujme za takové impulsy, které přicházejí z těch správných míst, jako je právě paní Mornštajnová. Děkuji, že se po přečtení knihy mohu dívat na svět zase s o něco více otevřenýma očima!
A tady máme odpověď na otázku, proč by muži měli psát romány. Skvěle jsem se bavila a poslední stránky jsem dočetla se zatajeným dechem. Ale teď po pravdě, někdy jsem si připadala, jak by mi pan Páral nalil čistého vína. Ten pán má ženy asi pěkně přečtěné! Pokud by někdo měl napsat příručku k ženám, ženskému chování a myšlení, pak by byl pan Páral určitě skvělý kandidát.
Taková ta kniha či postava, o které neustále slyšíte, o které se lidé baví, každý ví, o koho jde a oč běží. ALE pak se vám tato kniha dostane do rukou, vy si ji přečtete a zjistíte, že Dracula a vše kolem něj není takové, jak jste si to poskládali z toho, co jste se doslechli.
Tuto knihu jsem si zamilovala z toho důvodu, že je na její dobu strašně pokroková. Když si třeba představím, jaká byla společnost v Irsku v letech Stokera, všichni si museli klepat na čela a dívat se na něho s povytaženým obočím. Ale ve skutečnosti byli podělaní strachy.
Což mě vede k další myšlence, že pojem stach se přenesl na úplně jinou rovinu. Kdysi se lidé báli báchorek o upírech, dneska by nejspíš Stoker psal o tom, jak nějaký záhadný Facebookula tajně v noci kradl mladým lidem příspěvky z Facebooku a Instagramu, až jim nakonec smazal účet a oni uhynuli. Je úžasné, jakou má ta kniha pověst, jaké mají lidé povědomí o její existenci a ještě lepší je, co se na jejich stránkách nachází a co vše může lidem předat (samozřejmě ne se vším souhlasím, v některých věcech jsme udělali krok správným směrem)!
Knihu mi darovala kamarádka, než jsem odjížděla do Estonska. Byla to jediná kniha v českém jazyce, kterou jsem měla k dispozici po dobu šesti měsíců. Bohužel knížka nevydržela skoro ani cestu tam, už na letišti jsem přečetla jednu polovinu.
Na příběhu se mi líbila živě vylíčná krajina, kultura tamějších lidí i snaha pomoct němé tváři tučňáka, i když to v některých případech znamenalo jisté nepohodlí a vynaložení značného úsilí.
Bohužel ani jeden takový skutek zdaleka nenapraví to, co přírodě způsobíme. Taky bychom se měli něco naučit...
Parádní záležitost, tato kniha.
Zase jsem se jednou vžila do hrdiny - tentokráte to byl pro mě nezvyklý hrdiny, rytíř Des Grieux.
Racionální myšlení bylo obětováno pro krásy mládí. Jeden život zmařen. Stačil jeden pohled.
Možná to vidím až hodně tragicky, možná by moudrý rytíř trpěl více, kdyby se Manon zřekl, kdo ví.
Každopádně se mi vybavil jeden citát O. Wilda, který mě tolikrát pobouřil a s kterým jsem tolikrát nesouhlasila, teď se mi zdá hodně výstižný:
"Ženy nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou."