Orange Bleu komentáře u knih

Kýho výra, tomu říkám znamenitě napsaná detektivka. Inteligentní, svižná, vtipná. Ornitologická! Opeřenci se to na stránkách románu jen hemží: hlavní vyšetřovatelkou je „Velká sova“, jak komisařce Marii Výrové příznačně přezdívají kolegové z kriminálního oddělení, a jedním z hlavních podezřelých pak skutečný ornitolog zabývající se výzkumem kachen. Jako v každé dobré knize s detektivní zápletkou samozřejmě neschází i pár oněch skutečně „pěkných ptáčků“. S postavami vůbec si autor, pan Sýkora, vyhrál; dokonale vystihnout se mu podařilo i svérázný kolorit hanáckého venkova. Radost učiní jak rozplétání subtilních narážek (zavražděná Veronika Štěpánová x vesnice Štěpánov), tak řada zmínek popkulturních (tvorba Boba Dylana, The Exorcism of Emily Rose).

„Kotlíkář s popíkářem si zkrátka nikdy nemohou porozumět, ideologická propast mezi nimi je příliš hluboká.“ (str. 188)

„V případu byly nelogičnosti. Na druhou stranu dobře věděla, že vrazi se naposledy chovali logicky v dobách Agathy Christie a že zločin je mnohdy výsledkem improvizace, která vzniká z chaosu, a nikoliv z přísně logického a systematického sledu příčin a následků.“ (str. 178)

4 17.12.2013

Nenáročné čtivo, možná ne přímo z „červenoknihovnové“ kategorie „pour les midinettes“, nicméně s nepřehlédnutelnými melodramatickými rysy a nezbytnou špetkou patosu navrch. Zároveň ovšem v celku neskutečně sterilní. Jako by člověk hlavní hrdiny a jejich milostné peripetie sledoval skrze tlusté kouřové plexisklo – lze samozřejmě vytušit, jaké emoce má příběh v daných okamžicích vyvolat, ale rvát si u toho vlasy? Těžko. Protagonisté představují více než co jiného prosté skicy, načrtnuté charaktery, nahodilé členy v rovnici: x (mladá, krásná doktorka) + y (mladý, citlivý architekt) = VL (láska veliká, co hory přenáší a silnější než klinická smrt bývá). Nestačilo vše vyrýt doprostřed srdíčka do sekvojové kůry? Musely se kvůli tomu opravdu kácet stromy? Ps: Nezaměňovat, prosím, s agitací za elektronické knihy.

První české vydání knihy z roku 2001 (nakladatelství Olympia), v překladu Jiřího Essera, nese název „Jste zřejmě jediný člověk na světě, se kterým mohu sdílet své tajemství“, tedy větu, jež se jako rudá nit vine celým románem. Titul druhého vydání (Albatros) se již přibližuje francouzskému originálu „Et si c'était vrai...“ – „Co kdyby to byla pravda...“.

1 17.12.2013

Ať jsem vyobcována ze čtenářského stáda jakožto černá ovce, sic! Musím se přiznat. Román „Neviditelný“, jejž dlouhodobě obklopuje gloriola nadšených recenzí a jehož autorka je dokonce označována za královnu švédské detektivky, se mi nezamlouval ani za mák. Formálně i obsahově mi celá kniha připadá jako slabý odvar (učiněná levandulová vodička) superlativů, které recenzentská pera tak hojně uvádějí. Abych však – když už jsme u toho kriminálního žánru – nestřílela pouze slepými náboji do vzduchu, konkrétní důvody mé nespokojenosti pramení z těchto skutečností: 1) ZÁPLETKA snadno předvídatelná, vrah i jeho motivy jednoduše odhalitelné; „zavádějící“ indicie, které mají odpoutat pozornost od skutečného viníka, příliš jednotvárné, nenápadité. Žádné velké překvapení se zkrátka nekoná. Rádoby akční finiš nadto vůbec nekoresponduje s dějovým tempem zbytku románu a jeho opodstatnění lze hledat jedině snad v tom, že autorka již v duchu počítala s filmovou adaptací (na plátnech kin to bude mít patrně grády). To vše bych nicméně knize mohla možná prominout. Nebýt dalšího bodu. 2) STYL. Bezkrevný, nevýrazný, suchopárný. Informace se v mnoha podobách vlastně stále opakují, dějová linie si vypomáhá zvláštními (takřka absurdními) oslími můstky, a ta gotlandská mordparta... Takhle ve Skandinávii skutečně probíhá pátrání po sériovém vrahovi? Myšlenkové pochody kriminalistů a cesty, kterým se vyšetřování ubírá-neubírá a posunuje-neposunuje, mi připadají dosti nahodilé, až amatérské. 3) POSTAVY se chovají nelogicky, nepochopitelně. Především jedna hrdinka (Emma) aspiruje v určité fázi příběhu na titul koumáka roku. Inspektor Anders Knutas nijak zvlášť neoslní, charismatičtěji působí asi reportér Johan Berg, který se v případu na vlastní pěst rovněž angažuje.
Jediné, co lze na titulu opravdu bez výhrad pochválit, je vydařená obálka. Na omluvu svých silně kritických slov stran obsahu, mohu uvést snad jen fakt, že mě četba nemálo nudila a při zpětném pohledu považuji čas knize věnovaný jako víceméně ztracený.

4 10.07.2013

Silný amalgám kolektivních vin a individuálních nevin, násilně zpřetrhaných rodinných pout a neutišitelné touhy po vzájemném sblížení a pochopení navzdory všem dávným křivdám a neúprosnému soukolí dějin. Životní příběh dvojčat Anny a Lotte, příznačně rozvržený do třech částí nesoucích názvy Interbellum – Válka – Mír, přináší vcelku nečernobílý pohled na pojmy jako jsou historická paměť, role a význam jedince v dějinách, národní příslušnost, náhoda či osud. Potenciál čtivosti poměrně vysoký, mírnou vadu na kráse nicméně může pro některé čtenáře představovat jistá předvídatelnost děje a místy patrně až přílišná „dořečenost“.

3 26.10.2012

Forma neotřelá, téma vesměs interesantní, sofistikovaná milostná romance bez kýče a patosu... Byť jednotlivé ingredience slibují, že by finální receptura rozhodně mohla stát za to, ba dokonce z ní vzejít třeba i kulinářský zážitek nevšedního rázu, mně osobně se výsledná krmě začala vcelku záhy bohužel poněkud zajídat. Patrně to bude zapřičiněno tím, že trpím diagnózou „literární diabetes“: zápletky, které stojí a padají s emočními poryvy „zaláskovaných“ hrdinů, nadlouho mou pozornost zkrátka neupoutají, i když jsou předkládány vtipně a inteligentně, jak se to autorovi knihy bezpochyby podařilo. Určité zvraty v ději byly nicméně předvídatelné, jisté pasáže svým způsobem až špetku monotónní; vše zachránil zajímavý (vlastně jediný možný) konec.

Proč knihu přečíst?
+ Věříte v lásku a máte rádi moderní komunikační prostředky
++ Severní vítr je krutý, a marně hledáte, kdo vám s ním pomůže

Proč knihu nečíst?
-- Elektronické korespondence máte až nad hlavu z práce
- Raději si počkáte na verzi přenesenou do prostředí facebooku

5 18.09.2012

Syrový, bezútěšný příběh. S tématem, jež podobně jako Habermannův mlýn Josefa Urbana, odkrývá kontroverzní a temné stránky československých dějin. Z románu místy prosakuje čirá bolest, zoufalství a bezmoc - o co se nepostará reálná předloha vyprávění a faktické události (pohořelický pochod, zvěrstva během vysídlení Němců z Československa, etc.), dotvoří autorčina licence: hlavní hrdinka do vínku dostává takovou dávku nepřízní a neštěstí, s kterou by se vypořádal jen vskutku málokdo – každá z nich by vydala na samostatný román. Katarze však nepřichází ani závěrem, a pokud ano, pouze v nepatrných náznacích. Časový záběr románu je ohromný, zahrnuje předválečné roky i dobu po sametové revoluci, což představuje na jednu stranu odvážný počin, který má své určité opodstatnění (generační pohledy v otázce viny a možného odpuštění), nicméně jednotlivé periody působí poměrně nevyváženě a spousta postav, jimž byl zpočátku věnován značně velký prostor, vymizí zbytečně brzy nebo se v ději opět náhle objeví, ovšem „nepřirozeně“ (až šablonovitě) např. jen skrze formu dopisu.

12 12.09.2012

Kniha stejně zběsilá a horečnatá jako sám život na okraji francouzské společnosti v dobách rodícího se libertinství a osvícenského materialismu. Pro Latoura představuje okolní svět jedno velké "theatrum anatomicum"; jeho bezmezná posedlost stavbou lidského těla a zejména fungováním mozku vychází z vrozené anomálie spočívající v neschopnosti cítit bolest - atmosféra prostředí plného nenávisti a morálního úpadku ("Všechno se děje z nutnosti, dobro a zlo jsou jen prvky nutnosti." s. 110) však tuto obsesi ještě umocňují a dávají volný průchod sériovým vraždám, prostřednictvím nichž si Latour obstarává orgány, které posléze pitvá a studuje ve snaze objevit centrum bolesti. Děsivá výpověď o tom, že "tělesná bolest je jediným důkazem toho, že člověk není zcela sám" (s. 175) a že "na pitevním stole jsou všichni stejně oškliví" (s. 96).

29.08.2012

Opět ryze jedinečný, nezaměnitelný rukopis Kurta Vonneguta, a texty hýřící brilantními postřehy, ostrovtipem i hořkosmutnými pravdami o stavu naší civilizace, absurditách všech válek a krutostech, které je vždy doprovázejí. Tato kniha rozhodně není určena pro lemrouchy. Ovšem pokud se jim dostane do ruky a přečtou si ji, tím lépe pro ně. Třeba prozřou a pochopí, že smyslem života může být "navzájem si pomáhat to tady přežít, ať je to co je to".

"Ať je to co je to. To nezní špatně. Mohlo by se to ujmout.
A jak že bychom se během téhle apokalypsy měli chovat? Určitě bychom na sebe měli být neobyčejně milí. Ale taky bychom měli přestat být tak vážní. Vtipy hodně pomáhají. A taky si pořiďte psa, pokud ho ještě nemáte." (str. 33)

2 29.08.2012

Nevšedně pojaté ztvárnění odvěkého sváru víry a rozumu, střetu evolucionismu s kreacionismem, potažmo hostilního maloměstského uvažovaní bojujícího se sebemenším náznakem jinakosti. Charles Darwin jakožto postava v příběhu zcela absentující, o to více však signifikantnější. Volně plynoucí toky myšlenek & asociací, připomínajících místy až automatický text, a mnohohlasné výpovědi na pomezí básní v próze či experimentální literatury v sobě asi potenciál oslovit široké čtenářské masy přímo neponesou, v každém případě však jde o dílko originální a nadmíru zajímavé.

9 29.08.2012