Osice komentáře u knih
Tak a už máme dočtené všechny knihy o Myši a Krtkovi:-( Když si vzpomenu, na své zklamání, když jsme poprvé četly s dcerou o této dvojici, musím se pousmát. Tehdy bych nevěřila, že se Myš a Krtek stane jednou z mých nejoblíbenějších literárních postaviček. Stačilo přestat srovnávat s Kvakem a Žbluňkem a otevřít se fantazii vzešlé z pera Wonga Herberta Yee.
Víte, jak se pozná dobrý soused? Pozve vás na návštěvu a nabídne to, o čem si myslí, že je tím nejlepším. I kdyby to měli být červi. A vy abyste neurazili, tak ochutnáte.
„Myška do červů na talíři píchla vidličkou.
Ten nalevo se hned zavrtěl a zkroutil.
Myšce se žaludek taky zavrtěl a zkroutil.
Ten červ napravo byl nějak šedivý do zelena.
Myšce se obličej zbarvil šedivě do zelena.“
Myš a Krtek jsou skuteční kamarádi, proto jim není lhostejné, co prožívá ten druhý. V každém díle nám dokazují, že společně se dá zažít mnohem větší legrace, že jsou jeden druhému oporou, že se skvěle doplňují a že je jim spolu dobře.
Knížka nás inspirovala k vytváření dopisů alias pozvánek na návštěvu. A připomněla mi, že je důležité být vnímavý k potřebám druhého. Autorovi kouzelné ilustrace pozvedávají celý příběh ještě o několik příček výše. Díky nim mám pocit, že Myš a Krtek jsou moji důvěrní kamarádi. Přečetly jsme několikrát a já doufám, že dcera zase někdy projeví touhu vypůjčit si nějaký příběh z této série z knihovny a že u nás brzy vyjdou i další dobrodružství:-)
Knihu dostala dcera asi před 2 roky od mé tety. Od první chvíle se mi nelíbily obrázky. J. Quis nemaluje zkrátka podle mého gusta. Obsahově se jedná o klasickou dětskou říkankovou a písničkovou knížku. Zpestřením je pár hádanek a také notové zápisy k několika písničkám. Knížku jsme přečetli s Barčou nesčetněkrát. Vždy na její žádost:-) S hodnocením a komentářem jsem neustále otálela, až dnes mi dala dcera impulz k tomu, abych rest napravila. Zeptala se mě totiž, zda tuhle knížku může dát jednou svým dětem. Prý se jim bude určitě líbit. Ona je knihou fascinovaná, často si ji prohlíží, skoro z každé básničky jí utkvěl nějaký verš a ilustrace jsou podle ní krásné. Takže nemůžu jinak a dávám 5.
Minulý čtvrtek. Barunka (4 roky) má asi hodinu sádru na noze a na obličeji ztrápený výraz. Smutně mě žádá, zda ji něco přečtu. Ještěže má neteř spoustu knížek o medvídkovi Púovi:-)
Blíží se oslava narozenin Kryštůfka Robina. Proč ji nezpestřit honbou za pokladem? ... Zvířátka dostávají nápovědu „poklad je zlatý“. To jsem si oddychla, že nemusím hledat s nimi:-) Ona si na rozdíl ode mne s nápovědou, která moc nenapovídá, hlavu nedělají a hned se pouští s chutí do hledání. A světe div se, každý nějaký „poklad“ odpovídající zadání nachází:-) To mě bavilo. Příběh ala variace na žlutou barvu. Hezky nenásilně. A po dočtení se můžete se svým dítkem zamyslet, co dalšího by mohla zvířátka za poklad považovat. … Zlatý poklad odstartoval náš čtecí maraton ze Stokorcového lesa.
Po opeřených kamarádech Krtka a Myšky přinesla dcera ke společnému čtení další knihu o opeřencích. Tentokrát jimi byli kosí bratři Josef a Václav a kohout Kamil. … Večerníček neznáme, protože televizi nemáme:-), takže to pro nás obě bylo první seznámení s těmito malými kosími nezbedy. Barunka knihu objevila v knihovně, ležela, resp. stála u nás dlouho, ale jakmile jsme ji začaly číst, tak jsme si kosáky i kohouta oblíbily. Už ji máme téměř potřetí přečtenou… Baví mě, jací jsou kosí bratři neposední, dlouho nevydrží bez lumpáren, ale v jádru jsou to hodní hoši:-) Kohout Kamil je oproti nim „ten dospělejší“, dohlíží na dění ve městě ze špičky radniční věže a snaží se udržovat pořádek. Kniha obsahuje samozřejmě nejedno poučení (např. když něco provedeš, tak bys to měl napravit)… Poslední příběh o zkrocení lva Artura v dceři vyvolal touhu po zmrzlině, tak jsme se vrhly na vyrábění domácích nanuků:-)
Ilustrace M. Tiché pěkně dokreslují příběhy. Nicméně obrázek ze strany 7 úplně neodpovídá líčené situaci:-) Ale to je jen kosmetická vada. My se určitě poohlédneme po dalších příbězích těchto kosích rošťáků.
V pořadí naše 3. kniha o Myšce a Krtkovi. Nadšení jsme všichni. Během dvou dnů jsme ji na žádost dcery přečetli 6x:-) Krtek a Myška se rozhodli, že vytvoří knihu o opeřencích. Není to ale jen tak. Chce to nějaký nápad. A Myška by jeden měla… Na knížkách z této série mě nejvíc baví to, jací jsou Myška a Krtek skuteční přátelé. Skvěle se doplňují, nebojí se přiznat, že nejsou v něčem dobří, neváhají druhého pochválit, rádi spolu tráví čas, a proto nemají nouzi o skvělé zážitky… Nic na mě nepůsobí šroubovaně, jejich přátelství je příjemně zakomponováno do příběhu, žádná poučná moudra, prostě milý příběh, ve kterém si můžete sami hledat mezi řádky… Ilustrace (jejich autorem je taktéž W. H. Lee) jsou kouzelné, připomínají mi obrázky od A. Lobela… A my získali další inspiraci, jak si obohatit procházky přírodou. Stačí se zaposlouchat do ptačího zpěvu. Díky Krtkovi a Myšce už víme, jak zní pěnkava, sýkorka, stehlík a sojka.
„Myška utrhla sedmikrásku a zastrčila si ji pod šátek.
„Májová vlažička,
naroste travička,“
hopsala myška v jarní náladě.“ (s. 14)
Vlastníme vyřazenou z knihovny… Velké překvapení. Bavila jsem se od začátku do konce. Když jsem dočetla poslední větu, tak dcera (téměř 4 roky) řekla: „Čti dál.“ Výstižněji snad nemohla vyjádřit, že se jí knížka také líbí:-) … Kočka Linda, největší malé zvíře, je svérázná, prostořeká, prostě svá… Krásně zapadá do bláznivé rodiny s pořádkumilovným tatínkem, s maminkou, jejíž motto zní „život je pohyb“ a dvěma dětmi Aničkou a Míšou.
„Tatínek pravil: „Hm.“
A hodlal usednout do svého televizního křesla. Nedosedl, předešla ho Linda. Ráda se v pohodlí dívala na Večerníček.
Maminka ohleduplně poslala Míšu do předsíně pro stoličku na obouvání. Tatínek přece nemusí u Večerníčku stát.
Tatínek sledoval program nadobyčej soustředěně. Zapomněl se smát, i když v televizi rostl Maxipes Fík jako z vody.“ (s. 7)
Originální, milý, bláznivý, netradiční příběh o kočce s modrýma očima a tygřími proužky. Text doprovází úžasné ilustrace L. Spálené… Divím se, že se nachází v modrých číslech.
Knížku o špačkovi knihomolovi jsem si přivezla kdysi z jednoho semináře o dětské literatuře. Byla jsem těhotná s prvním dítětem a moc jsem se těšila, až mu budu číst knížky:-) Dnes jsou Barunce skoro 4 roky a četli jsme ji opravdu mnohokrát, naposled včera… Příběh o snech, touhách, ale i o výsměchu, nečelení problémům, taktéž o tom, že v nouzi poznáme skutečné přátele a o tom, že každý má své kvality a i když to na první pohled nevidíme, tak nám může být velmi nápomocný. … Krásné ilustrace má na svědomí K. Bendis. A my máme na svědomí, že už se nám častým čtením začíná rozpadat.
A jeden zážitek, který se pojí k této knize:-) Dnešní společné stavění kostek neprobíhalo ke spokojenosti dcery. Mladší bráška jí neustále bořil její vysoké stavby a ona neočekávaně reagovala pláčem. Když jsem jí řekla, že Arnošt je taky takový hurikán (zná právě z knihy o Kamilovi), tak se začala smát a už jí vůbec nevadilo, když jí něco bořil, spíše se těšila, že to zase udělá:-)
Krásný příběh o záchraně malé rybičky, kterou chce sníst nebezpečná štika. Poselství, které z knihy cítím, je, že není třeba oplácet stejnou mincí... Kniha Krtek a rybka vznikla společnými silami Z. Milera a jeho dcery K. Miler a vydaná byla v témže roce, kdy nás tvůrce této oblíbené postavičky opustil.
Naší Barborce se příběh moc líbil, četly jsme už 2x a mně zmínka o škebličce s perličkou připomněla zážitek z dětství. S mým bratrancem jsme v jednom rybníku náhodou objevili škebli a mysleli jsme si, že v ní je perla. S vidinou zbohatnutí jsme nahmatali v mělké vodě plno dalších škeblí, přinesli je v mé košili k tetě domů, dali do kýble s vodou a těšili se, až z nich získáme plno perliček… Asi nemusím říkat, že jsme žádnou perličku neobjevili:-) A ještě jsme je museli donést zpátky do rybníka…
Kniha se mi dostala do zorného pole náhodou. Vracel ji jeden čtenář v knihovně a já si u ní všimla doporučení od S. Kinga. To rozhodlo:-) A tak se stalo, že jsem objevila jednu z mých oblíbených autorek.
První knížka, kterou jsem od Kinga četla. Úplně mě dostala a Kinga jsem si díky ní zamilovala. Patří k tvz. Bachmanovkám, ty mám nejradši...
Matýska už netrápí jeho uši. Teď se potýká s jiným problémem. Líbí se mu Jája, chtěl by s ní kamarádit, ale neví, jak na to. Ve snaze zalíbit se této králičí slečně se sebou dělá všechno možné, ale úspěch se ne a ne dostavit:-D … Při čtení jsem si vzpomněla na písničku The Key To Her Heart od Reubyho (naše svatební:-)), která přesně vystihuje poselství knížečky. Krásně citlivě a vtipně ukázané, že nejlepší je být sám sebou.
(SPOILER) Možné SPOILERY!!!
„Dovedeš si představit, že dostaneš takovou příležitost?“ přemítá Pilcher. „Ve světě, ze kterého jsme přišli, byl náš život tak snadný. A tak plný nespokojenosti, protože všechno bylo hrozně snadné. Jak chceš najít smysl, když jsi jeden ze sedmi miliard? Když jídlo, oblečení, všechno, co potřebuješ, je hned v sousedním supermarketu? Když otupujeme mozek všemi možnými obrazovkami a HD zábavou, abychom vůbec usnuli, smysl života, naší existence a účelu, se ztrácí.“ (s. 48)
Je mi to líto, ale poslední díl mne dost zklamal. Líbilo se mi, že byla střídavě zaměřována pozornost na různé postavy. Nejvíc jsem si užila ty, které jsem neznala nebo které nedostaly v předchozích dílech tolik prostoru (např. Jennifer Roschesterová nebo Richardsonovi). Největší prostor dostal opět Ethan a ten už mne moc nezajímal. … Nevěřím tomu, že by 1800 let vydržela auta, pneumatiky určitě ne. Co se týče hibernace, tak jsem také nedostala odpovědi na všechny otázky, které mne v kontextu příběhu napadly. … Elektrický plot okolo Wayward Pines je vypnutý a do města proniklo mnoho mutantů lačnících po krvi. Co se dělo dál? Jedním slovem „jatka“. Přistihla jsem se, že si přeju, aby to býval popsal S. King. To bych si pak poslední okamžiky obyvatel městečka Pines rozhodně užila mnohem víc.
„Nevděční zmetkové! Všichni byste chcípli před dvěma tisíci lety, kdyby nebylo mě [D. Pilcher]. Vytvořil jsem vám ráj. Nebe na zemi. Jsem váš bůh! A vy máte tu drzost vykopnout boha z nebe!“ (s. 251)
Moje zvědavost ohledně mutantů zůstala neuspokojena. … Pořád jsem doufala, že najdou nějaký klíč ke vzájemné koexistenci. Proč autor nenabídl pohled třeba očima Margaret? … Závěr zajímavý. Vůbec mě takové řešení nenapadlo:-), ale co bylo dál, i když už bych pokračování nejspíš nečetla. Městečko Pines pro mě ztratilo své kouzlo. I partnerské vztahy mi byly více méně ukradené. Asi se zde projevil naplno můj osobní čtenářský „problém“. Jakmile poznám postavy, prostředí, atd., tak můj zájem opadá. B. Crouchovi ovšem dost neříkám a někdy si ráda přečtu Temnou hmotu:-)
Zajímá vás, co dělá Krtek v průběhu celého dne, a chcete se naučit hodiny? Kniha Krtek a hodiny uspokojí obé:-) Na knize je super, že má zabudované hodiny s posuvnými ručičkami. Barunka je na hodiny ještě malá, ale i tak ručičky dávala do různých poloh a zajímalo ji, kolik je to hodin. Co ale není na knize super, je to, že recykluje obrázky z jiných Krtkových příběhů. Poznala jsem obrázky z leporel Krtkův den a Krtek a potopa. Navíc posloupnost obrázků s domečkem ani nedává smysl. Nejdřív pomáhají myšce s opravou domečku (cihlového s jedním oknem) a o 2 hodiny později má myška domeček roubený s dvěma okny? Jako opravdu?!
Dceři předčítal 2x manžel. Jednou jsem měla kliku a příběh jsem si vyslechla:-) … Sova jakožto nejmoudřejší z nejmoudřejších seznamuje ostatní s pěti smysly. Potíž je v tom, že si na všechny nemůže vzpomenout. Ví si ovšem rady:-) Malí čtenáři se bezvadným způsobem dozvědí, jaké máme smysly. A nejen to. Příběh vybízí k zamýšlení nad tím, co je nám příjemné a co není. Alespoň já se tomu při čtení neubránila. Bylo zajímavé hledat sama u sebe, co mi například hezky voní a co mi naopak vůbec nevoní nebo na co se ráda dívám a na co ne. Doporučuji při čtení zastavovat a ptát se dětí, jak by si s daným úkolem od Sovy poradily ony. Příběh k tomu vyloženě vybízí. A i čtyřleté dítě dokáže přijít se zajímavou odpovědí. Nebojte se a ptejte se:-) Pro mne jsou společné chvilky nad knihou něčím výjimečným.
Celkem zklamání. Ilustrace J. Trnky jsou perfektní a samotné texty také nejsou špatné, k těm nemám prakticky výhrady. V knížečce je pelmel básniček, pranostik a hádanek. Jenže několikrát se mi stalo, že jsem si nebyla jistá, zda čtu pořád stejnou básničku nebo už jinou. Na vině je příšerné rozlišení jednotlivých textů. Některé básničky název mají uvedený, některé ne, něco je odděleno barevnou tečkou a v případě pranostik pouze volným řádkem. Obsah je také značně chaotický, takže pomáhá pouze zčásti. Od knížečky tohoto typu očekávám, že budu číst plynule a ne se neustále koukat do obsahu, co zrovna čtu. Pak se stejně dozvím, že čtu např. Podzimní říkadla. Takže musím přemýšlet, že „říkadla“ je množné číslo, takže na uvedené stránce budou zřejmě dvě, i když nejdou odděleny tečkou. Jenže když sloky čtu, tak mi to připadá jako jedna básnička… Tak mi to nedalo a zkusila jsem ji dohledat a zjistila jsem, že se jedná o maličko poupravené první dvě sloky básně Zimní od F. L. Čelakovského. A autor není ani nikde zmíněn… Teď jsem v pokušení své dřívější hodnocení ještě snížit. Z úcty k J. Trnkovi to neudělám a 3* ponechám. A přečtu si Ohlas písní českých:-)
„Dešťové kapičky,
dostaly nožičky.
Běhaly po plechu,
dělaly neplechu." /básnička Déšť/
Knihu Prasa jsem četla krátce po knihách dvou fenomenálních spisovatelů (F. Kafka a A. C. Doyle), což se zřejmě hodně projevilo na tom, jak jsem si ji užila. … Hladové prase, které přišlo o přísun potravy, je skvělý nápad. Sama jsem vyrostla na vesnici a dosud mají naši malé hospodářství. Ze všech domácích zvířat mi právě prasata byla vždy nesympatická, cítila jsem k nim určitý respekt. Babička zmiňovala, že sežere i slepici, když má možnost, takže s námětem nemám sebemenší problém. A neubránila jsem se vzpomínce na Hannibala od T. Harrise:-) Prolog sliboval zajímavé čtení a vzbudil ve mně touhu zjistit, jak to tenkrát bylo. Kromě linky s prasetem mě zaujala i rodina Rosinských. … „Boli extrémne chudobní. A z chudoby len málokedy vzíde niečo dobré. Dve desiatky mužov, žien a detí bývali v jednom dome. Ak sa tá smradľavá haraburda dala tak vôbec nazvať. (s. 11) … Chtěla bych se o nich dozvědět víc.
V románu Prasa jsem se setkala s mnoha zajímavými postavami (starý Greguš, doktor, Boban, Enzechštejn, E. Skovajsová, vůdce rodiny Rosinských, atd.) Bohužel mi byly postavy naservírovány i s popisem jací jsou po charakterové stránce. Neměla jsem prakticky možnost udělat si o nich sama svůj vlastní obrázek. Chyběly mi situace, z kterých by mi povaha postav vyplynula nepřímo. Obzvlášť u Bobana bych to ocenila, protože mi dost připomínal mého bráchu.
Autor podle mě moc tlačí na pilu. Rádoby vtipné špičkování na mne nepůsobilo, i když v podobném duchu často sama odpovídám, protože jak se říká „na blbou otázku, blbá odpověď“, ale tady mi to nesedělo, tak snad taky takhle nepůsobím na pozorovatele zvenčí:-)… Nejvíc mě vyrušovala při čtení četná přirovnání. Přirovnání mám moc ráda, ty úderná od S. Kinga úplně zbožňuju, ale tady se mnohdy míjela účinkem, resp. vyvolávala ve mně opačný pocit, než byl zamýšlený a kazila mi atmosféru momentu. Z napínavé scény se rázem stala scéna úsměvná (např. striekala krv jako voda vo fontáne)... A nedá mi to a musím okomentovat „krev vytékající z úst“. Vážně musí skoro při každé rvačce, úderu nebo střelbě vytékat krev z pusy? Viděla jsem to v tolika filmech, a když jsem zkusmo googlila, tak jsem našla poměrně rychle víc jak 10 knih, v jejichž textu „vytékal pramínek krve z pusy“.
Kromě příběhu si ale z knihy odnáším několik zajímavých myšlenek… Třeba: „Nezaslúží si aspoň pár sĺz každý člověk na planéte? Aj ten zlý?“ (s. 82)
Závěrečné finále se opravdu povedlo. Byl to vlastně jediný moment v knize, který mi přišel nechutný. A zřejmě to ovlivní můj dosud velmi kladný vztah k … (nechci spoilerovat, kdo četl, tak si dokáže doplnit sám nebo si přečtěte Prasu a sami zjistíte:-)) Váhám, jak ve výsledku knihu hodnotit. Jako celek se mi líbila, klidně by mohla být i delší, bavila mě, dokážu si představit, že by šla rozpracovat více. Tajemné lesy. V jejich souvislosti byli zmínění „Kozí ľudia“ – o nich si určitě přečtu:-) I. Kučera získal mou pozornost. Marně pátrám v paměti, zda jsem kromě J. Nižnánského četla ještě nějakého slovenského autora, teda kromě těch píšících pro děti:-)
PS. Kniha se hodí i do ČV – obsahuje pohřeb.
Manžel po dočtení Malýho NY projevil taktéž touhu přečíst si básně od P. Krejčíka a na rozdíl ode mne začal jednat… Včera dorazily:-)
Když jsem do útlé knížečky s nápaditou obálkou poprvé namátkou nahlédla, vzpomněla jsem si okamžitě na Rupi Kaur (četla jsem od ní knihu The Sun and Her Flowers)… Básně jsou niterné, místy velmi intimní (v tom nejlepším slova smyslu). Vlastní zkušenost přetavená do slov nemusí automaticky znamenat kvalitní poezii, přesto Křehké nepřenášet jí v mých očích na 100% je. Autor si skvěle pohrál se slovy, texty jsou chytré, nečiší z nich patos, zášť, ani cynismus, spíš dýchá melancholie, smutek a úcta k ženě, která pro něj byla kdysi „vším“.
jsi vzácná
jako nálepka co
ještě nikdo nezkoušel strhnout
i když tě drásali
a možná proto se teď
třeseš ze spaní
tabulka střepů
ještě v celku
jak moc křehké
nepřenášet? /báseň jsi vzácná/
ČTVRTEK VE ČTVRT
na dvě v noci
v oknech sídliště
sčítám světla
naše žárovky zůstaly
zhasnutý
spíš? nebo spíš já? /báseň čtvrtek ve čtvrt/
Na začátku jsem zmínila R. Kaur. Pro zajímavost, jejich roky narození se liší o pouhý rok a oběma vyšla první básnická sbírka v roce 2015. Jejich poezie vychází z vlastních zážitků, forma je hodně podobná, přesto jinak pracují se slovy. Básně českého autora jsou promyšlenější, nesype to ze sebe jako R. Kaur. Doporučuji! A na mě už doma čeká Asfaltovej plameňák…
Zajímá vás, jak se dá básnicky vyjádřit kráva? Stačí otevřít Křehké nepřenášet, určitě odpověď objevíte:-)
Tak to bylo velmi pěkné čtení. I ilustrace jsou povedené. A představte si, že je spáchala rovněž sama M. Dubuc. V poslední době jsem natrefila na několik zajímavých dětských knih, v nichž je autor/ka a ilustrátor/ka jedna a tatáž osoba. Pointa mě hodně překvapila, čekala jsem (podle názvu), že se bude příběh vyvíjet jiným směrem. Kniha má sice málo textu, přesto má co nabídnout. Např. zamyšlení nad tím, kdo je skutečnou maminkou, resp. rodičem nebo nad tím, jak jsou děti odkázané na nás dospělé a touží po naší lásce. Možná z knihy víc vytěží rodiče. Osobně mám ráda dětské knihy, které nesou nějaké hlubší poselství a otevírají nejrůznější témata, o nichž se dá s dětmi diskutovat. Taktéž oceňuji, že není čtenáři vše naservírováno na zlatém podnose, ale je mu dána šance, aby hlubší význam objevil sám nebo společně s rodiči/knihovníkem/učitelem/atd. … Úplně si dovedu živě představit, jak s touto knihou s dětmi v knihovně pracuji.
Knížka, ve které se rapuje, si přímo říkala o komentář v podobném duchu:-D Možné mírné SPOILERY???
Na krku čejn, na hlavě bejska,
u pusy majk, vidíte toho hejska?
MC Dexter, rappa z crew Skylla,
jeho fejm už dávno odezněla.
Teď tu dřepí, srdce svý vylívá,
hrabe se v minulosti a to bolívá.
Homies ňákej pátek pod drnem hnijou,
a stíny ze záhrobí ho pronásledujou.
Kdo je ten toy, ňákej zneuznalej G,
chtěl bejt taky rappa, zku*venej wannabee.
Život není procházka růžovým sadem,
kdo ví, jak dlouho tady ještě budem...
A teď už zase normálně… Pro mě největší knižní objev letošního roku. Jsem zvědavá, jestli Malej NY nějaká kniha ještě překoná… Nejsem vyloženě hudební fanoušek, ale tohle bylo skvělý. Hlavně po jazykové stránce. (Teď mi dělá velký problém psát spisovně:-D) Počeštěné výrazy převzaté z angličtiny, obecná čeština, drsnější slova, takhle si představuju, že mluví dospívající kluci, kteří žijí hip hopem. Působí to neskutečně autenticky, každý výraz jsem P. Krejčíkovi věřila. Pokud nevládnete angličtinou, tak vůbec nevadí, vše je vysvětleno… Pár slov mi připomnělo mluvu mého mladšího bráchy. Cajk:-) … Velmi originální je propojení jednotlivých kapitol s písněmi. Je vidět, že autor muzikou žije.
„Dneska se ukáže na show jeden starej fella,“ vzpomněl jsem si.
„Fella od slova felace?“ zeptal se Radek. Kapitán se zasmál, já se k tomu taky donutil. Fella, homeboy, homie, znal jsem hodně slov, který znamenaly „kámoš, ale co znamená felace, to jsem neměl ponětí…“ (s. 55)
Čtení jsem si nezkutečně užila. Také samotný příběh mě zaujmul. Byla jsem napjatá a snažila jsem se přijít na to, kdo za vzniklou situaci může. Ani jsem u knížky neusínala, což se mi děje i u knížek, které mě hodně baví. Za mě jasných 5*. Určitě toto nebylo první a poslední setkání s autorem. Škoda, že u nás v knihovně nemají žádnou z jeho básnických sbírek. Ještěže existuje služba MVS:-)
„Jestli jsem se v životě něco naučil pozorovánim lidí, tak to, že vždycky hledaj viníky za svůj posranej život. A vždycky je hledaj jinde než sami u sebe. (s. 236)
Na knihu Chaloupka na vršku jsem se moc těšila. Opětovné setkání se starými známými (předtím jsme četli už Chaloupku na vršku – nové příběhy) bylo znovu příjemné, plné vlídného humoru, dětské rozpustilosti, lidské dobroty a idylických sousedských vztahů. Takhle nějak si představuju, že se opravdu žilo na malých vesničkách před sto lety. Rodiče se nebáli nechat děti bez dozoru, děti si hrály v lesích, vymýšlely nejrůznější lumpárny, pomáhaly rodičům s lehčími úkoly (nosily oběd na pole, pásly kozy, pohlídaly mladší děti, atd.), lidé se orientovali podle polohy slunce a podle vyzvánění zvoničky, lidé měli blíž k přírodě i k sobě navzájem. Také si spolu víc povídali, dodržovali nejrůznější tradice a zvyky, např. masopust s maškarami následovaný dobou půstu a vyhánění Morany. Příběhy se odehrávají v průběhu celého roku. Je zde plno pranostik, lidových říkanek a písniček (bohužel bez notových zápisů). Seznámení s rokem na vesnici s přihlédnutím k tradiční lidové kultuře je příjemnou nadstavbou. Hodně se mi líbí, že malou Barborku nosí maminka v šátku na zádech. Škoda, že jsem knihu neznala v době, když jsem naší Barborku také nosila v šátku a někteří kritizovali, že ji nevozím v kočárku:-)
Dceru příběhy baví, už pozná hodně postaviček. Díky knize jsme si zazpívali už mnohokrát koledu My tři králové a dneska, když jsme zdobili větvičky perníčky, prohlásila: „Chaloupka na vršku,“ když navlíkala stužku do perníčkového domečku:-)