pajaroh komentáře u knih

Joensuu a východní Finsko mě nalákalo... ale ani atmosféry ani dobrého příběhu či zajímavé postavy jsem se nedočetla. Slabé, odtažité, styl psaní na úrovni základní školy... "Řine se ze mě krev a pod mnou se chvěje sněžný skútr."
Tak nějak.

6 24.08.2020

"Nadčasová" - je asi nejčastější přívlastek spojený s touto knihou. A je pravdivý dodnes. Příběh působí povídkovým dojmem (a byl tak původně napsán) a zahrnuje v sobě mnohé z otázek směřování civilizace, psychiky, ekologie. Složitá témata jsou lehce zakomponovaná do textu a je z něj cítit, že se autor potřeboval rychle vypsat. Povedlo se mu to.

25 21.08.2020

Mám ráda příběhy kanadských indiánů - knihy jako Pobřeží seskvečů, Dcery měděné ženy, Slyšel jsem sovu zavolat své jméno... - vyznačují se stručnějším, úderným stylem, hloubkou slova a silným poselstvím. Stejně tak tomu je v Příběhu vážky, jen je povídání ke konci knihy uspěchané a působí osekaným dojmem, což ji malinko ubírá na síle. Ale pokud vás zajímá tématika indiánské filozofie, určitě si knihu přečtěte.

12 14.08.2020

Někomu by se mohly zdát Válečné deníky jako nudný výčet událostí, ale opak je pravdou. Přestože - a možná právě proto - že nejsem milovníkem válečné literatury, mi zápisky pozorovatelky z povzdálí přišly zajímavé, velmi povedeně zpracované. Propojení nedetailního subjektivního pohledu na historické události a osobnosti nejen ze severských zemí se soukromým životem spisovatelky (popisovaným taktéž z velké dálky) dává knize šmrnc a ta nesklouzává k jednotvárnému výčtu válečných dní. Jak sama často a s nemalým proviněním zdůrazňuje, měli se za války velmi dobře (mně osobně by káva na příděl asi zabila), to však neubírá na síle jejího slova. A opravdu chce někdo v současnosti autorce vyčítat, že za války netrpěla jako voják v zákopech či Židé v koncentráku?

Ty nepřeložené novinové články naprosto nechápu, obzvláště když je k nim v textu tolik nevysvětlených odkazů.
Takže jak hodnotit, když knihu (obzvláště tu, která zaznamenává historické události) netvoří jen samotný autorčin text, ale také překlad, vazba a dodatečné přílohy? Budu se držet jazyka a svědectví, které Astrid díky své práci na oddělení cenzury dopisů předala, takže hodnotím kladně jen samotné dílo A. Lindgrenové.
České vydání nehodnotím, to by kleslo na nulu. Ale vydavatelství Slovart by se za tupé okopírování článků mělo opravdu stydět, je to doslova k na....

27.3. 1941
"Hitlerovi jde očividně o to udělat z Polska jakési ghetto, kde ubohé Židy nechá umřít hladem a ve špíně."
A svět to prý nevěděl...

12.11 1942
"Jak to, že už dávno všichni nepochopili, že když někdo mluví jako Hitler, musí být psychicky narušený."

15 12.08.2020

To si takhle vyrazíte se spacákem a psem na přespání k lesu a místo poslouchání cvrčků a kochání se noční hvězdnou oblohou čučíte půl noci do knihy, dokud čelovka nedosvítí. Ale o to víc jsem prožívala Ronjiny příhody v jeskyni, v letní řece, v jejím lese. Větrnice na mě naštestí nepřišly, ale čumbrci tam 100% pobíhali.. no, možná ty díry vyhrabal můj pes...
Nádherná knížka, Astrid Lindgrenová má dar porozumět nejen dětské duši.
Ronjo, budeš mi chybět.

"Birk se rozhlížel po tmavnoucím lese a měl zvláštní pocit, ale nevěděl proč. Nechápal, že to, co cítí na prsou jako lehký smutek, je jen krása letního večera, nic jiného."

28 09.08.2020

Pod širým nebem (pod celtou) v lese švédského severu strávil tento člověk 4 roky a poblíž žije s rodinou nadále. Není to žádný nespokojený útěkář, hledač či nevím-co-chci osoba, pro něj to byla tak trochu jediná možnost přežití.
Líbí se mi to, jak přijímá ta léta strávená o samotě v lese - jako nutnost k přežití a léčbu (i když tak nadále už nežije), jeho praktické rady, přestože většina není žádná novinka, ztotožňuji se s nimi.
Obdivuji jeho nalezení rovnováhy mezi přírodou a komfortem (ten je na můj vkus až příliš, ale to každý vnímáme jinak), spojení života v domě a v lese. Nebo... zajímalo by mě, jestli cítí rozpolcenost mezi oběma světy...
Obdivuji jeho přístup k rodině (na začátku to muselo být s ním těžké, jak sám přiznává)

A úplně nejvíce mě oslovily fotky od jeho ženy, které text doprovází. Ty vyjadřují duši severského lesa, života i samotnou osobnost.

Uvítala bych více textu i fotografií. A i když autor není žádná spisovatelská elita (naopak praktičnost jemu vlastní je obsažena v každé větě), některé události, které ho do lesa dovedly, jsou zmíněny velmi okrajově, a jako příručka pro přežití na severu taky kniha neobstojí, je to prostě pohlazení pro civilizací unavenou duši, která tu rovnováhu hledá (a že nám to tady v malé zalidněné zemičce jde mnohem hůře než v severských lesích).

"není toho zapotřebí moc a život může být dobrý."

"Trvalo mi několik let, než jsem se znovu sžil s moderním světem a pochopil, že v životě nejde jen o přežití. Že život znamená mít se dobře.

16 06.08.2020

Starý vesnický realismus v té nejpůvodnější formě. Drsné životy vesničanů, poetické vyjadřování, přírodní motivy. A moc dobře zachycené povahy - typologie lidí a jejich jednání pokroucené zkušenostmi, prací, chlastem, životem a církví.

8 03.08.2020

Pokud se kniha jmenuje Deník knihkupce, nečekala bych akční děj, zápletky, rozuzlení... spíše záznamy práce a života knihkupce, úvahy a události, které se trochu liší od každodennosti. A přesně taková kniha je. Plus okořeněná jemným skotským humorem či řekněme sarkasmem, rozstříleným kindlem na vývěsním štítu a povídáním o knihách z pozůstalostí, z Amazonu apod. Možná jsem chvilkami získala pocit, že všichni návštěvníci knihkupectví jsou podivíni a magoři, ale zase kdo by si zapisoval setkání se zákazníkem typu "vyberu knihu-zaplatím knihu-odejdu".
Prostě za mě příjemně strávené chvíle mezi policemi starých knih i prodejních škvárů=bestsellerů kdesi na skotském venkově, kde občas proběhne tlustý černý kocour či do péřovky oděná hippie zaměstnankyně Nicky.
Doporučuji nečíst naráz, spíše jako výplňovku, pár stránek denně, aby se vám ta misantropie nepřejedla

14 01.08.2020

Zajímavé povídání zapáleného botanika o návštěvě Galapág, místní geologii, flóře a fauně i o historických zajímavostech, nutné ekologii a jejím nastaveném kompromisu s turistikou, které potěší každého, kdo se o biologii trochu zajímá. Autor nezachází do detailů, pozoruje, zaznamenává a předává čtenáři příjemným stylem svou cestu a vztah k přírodě.

"Sice to zní smutně, ale věci a události jsou snad krásné právě proto, že někdy také končí."

6 27.07.2020

Nevím, zda slabší začátek byl úmysl, aby autor navodil gradaci vyprávění, nebo se mu jen nedařilo uchopit příběh. Ale jakmile nitky pochytal, spletl vskutku úžasnou věc. Díky varování z předchozích komentářů jsem četla dál, snažila si nevšímat nespisovností (...mladej, divokej, houževnatej...v jedné větě mi prostě rve oči) a jsem moc ráda, protože v porovnání s jiskrou, smutnou krásou, lidskostí a nostalgií, které příběh přinese, jsou tyto malichernosti - prostě malichernosti.
Přes hrubou náturu se mi líbí prostředí i originalita postav, autorova láska ke zvířatům vykukující z řádků i odkazy na evropské kořeny, kulturu. A samozřejmě ten příběh, náznaky, ke kterým se vypravěč vrací, varování, které zvyšuje napětí, reálný i symbolický most (při čtení se mi často promítal pocit, když jsem poprvé viděla Pont du Gard nad řekou Gardon).

17 20.07.2020

Mám tento dodnes trochu zapomenutý kraj ráda. Stará zarostlá sedliska, armádní stavby, zaniké vesnice ve vojenském prostoru, pastviny, (dnes polovykácené) lesy. V případě této knihy se jedná většinou o kronikové zápisy a soupisy obyvatel, jejich majetku a povinností, fotek je pomálu (jedná se o původní vydání 1931), ale je zajímavé se dozvědět, kolik v mém rodném městě žilo pivovarníků a kovářů, proč a odkdy se nesmělo v lese sbírat dříví, jak dlouho se stavěla (za roboty) cesta, kterou občas používám, co se dělo s místními sirotky apod.

6 16.07.2020

Kajka a kormorán si vyprávějí pohádky... tak takhle by český výbor pohádek asi nezačal, přesto mě překvapilo, kolik skandinávské vyprávěnky a bajky mají společného s našimi. Ideální materiál pro srovnávací folkloristiku (a ta mě na škole bavila). Jen místo lišky a čápa zde vystupují liška a jeřáb a příběhy si zachovávají severského ducha (skalní obři, oceán...). A některé jsou vskutku originální, např. Kočka a troll z Modré hory či O hodné maceše.

"Dlouho letěli přes hory a lesy, přes řeky a jezera, až před půlnocí dorazili na skalistý útes nad mořem, kde bydlil Severní vítr."

9 11.07.2020

Mývatn, Dyrhólar, Skaftafell... tyhle názvy mi znějí jako modlitba a je zajímavé se dočíst, jak tyto části Islandu asi vypadaly roku 1755, kdy Katla a její popel nedala spát nikomu. Rozdíly v současné době blednou, ale žití v přítomnosti a severské "trudomyslnosti" se život na Islandu nezbavil.
Forma knihy je originální, dopisy/úvahy jsou psány uvěřitelným dobovým stylem. A Jón - kněz ohně - musel být zajímavá osobnost. Je pravda, že jsem se občas v jeho zápisech ztratila a toulala se myšlenkami jinde, ale popisy zimního cestování (vozu s haší taženém unaveným koněm a obklopeném krkavci), bouří, černého popelového sněhu a života v jeskyni mě rychle vrátily zpět.
Odkazy na literaturu, překlady, tehdejší hospodářské poměry a léčebné metody jsou sice stručné, ale věrohodné a ukazují na všestrannost popisované postavy a také zaujetí autora.
Čtenář si uvědomí, jak těžké bylo žít, cestovat, jak odolní museli lidé být, aby přežili dlouhé pochody, rybolov... nebo aby prostě jen přežili.
Spíše peklo než ráj (jak je v současné době Island zobrazován), ale tak nějak krásné peklo.
Doporučuji všem "týdenním" turistům na Islandu.

"Buřňáci tedy začali hnízdit a mají v úmyslu vyvést mladé ve stínu nebezpečné Katly: život je zarputilý a nic jej nepřemůže."

6 11.07.2020

Navzdory obalu a názvu je to zajímavá kniha pro ty, kdo se zajímají o mytologii a symboliku zvířat bez vyhraněného duchovního směru. Více si všímám ptačího světa kolem a čím dál častěji sáhnu po této knize abych zapřemýšlela, proč několik dní po sobě vídám ledňáčka a předtím jsem ho pár let ani nezahlédla.

8 09.07.2020

Opravdu ostatní lidé vnímají samotu tak strašně smutnou a nešťastnou, když si ji jedinec sám zvolí? Nechápu...
Jinak v příběhu postupně graduje napětí, reálie jsou dobře popsány, ale akce je až příliš. Především ta novinářská superdcerka mi neseděla.
Chtěla jsem dát severské krimi trochu šance a nedštít jen síru, nicméně potvrzuje to, co si o ni myslím. Fajn čtení pro životem či prací upřemýšlené lidi, protože u tohoto příliš přemýšlet netřeba.

6 09.07.2020

Takové příjemně průměrné a zapomenutelné čtení - jako většina krimi, na druhou stranu psychologie postav je pěkně vykreslena, akce na mě tak akorát a v severských reáliích typu stará chata u jezera, podzimní les a cesta na horu mi bylo fajn.

5 06.07.2020

Občas jsem litovala, že se nemohu na chvilku vrátit do dětství, tolik bych si tu knihu užila. Příběh zapomenuté zahrady na yorkshirském vřesovišti, popisy bouřlivé i slunečné oblohy, ponurého domu, probouzejícího se jara... a ty krásné ilustrace. Doporučuji číst pod letitým dubem obklopeným anglickou zahradou, no, já měla k dispozici malý český dvorek, ale i za něj jsem vděčná.

"Jej by som vari ani nechcel, aby vyzerala ako dajaka zahradnikova zahrada, orezana, upravena ako nova... Je krajšia takto, keť tu všetko rastie divoko, hojda sa a jedno s druhym prepleta."

"Nič sa nevyrovna vůni dobrej čistej zeme, okrem vône čerstvych bylin a kvetov, keď na ne pada dažď. Jej chodievam na slatiny, mnoho razy aj keď prši, a ľahnem si tam pod kričok a počuvam, ako šuštia kvapky na vrese, a len vdychujem a ovoniavam a nasavam."

8 06.07.2020

Není to 100%, ale nač hledat mouchy v pěkné knize. Líbí se mi autorčin styl, líbí se mi její filozofování, nostalgický a cynický pohled na vztahy, smrt... a výběr minitémat, které tvoří Zadné izby.

"Keď nemáme silu priznať sa k vlastným slabostiam, skrývame sa za to, že sa posmievame z cudzích."

"Keby nebolo démonov všade inde, len nie v nás, žilo by sa nám ťažšie. Nebolo by na čo zvaľovať osud."

9 28.06.2020

Někdy osobnost autora zaujme více než dílo, s Agathou Christie jsem to vzala trochu netradičně - nejprve jsem pár (hm, tak už 15) let nazpět navštívila její anglické rodiště (Torquay), Dartmoor a místa v Londýně spojená s jejím životem a tvorbou a její hrob v Cholsey v Oxfordshire.
Poté jsem přečetla její životopis... a teprve teď jsem vzala do rukou její román.
A je přesně takový, jaký bych čekala od zajímavé anglické ženy (která píše, cestuje, slézá v noci z patra domu po okapu, nesnaží se vdát za každou cenu a občas se prostě vypaří...). Samotný příběh je na mě občas až příliš zamotaný, ale ta stará Anglie, přímořské sídlo, rodinné panství, Dartmoorská vřesoviště, postavy a postavičky prostě nesou příběh více než samotné vyšetřování.
A možná se jednou dokopu i k nějakému filmu. Ale A. Christie pro mě asi vždy zůstane nejvíce jako zajímavá osobnost, až poté spisovatelka a ty další role.

8 26.06.2020

Pěkný přebal, to ano. A zbytek? Nimrání se ve vztazích, hořkost, ublíženost, neshody, nijak oslňující styl psaní a nic, o čem bych chtěla dál číst. Stejně jako knihy E. Ferrante (která je s touto často spojována) mě ani Tkaničky neoslovily - ať už po literární či tématické stránce.

8 21.06.2020