patrik0816 komentáře u knih

Musím tenhle koment psát na dvakrát -- stejně jako Bulgakov tuhle knihu (první se mi při psaní smazal), tak snad si to alespoň přečtete!!! :-D

Mistr a Markétka je za prvé takový rock'n'roll v knižní podobě představený předtím než nějaký rock'n'roll vůbec existoval. Není divu, že se tenhle příběh, místy připomínající nějaké divoké LSD zážitky, líbil Micku Jaggerovi tak, že ho inspiroval k textu "Sympathy for a Devil".

Mistr a Markétka je pak dost mnohoznačné dílo. Na jednu stranu vážná polemika nad nejasností dobra a zla, na druhou stranu srandovní politická taškařice na to, jak s komunistickou byrokracií zatočil příchod samotného Satana do Moskvy.

Na jednu stranu se to dá chápat tak, jak to pojali Rolling Stones -- jako obhajobu Satana a toho, že i zlo může vykonat mnoho dobrého, na druhou stranu je to palec nahoru i jakýmkoliv nadpřirozeným věcem jako takovým a tomu, jak je na ně jakákoliv byrokracie krátká (Stalinovská i Pilátovská). Satanisté se tak klidně můžou držet za ruce s křesťany a tleskat Bulgakovi, jak to skvěle vymyslel.

Jediné co mě štve, že Bulgakov nenechal více indícií, jak to vlastně doopravdy myslel on, ale tak už to holt s uměním bývá...

20 26.02.2019

Ani zdaleka ne ten nejlepší díl série, ale je to začátek všeho a je potřeba ocenit především to, jaký svět Rowlingová dokázala vytvořit i s obrovskými detaily, které později vylepšovala. Vemte si třeba tu záhadu s prvního dílu o tom, kde se bere na stole v bradavickém velkém sále jídlo. Jak je možné, že jednou JKR tvrdí, že pomocí Gampových kouzelnických zákonů jídlo nelze vyčarovat. A pak bum! V jednom z dalších dílů -- tuším čtvrtém --- vysvětlila, že jej vaří dole skřítci a že je jídlo pouze kouzlem přesouváno. Je to detail toho, jak se JKR regulérně zapsala do historie vedle velikánů Tolkiena a C.S. Lewise.

13 15.06.2020

„První slza říká: Jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: Jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“ Jsem jeden z těch, kdo si užíval Kunderovo filozofování víc než samotný příběh Terezy a Tomáše. Kýč je podle mě to vůbec nejdůležitější na Nesnesitelné lehkosti bytí a celý příběh s postavami je jenom Kunderovou klecí s laboratorními krysami, kde záměrně bilancuje na tenké hranici mezi přijetím a popřením existence hovna (kýčem a ne-kýčem).

Nejlepší je na tom, že v současnosti je znovu Kunderův koncept kýče 100% aktuální. Feminismus, ekologie, veganství, všemožné organizace bojující proti sociální nespravedlnosti. Do těchto směrů se bohužel dostalo mnoho lidí, kteří se ani tak nedojímají nad tragickými okolnostmi jiných, ale hlavně nad sebou samotnými.

13 07.02.2019

„V Bibli je téměř všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno.“

12 19.06.2018

Jakmile do války jednou vkročíte, už se z ní nikdy nevrátíte zpátky a je úplně jedno, jestli jí přežijete. Ani si neuvědomujeme, jaké máme obrovské štěstí, že žijeme v takhle klidném období dějin.

12 19.06.2018

Čekal jsem nějakou červenou knihovnu a tu jsem vlastně i dostal, ale Sever proti Jihu musí být možná nejlepší knížka z červená knihovny všech dob. Líbilo se mi, že postavy Scarlett a Butlera nejsou černobílé. Oba mají hodně záporných, ale i kladných vlastností a svou rebelskou povahou jsou zajímavým kontrastem k ve své oddělené bublině si žijícímu tehdejšímu (možná ale i dnešnímu) americkému Jihu.

Ono je to vždycky těžké posuzovat vzhledem k tomu, že má obrovský vliv překladatel, ale nejspíše kombinací jeho správného používání českých slov a hodně popisného stylu psaní originálu Margaret Mitchell, vznikla taky kniha, která se hodně hladce čte.

10 22.06.2018

Ale no ták, co to je to nízké hodnocení!? To jste nikdy nebyli ve Slezsku, Ostravsku nebo v Beskydech? Bezruč vystihl zdejší kraj tak perfektně!

10 20.06.2018

Orwell přirovnáním k farmě rozdrtil na padrť totalitní komunistický režim a jeho nekonečné pokrytectví. Škoda jen, že George Orwell jakožto levicový libertarián, odmítl odsoudit myšlenky komunismu už z jejich principu a podává je jako něco, co bylo dobře myšleno a zvrtlo se, stejně tak popisuje kapitalisty (farmáře) jen jako lepší z horších variant, přitom jak čas ukázal, nic lepšího nefunguje. Karl Marx (je jasné, že jeho roli zastupuje v knize Major), totiž nebyl žádný lidumil a rovnost chtěl prosazovat i násilím. Jinak ale není co dodat, všechna přirovnání (dřící kůň = dělnická třída, psi = represivní složky, ovce = prostý lid a nebo mluvčí Pištík = Jiří Ovčáček :D).

10 19.06.2018

V prvé řadě bych chtěl uznat fakt, že Huxleymu se vize budoucnosti v mnoha ohledech velmi povedla. Do mnoha už současných věcí se strefil a mnoho dalšího možná ještě příjde. To jak je popisována např. hudba a nezávazný sex, to je už vpostatě v přirovnání s elektronickou hudbou a tanečními párty přítomnost. Další věci se možná jednou přiostří nebo se dokonce stanou skutečností - rozpad rodinných a tradičích hodnot, rozpad smysluplného vzdělání a umění, způsob cestování, jak je popisováno v knize apod...

V druhé řadě musím uznat, že kniha měla velmi slušný rozjezd (byť úvodní část a popisy umělého oplodňování byly možná trochu moc rozvláčné), postavy Bernarda Marxe, Leniny a Helmholtze mě zaujaly od samého počátku, vize futuristické civilizace byly skvělá, všechno bylo připraveno na strhující zápletku, ovšem čistě dle mého názoru, od příchodu Divocha šla kniha po dějové stránce absolutně do kytek. Druhá část knihy nejen jako z jiné knihy, ale jako od jiného autora.

Berte mě jako šílence kritizujícího klasiku, ale vážně - oproti ostatním postavám je Divoch charakterově prvoplánovitá, příliš romantická a idealistická postava, která nemá absolutně žádnou hloubku. Je jen prostředkem autora, jak dovršit svou skeptickou vizi nad budoucí civilizaci a zobrazit kontrast mezi "starou" a "novou" civilizací a není skutečně dýchající knižní bytostí a uvěřitelnou postavou. U ostatních postav máte pocit oné trojrozměrnosti, která jim dodává skutečnost. Máte pocit, že v této alternativní realitě budoucího světa skutečně můžou existovat lidé jako Bernard Marx, Lenina Crowfordová nebo Hemholtz Watson. Divoch, ale jako Shakespeara citující mašina trojího rozměru nikdy nedosáhl. Samotný závěr je pak cynickým dovršením tohohle podivného směru, který kniha nabrala. Postava Divocha sice také přinesla do knihy světlé momenty, jako emocionálně dojemná "noc strávená pod hvězdami" apod., nemůžu se však zbavit dojmu, že z Brave New World se v druhé polovině stala nabubřelá sentimentální břečka. Jakoby Huxley nevěřil, že čtenáři pochopí, co jim chtěl sdělit a tak v polovině přidal další postavu, která poselství zvýrazní, zakroužkuje a ještě třikrát podtrhne. I samotný fakt, že v první polovině knihy je hlavní postavou Bernard, který v druhé polovině z knihy skoro zmizí, aby hlavní pozornost dostala postava, která se poprvé objevila až v polovině je poněkud zvláštní, odporující jakýmkoliv vyprávěcím zvykům a poněkud kostrbaté.

Brave New World se často (k mému nepochopení) srovnává s 1984. Dle mého (čistě a svatě laického čtenářského názoru) však nedosahuje ani zdaleko velikosti a kvality Orwellova legendárního díla. Jakožto vizionář byl možná Huxley přesnější a trefnější, ovšem jakožto vypravěč se nedokázal ani z poloviny vyrovnat Orwellovi. Zatímco 1984 je po dějové stránce dechberoucí a plné zvratů, ba dokonce popisovaný svět je zde skutečnější (a to byť je o dost vzdálenější od skutečné reality, než Brave New World), Brave New World byť napsán dříve, vychází z tohoto srovnání jako jasně slabší. A byť vizionářsky je to dílo skvělé, na stránky se Huxleyho svět napodařilo přenést do tak skutečné podoby, jako Orwellovi.

Sečteno podtrženo: typ sdělění skvělý, způsob sdělení pokulhával.

EDIT: Vzhledem k až mrazivé přesnosti Huxleyho vize budoucnosti, které se rok od roku stává skoro skutečností a důležitosti sdělení, musím zvýšit ze 3/5 na 4/5.

10 22.08.2016

Naprostý vrchol nejen antiutopistické knižní tvorby, ale literatury moderní civilizace vůbec. Geniální vytvoření světa budoucnosti, kde neexistuje svoboda, pravda a láska. Příběhu nechybí vůbec nic, co by veledílo mělo obsahovat - velká myšlenka spojená s varováním, silné postavy, velký zvrat, velmi propracovaný svět, který by (bohužel) nebylo nereálné za současného stavu věcí vytvořit, dokonce se podařila predikce budoucnosti a technologií.

Komunistický režim naštěstí nikdy moderní technologie k ovládnutí lidí nepoužil díky tomu, že ještě nebyly tolik rozvinuté, za současného stavu věcí by to však s podobně agresivním režimem bylo možné takřka okamžitě. Některé metody čínské vlády jsou až děsivě podobné orwellovské vizi.

Velmi mrazivý, avšak skvělý konec, je jen další věcí z dlouhého výčtu mimořádného psaní George Orwella v knize 1984.
Pokud existují knihy, které by měl každý před svou smrtí přečíst, 1984 do tohoto seznamu patří na přední pozice.

10 07.10.2015

(SPOILER) Mé počáteční nadšení vystřídalo lehké zklamání. Mám opačný názor než někteří zde. Mě bavila nejvíc samotná událost a první dny okamžitě po události. To bylo takové správně prepperské a člověka mrazilo po zádech, když si pomyslel, jak dopadl zbytek populace lidstva. Bavilo mě, když se člověk mohl zamyslet na celospolečenským dopadem a porovnávat svět před tím, včetně života jednotlivých postav před tím a potom. Ke konci se bohužel už kniha zvrhla spíše v romantické drama plné milostných pletek a politikaření. Bitva byla popisována dost naivně a Merlemu jsem tuhle část vůbec nesežral. Stejně tak si Merle strašně zjednodušil i některé další věci a psychologické pohnutky postav. Ve Dni trifidů byl ten post-apokalyptický svět popisován přeci jen s daleko většími koulemi a byl daleko komplexnější a uvěřitelnější a psychologie postav byla daleko hlubší a propracovanější, stejně jako stav post-apokalyptické společnosti.

9 16.08.2021

Každá přítomnost Sherlocka je koncertem jazyka i logiky. Jakožto někdo, kdo znal tenhle příběh jen z filmových a seriálových adaptací jsem netušil, jak malou tady vlastně měl Sherlock přítomnost, a jak to byl Watson, kdo byl hlavním protagonistou. Ještě se tím ale podtrhuje ta obrovská zábavnost postavy Sherlocka. Lidi milujou, když někdo do toho všeho zmatku přinese kousek řádu a ví jako jediný široko daleko, co se tady vlastně děje -- tak jako Sherlock.

Bez Sherlocka, resp. Arthura Conana Doyla, by neexistovaly všechny ty Kriminálky české i zahraniční, které dneska existoujou. Díky prokládáním humoru je ale pořád Sherlock lepší než kdejaký Horacio z CSI: Miami. Může se mu vyrovnat snad už jenom samotný filmový Sherlock v dneska už legendárním podání Benedicta Cumberbatche v BBC sérii Sherlocka z moderní doby, který z něj udělal arogantního génia s divnými eccentrickými zvyky, typu Doktora House.

Stejně si myslím, že tam kus té povýšenosti v v Sherlockovi byla už odjakživa, ale ten knižní je přeci jen daleko, daleko zdvořilejší. To je paradoxně jedna z mála chyba knižního Sherlocka -- že vypadal někdy až moc dokonale (což pak BBC série napravila).

9 21.06.2020

Je zajímavé, jak se tady některé dámy rozplývají nad tím, jak prý perfektně Flaubert dokázal vystihnout ženskou mentalitu. Skoro jako by Bovaryová pro ně byla hrdinkou. Prý „oběť doby“. Haha... Tak honem zpátky do knihovny a přečíst znovu!

To totiž určitě nebyla pocta ženské mentalitě! Copak jste to nečetli? To byla pěkně ostrá kritika. Dneska by už se nic takového neprodávalo, protože by to bylo bráno jako jeden velký a dost drsný „hejt“ na ženy. Tak to určitě Flaubert nezamýšlel, ale je taková doba, kdy v něčem slabší automaticky znamená hodný (což je samozřejmě blbost).

Flaubert to hlavně zamýšlel jako kritiku osobních vlastností, ne poctu!

Paní Bovaryová je povrchní, sebestředná, prázdná skořápka plná nenávistí a ač to, co se jí nakonec událo, bylo velmi kruté a skoro mi jí až bylo líto, nemůžu se ubránit pocitu, že si to zasloužila. Stejně jako pro muže je návod, kým nebýt, psychopat Miláček, paní Bovaryová je Jeho ženskou obdobou, i když má přeci jen poněkud jiné vlastnosti a nakonec oproti Miláčkovi, přeci jen alespoň nějaké kousky svědomí.

Nutno říct, že i někteří muži jsou v tomto románu docela slizouni i hajzlíci a taky se tam projevuje ten odvěký rozdíl, kdy muži umí lépe oddělit city od tělesných prožitků. Hezké ale je, jak se to potom vlastně otočí a Leon je tím, kdo miluje a nechce vidět tu shnilost pod slupkou Bovaryové, čímž Flaubert ukazuje, že nic není černobílé.

Prostě nadčasový román se vším všudy.

9 21.06.2020

Obal to má jako červená knihovna, ale jestli je to červená knihovna, pak je to ta nejspíše nejvíce syrová a nejdepresivnější, jaká kdy vznikla -- plná rozdílů mezi slabými a silnými, plná nemocí a smrti. Heatcliff je zajímavou postavou, která uvízne v paměti. Je tragickou postavou hříšníka, který nikdy nepřijde k nápravě. Kdyby své snažení orientoval na konání čehokoliv, co by mělo nějaký kladný výsledek pro ostatní, mohl by najít smysl života. On místo toho raději vše ničil kvůli toho, že mu bylo v životě neustále jen křivděno s vidinou toho, že to tímto všem okolo vrací.

Na druhou stranu, co je na Heathcliffovi sympatické a svým způsobem obdivuhodné, i přes všechny jeho negativní vlastnosti (a že jich je), je jeho mimořádná oddanost ke Kateřině, která poté bohužel přeroste až v chorobnou, destruktivní posedlost, díky které se zničí stejně jako předtím Kateřina.

Zajímavá postava je taky hospodyně Nelly, která je vlastně jediným člověkem, který do příběhu plného silných destruktivních lidí a dobráckých slabochů, vnáší zdravý selský rozum (snad ještě z vypravěčem Lockwoodem).

Asi jediné, co mě na příběhu mrzelo, je, že postava vypravěče Lockwooda je strašně strohá, moc jsme se o něm nedozvěděli, až na to, že to byl osamělý měšťák. Na to, že to byl vypravěč, je tohle strašně málo. A sic jsem se dočkal jeho očekávaného krátkého, ale pro dějovou linku hodně podstatného zásahu do děje, doufal jsem z jeho strany v něco ještě více.

Jedna z knih, která má sice velkou literární hodnotu, ale ještě větší historickou a morální. Při čtení se člověku dělá fyzicky špatně, ale je potřeba si přečíst i tyto nepěkné věci, ať ví, jaké zlo jsou lidé schopni páchat.

9 03.10.2018

Čekal jsem dost ostrou kritiku celého režimu a něco hodně temného, jako Deník Anne Frank v komunistické verzi, ale to vlastně Jeden den Ivana Děnisoviče vlastně ani není. Ano, ukazuje to na tu pakárnu a šílené podmínky, ale zároveň i na to, jak ti lidé prostě žili a dělali, co se dalo, tím více je to ale realistické.

Tady se ještě daleko více ukazuje, co všechno jsou lidé schopni přežít a tímhle je konečné sdělení skoro až pozitivní. Zatímco totiž Anne Franková bohužel nepřežila, Děnisovič žil sice v bídě ale přežil. Jakoby to byl Solženicynův zdvižený prostředníček, kterým vzkazuje: Represe jsou zbytečné, my přežijeme všechno.

9 20.06.2018

Velmi mrazivý pohled na lidské chování a lidské vlastnosti. Tah zasadit do příběhu děti byl od Goldinga velmi ostrý, ale jak je vidět, zafungoval brilantně. Když si ubližují dospělí, není to nic pěkného, ale už jsme si na to tak nějak v průběhu dějin zvykli. Jsou toho plné noviny a televizní obrazovky, navíc všechny zvířecí druhy se navzájem zabíjejí. To znamená, že pokud by byli do příběhu dosazeni dospělí, nebyl by cílený efekt tak výrazný. Když se ale zabíjejí mezi sebou děti, je to něco z čeho stávají chlupy po těle a přinutí to člověka zapřemýšlet o tom, proč my jako lidská rasa - nejinteligentnější tvor na této planetě, jsme způsobili tolik přítěží jiným zástupcům našeho druhu, než kterýkoliv jiný živočich (nepočítaje černé vdovy, ďasovce a podobné zvláštní případy).

9 06.06.2016

Alchymista popisuje velmi pěkný příběh, to každopádně. Je napsán tak stroze, jak to jen jde. Nikdy jsem nečetl tak stručnou, ale zároveň údernou knihu a jak je vidět z čísel prodejnosti, mnohým lidem toto v uspěchán světě dneška, vyhovovalo. Svět se prostě stále zrychluje a Coelhův styl psaní se tak nějak pružně přizpůsobil době. Zda to je dobře nebo špatně - to ať si každý určí sám, pro mě to byl (stále píši o stylu psaní) skok od extrému do extrému a vlastně i příjemný oddych - předtím jsem totiž četl Bratry Karamazové a kdo tohle četl, chápe, o čem mluvím. Alchymista tak pro mě byl vlastně takovým zákuskem. Zákuskem nikoliv špatným, ovšem doopravdy velmi přeslazeným.

Mnozí lidé totiž tvrdí, že je tato kniha jednou z nejvíce "inspirativních" knížek ze všech. Alchymista dokonce figuruje na seznamu mnohých seznamů nejlepších knih či knih, který by měl každý za svůj život alespoň jednou přečíst a podobně.

Já vám nevím, ale mě tedy k ničemu neinspirovala. Pokud mě má totiž něco inspirovat, musí to dávat nějaký smysl, jenže Alchymista žádný smysl prostě nedává. Pokud jste volnomyšlenkáři či lidé totálně překypující optimismem, možná pro vás bude Alchymista "ta nejlepššší kníššška pod sluníššškem"... ne teď vážně.... když se podíváme zblízka na myšlenky, které Coelho pomocí Alchymisty sděluje, zjistíme že je to neuvěřitelná snůška blábolů.

„Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“
No dobře... a co když je to jinak? Co když to takhle nefunguje?
„Jenom jediné znemožňuje sen: strach z neúspěchu.“
To jsou v podstatě všechny rady, co vám Alchymista dá.

Teď se na to pojďme podívat z trochu jiného konce.

Pro ty z vás, kteří ještě ví, co je to televize, knihomolové...
Sledoval jsem díl pořadu Ano, šéfe! vysílán 10.3 2016 a vzpomněl jsem si při tom na Alchymistu škodolibě jsem se této knize vysmál.

Zdeněk Pohlreich se vydal do jedné slovenské koliby, kterou vedli 2 bratři. Jeden z nich byl bývalý hokejista. Snažil se dostat do NHL, rodina utratila spoustu financí na uskutečnění tohoto snu. On tomu obětoval samozřejmě strašnou spoustu dřiny. Poctivě každé ráno vstával a šel dřít na led. K tomu nezanedbával ani školní povinnosti, i když by to pro jiného bylo na vedlejší koleji. Prostě na sobě makal a makal. Dostal se do amerikcké juniorské ligy, nikdo si ho ovšem při přechod do seniorského hokeje, z prestižních klubů NHL nevybral, stejně tak evropské kluby o něho neměly zájem.

Vše co jim zůstalo byla neprosperující koliba, která sice jako jediná restaurace v pořadu dostala napoprvé 3 hvězdičky a tudíž o kšeft asi nemusí mít starost, v podstatě je to ale jen drobné zahojení otevřené rány zmařených snů, která se už asi nikdy úplně nezacelí. Jejich koliba totiž není jeho životní sen, je to jen malá náplast. Jeho životním snem byl vrcholový hokej.

Co by se stalo, kdyby se řídil filozofií "musíš vše obětovat snu", tak jak to praví Alchymista a nevyučil se kuchařem? No neměl by ani tuhle náplast a kdoví co by s ním vůbec bylo (asi by skončil někde na ulici).

Přesně jak to říkal jeho bratr. Mezi úspěchem a neúspěchem je hranice a člověk může urazit šíleně dlouhou vzdálenost, aby k ní došel, jenže ani potom není vůbec jisté, že se přes tu pomyslnou hranici dostane. Já bych k tomu dodal: Ta hranice totiž vlastně není "tenká", jak se často říká, je to pořádně velká zeď, kterou je zatraceně těžké přelézt.

Co tedy chcete říct takovému člověku? Na tomto světě je spoustu lidí, úspěšných lidí, ke kterým ostatní rádi vzhlíží a mají je za své vzory. Tihle úspěšní lidé ovšem měli často hromadu prachobyčejného štěstí a skutečně to možná byl vesmír, který se spojil, aby tyto sny uskutečnili. Co potom ale jsou ti ostatní? Na ty vesmír kašel?

Neúspěšné lidi naše společnost totiž přehlíží, nevšímá si jich, nemluví se o nich a raději žijeme v představě že nám může vyjít vše, než abychom si přiznali, že máme reálně daleko vyšší šanci skončit ve fabrice za pásem a budeme vstávat v 5 celý život, než že z nás budou filmové hvězdy. Ač to může znít sebe více pesimisticky a jako vytržené z Klubu rváčů.

Nicméně, věřím že ve mně zbylo ještě trochu optimismu na to, abych ne úplně všemi myšlenkami této knihy pohrdal. A příběh sám o sobě, když ho nebereme jako alegorii a úplně se oprostíme od všech myšlenek, je vlastně docela pěkný a odpočinkový. Je to zkrátka pohádka pro dospělé. Ovšem s ne moc dobrým ponaučením na závěr.

9 13.03.2016

Nevím, komu připisovat vinu, za tohle nízké hodnocení. Jestli studentům, kteří nejsou zvyklí číst (co hůře - neumějí pochopit kvalitní umění) a nedokážou tuhle knihu ocenit nebo raději učitelům a především rodičům, kteří nejsou schopni vzbudit ve studentech zájem o knihy a hlavně naučit je knihy chápat.

Ostře sledované vlaky je pro mě osobně ucelený pohled na druhou světovou válku českýma očima. Teda spíše nejen českýma očima. Je to také pohled na probíhající válku z pohledu úplně obyčejných lidí, řešících úplně obyčejné problémy. Je to pohled očima obyčejných lidí, kteří jak by se mohlo zdánlivě zdát, nepřijdou do styku s válkou a žádným způsobem je neovlivní, ale ačkoliv se o válku nezajímají, válka byla a nedala se jen tak přehlížet. Je to napsané moc pěkným, hladkým a obrazným stylem, jak to Hrabal uměl. V postavách je zobrazena křehkost člověka, jak to Hrabal dokázal zobrazit i např. ve Slavnostech sněženek.

Hlavně je to ale tragikomická, možná až trochu melancholická výpověď o nás o Češích. Jak dokážeme ignorovat velké problémy, sahající nad rámec našeho života. Jak si jich dokážeme nevšímat a raději se staráme o vlastní záležitosti. Je to o naší české malosti a zároveň velikosti, o naší slabosti i síle.

9 05.01.2016

(SPOILER) Co začala karanténa, trvá mi něco přečíst tak dlouho, že snad ani nebudu říkat jak dlouho, protože by to byla ostuda. Odpadlo mi ale čtení po vlacích a v čekárnách, tak je to jakoby každý kniha měla tak třikrát více stran... A bylo to způsobeno též tím, že mě Jméno růže mě trochu čtenářsky potrápilo. Tedy ne začátek -- ten byl po Faustovi pro mozek jako pro žaludek bambusové výhonky po bramboráku s pečeným bůčkem. Ale poté, co se kniha rozjela, děj trochu rozvláčněl a chybělo zde napětí. Ano, už slyším, jak si pleskáte dlaní do čela... Pravda, je to sice příběh založen na skutečných událostech, tak si Eco asi nemohl vymyslet, že na dvůr opatství přiletí UFO a unese správce knihovny. Postava Williama z Baskervillu ale taky působí dost fiktivně, ne?

A právě to je asi můj největší problém se Jméno růže. Ač totiž Eco chtěl, aby čtenář věřil, že to příběh byl založen na pevných a skutečných základech, postavu Williama jsem mu nesežral ani náhodou. A to mě přitom tenhle pokrokový mnich tak bavil. Ale ani tak jsem vůbec nevěřil tomu, že nějaký takovýhle středověký Scherlock, jak to bylo v knize popisováno, skutečně chodil po chodbách onoho opatství na severu Itálie. Jakoby spíš Eco nechtěl, aby mniši nevypadali pouze jako banda šílených fanatiků a psychopatů, co věří každé babské pověře, spí s ostatními mnichy a upaluje nevinné dívky z okolních vesnic, ale že existovali (či existují) také mniši, kteří rozvíjeli své poznání a dokonce se snažili sloučit vědu s náboženstvím.

jméno růže zkrátka stojí a padá s postavou Williama z Baskervillu. Na jednu stranu nápad hodit prakticky současně uvažujícího člověka do opatství 14. století neskutečně baví, na druhou stranu to podkopává to historicky pravdivé pozadí příběhu, na které se Eco hodně nadřel sháněním rukopisů ze zapadlých antikvariátů po celém světě.

Po Eccovi samozřejmě přišel fantasmagorista Dan Brown, co tohle dělání ze čtenáře deb**a pomocí manipulace s historickými fakty povýšil ještě na úplně jiný level, ale stejně mám trochu podezření, že Eco vzniku fenoménu Dan Brown nechtěně přispěl...

Jinak to ale bylo skvělé. Jak píši. Postava někoho, kdo se vyzná v logice a šifrách v opatství plném zfanatizovaných cvoků -- to je samo o sobě skvělé téma. Konečná pointa byla nakonec překvapivá a jako člověka, co má rád humor jako málo co jiného (snad jste to z tohoto nebo jiného mého komentáře zde poznali), mě skoro až dojala a hlavně překvapila. Stejně tak bylo zajímavé i sledovat tady historicky důvěryhodné popisy poměrů v klášteře i v celé zemi, sporů císaře a papeže a podobně. Bylo zajímavé vidět, jak kdysi mocní politikařili vlastně dost podobně jako dnes, zatímco se to dole mydlilo mezi sebou (z velké části i kvůli nim), umíralo a trpělo.

8 18.05.2021