patrik0816
komentáře u knih

Asi nejnáročnější věc, co jsem kdy četl. Rád bych porozuměl alespoň 30% toho, co se zde píše. Třeba jednou...

Jo, čeština dokáže být i hodně něžným a měkkým jazykem, když s ní někdo umí tak dobře pracovat...


Mě se tahle mánie okolo Pána prstenů a Tolkiena obecně nějakým divným nedopatřením docela dlouho vyhýbala. Prostě jsem vždycky nějak měl smůlu a filmy jsem nezachytil v TV a pak jsem si je sám neopatřil. Říkal jsem si, že to tak dobré zase nemůže být.
No a na to, abych to šílenství pochopil, stačilo asi jen 10 stránek Hobita.

Asi není třeba moc co dodávat, vše tady již bylo napsáno. Snad jen takový můj osobní postřeh: Rusko v 19. století musela být zajímavá země. Petrohrad, to byla v podstatě taková ledová Paříž. Tolik skvělých osobností... Pak přišli komunisté a Rusko se proměnilo navždycky, stejně jako jeho literatura.
Pozn.: Carský režim si rozhodně neidealizuji, žilo se bídně za obou režimů, ale ruská kultura za dob carů na tom byla alespoň o něco lépe s postojem vůči umělcům, kteří dostávali o něco více svobody a byl tak umožněn nástup zlaté generace ruských spisovatelů.


Já vám nevím... Musí se uznat, že vize budoucnosti se Bradbury povedla podobně jako Huxleymu. Je to pořádně deprimující, ale vůbec se mi ale nelíbí pointa, která dělá z knih nějaký tajný hnací motor téhle civilizace.
Jakoby jedině díky knih dokázali lidé být šťastní. Znám mnoho lidí, kteří nečtou (a že jich je) a nějaké nešťastné podlidi to z nich rozhodně nedělá. Někdo to prostě k životu nepotřebuje.


Tohle by měla být povinná četba pro všechny gramotné lidi nad 16 let, kteří prošli základní školou. Nebudu si na nic hrát a přiznám, že jsem měl trochu obavy z toho, abych si nepřipadal při čtení téhle knihy jako hlupák, ale kniha je napsána tak, že se skutečně pochopit dá a dokonce znám spousty jinných činností, které dělám každý den a dají mozkovým závitům daleko více zavařit.
Stručná historie času je troufnu si říct jedno z nejvýznamnějších děl moderní literatury (a ne jenom té naučné). Veškerá poznání lidstva ohledně astrofyziky za desítky tisíc let v kostce, tedy spíše knížce okolo 202 stran papíru.
Nemáme to štěstí, že žijeme tady a teď a mohli jsme si tohle přečíst?


No co budu povídat. Vybrat si tuhle knížku pro cestu na dovolenou loni asi nebyl úplně lepší nápad, protože se mi to úspěšně pokoušelo tu dovolenou zkazit hned, jak mi začala. Možná to může být důvod, proč nedám tu hvězdu navíc. Tak nějak mi pro tenhle příběh srdce nebije, jako pro jiné příběhy. Alespoň je to pro mě důkaz, že jsem ještě pořád optimista.
McEwan ale zaslouží uznání za to, do jakých lidských fekálií si to dobrovolně šlápl a jaká temná zákoutí lidské povahy a společenských problémů si vybral. To, co tam popisoval se bohužel někde děje každý den a to, že si někdo jede na dovolenou jako já a nechce si tímhle zkaženým příběhem plným ztracených lidí, kazit náladu, je úplně jedno.


(SPOILER) Říkal jsem si: Super. Konečně jsem došel k téhle klasice, kterou znám podle názvu a příběhu snad už z prvního stupně ZŠ. Bylo to ale jedno velké zklamání. Tak teda spustím salvu... Dva nafoukaní, snobští synáčkové, patrně latentní homosexuálové, dovedli svou bezmeznou arogancí a povýšeneckým chováním ke smrti mladou, krásnou, hodnou a talentovanou dívku. Čekal jsem, že po smrti nastane nějaký zvrat, změna a náprava hlavní postavy... Že si uvědomí svou chybu. Jenomže ne. Místo toho zapíchne kámoše Basila a (naštěstí) záhy i sebe. Samozřejmě, leckdo by mohl tvrdit, že Obraz Doriana Graye, ani Dorian Gray samotný nemá být sympatický.
Jenže o to nejde. Jde o to, že román nepřinese nic zvlášť zajímavého po psychologické stránce (leda to, co se stane, když se bude člověk chovat tak moc iracionálně, jak to jen jde). Wilde nechává postavy chovat se až nereálně jako pokusné krysy v teráriu.
Co Wilde naopak zvládl – a to se musí uznat, že zase naprosto bravurně – bylo filozofické lamentování nad uměním a tím, co se stane, pokud bude někdo bezmezně posedlý dokonalým uměním i estetickou a zároveň charakterovou dokonalostí. Stejně si dokážu představit, že sjíždění se opiem a opatrné homosexuální náznaky v té době musely být něco mimořádně nekonformní ho.
Potom musím uznat zásluhy na tom, jak Oscar Wilde dokázal vyjádřit zhnusení nad jakousi perfektní formou umění a filozofii celkového psychického úpadku.
A nakonec nejdůležitější a epické sdělení knihy, které říká, že se Dorian Gray zbytečně snažil najít extrém místo toho, aby přijal, že: „Každý z nás má v sobě nebe i peklo.“
Bohužel mi to ale na tak věhlasné dílo připadá málo.


Ten závěr byl pro mě hodně nečekaný. Skončila to dobře? Asi ano, ale spíše ne. Nebo se to alespoň tak zdá. Alex byl nejdříve uměle donucen k tomu, aby byl dobrým člověkem, to ale vedlo k novým problémům, tak z něj udělali znovu zlého. Nakonec se ale zdá, že si sám vybral a chce se soustředit na dobro.
Stejně mě ale znepokojuje, co bude, jestli se Alex usadí. Dokáže se tak velký násilník změnit? To je otázka. Kubrick na to odpověděl tím, že se někdo takový změnit nemůže. Burgessův závěr může být zdánlivě pozitivní, ale zdánlivě pozitivní je i konec R.U.R., že ano... Spíše je to tak, že se Alex bude chovat jako psychopat i v dospělém životě.


Je to frajer! Vytíral si s pomazanými hlavami ve vládě zadek, i když ho uklidili do -- jak to s nadsázkou bylo v Cimrmanovi -- polopenze v Brixenu.


Někdy vám subjektivně něco úplně nesedí, ale musíte i tak objektivně uznat, že je to velké dílo.


Musíte mít alespoň trochu nihilistickou duší, aby jste tuhle podivnou hru o prázdnotě lidského života dokázali chápat.


Je průšvih, jak málo reakcí na tuto knihu tady máme. Ještě mám určitě mnoho knih před sebou a netvrdím, že jsem velký čtenář, Člověk hledá smysl je ale kniha, kterou považuji za jednu z nejdůležitějších, jakou si člověk může přečíst a nejenže ve mně rezonuje i po 2 letech od přečtení, ale také mi pravidelně pomáhá v každodenním životě. Franklovy metody jsou někdy docela drsné (Nemůžeš spát? Tak nespi!), ve finále nám ale dává naději, že pokud se staneme kormidelníkem vlastního života, je to jeden z největších lidských darů. Kniha je rozdělena na 2 úplně odlišné části, což je poměrně zvláštní. Ta první je autobiografickým popisem Franklova pobytu v koncentračním táboře. Je cenná jak po historické stránce, tak samozřejmě jako psychologická studie, která vede k části druhé: praktickým radám a příkladům, jak Frankl pomáhal lidem překonat jejich psychické potíže jakožto již uznávaná kapacita v oboru se sídlem v New Yorku. Tato kniha si zaslouží obrovskou pozornost. Doporučil bych ji každému, kdo se cítí v životě někdy trochu ztracen (a že takových lidí není málo) .


Nejprve mě ty neustálé popisy amerických míst a přesuny vůbec nebavily, pak jsem je ale hltal a nechtěl jsem, aby cestování skončilo. Dík za povzbuzení dobrodružné části mého já. Měl jsem chuť taky cestovat a nebo alespoň vyjít z komfortní zóny. I když ono to má své mínusy a když člověk četl o Deanovi, jak na konci skoro přišel o rozum...


Když Mark David Chapman zastřelil Johna Lennona, seděl si klidně před jeho domem na chodníku, četl si Kdo chytá v žitě a čekal na příjezd policie...
Samozřejmě... Vyšinutí lidé si vždycky najdou nějaký motiv. Nemyslím si ale, že to byla náhoda, že Chapman držel v ruce zrovna tuhle knihu. John Lennon byl ultimátním šířitelem lásky světem, ale taky trochu pokrytcem; Holden Caufield byl naopak kluk, který lásku nenašel v nikom a v ničem.
Mnoho lidí tady píše něco o vtipné knize. Mě to ani moc vtipné nepřipadalo. Vlastně vůbec. Nevím, jestli jsem někdy četl něco více deprimujícího než tohle. Přes tu tíživou atmosféru, se musí uznat, že postava Holdena uvízne člověku v hlavě.
Na jednu stranu je to hajzlík, lhář a až děsivý obraz prázdného člověka bez jakýchkoliv zájmů a hodnot, na stranu druhou za svůj stav z části nemůže díky traumatu ze smrti jeho bratra a díky selhání autorit, kdy vlastně poslední možná autorita, která ho ještě může vysekat z jeho už tak brzy zpackaného života, a může mu pomoci restartovat jeho život -- Holdenův bývalý učitel češtiny --, ho sexuálně napadne.
Souhlasím s tím, co píše de_baques. K pochopení je potřeba trochu znát stav na amerických a západních školách, které produkují mnoho podobných Holdenů, kteří se nedokážou prosadit v systému (kapitalismu?) a vymlouvají se neustále na okolí. A z určité části vlastně jejich okolí, systém a (falešná, jak říká Holden) společnost, za to doopravdy asi nese, i když dle mého čistě subjektivního názoru, menší část viny.
Salinger uhodil hřebíčkem na hlavičku a Holden Caufield je stále 100% aktuální postava. Proč tedy 4 *?
Asi si přece jen myslím, že by jakákoliv kniha člověku měla něco předat. Něco, co ho udělá lepším člověkem, ne horším. Doufám, že většinu bude inspirovat Kdo chytá v žitě k tomu, aby se snažili být přesným opakem Holdena Caufielda, bojím se ale taky, že budou i takoví, kteří se díky přečtení naopak Holdenem Caufieldem více stanou. Že si budou ospravedlňovat své neustálé stěžování si na systém a vše kolem. Jenže člověk systém nezmění, zato může snadno změnit sám sebe.
Jak si totiž zapsal do knihy několik hodin před vraždou Chapman: „Holdenu Caulfieldovi od Holdena Caulfielda – To je moje rozhodnutí.“
Buďte raději Forrest Gump, ne Holden Caufield!


Překvapila mě velikost celého příběhu, jeho ponurost (nečekal jsem to až takové drsné) a také zjištění, že Rowlingová by nejspíše nikdy bez Drákuly Harryho Pottera nenapsala. Ty knihy toho mají společného více než se zdá, stejně jako Voldemort s Drákulou.


"Soudruhu rotný, mě sem poslal Hospodin, abych vám prej pomoh s vokopem. Ale…"
"Ta p*ča!" zaznělo z řidičského otvoru, a na předprseň se u něho vyhrabal podsaditý voják v zamaštěné kombinéze s desátnickými prýmky na prsou. Von si myslí, že se kvůli němu strháme. Ať si po*ere hlavu, kráva." Obrátil se k veliteli a řekl slušněji: "Tak co, Danny? Neříkal jsem to? Ukázkovej vokop. Dyť sem věděl, že tady je. Tady to znám jak svý hovno. Vokrouhlickej vrch sem dobyl už aspoň pětsetkrát.
Film je fajn, ale oproti knížce slabý odvar. Chybí tam mnoho postav. Jedině tohle je stoprocentní.


Máchův Máj je možná neobyčejný, ale Nerudovy Písně kosmické jsou tou nejlepší českou knihou z žánru poezie!

Nejlepší způsob, jak poukázat na absurditu věcí, je humorem. Můj oblíbenec byl Milo Minderbinder. Totální vy*cánek a prospěchář, ale kromě toho, že bylo zajímavé sledovat jeho chování, byl též perfektním ztělesněním záporných lidských vlastností. Pasážím s jeho podobiznou na vlajkách ve městě nebo střílením po vlastní základně, se řežu ještě tři roky po tom, co jsem to četl.
Jen tak mimochodem... Kdyby někoho napadlo z toho udělat seriál, Yossariana musí hrát jedině Ben Affleck a Mila Owen Wilson! :D
