PatrikDi | Komentáře u knih | Databáze knih

PatrikDi PatrikDi komentáře u knih

Sudetská pouť aneb Waldgang Sudetská pouť aneb Waldgang Petr Mikšíček

Petr Mikšíček, člověk který nezavírá oči před osudy lidí ať už Němců nebo Čechů. Svou naplánovanou cestou v pohraničí Čech vypátral a prozkoumal zaniklé vesnice, které zde stály už od středověku anebo v dřívější době a ukázal na fotografiích krajinu v době jejich existence a poté když odešli jejich obyvatelé. Mohu říct, že je to velmi znamenité dílo, neboť autor sbíral informace nejen v knihách, turistických průvodcích a mapách ale také v okolních městech a vesnic, kde hovořil s pamětníky a lidmi, které míjel. Myslím si, že i když vyhasl duch vesnice, příroda si vzala nazpátek vymýcené území, které zarostlo křovinami a vysokou trávou. Sídla lidí jsou důležitá, jestli plní účel a obyvatelé hospodaří na svých políčkách a zahrádkách ale divoká příroda je přesto úchvatná a zároveň čarovná.

17.07.2015 5 z 5


Spálil jsem Adolfa Hitlera Spálil jsem Adolfa Hitlera Erich Kempka

Erich Kempka, muž který byl osobním řidičem jednoho z nejrozporuplnějších mužů v dějinách lidstva, Adolfa Hitlera. Svoji profesi vykonával od roku 1932 až do konce války, smrti svého zaměstnavatele a šéfa v jedné osobě. Když jsem si přečetl název knihy, prvotní myšlenka byla, že Kempka opařil (spálil horkou vodou) A. Hitlera kávou nebo čajem, až po přečtení kapitoly, kde se zmiňuje, že se podílel na likvidaci mrtvoly vůdce, spálením mrtvoly vůdce a jeho manželky Evy Braunové, jsem pochopil, proč zvolil tak příznačný název své knihy. Kniha se velmi dobře čte, není zatížená o politiku, ideologii Třetí říše a autor se drží tématu.

18.12.2015 5 z 5


Muž, který se zřekl peněz a přežil Muž, který se zřekl peněz a přežil Mark Boyle

Mark Boyle, zakladatel hnutí freeconomy dokázal přežít rok bez peněz a ve svém projektu pokračuje. Je vidět, že si promyslel jak zvládnout zprvu vypadající náročný úkol, který se stal jeho životní filozofií a inspirací pro ostatní příznivce. I když Mark Boyle o sobě tvrdí, že není až tak zručný a našli by se jiní kteří by dokázali lépe vynaložit svoji energii, provádět pracovní postupy, přesto je obdivuhodné čím si autor prošel a co zakusil na vlastní kůži.
S čím Mark Boyle přišel není novinkou a je dobře, že uvádí příklady dalších lidí, kteří se vydali na tuto cestu jako je Heidemarie Schwermerová a Daniel Suelo. Otázka proč žít nebo nežít s penězi je nejzákladnější pro naší existenci. Prakticky vzato peníze mají jen hodnotu, když fungují ekonomiky států a dochází na trhu k směně výrobků a služeb prostřednictvím bankovek, mincí. Je to začarovaný kruh, lidé musí pracovat, aby získali jakožto podnikatelé nebo zaměstanci peníze, s vyššími nároky na životní podmínky, musíme stále více vyrábět a prodávat. Tento industriální vývoj se stále zvyšuje až dojde k jeho kolapsu, pokud si společnost neuvědomí, že škodí sobě a především prostředí. Protože mohu porovnat vztahy v rodině, kamarády a v občanském sdružení, je mi jasné, že lidé musí mít chuť změnit k lepšímu své okolí, které stojí a bude vždy stát na přátelství, upřímnosti a radosti. Přeji si, aby Mark Boyle a ostatní jeho přátele Francene, Fergus, Cai a mnozí další měli sílu rozdávat lásku a ponaučení jak si vážit druhého a nakládat s věcmi a potravinami, aby posloužili svému účelu. Oceňuji navrženou a zrealizovanou hostinu při zahájení jeho roku bez peněž a po jejím zvládnutí i koncert, které nestály ani peny, co je nejdůležitější, že lidé měli k sobě blíž než bychom si mohli představit, člověk bez domova a obchodník. Autorovo rozhodnutí z utržených peněz za knihu vytvořit fond komunity a zakoupit pozemek pro pěstování plodin a setkávání lidí stejné myšlenky, je inspirující.

03.09.2015 5 z 5


Nezapomeň na zlé časy Nezapomeň na zlé časy Günter Koschorrek

Gunter Koschorrek byl mladým mužem, když narukoval, přesto si uměl udržet zdravý rozum a rozlišit co je správné a špatné, taktéž nepodlehl tehdejší národně socialistické propagandě. Jakožto frontový voják bojoval především za národ a přátelství svých kamarádů. Koschorrek velmi věrohodně a záživně popisuje zážitky z boje proti nepříteli. Je těžké někoho odsoudit když neznáme jaký je člověk a má smýšlení. Autentický příběh oživují autorovy názory a city na něžné pohlaví jako na ukrajinskou dívku Katju, která spolu se svou matkou se starala o jeho skupinu u města Nikopole a Sudetskou Němku Jolandu z Mariánských Lázní, díky jejíž rad a pomoci se dostal po skončení války z amerického zajateckého tábora, když uvedl její adresu, kam se může vrátit. V průběhu války měl opravdu velké štěstí, jeho kamarádi umírali a Koschorrkovi se podařilo si zachránit život, přičítal to také svým lehkým zraněním, třikrát se dostal kvůli postřelení do lazaretu. Myslím si, že bylo i mnoho dalších odvážných a spravedlivých německých vojáků ale buď neměli možnost vydat své paměti, neměli schopnost lehce psát, chyběli jim dostatek peněz. Koschorrek stavěl na lidské neohroženosti ale také záchraně lidského života i když to byli nepřátelé, na italské frontě tak se svým kolegou neuposlechli rozkaz a místo zastřelení partyzánů je pustili na svobodu. Radost číst takovou knihu.

24.08.2015 5 z 5


Život mi vzal BAM - Deník strážce sibiřského gulagu Život mi vzal BAM - Deník strážce sibiřského gulagu Ivan Čisťakov

Život mi vzal BAM (Bajkalsko-amurská magistrála) je výpověď jednoho strážce o ruských vězních, kteří v nelitostných podmínkách stavěli železnici. Názory a postřehy velitele čety Ivana Čisťakova jsou subjektivní zato velmi logické a snadno pochopitelné dané věci. Přestože v té době vykonával důležitou práci, musel zajišťovat chod svých skupin, jak podřízených strážců tak vězňů, dostávalo se mu ze strany nadřízených spíše kritizování a špatného hodnocení jeho činnosti. Jeho život na BAMu je velice tvrdý, neboť denně musel kontrolovat vězně, chodil desítky km za každého počasí, spal v domě, kde nebylo teplo a byl problém i s jídlem a především vodou, nemluvě o ošacení a osobních pomůckách. Nedílnou součástí jeho náplně bylo se smířit s častými útěky vězňů, na které nemohli střílet i když strážní nosili zbraně. V porovnání s vojákem Rudé armády, strážný měl nižší ohodnocení a horší vojenské postavení.
Přečetl jsem si komentáře čtenářů a je pravda, že autor neměl v úmyslu publikovat svůj deník, který si psal každý den, proto jsou zde plno jmen kolegů strážců a může se stát, že čtenář se někdy v textu ztratí. Přesto hodnotím autenticitu díla a i když se prožitky Ivana Čisťakova opakují, vzpomínal na Moskvu, na divadlo, kino, plánoval že by chtěl jezdit na motocyklu, proletět se v aeroplánu, věděl co je jeho povinnost a jak se postavit k svěřeným úkolům. Během listování knihy jsem zjistil, že zapůjčenou knihu měl jeden čtenář, který autora kresebně ztvárnil. Myslím si, že jej inspiroval sám Čisťakov svými kresbami o přírodě a o mostu. Není bez zajímavosti se podívat na známou internetovou encyklopedii, zadat si slůvko BAM a v oficiálním odkazu na ruskou magistrálu se podívat na fotografie z vlaku na krajinu. Zatají se dech a člověk až tehdy uzná a pochopí tvrdý a pesimistický názor autora na službu na BAMu.

31.07.2015 5 z 5


Útěk z Osvětimi Útěk z Osvětimi Andrej Pogožev

Doněcký rodák z Ukrajiny, Andrej Pogožev si prošel během války asi tím nejhorším čím mohl, byl totiž uvězněný v táboře smrti Osvětim s dalšími sovětskými vojáky a civilisty různé národnosti. Jeho líčení o jedné lidské tragédii a vítězství nad bezprávím a zrůdnými zločiny je hrůzostrašné a zároveň emotivní. Co viděl na vlastní oči, když s kolegy stavěl další vyhlazovací tábor Birkenau (nedaleko Osvětimi) je skoro neuvěřitelné ale pravdivé. Největšími slovanskými přáteli byli kamarádi vojáci, pacienti z lazaretu ale i doktor Alexander Górecki a Wilhelm Turschmidst, naopak lidskými stvůrami v podobě ss manů vrchní doktor Klehr, velitel bloku Baretzki, ss man Stark, které se mu podařilo usvědčit za zločiny proti lidskosti v roce 1965 ve Frankfurtu nad Mohanem. Kniha je příběhem silného muže, který ještě jako voják Rudé armády bojoval proti převaze Němců při vpádu do SSSR, poté táborového vězně, který se nezlomil a společně s dalšími úspěšně utekl před smrtí z tábora Osvětimi. Andrej Pogožev byl neohrožený muž.

31.05.2015 5 z 5


Vězeňský deník Vězeňský deník Jeffrey Archer

Vězeňský deník je soupis prožitků jednoho velmi významného muže, spisovatele Jeffrey Archera, který strávil tři týdny ve vězení Belmarsch. Jako on i někteří ostatní se dostali do vězení poprvé, jejich zkušenosti s jinými vězni jsou děsivé, jako např. Petr, který s bratrem vedl malou stavební firmu se zde dostal do vazby jen z toho důvodu, že řídil bratrovu dodávku bez řidičského průkazu. Dělil se o celu s dalšími vězni a protože o sebe měl strach co mu udělají v noci, pořádně se nevyspal. Jeden kriminálník chtěl po Petrovi, aby dal za vyučenou muži svědčící proti němu. Co je na vězení nejhorší, je to když se slušný člověk dostane do křížku s trestanci, kteří po něm žádají službu. Proto ve věznici v Belmarsh byli naslouchači, vězni většinou s vysokým trestem nebo odsouzeni na doživotí, kteří trávili čas se svými kolegy a snažili se jim pomoct. Naslouchač Fletch nešťastnou náhodou byl odsouzen za zločin, který nespáchal, v dětství byl sexuálně zneužíván i úředními osobami a autor knihy po svolení jeho příběh zařadil do svého Vězeňského deníku. Systému v trestnici se nedá upřít řád a pořádek, pravidelný koloběh snídaně, oběd, večere, mezitím sdružování (volný pohyb věznů ve věznici), dílny, procházka v areálu, přesto působí na člověka depresivně, recidivisté a kriminálníci většinou neumí žít životem jako lidé venku. Koho odsuzovat, je kteří spáchali trestný čin anebo rodiče, školu anebo dětský domov případně jejich kamarády, manželky. Jsem rád, že Jeffrey Archer napsal knížku nejen o vězení ale i o sobě a spoluvězních, jeho romány mohou být jakkoli dobré, popis skutečných problémů je přednější a nedocenitelný.

12.05.2015 5 z 5


Belmondo Belmondo Philippe Durant

Jean Paul Charles Belmondo, významný divadelní a filmový herec, producent, sportovec, kaskadér, láskyplný muž a člověk s tváří komisaře i komika. Jeho životní příběh je doslova nabitý událostmi. Přestože se napoprvé nedostal na francouzskou Konzervátoř jako řádný student ale ten, který ji může navštěvovat, ne skládat zkoušky, jeho vytrvalost a cílevědomost byla úctyhodná, mezi tu dobu si prošel vojnou, a díky příteli Poiriera a svému zdravotnímu stavu mohl opustit armádu, 27. října 1952 se stal řádným členem Konzervatoře a po dokončení školy jeho hvězda začala vstoupat, svoji filmovou kariéru nastartoval ve filmu U konce s dechem, kde si zahral gangstera, byl to revoluční snímek, protože se natáčel v ulicích Paříže za běžného provozu, herci chodili po ulici a kamera je snímala z vozíku. Od 60.-80. let si zahrál v bezpočtu filmů ať to byl komediální, krimi žánr, uměl ve filmech skoubit své bavičské umění se svérazným a drsným mužem hájící zákon. Největší štěstí, které za život pocítil bylo narození dcer Patricie, Florence, Stella E. Angelina a syna Paula tak i narození vnoučat, Annabel, Alessandra Charlese.
Kniha je napsána velmi poutavě, je zde vylíčeno skoro vše čím si prošel, oceňuji autora knihy Philippe Duranta, že poskládal pestrobarevnou mozaiku z novin, rozhovorů přátel a samotného Belmonda. Je vidět, že Jean-Paul je nejen vynikající herec na filmovém plátně a divadelních prknech ale spravedlivý člověk, který rád žertuje a má radost, když může potěšit diváky a obecenstvo.

29.04.2015 5 z 5


S maskou vojáka - Nelidská válka (Rusko 1941-1944) S maskou vojáka - Nelidská válka (Rusko 1941-1944) Willy P. Reese

Willy Peter Reese, přímý účastník na východní frontě a autor knihy S maskou vojáka líčí své válečné zážítky, které jsou velmi realistické. Dotváří je svou básnickou a spisovatelskou duší a tím je odlehčuje a dává jim snesitelný tón. Během svého válčení v Rusku se snaží číst, psát a udržovat přátelské vazby, které jsou kaleny nelehkou situací. Wehrmacht při postupu na východní frontě vypaluje domy slovanského lidu, bere jim zásoby a zbavuje je pocitu osvobozenecké armády, protože Rusové od doby nástupu bolševického vůce Lenina a Stalina strádají, jak duševně i materiálně. Reese byl vytržen ač mu bylo 20 let ze svého domova a stal se vojákem, který už dříve odmítal německý národní socialismus, později, v době ruského tažení a s prvotními porážkami i samotným vůdcem a nacistickou propagandou, která z mnoha Němců dělala jen své loutky a vykonavatele vražedné mašinérie. Autor nám zanechal dílo - válečný deník, básně a dopisy z nichž jeho sestřenice Hannelore a redaktorka Sternu Stefanie Korteová udělali velmi poučnou knihu. Této úlohy se zhostil Stefan Schmitz. V knize je málo radosti, pomineme-li když němečtí vojáci se na frontě stávali alkoholiky a utápěli svůj žal v likérech a kořalce. Jediná čistá radost je, když byl Reese raněn a zotavoval se v lazaretu Oberhofu, tehdy si oblíbil sestřičku Annchen, kterou zlobil tím, že nesnědl všechno jídlo a zbytek zabalil do papíru a vyhodil, jeho kamarád Walter to zvedl a mrštil jím po Willym, zbytek jídla se mu přilepil na brýle. Chtěl také Anchen pomazat ale ona mu nalila do obličeje spostu vody a napráskala na zadek. Za příkladné chování Reeseho můžeme označit, když jeho přítel poloviční žid Rolf byl zatčen, pomohl Reese jeho družce s dítětem a poprosil svého otce ať vybere z jeho vkládní knížky 100 marek a dá jí je. Přestože Reese nesnášel válku, hledal v ní útěk od těžké doby, která jej omezovala a v Rusku nacházel dobrodružství a neočekáváné zvraty. Reese zahynul asi v červnu 1944 někde v okolí Vitebska, místo přesně není známo ale jeho postoje ano.

21.03.2015 5 z 5


Běhat Běhat Jean Echenoz

Román Běhat popisuje našeho nejznámějšího běžce na krátké i dlouhé tratě, Emila Zátopka. Protože knihu napsal romanopisec Jean Echenoz a vycházel jen z dobových článků a ne z archivních materiálů, můžeme nepřesnosti autorovi prominout. Ale mohl si prečíst knihy o českém běžci, pokud byly přeloženy alespoň do anglického jazyka. V díle je vidět vzestup a pomalý pád Zátopka, který se velmi snažil, trénoval, přizpůsoboval si metody cvičení, zrychlování a zpomalování a na světových letních olympiádách (1948-1952) zůročil své zkušenosti a dřinu. Zátopek byl velmi nadaný, uměl několik cizích jazyků. V románu je vidět, že Echenoz nazývá jménem jen hlavní postavy, druzí jsou podřadní a nezajímaví. Udělal to patrně jen z toho důvodu, aby co nejvíce zosobnil Emila Zátopka a dal mu největší význam. Proto se kniha čte velmi jednoduše bez zbytečného uvažování. Román běhat je chudý na data a jména s jednoduchým zato čtivým dějem, se ve Francii velmi líbil, avšak už méně u nás, kde jsme s tímto atletem ztělesněni a je pro nás sportovní a mravní hrdina, který vyjádřil názor proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, zato byl z armády vyhozen, ze strany vyloučen a na několik let dělal dělnickou profesi, do doby než podepsal dokument v němž přiznal své omyly.
Avšak už je méně známá informace o Emilu Zátopkovi, který v 50. letech 20. stol. zasedal v kádrové komisi, která schvalovala výjezd sportovců na Západ. Ten nedoporučil běžce Milana Švajgra (na olympijské letní hry do Helsinek), se kterým trénoval kolem řeky Bečvy. Švajgr, narozený v roce 1925 v Bohumíně, se v roce 1949 stal mistrem republiky na 1 500 m, v Praze v témže roce na 5 000 m byl druhý za Zátopkem ale za několik let jej porazil v Opavě na 3 km. Za nedoporučení do Helsinek se Zátopek Švajgrovi omluvil. Švajgr oslavil 24. února své 90. narozeniny.

08.03.2015 5 z 5


Tábor ztracených Tábor ztracených Otakar Batlička

Otakar Batlička, světoběžník, radiotelegrafista a zpravodaj, se proslavil kratičkými dobrodružnými příběhy otištěnými v časopise Mladý hlasatel. Psal o svých zahraničních cestách a převypravoval příběhy, které si vyposlechl. Knihy, které známe od Otakara Batličky dnes byly upraveny Bohumilem Jírkem. Význam Batličky vidíme v jeho odhodlání se zapojit do ilegální činnosti v radiotelegrafii za okupace, za níž byl zajat a odvezen do koncentračního tábora Marhausen, kde byl popraven. Sbírka dobrodružných příběhů je oddechové a příjemné čtení, které má mnoho příznivců. Mrzí mne, že jsem tento druh žánru neobjevil dříve.

07.03.2015 5 z 5


Útek z tábora 14 Útek z tábora 14 Blaine Harden

Kniha je ukázkou bezpráví, ponižování sevekorejského lidu totalitní diktaturou, soustředěné v té době do rukou nejmocnějšího muže Kim Čong-il(a). Hlavní postava Sin Tong-Hyok vystupuje jako jeden z několika, který se staví proti této zlé a násilné síle. Pokud je pravda, co sdělil autorovi knihy Blainu Hardenovi, skoro se tomu nechce věřit, čím si musel projít a jakou zvolil taktiku se odprostit od všeho a všech kdo jeho a ostatní v táboře trýznili a utlačovali. Do otřesných lágrových podmínek se narodil, vyrostl a když se naskytla možnost utekl. Slovy se nedá ani vylíčit, jaké to pro něho muselo být. Kniha nám ukazuje názorný příklad skupiny, která ovládá druhé za jakýchkoli možností. Chyba se v táboře nepromýjí a zpravidla za ní dotyčný v lepším případě dostane hrozný výprask, v tom horší jej čeká smrt. Blainovy vskuvky o historii a současných poměrech jsou nezbytné, aby čtenář si udělal představu o situaci v Severní Koreji, vyprávění Sina ve třetí osobě neztrácí na půvabu, tím si zajišťuje jistou míru objektivity a může snáz hodnotit jeho počínání nejen v táboře ale také na svobodě. Sin, který po útěku strávil nějaký čas v Číně, než se dostal do Jižní Koreje a USA, ukázal, že se umí o sebe postarat a přežít, ač se dopouštěl i drobných krádeží jen kvůli jídlu. Lékaři a psychologové, kteří jej léčili, tajní vyšetřovatelé zkoumali, zda jeho příběh je pravdivý, nemohou si představit, co to může být za život. Možná takový, jaký mají zvířata, která jsou chovaná za účelem zisku.
Kniha se velmi dobře čte, především druhá polovina, když Sin a jeho přítel začali vymýšlet plán útěku, tedy ani plán to nebyl, když se naskytla možnost, využili ji, nemysleli, jesli se jim něco stane. Život v táboře nemá žádnou cenu a člověk není ani člověkem, otrokem, který se řídí příkazy. Doufám, že Sinův příběh otevře oči mnoha lidem a ukáže jim, jakým způsobem totalitní režim zachází se svými občany.

12.02.2015 5 z 5


Soldat Soldat Siegfried Knappe

Kniha Soldát je výjimečná kniha, která v sobě skrývá napětí, romantiku a osobní vztahy. Je to autobiografické vyprávění od německého důstojníka, který popisuje svoji rodinu, léta cvičení a válku, útok na Sovětský svaz. Pro autora - vojáka bylo nejtěžší věznění v gulagu, jeho prožitá léta v táboře, odloučení od vlasti a rodiny a nejistota zda vůbec se vráti domů. Pomineme-li nadšení z vlivu Velkoněmecké říše, je možné obdivovat nadšení a hrdost položit život za svou zemi. Souhlasím s názorem Dera, kniha se čte velmi dobře a čtenáře nenechá klidným, oproti válečným románům je zde vše obsaženo a pravdivě doloženo. Není nadto si přečíst, to co se stalo.

29.12.2014 5 z 5


Kniha Robinsonů Kniha Robinsonů František Běhounek

Osudy mořeplavců, kteří nějakým způsobem se ocitli na pevnině ať již ztroskotáním lodi, vyhoštění z paluby každý divák nebo čtenář dobrodružných románů zná a je tedy zbytečné jej blíže seznamovat. Chci si spíše přiblížit uživatele portálu o odhodlané a bojovné povaze dvou námořníků. Jedná se o příběh Alexandra Selkirka a Johna Hopkinse. Jak prvý i druhý zakusili pobyt na ostrově v Pacifiku, kdy se museli o sebe postarat. U osoby Selkerka mám potvrzeno, že František Běhounek vycházel ze skutečeného pramene u osoby J. Hopkinse si nejsem jistý. Ať už byl tedy smýšlený nebo nebyl. Je pro mne směrodatné to, že oba nezpanikařili, spolehli se sami na sebe a přečkali zatěžkávací zkoušku. Právě autor knihy Robinsonů u příběhu druhého námořníka líčí jak se nepohodl s kapitánem a ten jej lstivě vysadil na skalnatém ostrově kvůli hledání pitné vody. Čtenář se při seznámení s životní linii námořníka nevyhne i drsným metodám, které musel dotyčný provést (lovení vodních zvířat) ale bylo to k zachování jeho existence, výroby dopravního prostředku, který mu zajistil možnost opět se dostat do civilizace. Ponaučení z příběhu, který je po všech stranách napínavý a osvěžující v dnešní době je to, že když člověk zůstane sám, nemá ztrácet naději k opětovnému navrácení do společnosti. Aby nezapomněl na svou řeč, může rozmlouvat s ochočenými zvířaty, u J. Hopkinse to byl tuleň a pelikán. Podle slov trosečníka, byli více než zvířata, stali se pro něj přáteli, kteří mu zpříjemňovali volné chvíle. I když k nim promlouval, rozvíjel své myšlení a v podstatě nemyslel jen sám na sebe, neboť když odplouval z ostrova, vzal je s sebou. Pro mne nezapomenutelná věta, když Hopkinse vylovili i s jeho přáteli z moře, zeptal se jej kapitán proč nesnědl tuleně, když ho převážel a měl hlad. Odvětil mu, sice jste mě zachránili ale je to můj přítel, raději bych Vás kapitáne snědl. Je to humorné až pravdivě vypovídající, nejen o smyslu chápání člověka ale i přítele zvířete. Dnes to působí s větším kontrastem, protože hledáme a někdy nenacházíme vzory ve společnosti, jedině ten, kdo něco velmi náročného zakusí, životní pohromu, nepřízeň osudu a překoná jej, nepodlehne nástrahám, toho můžeme brát za významnou a schopnou osobnost. Umí si poradit v těžkých situacích. Uživit se, postavit si chatrč, ochočit si zvěř a zvládnout se navrátit do společnosti lidí. I když někdy si říkám, jestli by nebylo lepší zůstat na místě, kde se nenachází civilizovaná lidská komunita. Za ideál rodu homo sapiens můžeme opravdu považovat domorodé obyvatelstvo, jak často slýcháme netrpí nemocemi, lék naleznou v pralese, chovají se podle svých tradicí, vášní a pudu ale jsou štastnější a energičtí.

31.12.2013 5 z 5


Hovory s Bohem I – Neobvyklý dialog Hovory s Bohem I – Neobvyklý dialog Neale Donald Walsch

Mluvili jste někdy s Bohem, o kterém víme, že je všude a ve všem. Dohlíží na nás a když někdo zemře, podle skutku se octne buď v pekle anebo v nebi. Tak nám ve většině příkladů katolický knež vykládá naši posmrtnou cestu. Asi jako jediný, N. D. Walsch, zatím nevím o jiném dalším, rozevírá velmi kontroverzní téma pod názvem Hovory s Bohem. Už ten samotný název v nás může vyvolat nechuť a nezájem jej číst. Proč? Protože se dá předpokládat, že líčení bude ve stylu vyzpovídat se ze svých hříchů a špatných skutků, jak činíme při zpovědi v odělené kabince, kde jsme my a církevní hodnostář. Nebyli bychom daleko od pravdy, kdybychom si toto mysleli. V díle je více než jistá zpověď Walsche. Promítá se v něm jeho lidský příběh, myšlení a představy. Bůh, který začal s ním rozmlouvat tehdy, kdy autor neměl valné mínění o sobě, o vykonané práci a smyslu života. Je to svým způsobem klasický rozhovor dvou akterů, jeden se ptá - Walsch a druhý odpovídá - Bůh, i když někdy se role obratí. Walsch se nejen táže i dává na papír své myšlenky. V Hovorech jsou opravdu cenné informace, stojí za přečtení, stojí v protikladu s učením mnoha náboženství. Nerodíme se s počátečním hříchem, jsme svobodní a nezávislí na někom druhém, myšlenkově soběstační, nikdo nemá právo si uzurpovat moc nad ostatními, národy a ani zeměmi. Stvořeni podle božího rozhodnutí, totožní jak on, jenže on žije věčně a my v omezeném čase. Jak říká, co je nejdůležitějším prostředkem při předávání informací, pomáhání, učení a vychovávání je láska. Tím, že nám dal možnost se samostatně realizovat ve společenství lidí, chce poznat prostřednictvím nás sebe a tím pádem neurčuje kdo je hoden boží milosti, spravedlnosti a ani nerozlišuje na hodné a špatné.
Musím uznat, že pro někoho se uvedené informace těžko stráví, ale jestliže se podívám do minulosti, prozatím jsme se neuměli odprostit od sebe samých, převládal svazek vlivný a finančně silný a prostý (míněno bez prostředků), jedině zřízení za doby Velké francouzské revoluce, demokratický režim, se uměly vymanit a osvobodit lidskou osobu co do práva volného života, projevu a myšlení. Jenže i ty jsou s chybami, protože jsme je vymysleli a ovládal člověk, který není dokonalý. Často se dopouští prohřešků a omylů, toto si myslím je rozhodujícím bodem v každém z nás. Připouštění si vážného a také důležitého smyslu nás může posunout dále v přemýšlení jak ve vědě, náboženství ale zejména ve společnosti.

01.12.2013


Robinson Crusoe (převyprávění) Robinson Crusoe (převyprávění) Josef Věromír Pleva

Jedna ze základních děl k četbě na škole, já si na ní pamatuji velice živě, neboť z těch několika, u kterých jsem byl přítomen, mi ulpěla v paměti svou strhující krásou. Původní autor, Wiliem Defou i český Josef V. Pleva jsou ti, na které by se měla zaměřit pozornost,(ve věku, kdy chlapec a dívka dozdrává), především pro zachycení síly okamžiku a rozhodnutí jedince. Přece Robinson se ocitl nechtěně na "pustém ostrově", který nebyl neobydlen. Získal přítele a díky své snaze a empatii domorodého člověka se dorozuměl. V románu je alespoň pro mne jedna zato zásadní myšlenka, nepropadnout panice a vzít obrazně řečeno svůj ubohý lidský život do svých rukou. Vlastně postavě nic jiného nezbývá. A právě, toto je nejsvůdnější - přirozené, ve všech okolností odzbrojující, setrvat na místě a umět se zaopatřit. Vyhledat příbytek, nasbírat ale i ulovit stravu za použití nástrojů a zabavit se. Člověk má mnoho možností být všestranný, jen tyto dovednosti nevyužívá.

24.10.2013 5 z 5


Sackettova zem Sackettova zem Louis L'Amour

Neohrožený Barnabáš Sackett, který zdělil od svého otce nejen odvahu, smysl pro spravedlnost a bojového ducha se vydává na dobrodružnou cestu do Neznámé země pojmenované po mořeplavci Amerigo Vespuci. V díle jde jasně vypozorovat, že spisovatel Louis L Amour je velmi dobrým tvůrcem napínavých příběhu, které vyprávějí o kmenech Indiánů, jež jako bílí mužové, bojují mezi sebou o zvířata, půdu a ženy. Rozdíl je ve způsobu chápání boje, uctívají odvahu a opovrhují bojácností. Barnapáš a jeho věrní druhové, na které má během své cesty štěstí se zaplétají jak s rudými domorodci tak i bílými žoldnéři, piráty a vojáky jejího královského veličenstva.
Četba, v níž není nouze jen o půtky ale i promyšlené a rafinové jednání hlavního protagonisty, který jak říká, se silou by v některých situacích neuspěl. Je zapotřebí lest a strategie. Ta jediná vyřadí protivníka, který je častokrát v přesile a troufá si s pýchou na muže, který svou "kůži nedá zadarmo".
Pokud na dílo nahlížíme, jako na cestopisný, dobrodružný příběh s prvky poznání nových krajin a lidí, její hodnota je značně vysoká. Nejen ze stránky obsahové, coby kvalitního zpracování ale i samotný námět a působivé a strhující scénky. Ano, odvaha a čest, nejdůležitější vlastnosti muže.

24.10.2013 5 z 5


Jediná odrodilá buňka Jediná odrodilá buňka Robert A. Weinberg

Pohled do lidského organismu nám nabízí uvedená kniha, která se řadí mezi populárně-naučné. Setkáváme se s tělem člověka jako "výrobnou a linkou" na biologický materiál, který je za našeho života měněn - rodí se a zaniká. Jasná vysvětlení s názorovými proudy a přístupy na vývoj nádorového bujení od epidemiologů, biologů a konečných zasahovatelů (chirurgů). Alespoň ve mne dílo vzbudilo zvědavost a podnítilo přemýšlení, neboť když ráno vstáváme, provádíme běžnou činnost - snídáme, chodíme do práce, opět uleháme - náš živý stroj je stále v režimu on. Nikdy se nepřepne páčka do druhé polohy.
Miliony milionů genů, které existují v každém z nás tvoří buňky, v nichž každé buňce je jádro a genom. Složitě vypadající mechanismus, který je nastaven tak, aby ničil infekci, potlačoval a opravoval chybné příkazy pro kopie DNA, vytváří ucelený systém. Novotvary, které stále se vplétají do společnosti a přinášejí hrozbu, vnímáme často se strachem a s rozpaky. Co bude dál, najde se lék?
Nová technologie a metody uplatňované již několik desítek let stále nám neodpovídají na jednoduché odpovědi, můžeme jen doufat, že v blízké budoucnosti bude odhalení jedné z metel lidstava (asi ne odstraněno), už v zárodku objeveno a eliminováno. Robert A. Weinberga přirozeně i překladatel Karel J. Angelis nám naservírovali čtivé a dobře srozumitelné téma, na němž spočívá nejen technický pokrok naší civilizace ale také stravovací a pohybové návyky. I když jak autor nám sděluje, často je to otázka dědičných genů, matky a otce. Ale i to co pro nás znamená náš organismus a jak se k němu stavíme.

13.10.2013 5 z 5


Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Jonas Jonasson

Humorně laděné dílo, skoro až černá komedie, která vypráví velmi rošťácky co se může zrodit muži s neuvěřitelným jubileem "na krku". Jeho život, který mluví sám za sebe (neuvěřitelné propletence s významnými státníky v době studené války) se spojuje s přítomností, kdy nezapomněl jak se likvidují nepřátele.

10.10.2013 5 z 5


Zrada v Andělském Dvoře Zrada v Andělském Dvoře Richard Sobotka

Spisovatel a autor faktů Richard Sobotík předvedl ve své knize dramatický a zároveň romantický příběh vesnického mládence z Beskyd Jaryna Baránka, kterému zemřeli oba rodiče a jehož si vzali na výchovu příbuzní. Jelikož kniha staví na historických událostech ale jména osob a místa jsou vymyšlená, postačí říct, že doba zrání mladého muže, kterému bylo na konci II. sv. války 19 let nebyla vůbec jednoduchá. Sobotík ukázal velmi malebný ráz Beskyd, vylíčil obyvatele horských vesnic, zrádce a německé okupanty. Myslím si, že je nezbytné připomínat dějiny naší země a houževnatost a sílu českých, moravských a slezských obyvatel, kteří se nezaprodali nacistům a pomáhali partyzánům a toužebně čekali na osvobození vlasti. Chtěl bych uctít památku všech, kteří zachynuli kvůli obraně české země a v těžkých chvílích se nevzdali a ukázali nepříteli českou hrdost a pýchu.

06.01.2016 5 z 5