Pavlina50 komentáře u knih

Kniha, který získala věhlas možná už dřív, než vůbec vyšla na veřejnost.
Určitě u spousty lidí (včetně mě) vzbuzovala velké očekávání …a sama za sebe… rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Po přečtení jsem pochopila, proč K. Tučková tolik let literárně „mlčela“.
Na této obsažné knize je totiž krásně vidět to neskutečné množství práce, kterou autorka bezpochyby vynaložila, aby světu předložila tento příběh, ve kterém se opět potkávají doložené historické události s těmi fiktivními.
Kniha přibližuje život a osudy jeptišek zejména v syrových 50. letech 20. století, kdy se jejich způsob života vůbec „nehodil“ a neslučoval s ideami aktuálního politického zřízení a kdy byly obrovským trnem v oku totalitnímu komunistickému režimu.
A do tohoto prostředí přichází více jak po padesáti letech hlavní hrdinka knihy - skeptická ateistka Lena s vlastními prožitými traumaty, které nám velice pomalu a po kouskách prostřednictvím cca 700 stránek rozkrývá.
V knize je tak opět několik dějových rovin, kdy se současnost střídá s minulostí. V minulosti sledujeme spíš tu historicky reálnější část, osudy jednotlivých řeholnic, zatímco v té současné nás drží v napětí zejména zvědavost, co tak tragického Lena prožila v minulosti, že ji to dohnalo až k takovému životnímu zlomu.
Každá postava v knize je něčím zajímavá, každé je dán prostor a k poznání jejího osudu a celkového jejího charakteru se propracováváme opravdu pomalu a postupně, čímž jsou zajištěny časté překvapivé a poutavé zvraty.
Líbí se mi, jak autorka nechá čtenáře vytvořit si určitý názor na nějakou postavu, aby vzápětí nepatrnou, často šokující drobnou zmínkou všechno vyvrátila a donutila čtenáře tento názor naprosto změnit.
Kniha řeší také hodně téměř tabu témat - jako kněžství žen, celibát kněžích i jeptišek apod., některé události či charaktery duchovních popisuje z úplně nového pohledu, absolutně odlišného a neslučitelného s tím, jak jsou předkládány samotnou církví (např. kolaborace duchovních, okolnosti kolem ostatků svaté Anežky a jejího blahořečení či kontroverze ohledně všeobecně známých postojů a názorů na samotného papeže Jana Pavla II.). Všechno toto možná může v některých zarytých a ortodoxních katolících vyvolat určité pohoršení či pobouření, nicméně mě osobně se to naopak líbilo. Možná právě proto, že ukazuje víru a náboženství spíš v tom lidském světle, bez fanatismu a bez zakrývání těch skutečností, které jsou už v dnešní době nezpochybnitelné, ale o kterých církev raději pořád vytrvale mlčí. Myslím, že právě tato otevřenost a odkrývání záměrně skrývaného může oslovit i ateisticky smýšlející, kteří tak v řádových sestrách nemusí vidět jen podivné ženy v podivných hábitech, ale naopak spoustu silných žen, které si svou odvahou vůbec nezadaly s jinými politickými vězni, zejména s muži, kteří jsou před veřejností daleko více preferováni.
Spousta akcí a činností jeptišek či některých duchovních v prostředí komunistického režimu by se s nadsázkou daly nazvat dokonalou „partyzánštinou“.
V knize je hodně velice silných momentů - na mě například velmi zapůsobila osobní konfrontace sestry Evaristy a dozorkyně Saulové… ovšem jedním z absolutně nejsilnějších momentů pro mě byl šok při zjištění skutečné identity sestry Paulity.
Stejně jako u Žítkovských bohyní i zde Tučková uplatňuje podobné prvky – beletristické vyprávění střídají vsuvky různých reálných dokumentů – zápisů z výslechů, zpráv, citace z dopisů, archívní korespondence STB, veřejné bezpečnosti atd.
Neskutečná byla v mnoha případech absurdita až komičnost některých záznamů nebo protokolů z výslechu, například předvolání odsouzených (str. 248), zpráva o průběhu Mariánské pouti (str. 280) nebo rezignační dopis referentky Burdové (str. 306)…..to prostě nevymyslíš…
Na knize jsem nemohla přehlédnout ani nádherný literární jazyk K. Tučkové, který také posunuje knihu do vyššího levelu a odlišuje ji od mnoha dalších knih, které třeba mají podobně silné téma, ale ubližuje jim třeba právě ta nedokonalost jazykového vyjádření.
Autorka to prostě umí.
Konečný osud hlavní hrdinky Leny se dá víceméně už na začátku knihy odhadnout, ale to vůbec není podstatné. Je to opravdu velký román, a tím vůbec nemyslím jeho tloušťku.
Je to jedna z knih, kdy to přečtením poslední stránky vůbec nekončí…naopak začne teprve pravé pátrání po skutečných příbězích…protože, jak v doslovu říká sama autorka, toto je jen román…

15 13.07.2022

Tak tohle mě opět hodně sedlo…
Je to další z návratů do jedné části naší nepříliš veselé minulosti, a navíc s bonusem, že se odehrává v mém nedalekém okolí.
Je to příběh jedné obyčejné rodiny, vyprávějící (a vyprávějící v pravém slova smyslu, protože je tu až na drobné výjimky absence přímé řeči), o jejich vztazích, rozhodnutích, láskách, štěstí, zklamáních, trápeních, nedodržených slibech i naději. To vše na pozadí silně deprimující a tvrdé doby přelomu 40. a 50. let, kdy jedna část lidí věřila v lepší budoucnost za komunismu a ta druhá se jí naopak děsila. Kniha je ukázkou toho, co se může stát, když se tato dvě kontrastní vnímání světa sejdou v jedné rodině.
Autorka všechny postavy, jejich charaktery i motivace k různým činům vykreslila velice věrohodně a s velkou opravdovostí. Stejně tak skvěle propojila všechny souvislosti, které do sebe výborně zapadly až do téměř šokujícího závěru před časovým skokem do roku 1990. A právě tato pro mě nečekaná pointa byla naprosto strhující a emočně neskutečně silná, a výborný dojem z celé knihy posunula ještě do vyššího levelu.
Stejně tak mě hodně dostala i ta symbolika pátého jablka z názvu knihy - je otázkou, komu ze čtenářů její jedinečný smysl „docvakne“ brzy a komu (jako například mě) až mnohem, mnohem později.

V jednom rozhovoru autorka přiznala, že ji „příběh pohltil a psaní si užívala“. Měla jsem to naprosto stejně – příběh mě pohltil, akorát já jsem si místo psaní dokonale užívala jeho čtení.

15 25.05.2022

Kniha půjčena víceméně náhodně a naslepo a….veliké překvapení (v pozitivním slova smyslu). Vůbec jsem nečekala, že mě tento příběh tak chytne.
Příběh začíná úplně od konce…hned v první kapitole známe dramatické vyústění příběhu a kdo za tím stojí a dalších cca 350 stran se propracováváme už jen k odpovědím, proč se to stalo.
Je to příběh dvou rodin, dvou naprosto kontrastních světů. Ten první zastupuje ambiciózní novinářka Elena, která je z jedné strany plná pozitivního idealismu a citu pro spravedlnost, z té druhé ale naprosto pragmatická a věcná, sešněrovaná pravidly a žijící plně podle předem daného plánu. Naopak umělkyně Mia je nekonvenční, svobodomyslná, žijící prakticky ze dne na den a řešící problémy teprve, až skutečně nastanou.
Jejich životy se náhodně protnou a významně si navzájem do nich zasáhnou. Jejich vzájemné vztahy se zpočátku zdají až idylické, ovšem jen do okamžiku, kdy se obě postaví na opačné strany konfliktu, který se jich sice přímo nedotýká, ale dotýká se lidí jim blízkých. Do světa i do vzniklého konfliktu těchto dvou žen současně významně vstupují i jejich děti, a to s klasickou mírou přirozeného pubertálního vzdoru vůči zakořeněným rodinným pravidlům a se svým vlastním pohledem na svět prozatím bez předsudků, což se projevuje vzájemnou fascinací a přitažlivostí kontrastních životních poměrů, které vidí právě u druhé rodiny.
Vzniklý názorový střet spustí mezi ženami i jejich dětmi vzájemný řetězec nedorozumění, obviňování, klamných informací, kdy všechny postavy teprve ukazují svoje pravé já a postupně odhalují své pravé charaktery.
Celý příběh má mnoho vrstev - kromě základní kostry příběhu o rodinných vztazích a středu dvou pohledů na život, naráží na velké množství témat poplatných dnešní době, ať už je to téma adopce s klasickým morálním dilematem, co je pro dítě prospěšnější, nebo třeba problémy neplánovaného těhotenství, interrupce či problémy rasismu.
Kniha mě opravdu zasáhla, do čtení jsem se ponořila tak, že jsem vždy úplně přestala vnímat svět kolem a nechala unášet na vlně pomalého a lehce plynoucího vyprávění, kde bylo ale neustále mezi řádky cítit mírné napětí a očekávaná gradace. Jasných pět hvězdiček… chci více takových knih.
„Pamatuj, někdy musíš všechno spálit a začít znovu. Půda je po takovém požáru úrodnější a můžou vyrůst nové věci. Lidi jsou taky takoví. Začnou znova…“

15 07.04.2022

Tato útlá knížka dokazuje, že k tomu, aby čtenáře příběh pohltil a zanechal hlubší dojem, vůbec nepotřebuje standardní tloušťku a minimálně 300 stran. Na tak malém prostoru dokázala autorka dokonale vystihnout pocity ženy, která v životě dost narazila a teď se ho snaží restartovat a začít znovu.
Heleně jsem hodně fandila, dokázala jsem pochopit její jednání, nedůvěru k lidem, do jejích pocitů jsem se bez problémů dokázala vžít, naladila jsem se na její vlnu, což způsobilo to, že jsem se o ni podvědomě velice bála. A že bylo proč! Jako by to byla reálná osoba, kterou důvěrně znám.
Helena, i přes tu syrovou životní zkušenost, kterou určitě žádná z nás nechce zažít, byla taková…prostě obyčejná. Navzdory osudu žádná ubrečená chudinka litující sama sebe, ale taky ne superhrdinka, která po tom svém restartu všem ukáže.
Byla taková …naprosto reálná a uvěřitelná.
Přečtení knihy trvá opravdu jen chvilku.
Škoda, že autorka nechala už pouze jen na čtenáři, jak si další osud Heleny ve své fantazii vytvoří a představuje. Mě by hodně zajímal.
Klidně bych četla dál…
„Nikdy neexistuje jen jedna pravda, záleží na úhlu pohledu. V tom je děsivost všeho konání, protože status pravdy je narušen subjektivním vnímáním. Ani soud není nejvyšší moc, protože objektivitu posuzují subjekty. Lidi…“

15 01.04.2022

„Dávej si pozor, jaká dvířka otevíráš…“

Po přečtení Tmy, která mě moc neoslovila, jsem se pustila i do této knihy. Přece jenom byla odezva na tuto knihu nesrovnatelně lepší…a můj dojem po přečtení rozhodně také.
Kniha se mi opravdu dostala pod kůži, protože v záhadách, konspiracích a věcech „mezi nebem a zemí“ si občas docela libuji, i když jako člověk s nohama pevně na zemi v nich hledám spíš ten reálný a logicky zdůvodnitelný podklad. Až do přečtení této knihy jsem tedy vůbec netušila, že nějaké pohoří Tribeč a záhady kolem něho vůbec existují.
Hlavní hrdina – vypravěč příběhu Igor najde zamčený trezor a vůbec netuší, že s vidinou nějakého osobního přilepšení současně pořádně roztočí kola svého osudu. Jednoznačně takový slovenský Blair Witch, který se točí kolem partičky různorodých lidských typů – jednoho skeptika, jednoho nadšeného konspirátora, jednoho konzumenta honícího se za "lajky" na svém blogu a jedné docela obyčejné, jen zvědavé holky.
Autor knihu postavil jako vyprávění skutečně žijícího člověka, se kterým se setkal a pocit, že se jedná o skutečnou událost, současně podpořil uváděním odkazů na různé ověřitelné informace a články z internetu i z různých publikací.
Na mě to zafungovalo.
Při čtení mě opravdu mrazilo. Miluju, když se v ději knihy tohoto žánru vlastně nic moc neděje, sem tam nějaká podivnost, ale to právě ve mně vyvolává pořádné napětí a vzrušení. Právě toto vnímám jako pravý horor, a vůbec k tomu nepotřebuju hektolitry krve a uřezané ruce či nohy. A tady jsem si tohoto pocitu užila mírou vrchovatou. Prostě mimořádně děsivé bylo pro mě vlastně čekání na to, co se vlastně stane. Představivost podpořená postupným navozováním atmosféry a poznámkami vypravěče – „kdybych tušil, co se stane“ pracovala na plné obrátky.
Ale ať už je na celém příběhu aspoň zrnko pravdy nebo je to čistá fabulace, myslím, že hodně lidem přece jenom dokáže aspoň trochu nasadit brouka do hlavy. Co když přece jenom….?
Autor totiž úplně nechal na čtenářích, aby se rozhodli, čemu chtějí věřit.

Konec bych si sice přála určitě trochu jinak pojatý, ale dojem a emoce z příběhu díky skvělé atmosféře byly tak silné, že mi kupodivu zas tak moc ani nevadil.

Teď balancuju mezi tím, co je pro mě silnější – jestli si ze zvědavosti udělat na Tribeč výlet, nebo se mu raději zdaleka vyhnout. Každopádně jako reklama na toto vcelku neznámé slovenské pohoří tato kniha určitě zafungovala.
Ale teď se musím v první řadě hlavně ujistit, že dvě a dvě jsou pořád ještě čtyři.
„Ticho s očima“ mě prostě dostalo.
„Nejhorší je hrůza z obyčejných věcí.“

15 24.02.2022

„Drazí moji,“ pohlédl na ně, „nikdy nepodceňujte hloupost většího množství lidí…“

Velice silný příběh, který jsem po přečtení musela trochu rozdýchat.
Příběh dvou - pro někoho svérázných, pro jiné zas podivínských bratrů, kteří se v životě řídili pouze heslem: „Od nikoho nic nechceme a nikomu nic nedáme.“ Za hlavní poslání svého života přijali dodržení slibu daného svému otci, aby vždy chránili vlastní majetek a nedopustili, aby o něho přišli. Co ale dodržení takového slibu v kontextu dějinných událostí 20. stolení bude obnášet, to si asi ve chvíli slibu ani jeden z nich nedokázal představit.
Velice čtivým způsobem je zde ukázáno, jak zrůdné jsou jakékoliv totalitní režimy. Oba bratři jsou navzdory svému určitému podivínství dost sympatičtí, absurditu některých situací korunují svými až humornými slovními reakcemi, kdy se člověk navzdory mrazivé situaci kolikrát neubrání dokonce i smíchu. Například incident s potřísněnou holínkou hnojem a následná slovní přestřelka (vysvětlení orgánům) byla prostě skvělá! Nicméně to, co díky svému nezlomnému přesvědčení museli zažít, k smíchu rozhodně nebylo.
Musím se přiznat, že neméně mě zasáhl i osud faráře Hřiba, kdy mnou při jeho vyprávění „zážitků“ patnáct let následujících po jedné výstižné mši na jedné straně cloumal neskutečný vztek, na druhé straně mě deprimovala totální bezmoc a zároveň také fascinovala jeho neskutečná odvaha a síla.

„Když Bůh dopustí, aby dobří lidé byli vydáni napospas zrůdám, nemá jim co odpouštět.“

Navzdory těžkému a silnému tématu je kniha psána naopak velmi lehkým, jednoduchým stylem, kapitoly jsou většinou velice krátké a srozumitelné. Autor se vyhýbá podrobnějším popisům a detailům dané doby a prostředí a opravdu mě překvapilo, že i tak krátké a jednoduché kapitoly dokážou tak emotivně a přehledně zmapovat danou dobu a režim. Úryvky z Rudého práva atmosféru už jen krásně dokreslovaly. Většina kapitol má svoje pointy, a i když se někdy zdají zbytečné, každá svůj význam a zasáhne nějakým způsobem do dalšího děje.
Po přečtení poslední stránky s velice výstižným citátem Karla Čapka jsem si vzpomněla na úvodní myšlenku z knihy „Hlas kukačky“, kterou jsem četla nedávno a která mi připadá stejně výstižná i pro tuto knihu:

„Na některé věci se zapomenout nesmí už proto, aby se nemohly opakovat, protože plynoucí čas vždycky nahrává viníkům a lidská paměť je krátká.“

Pod tato slova se klidně podepíšu.

15 26.05.2021

„MOŽNÝ SPOILER“
Mika Waltari prý o této knize řekl: „Psal jsem o své vlastní době v historickém převleku“.
K této jeho údajně řečené větě jsem se dostala až po přečtení knihy a dost mě to pobavilo, protože naprosto stejné myšlenky mě provázely celou knihou. Teda až na to, že kniha poprvé vyšla v roce 1945, a Waltari do ní promítnul zejména dobu 2. světové války – já jsem v ní viděla už dobu současnou. Nicméně to jen potvrzuje její geniální nadčasovost. Skoro všechny dějinné události mi asociovaly události, které se nedávno děly a pořád dějí kolem nás – mění se vlastně jen „kulisy“ kolem v závislosti na době a technickému pokroku. Dřívější změny v uctívání starých a nových bohů nahradily v dnešní době změny politických režimů, trvalý je i neustálý boj mezi snahou o rovnost všech proti moci a elitářství jednotlivců, prostředky k ovládání lidských mas však zůstávají pořád stejné. I lidské povahy a způsoby jejich chování jsou napříč věky vlastně neměnné. Touha po bohatství, moci úspěchu, ale i touha po obyčejném lidském štěstí je trvalá. Vždycky byli, jsou a budou lidé dobří a zlí, spravedlivý a nespravedliví, poctiví a nepoctiví, pracovití a líní, mocichtiví a pokorní. Myslím, že za každou postavu knihy si každý z nás může dosadit aspoň nějakého známého člověka, ať už ze svého okolí, nebo například někoho známého mediálně.
Na začátku jsem sice měla docela velký problém se do knihy začíst, nemohla jsem si zvyknout na ten její zvláštní jazyk, chvílemi jsem skoro nevěřila, že knihu vůbec dočtu. Ovšem cca od dvousté stránky se to zlomilo, kniha pro mě najednou dostala nečekaný spád a to už vydrželo až do samotného konce.
Je to nádherně a poutavě napsaná kniha popisující život ve starém Egyptě očima lékaře Sinuheta, který vypráví vlastní spletitý životní příběh s jeho neustále se střídajícími úspěchy a pády a trvalým balancováním mezi bezstarostným životem v bohatství a chudobou. Na jeho životním příběhu lze sledovat jeho postupný vývoj v chápání světa, a to od určité naivity mládí, ze které ovšem vlivem jediného nešťastného činu velmi brzy vystřízliví, přes spoustu životních karambolů, ke kterým dochází v důsledku jeho častých ne příliš šťastných rozhodnutí, až po konečné prozření, poznání a hlavně dosažení vnitřního míru. Mě osobně hodně bavila postava jeho sluhy Kaptaha, který sice rozhodně neměl extra kladný charakter, ale jeho mazanost, lstivost a touha po bohatství byla současně vyvažována trvalou úctou a věrností ke svému pánovi. Hlavně jeho postava mě asociovala některé „poctivé“ podnikatele z dnešní doby. V knize jsem našla všechno - je to fiktivní příběh podložený historickými fakty, takže kniha mě nejen dokázala pobavit, ale pomohla mi také rozšířit obecné znalosti z historie, a to už vůbec nemluvím o tom neskutečném množství hezkých, zajímavých a pravdivých myšlenek, kterých je kniha opravdu plná. Pro mě je to jedna z knih, ke které se určitě chci vracet.

15 12.04.2021

Právě dočteno a troufám si říct, že jedním dechem. Četla jsem už Houbařku i Anežku, a ačkoliv s ohledem na zdejší hodnocení asi půjdu proti davu, pro mě je to prozatím nejlepší kniha od paní Hanišové. Úvodní kapitola a následný novinový výstřižek ve mně vzbudil takový úžas a napětí, že jsem se od knihy už nedokázala odtrhnout.
Hlavní hrdinka Eliška pátrá po příčině rodinné tragédie, která se udála v jejím dětství a která zcela zásadním způsobem ovlivnila celý její další život. Zatímco Eliščina touha zjistit, co dohnalo její matku k tak šílenému činu, se postupem času stává až posedlostí, u mě byla posedlost podobná. Ačkoliv oproti jejím zcela pochopitelným důvodům mě k té posedlosti vedla pouze zvědavost, jaké rozuzlení mě na konci knihy čeká.
Stejně jako u předchozích knih paní Hanišové, kde mi žádná z hlavních ženských hrdinek nebyla nijak extra sympatická, u Elišky je to podobné. Není to ani typická kladná hrdinka, která nosí téměř svatozář a kterou by si člověk zamiloval, ale taky to není ani žádná velká záporačka, kterou bych musela nenávidět. Vlastně je to úplně normální mladá holka, se kterou se osud vůbec nemazlil, a proto i většinu jejího jednání, které v mnoha případech není zrovna vzorem charakternosti, nedokážu odsoudit. Myslím, že těžko dokáže někdo, kdo se v podobné situaci nikdy neocitl, pochopit, co se odehrává v její hlavě. Pochopitelně zde velkou roli hrají určitě i rodinné geny, a vzhledem k tomu, jak skončila její matka, nedá se některým reakcím a vztahovým problémům Elišky ani moc divit. Možná právě tato nejednoznačnost charakterů všech ženských hrdinek autorky mě moc baví, nic není ani černé, ani bílé. Vlastně přesně jak v životě, který žije každý z nás. Takže Elišce jsem i přes její vztahové karamboly, kde byla většinou viníkem ona sama, moc fandila, a přála jí, aby se pravdy dopátrala, dostala do duše snad trochu klidu a našla tak odrazový můstek žít dál, nový život s lidmi, kterým jí na ní záleželo a bez kostlivců ve skříni. Nebudu spojlerovat, zda se jí to podařilo a jestli její touha a moje zvědavost byla naplněna (i když hodně předchozích komentářů už to naznačilo), nicméně kniha se opravdu moc líbila. Paní Hanišová píše prostě lehce, jednoduchým jazykem, bez hluchých pasáží, teď už ji definitivně zařazuju mezi své oblíbené autorky.

15 11.02.2021

„Bezpečí, to je slovo, kterým se rodiče zaklínají. Všude totiž číhá nějaké zlo – za každým rohem může stát pes, který dítě pokouše, u každého obchodu číhá pedofil......
Matčiným úkolem je všechna rizika a potencionální nebezpečí eliminovat, aby dítě nepřišlo k úhoně. Teprve doma, za bezpečnostními dveřmi se třemi zámky, v bytě, kde je každý ostrý roh oblepený gumovou krytkou, kde mají do zásuvek namontované záslepky a kde si po celodenním napomínání a smlouvání vyčerpané matky sednou na gauč se sklenkou vína, si mohou konečně vydechnout. To, co se v noci děje za dveřmi dětského pokojíčku, je už nezajímá.....“

Kniha mi byla doporučena, ale přiznávám, že jsem s jejím přečtením trochu váhala. Téma sběru hub mi není vůbec blízké a nijak pro mne zajímavé. Tak jsem měla obavy, že mě dlouhosáhlé popisy sběru hub budou kazit samotný příběh. A jsem ráda, že tyto moje obavy byly zbytečné. Kniha mě vtáhla do děje od první kapitoly.....Příběh mladé holky (i když mladé pouze datem narození), která se v tom životě nějak podivně plácá a vlastně neví, co s tím. Každou kapitolou se pomalu a postupně odkrývá temná minulost naoko spořádané a úplně normální rodiny.....a mnohokrát nepochopitelné jednání hlavní hrdinky tak lze začít postupně chápat. Kolik podobných „šťastných a slušných“ rodin je za dveřmi, okolo kterých třeba denodenně chodíme....
Knihy tohoto typu mě dlouho leží v hlavě.
...a ta houba na obalu knihy? Uf...

15 06.01.2021

Druhá světová válka holt pořád táhne - zejména proto, že je určitou zárukou silných příběhů a silných lidských osudů.
Toto je další z knih řešící princip kolektivní viny na téma odplaty, které se Česi dopouštěli po skončení 2. světové války.
Kniha rozvíjí složitou situaci, kdy po skončení války před odsunem Němců, s nimi museli někteří Češi žít po nějaký čas bez možnosti volby společně pod jednou střechou. A že je to bezpochyby zajímavé téma, autor dokazuje.
Na příběhu hlavních hrdinů – dvou rodin rozdílných národností - autor ukazuje tu variantu, kdy přes počáteční zášť a zlobu způsobenou právě kolektivní nenávistí ze stran obou národů, přijde prozření, že nelze nenávidět všechny lidi plošně a že je nesmysl je odsuzovat jen díky činům druhých.
I když si myslím, že realita byla trochu jiná - válečná zla se asi tak rychle a jednoduše zapomenout nedala – ráda jsem se nechala unést příběhem obyčejných lidí, z nichž jedni po novém životě na novém místě toužili a ti druzí byli naopak k novému životu na novém místě donuceni. Autor k celému tomuto příběhu přidal třešničku na dortu v podobě motivu novodobého Romea a Julie, kdy ale proti sobě nestály rody, ale přímo celé národy.
Styl psaní Štěpána Javůrka se mi líbí. Přímý, jednoduchý bez zbytečných příkras a popisů, přesto takový, který dokáže emočně zasáhnout. Druhý díl se přímo nabízí, tak mě potěšilo, že i autor nenechal tento pěkný příběh jen tak zmizet ze světa a zanedlouho se snad dozvím, jaké další osudy a rány života na všechny postavy této knihy ještě čekají. Těším se.

14 22.02.2023

Poutavé a promyšlené vyprávění je zasazené do prostředí zapomenuté maličké osady v pohraničí, kde žije jenom pár místních a pár víkendových chalupářů a kde tím pádem každý vidí tomu druhému přímo do talíře. Ale i přes toto minimum obyvatel je tu až dost starých rodinných tajemství, nevyjasněných a podivně propletených vztahů a utajených věcí. To vše pomalu rozplétá hlavní hrdinka Linda, která do tohoto kraje přichází pátrat po minulosti své rodiny. Prostředí, kde se děj odehrává, samotná osada i příroda kolem má zvláštní a tajemnou atmosféru, která je dále umocňována podivným a spíše nepřátelským chováním zdejších lidí. V knize nejsou žádné velké akce nebo zvraty, tempo knihy je spíš takové poklidné a vláčné, a přitom vůbec nepostrádá napětí, a když se v závěru knihy k tomu přidá ještě neodmyslitelný zločin…nemám, co bych vytkla.
Je to moje první kniha od M. Klevisové, dozajista ne poslední, a jsem moc ráda, že se těch českých autorů, kteří mě mile překvapují, množí víc a víc.

14 16.03.2022

Další z příběhů Kate Burkholderové a amišské komunity.
Tentokrát se jedná o příběh o jednom údajném justičním omylu, o až moc malém svědkovi a urputnosti Kate najít pravdu.
Kate se v této knize dostává do dost nezáviděníhodné situace, protože potencionálního, vlastně už usvědčeného vraha osobně zná z dětství.
I tato devátá kniha z amišské série je parádním čtením, má svižné tempo a překvapivé odhalení. Tentokrát se dost věnuje vzpomínkám na dětství Kate, odhaluje její první lásky, prostě… mimo klíčovou zápletku se dozvídáme zase něco navíc z její minulosti.
I tento díl je opět mimořádně čtivý, i když podobnost všech knih série už je dost patrná. Všechny knihy o Kate jsou svým způsobem na jedno brdo, opakuje se tam stejný model, ale kupodivu pořád baví a udržují si svou žánrovou nadprůměrnost. Takže pokud se nečtou v kuse, jeden za druhým, myslím, že většinu čtenářů moc nezklamou. Ostatně 93% procent na databázi to jen potvrzuje.
Trošku ironie: Někde jsem se dočetla, že amišská komunita má více jak 300 tisíc členů a pořád se rozrůstá, takže materiálu ke zpracování má Linda Castillo určitě ještě stále dost a dost a komunitě zatím vyvraždění určitě nehrozí.
A nakonec - opět nemůžu opomenout moc hezkou obálku.

14 16.02.2022

Předchozí dva díly z této série byly docela fajn, ale při hodnocení jsem k nim přistupovala spíše vlažněji. Pořád jsem měla pocit, že ve srovnání s jinými knihami stejného žánru jim přece jenom něco málo chybí. Ovšem toto byla nečekaná pecka. Kniha mě okamžitě vtáhla do děje, poutavé byly obě časové roviny – jak ta současná a podivnosti kolem nálezu ostatků ženy, která ale prokazatelně vůbec nezemřela, tak i ta z minulosti, která nás seznamovala s dětstvím vyšetřovatelky Josie.
Pokud jsem u Mizejících dívek napsala, že mi Josie nijak zvlášť k srdci nepřirostla, v tomto dílu, jsem ten pocit musela naprosto přehodnotit. Je pochopitelné, že k tomu došlo zejména díky flaschbackům z jejího složitého dětství. Postava Josie je zde totiž nejen vyšetřovatelem činu, ale vlastně středobodem celého příběhu, protože kolem její osoby se vlastně celý děj točí.
Příběh byl originální, napínavý, zápletka i jednotlivé zvraty byly přijatelně promyšlené, i rozuzlení mělo hlavu i patu. Kapitoly byly vesměs krátké a s ukončením, které navádělo knihu neodkládat a číst pořád dál a dál a vlastně ani nevím, jak rychle mi těch 384 stránek pod rukama zmizelo. Lisu Regan si určitě ponechám v hledáčku a budu doufat, že se do Česka dostane víc jejích knih. Tato byla perfektní.

14 16.02.2022

Pod nenápadným a poetickým názvem je ukrytý velký příběh jedné ženy s nezdolnou vůlí, které sice osud nerozdal moc šťastné karty, ale která se přesto neskutečně statečně dokázala rvát se všemi těžkostmi života.
Je to takový docela obyčejný příběh docela obyčejné ženy, která na sklonku života trochu bilancuje a předkládá nám vzpomínky na svůj život zejména z poválečného období až po drsná padesátá léta. I když… v mých očích vlastně zas až tak obyčejná nebyla. Její sílu jsem hodně obdivovala, moc se mi líbilo, že v každé, i sebetěžší situaci, do které se dostala, dokázala najít vždycky aspoň kousek dobra. Je to sice jen fiktivní román a fiktivní hrdinka, ale i přesto poutavým způsobem ukazuje to, že i člověk, který v životě nemá zrovna „ustláno na růžích“, může být prostě a jednoduše docela šťastný. Všechno je to vlastně o subjektivním pohledu na život.
Kniha se mi opravu líbila, příjemně se četla, což dosvědčuje i fakt, že jsem ji přečetla na jeden zátah za jeden večer.

14 24.09.2021

Moje třetí kniha od Roberta Bryndzy a pro mě prozatím jeho nejlepší. Erika Fosterová má problémy s nadřízenými, kteří jí znemožňují práci na případu mrtvých dívek, které měly shodně smluvenou schůzku prostřednictvím sociálních sítí, a tak na něm pracuje zpočátku tak trochu „ilegálně“. Motiv nebezpečí a špatných stránek sociálních sítí je v dnešní době čím dál víc aktuální a domnívám se, že i velmi důležité. Je to další z knih, kde je identita vraha známá téměř od začátku, ale nijak to nenarušuje napětí a čtivost, nenudí, naopak – je zábavné a zajímavé sledovat současně postupné kroky vraha i policie. R. Bryndza mě rozhodně touto knihou opět nezklamal.

14 22.07.2021

Klasika – literární skvost. Obrovské protiválečné memento a nádherným způsobem zpracovaná kniha, která ukazuje ničivý dopad války především na duše mladých lidí. Je tu vše – velký příběh, který se dokáže dotknout srdce, velké emoce a k tomu nádherný literární jazyk autora. Remarque uměl psát opravdu velmi čtivě a poutavě. Byla to naše povinná četba ve škole, ale jedna z mála „povinných“, která mě už tenkrát uchvátila. Je to prostě kniha s přesahem, kterou by měl znát asi každý milovník literatury.

„Jsem mlád, je mi dvacet let, ale ze života znám jenom zoufalství, smrt, strach a skálopevnou alianci nejnesmyslnější povrchnosti a propasti utrpení. Vidím, jak národy jsou štvány navzájem proti sobě a mlčky, nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně se pobíjejí. Vidím, jak nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby se to dělalo ještě rafinovaněji a ještě déle. A spolu se mnou to vidí všichni lidé mého stáří tady i tam, po celém světě, spolu se mnou to prožívá má generace. Co budou dělat naši otcové, až jednou vstaneme a předstoupíme před ně a budeme žádat počet? Co od nás čekávají, až přijde doba, kdy nebude války? Po celá léta bylo našim zaměstnáním zabíjení – to bylo naše první povolání. Naše vědění o životě se omezuje na smrt. Co se má po tomhletom ještě dít? A co se stane z nás?“

14 28.01.2021

K paní Mornštajnové jsem se dostala přes geniální Hanu, okamžitě jsem věděla, že asi nevynechám žádnou její knihu. Hotýlek se mi do rukou dostal jako druhý a jen mi toto potvrdil. Troufám si říct, že se mi líbil ještě víc než Hana, i přesto, že právě Hanu považuju za opravdovou literární perlu. Možná to bylo tím, že Hotýlek je méně syrový a krutý, ani jeho hrdinové sice nejsou oproštěni od tragických osudů, ale přesto se jeho krutost s Hanou nedá srovnávat.
Je to další generační sága s důmyslně propracovaným propletencem postav a jejich osudy, a to na pozadí historických a společenských změn.
Literární „jazyk“ paní Mornštajnové mě velmi baví. Líbí se mi, že píše jednoduše, bez různých kudrlin a zbytečných a zdlouhavých popisů, které mě u spousty jiných knih vadí.
Hotýlek mě nadchnul, pro mě je to asi překvapivě nejoblíbenější kniha autorky.

14 15.01.2021

Řekne se „obyčejná cesta metrem“. Když náhodně zůstane vlak stát, tak prostě čekáme, až se zase rozjede. Kolik z nás v tu chvíli napadne, že by mohlo třeba jít i o život?

Je podivuhodné, jak autor z časového úseku trvajícího ani ne dvě hodiny stvořil dílo, které se čte delší dobu, než trvá celý příběh.

Ačkoliv je to bezpochyby kniha, která rozhodně nepatří mezi „zbytečné“, zejména díky oprávněné poctě hasičům a jejich nesmírně náročné a hlavně nebezpečné práci, je mi proto líto, že mě zas až tak nechytla.

I když mě hodně dostala hned úvodní věta knihy: „Den, kdy zemřete, začíná úplně běžně, “ dál už to byl trošku problém. Pořád jsem se nemohla do knihy pořádně začíst, a i přes hodně dramatické události mě to do děje nedokázalo vtáhnout. Zejména na začátku mi při čtení dělala velký problém nejen ta profesní terminologie, ale i to velké množství jmen hasičů a trvalo mi, než jsem se v nich trochu zorientovala a spojila s konkrétní postavou.

A právě na postavách hasičů byla celá kniha postavená, cílená výhradně na jejich jednání v této vzniklé náročně situaci. Jejich charaktery, povahové rysy i myšlenky, které se jim honily v hlavě, zde byly vykreslovány dost podrobně. Líbilo se mi, jak byly popsány jejich vnitřní pocity, kdy se dostávali do mezních situací, kdy se v nich prala vůle někomu pomoci a zachránit jakýkoliv cizí život s pudem sebezáchovy a s vlastním přirozeným strachem. Současně bylo velice zajímavé a obdivuhodné sledovat, jak jsou nuceni během zlomku sekundy vyřešit nezáviděníhodné dilema, jak dál pokračovat a pak jen čekat, zda právě toto rozhodnutí bylo to správné.
Oproti tomu pasažéři zde byli jen anonymními a hlavně bezejmenným postavami, až na drobné výjimky nebyly jejich pocity, emoce a strachy nijak přiblíženy. Byli spíš jen takovou kulisou pro celý příběh.

Celý tento příběh bych asi ocenila víc, pokud bych to celé mohla sledovat i vizuálně.
Proto jsem při čtení přemýšlela, že by z toho mohl být docela zajímavý a napínavý katastrofický film z ryze českého prostředí, a to i bez akčních hrdinů typu Bruce Willise, protože lidské životy v reálném světě většinou zachraňují zase jen ti „obyčejní“ lidé.

Nicméně smekám klobouk nejen před prací hasičů, ale i před samotným autorem a jeho znalostmi a detaily, které v knize jsou. Je na první pohled patrné, že knihu „nepsal na koleni“, ale že všechno, co se v knize odehrává má určitě hodně pečlivě konzultované s lidmi, kterých se tato problematika týká, ať už lidí kolem metra nebo všech složek záchranného systému, samozřejmě především hasičů.

Kniha rozhodně není špatná, má přesah, jen tři hvězdičky dávám jen proto, že mi prostě nesedla a netrefila se do mého vkusu.

13 19.10.2022

Chris Carter si dal ženský pseudonym?
Jasně, že ne, ale konkurence v podobě H. Fields mu teda už pořádně šlape na paty.

Druhý díl této série udržel nastavenou laťku toho prvního a rozhodně mě nezklamal.
Hodně mrtvol, hodně pachatelů, nápad autorky zakomponování virtuálního prostředí zajímavý.
První polovinu jen sledujeme přibývání mrtvol, hledání stop, podivně propletené vraždy.
A v té druhé nám autorka bez varování najednou pachatele předloží přímo na podnose, víme, co dělá, proč to dělá, akorát tedy nevíme, kdo přesně to je.
Mezi dvojcí vyšetřovatelů to po slibném vztahovém začátku z prvního dílu sice začně trochu nečekaně skřípat… s Avou jsem chtěla prostě občas zatřást, aby se vzpamatovala.
Ale tyto vztahové peripetie Luca a Avy se mi líbí, polidšťují brutální a drsné popisy činů a kniha tak není jen pouhým suchým a drastickým hororem.

Ale kromě již zmíněné brutality je to i dost zamotaný a promyšlený případ a právě motiv pachatele mi hodně připomněl jeden velice známý případ Hercula Poirota.

Kniha určitě není pro slabší povahy, ale jinak je to kvalitní zástupce svého žánru.

Kdo tedy má rád brutální thrillery, směle do toho.

…a já do třetího dílu.

13 15.08.2022

Další z výborných tipů, na který jsem vsadila.
Už název knihy avizuje temnost příběhu v pravém slova smyslu – téma pohřbívání zaživa mluví samo za sebe. Hlavní hrdinka knihy Zoe má dar. Dokáže vstoupit do mysli vrahů…ale někdy i do mysli obětí. A zůstává v ní uvězněná…dar nebo prokletí? Je to jeden z těch thrillerů, kde se objeví opravdu jen minimum krve a přesto perfektně splňuje veškeré atributy tohoto žánru.
Moc se mi líbilo, že toto děsivé téma bylo současně aspoň trochu vyvažováno jemnou ironií v dialozích mezi hlavními postavami a hlavně sem tam vloženým břitkým humorem, který zde dokonale zastupuje dědeček Marvin, toužící ve svých osmdesáti sedmi letech absolvovat parašutistický kurz, protože mu přece na tento zážitek zbývá už jen nějakých „dvacet nebo třicet let“. Do toho jeho kočka a zlatá rybka…Marvina jsem si fakt zamilovala.
A nemůžu vůbec nezmínit…při čtení jsem několikrát dostala obrovskou chuť na řízek nebo steak, Zoe umí tak fantasticky vychutnávat jídlo! Tyto vsuvky mě také moc bavily. Autor totiž i tímto hlavní hrdinku tak trochu zlidštil – prostě zdůraznil, že to není jenom stroj na hledání zvrhlých psychopatů, ale i normální člověk se všemi přirozenými vlastnostmi a pudy, což mi často v jiných knihách tohoto žánru trochu chybí.
Prostě …mělo to šťávu. Nejen ty steaky, ale prostě celá kniha.

13 01.02.2022