Pebra komentáře u knih
Všem těm dětem jsem záviděla báječnou pohodu, která z knihy čiší. Ale nikdy jsem nepochopila tu fintu s vypínačem na zdi! :)
Milovaná kniha, kterou jsem s sebou v dětství jednu chvíli tahala pořád a nedala ji z ruky. Jasně, že mě nejvíc bavil rváč Natrhouško, kterému ale konkurovala Kiki, hlavně pro svoje velká modrá kukadla, tak krásně vyvedená paní Zmatlíkovou. Četla jsem ji dětem, a když vyšla na CD s písničkami Marka Ebena, hrála u nás od rána do večera: "To se mi to príma ťape, hej myši, dejte si bacha..." Nádhera.
Asi chceme vědět, jak bude vypadat konec světa, ale nechceme ho nikdo zažít. Pravdou bude, že inteligence půjde stranou a přežijí jen ti, v kterých se probudí kanibalové. Smutné.
V dětství to byla moje první kniha, kterou jsem četla s velkým zápalem, chystala jsem se být zálesákem, a napsala o ní minimálně tři strany do čtenářského deníku - k mému zklamání si to učitelka nepřečetla - a docela mě mrzí, že mi tenhle deník zmiznul, ráda bych si moje hodnocení po letech přečetla znovu! Mimochodem zálesák nejsem. :)
Máj je přece obraz! Mám možná štěstí, odjakživa se mi líbil, už když mi ho hrobovým hlasem předčítala starší sestra a drnkala k tomu dva akordy. Bylo mi osm, jí patnáct a byly Vánoce, sestra dostala kytaru a neuměla vůbec hrát ani zpívat a Máj vytáhla z tátovy knihovny zcela náhodou :).
Skvěle popsané, až by člověk věřil tomu, že jde o pravdivou událost. A z toho je mi právě zle.
Sice jsem holka, ale trilogii o Vinnetouovi jsem četla mockrát a trpěla jako zvíře, když ho sám autor nechal zamordovat.
Ta holka mi kdysi pila krev, ale zámek jsem jí záviděla :).
Je zajímavé, jak autoři, kteří válku nezažili, popisují ona zvěrstva se zvláštní poezií, která čtenáře udrží pět set stran ve střehu.
Vrah Raskolnikov a bizarní scény plné zlitých figur, jako například pohřební hostina na počest alkoholika Marmeladova přejetého kočárem. Pozoruhodná sonda do lidské duše. Detaily všeho druhu, včetně popisu vzorku tapet, knoflíků v manžetách a dialogu lidí, kteří se v příběhu jen mihnou. Petrohrad, lesk a bída Ruska v 19. století je skvělým koloritem popisovaného zoufalství. Obdivuhodná kniha, výborný psychologický román, ačkoli se mi ten příběh vlastně hnusí, nepřišlo mi v něm ani jedno slovo zbytečné. Pro některé studenty asi náročné, ale na druhou stranu, chtěli studovat nebo ne?
Při čteních Čapkových knih nejvíc obdivuju jeho schopnost psát neuvěřitelně trefné přímé řeči. Jako by chodíval mezi lidmi s diktafonem v kapse a sbíral repliky na ulici, v kavárně, v hostinci či na trhu. Lidi a jejich chování má zmapované vynikajícím způsobem. R.U.R. mě už kdysi spíše děsilo, snad proto, že je tak pravdivé.
Zajímavé, že člověk rád čte o lidech, kteří se potulují, nepracují, celý den se válejí na slunci, hulí a popíjejí pivo. U toho tlachají nesmysly, která zní jako lidová moudra, a baví se tím, jak život kolem nich poklidně pluje, zatímco ostatní se honí za výdělkem. A ve skutečnosti nám tihle lidé pijou krev. Steinbeck je skvělý vypravěč.
Jako každý jeho nápad a text je to skvělé! Mám na jazyku patetickou větu: Ještě, že se toho Čapek nedožil... války, smrti bratra, osmačtyřicátého, zabití Jana Masaryka... Vlastně k němu byl bůh /nebo kdo vlastně/ milosrdný.
Lidské vlastnosti se za těch sto let moc nezměnily - na rozdíl od Ostruhové ulice... Vtipný Neruda, hned bych s ním poseděla někde pod malostranskými kaštany.
Nádherná moudrá kniha a popis života jakoby z jiné planety.
Elegantní Marcel Pagnol, typický šaramantní Francouz a jeho úsměvné vyprávění nejen o dětství. Z řádek čiší vůně léta, horké Provence, a hlavně dětství prožité v laskavé rodině, pod křídly milované maminky, které malý Marcel tak často, rád a tajně, chodil líbat ruku... Doba před víc jak sto lety, logicky jiná, i s tím, že malí kluci v létě létali venku od rána do večera, lezli po skalách a zkoumali cikády a podobnou havěť, aniž by jim vadilo, že ji trápí. Příběh o velkém citovém poutu k rodině, k rodné zemi, k přírodě. Příběh o hlubokém klučičím přátelství, o lásce, i o ironii osudu.
Mně se kniha vážně líbila i v dětství, snad proto, že jsem k vlastní babičce jezdila spíše za trest. :) Toužila jsem být Barunkou, mít krásné šaty s volánky, laskavou babičku a povídat si s kněžnou... jako malá jsem u babičky musila nosit tepláky a holiny, chodit na diviznu a věčně jíst houby :) (Šumava). Ale jistě, že dnes už svou babičku chápu, bylo nás vnuček šest, všechny z města, musela nás srovnat!
Možná jsem udělala dobře, když jsem nečetla, ale poslouchala skvělý přednes Honzy Kačera, Lubora Tokoše a Langmajera. Chápu tu Nobelovku. Tady přece nejde vůbec o ryby.