Pebra komentáře u knih
Kouzlo v těchhle knížkách z minulosti tkví v dobových reáliích. Asi si smutně povzdychne každý, kdo sleduje vývoj od samostatnosti a statečnosti k dnešním zpovykaným dětem, které si v patnácti ani neukrojí chleba. Prý takhle vzdychaly všechny odcházející generace, kdo ví.
Úplně ho vidím, s kloboukem a zaprášeným pláštěm, rozervanou duší a usmoleným sešitem, do kterého každou chvilku v letu zapíše jednoduchý, ale trefný postřeh. Například: Žádný oběd. Divné světlo. Hnali myslivci.
Klučičí život za první republiky -- ne, ten v bílých podkolenkách bohatých chlapečků, ale naopak bosého rozervaného ale dobrosrdečného rošťáka. Nic sentimentálního, skvěle převyprávěné, jistě by to bavilo i současné kluky.
I když skutečnost nebude podle mého tak mystická, u čtení dobře mrazí. Zvlášť, když jde o krásné nevinné dívky v šatech s krajkovou spodničkou a bílých rukavičkách.
Nejpůsobivější mi přišlo zasazení příběhu do osmdesátých let minulého století a vztah dárců k sexu - - -
Smutný dokument doby. Je cítit, jakou si autorka dala práci s vyhledáváním faktů. Fiktivní rozhovor s Hannou Podolskou mě utvrzuje v tom, jakou úctu k ní má. Kniha není klasická beletrie ani podrobný životopis, ani se to nepokouší nikdo tvrdit, ale z toho mála, co se dá o Podolské dohledat, si může čtenář vytvořit vlastní úsudek o likvidaci jedné úspěšné prvorepublikové podnikatelky se smutným osobním životem.
Málokdo může žít tak, jak by skutečně chtěl. A je jedno, z jakého je etnika.
Ze sedla velocipédu jako by byl ten svět krásnější, podobně jako ze hřbetu koně.
Obdivuji, jak lidé před sto padesáti lety milovali své rodiče, život a svět vůbec. Jak toužili po vzdělání! Život třináctileté dívky byl v roce 1870 logicky diametrálně odlišný od života dnešního. Z moudrého vyprávění člověku hřeje u srdce.
Ach! Moje statečná sedmiletá Jarmilka, která dokázala přimět dospělé, aby postavili drůbežárnu! Přenocovala docela sama v prázdné kašně na náměstí! Zachránila kuře jménem Klovanýsek a s ním mnoho dalších... Absolutně mě v tom nenapadlo hledat propagandu, když jsem to tehdy četla, taky jsem byla sedmiletá, taky toužící něco podobného vykonat. První stránku jsem se docela dobrovolně naučila nazpaměť a citovala ji každému, kdo mi nevěřil. Pamatuju si, že mi ale dlouho vrtalo hlavou, proč nebyly k dostání "závěsy" do dveří. Představovala jsem si tehdy kytičkované, látkové, ty, co jsme měli doma my v oknech. Až dneska, pomalu v pětapadesáti, při rekonstrukci chalupy, jsem pochopila, co to vlastně dveřní závěs je.
Oh, to bylo hezké, úsměvné, dojemné, obzvlášť konec --- když přistoupíme na Fitzgeraldovu hru, a představíme si, že po bohatě prožitém životu neumírá starý muž, ale kojenec.
Mívám opravdu ve zvyku přečíst knihy do konce, ale tady jsem to vzdala na straně 18. :) Samolibý Štern a jeho hloupé bludy, které nemají s moudry nic společného, se nedají stravovat. Hvězdu dávám jen za autorovu píli, s kterou popsal 215 stran.
Malinko zašmodrchané, ale když si to člověk představí na jevišti, vidí úsměvnou komedii. A když si člověk představí, že by se takto skutečně žilo, odpouštělo a milovalo, byl by na světě ráj.
Báječný svět bez techniky, elektroniky, sice s bídou ale s uctivostí ... jednoduché, humorné, upřímné - Hermann vypráví o svých zážitcích z dětství a mládí, je dobrý pozorovatel a schopný vypravěč. Knížku jsem našla na nádraží. Ve vztahu ke knihám jsou Češi kupodivu velmi laskaví. Zaplaťpánbů... :)
Až neuvěřitelně zamilovaná manželka slavného skladatele s velkou úctou vypráví o jeho životě, do kterého vstoupila ve chvíli, kdy ovdověl a zůstal sám se čtyřmi dětmi, které přijala za vlastní. Její vyznání je až úsměvné a záviděníhodné. Pokud si to tedy autorka knihy nevymyslela.
Jsem stará konzerva a miluju devatenácté století. Světlá na docela nereálném příběhu malé chudé Bohdanky okatě ukazuje, jak dojít ke štěstí, když se bude držet jasných zásad, která současná generace ignoruje. Například Kdo nepracuje, ať nejí. :)
Dobrý námět, jen jsem se kvůli vlastní roztržitosti musela knihou projít dvakrát, abych pochopila, proč jedna želva za druhou :).
Ta kniha není spatná, kdyz pristoupíte na to ze ji psala Japonka, které díky vrozené trpelivosti neprijde otravné trcet dvanáct hodin v obchode s použitým zbožím a zajímavost vidí i v tom, ze zárivky zárí a mouchy bzucí a kazdý den se dá sníst neco dobrého, coz popisuje barvite, cituji napr. "Pan Nakano si dal polední menu s veprovym masem na zázvoru. Takeo menu s vařenou rybou a já rýži s kari omáčkou. Maso na zázvoru a vařenou rybu přinesli okamžitě". :). K zádnému harakiri nedoslo, krome toho, ze se jí podarilo sbalit kolegu, který za den utrousil jedno ci dve slova a nechápu, cím jí zaujal. :) Ne, nehaním tu knihu, nakonec jsem se bavila tím, ze jsem si predstavovala, ze ji vypráví Ceska, kterou by ctenári roznesli na kopytech.