pethan
komentáře u knih
Enigmatické variace
André Aciman
Autor opět píše mistrným jazykem, ovládá dialogy, umí přiblížit prostředí. První části knihy vyznívají ještě vcelku zajímavě, ale později je to už jen natahování dalších epizod a občas i jen plácání pořád dokola. Už se neřeší poetičnost citů, ale důsledky vztahů. Pravda ovšem je, že tak to bývá i v reálu...
Najdi mě
André Aciman
Pokračování "Dej mi své jméno" je opět napsáno mistrnou formou, čtenář je do děje vtažen nenásilně. Otec Samuel je zde představen podrobněji, úvahy o smyslu života a lásky nejsou vysloveny, ale jsou přítomné. Ovšem onen pel mladické vášně, který byl hlavním kořením první knihy, se už definivně musel vytratit.
Dej mi své jméno
André Aciman
Kniha je báseň v próze. Poezie letních prázdnin italského venkova za starých dobrých časů je perfektně podanou kulisou pro příběh vzplanutí lásky dvou mladých lidí. Příběh starý jako svět, příběh, který vždy znovu a nově udivuje silou své vášně. Autor mistrně vykreslil prostředí i postavy. Nicméně ještě lepší je podle mě film - hlavně díky hereckým výkonům Timothée Chalameta, Armie Hammera a také Michaela Stuhlbarga co by otce.
Moře v ohni
Tom Clancy
Námět dobrý, ale zpracování hrozné. V dialozích samé klišé o záchraně světa, rádoby filozofování... Tipoval bych že námět je od Clancyho ale napsali to jeho pomocníci. Po větě "Mezi námi špiony..." jsem knihu odložil v cca 45 % textu.
Enigmatické variace
André Aciman
Po předchozích titulech Acimana - Dej mi své jméno a Najdi mě - jsem se na novou knihu těšil. Bohužel jsem byl dost zklamán, v tomto díle jsem měl dojem, že čtu útržky z deníku o zážitcích, které jsou zajímavé a mají vzpomínkovou hodnotu jen pro autora deníku. Ještě první část, vzpomínky na útlé mládí v provinčním městečku na ostrově v Itálii, byla jakž takž čtivá, ale potom se z četby úplně vytratil nádech romantiky, kterou Aciman okouzlil v prvních knihách.
Kronika zániku Evropy: 1984–2054
Vlastimil Vondruška
Dosavadní díla pana Vondrušky mě moc neoslovila – sice zajímavé zpracování různých období historie a postav, ale na rozdíl od románů Roberta Merle se mi zdálo, že těmto, byť i detektivním příběhům, schází “koule”. O to víc jsem překvapen Kronikou zániku Evropy – toto dílo “koule” má a to značně velké. Možná je pro mnohé čtenáře zajímavější část vizionářská, tedy popis fiktivní budoucnosti, ale já osobně si víc cením části, která mapuje dění od 80. let do současnosti. Pan Vondruška určitě nezíská sympatie “pražské kavárny” a “nezávislých novinářů”, ale o to víc ocení objektivnost jeho díla většina naší společnosti. Tedy většina podle výsledku posledních voleb – ne podle těch, kterým se nelíbí že v demokracii rozhoduje většina a ne skupina křiklounů. No a o tom jeho nová kniha je. Pane Vondruško, děkuji.
Dej mi své jméno
André Aciman
Mládí, krása, touha a divoká vášeň - o tom všem byly popsány už dávno tuny papíru. André Acimanovi se podařil husarský kousek; dokázal vyprávět reálný příběh s takovou mírou poetičnosti, že výsledkem je báseň o pohádce mládí, kterou má každý z nás uloženou hluboko ve svém nitru. Dílo, které dokáže pohladit na duši a natrvalo se čtenáři zapíše do jeho paměti. Doporučuji také filmové zpracování, které v roce 2017 natočil vskutku bravurně režisér Luca Guadagnino a ve kterém je nádherná atmosféra italského venkova popsána možná ještě lépe než v knize. Ve filmu je závěrečný monolog otce podán způsobem, který dokáže vytlačit slzu z oka.
