PeťkaW. komentáře u knih

To bylo tak... milé. Vím, že je tohle slovo hrozně neurčité a dá se pod něj schovat ledacos, ale vážně mě lepší přirovnání nenapadá. Celá kniha - příběh i zpracování je jedno velké pohlazení po duši a Henn dokázal, že i relativně jednoduchý a krátký děj, může mít neuvěřitelné kouzlo. V Knihonoši sice nenajdete strhující a napínavý příběh, který by vás přikoval k židli, ale zato vás postupně vtáhne neuvěřitelně lidsky podané vyprávění o každodenních povinnostech jednoho staříka, kterému se díky malé holčičce změní život. A nejenom jemu. Všechno navíc podkreslené prostředím knih, knihomolství a myšlenek o nich, co si několikrát zasloužily i vícero přečtení. Počtení jak dělané na pár večerů pod dekou, s čajem v ruce. Od Knihonoše jsem toho moc nečekala a dostala naopak hodně. Pro někoho možná půjde o knížku o ničem, protože děj opravdu není nijak inovativní nebo převratný, ale to zpracování a podání je zkrátka kouzelné a... milé. A navzdory tomu, že příběh je kolikrát všechno možný, jen ne úsměvný, budete mít celou dobu čtení takovou příjemně melancholickou a zasněnou náladu. Prosila bych víc takových knížek, co si na nic nehrají.

8 01.11.2022

Asi začínám nějak měknout a sentimentálnět. Buď to, nebo jsem teď měla na knížky neuvěřitelné štěstí a vždycky se mi výborně trefily do nálady a čtecího rozpoložení. Mám totiž pocit, že Červená, bílá a královsky modrá je jedna z nejlepších knížek v daných žánrech, co jsem četla, a to i když dávám "jen" 4 hvězdičky. Knížka má všechno, co od ní čekáte - výbornou čtivost (jakože vážně výbornou), spoustu vtipných momentů, u kterých jsem bublala smíchy, dobře vystavěnou romantickou linku, byť mezi dvěma kluky, pasáže, které se vám vryjí do paměti, i ty, u kterých máte trochu víc vláhy v oku, lehce toho sexu, nějaká doplňková témata, špetku dramatu a pochopitelně happy end. Osobně mi padl do noty i sarkastický humor hlavních postav. Nebudu lhát -ze sexuálních scén dvou kluků jsem měla trochu strach, protože sice nejsem nijak prudérní a homosexualitu nijak neodsuzuju, ale...víte jak... Naštěstí si s tím autorka poradila víc, než dobře a díky tomu, že vám primárně servírovala ten vztah, jako takový a vy klukům vážně fandili, pak ani tyhle pasáže nevyzněly nijak nepatřičně nebo kýčovitě. Navíc v mnoha případech pracovala s náznaky, takže jestli někdo oddaluje čtení právě kvůli tomu, tak nebojte a směle do toho. Autorka si s postavami celkově vyhrála a je to na příběhu znát. Nijak mě nerušily ani politické odbočky, protože jich nebylo tolik a nebyly tak podrobné, aby kvůli nim děj výrazně zpomaloval. Brala jsem je zkrátka jako druhou dějovou linku. Jediné, co mi maličko kazilo dojem, byla tradiční lehká americká kýčovitost, dokonalost a teatrálnost, ale dalo se to přežít. Závěrem snad jenom - knížka je vážně skvělá, i když trochu naivní a cukrkandlová a když bych chtěla, našla bych chyby, ale já se bavila víc, než jsem čekala a myslím, že budou spokojení i další čtenáři tohoto žánru, ale pouze v jenom případě - že přistoupíte na hru autorky s lehce alternativní a ději přizpůsobenou verzí reality. Když tyhle odbočky a nesrovnalosti budete analyzovat, příběh si vůbec neužijete.

6 01.11.2022

Podobné knihy čtu dost sporadicky, ale jednou za čas dostanu chuť na něco jiného. Od čajové dívky jsem si i dost slibovala. Anotace zněla dobře, komentáře taky víceméně chválily, hodnocení parádní... začátek byl skvělý. Drsný (v jednom úseku jsem i přemýšlela, jestli knížku neodložím), ale skvělý... Zhruba do poloviny byla cesta hlavní hrdinky a její život neuvěřitelně poutavě psaný. Hltala jsem tradice Akhů, popis krajiny a rituálů. Ne vždy člověk chápal nebo byl schopný se se všemi prvky ztotožnit, ale číst o tom bylo v každém případě poutavé. Jenže pak se knížka začala klonit čím dál víc k červené knihovně. Z prostředí přírody, hor a čajových teras se děj přesunul do města, z průběžného popisu se staly skoky v řádu let, čímž se mi staré postavy trochu odcizily a k novým jsem si nebyla schopná najít cestu. Konec jsem pak sice postavám moc přála, ale působil zároveň hodně kýčovitě a jen těžko uvěřitelně. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla. Pro mě šlo o zajímavé zpestření mezi ostatní četbou, ale vracet se k ní určitě nebudu a ve finále jsem maličko zklamaná. Kdyby se autorka držela vyprávění, které nastínila v první polovině, měl by příběh mnohem větší sílu.

4 01.11.2022

Od autorky jsem četla na začátku roku Spolubydlící, kteří se mi líbili moc a moc, takže jsem od její další knížky čekala, že to bude sázka na jistotu. Hmmm... bohužel už po dvaceti stránkách přišlo velké rozčarování a přímo obří zklamání. Dočtení knížky mě skoro fyzicky bolelo a oddychla jsem si pokaždé, když jsem ji odložila. A to je prostě špatně... Vážně nevím, kde se stala chyba?! Jestli byla knížka sama o sobě tak špatná, nebo jestli jsem ji jenom četla v době, kdy mi příběh moc nesedl.
1) Obě hlavní postavy se chovaly přesně naopak, než kolik jim logicky přisuzoval jejich věk, takže věřit jim jejich dějové linky bylo dost náročné.
2) Vedlejší postavy jsou opravdu jenom do počtu. Nejsou víc rozepsané, takže si k nim nemůžete udělat žádný větší vztah.
3) Leena byla ufňukaná, sebestředná, neuvěřitelně naivní a ještě tele, které mělo štěstí, na lidi kolem, protože vážně pochybuju, že by někomu někdy v reálu prošlo nabourání cizího auta jenom s omluvou. Prostě sympaťanda, kterou jsem po prvních dvou jejích kapitolách měla chuť uškrtit.
4) Nepřeháním ani zdaleka, když napíšu, že jste uhodli VŠECHNY dějové linky po cca 50 stranách.
5) Navíc byla většina těch vedlejších dějových odboček naprosto zbytečná, nicneříkající a kdyby se autorka víc soustředila na hlavní motiv výměny a osobního růstu hlavní dvojice, udělala by rozhodně líp.
A to jsem vyjmenovala jenom tak na okraj vážně ty nejhorší prohřešky. Chápu, že jde o oddechovou knížku pro nenáročné čtenáře, ale prosím vás - tohle je spíš výsměch a degradace čtenářstva na prostoduché stádo bez schopnosti vlastního myšlení. Vím, že jsem drsná, ale prostě... mě to neuvěřitelně naštvalo a zklamalo, že je jeden a ten samý člověk, který napíše skvělou knížku, schopný napsat i... tohle.

01.11.2022

Navzdory svému věku mám rettelingy moc ráda. Červená karkulka je navíc tak vděčný typ pohádky, že na něj těch variant jde vytvořit nespočet. Proto jsem se na Rudého vlka moc těšila od chvíle, kdy kniha vyšla. No... začnu pozitivy: Příběh je čtivý. Autorka má příjemnou stylistiku a kupodivu se tu nevyskytovalo ani moc překlepů a chyb. Dokázala udržet pozornost a výborně vykreslila prostředí strachem sužované vesnice. Atmoška byla opravdu správně temná. Jenže... tím to končí. Příběh byl průhledný způsobem, že ani "křišťál křišťálovější být nemůže". Prakticky po první narážce jste věděli, odkud vítr vane a po zbytek příběhu vás vytáčela natvrdlost všech kolem. Bohužel ani postavy moc sympatií nezískaly, protože byly zaprvé natvrdlé (viz věta výš) a zadruhé - co stránka, to změna názorů a jejich chování. Adéla byla v jednu chvíli zamilovaná puberťačka netoužící po ničem jiném, než je svatba a plození dětí a najednou je z ní rázem neohrožená ochránkyně vesnice, kterou vytáčí přízemní a zastaralé názory jejího milého, kterého neváhá ve chvíli krize zradit a přitom ho před pár větami (viz věta výš) milovala až za hrob. Zkrátka... pro nenáročného čtenáře, který třeba s daným žánrem začíná a nemá ještě moc načteno, je asi Rudý vlk dobrou volbou. Já byla ve finále ale bohužel zklamaná, protože po tom obřím poprasku na internetech, jsem čekala mnohem dospěleji vystavěný a zpracovaný příběh. Radši se příště podívám na filmy Červená karkulka a Vesnice, kterými se dle mého, autorka víc než jen inspirovala.

2 01.11.2022

Každá kniha, která pracuje s podobným tématem, je svým způsobem přínosná, protože se najde vždy někdo, komu by mohla pomoct. A to je super. Asi každý z nás se občas potýká s pocity marnosti, nenaplněnosti, nebo přímo depresemi a věřím, že je spoustu lidí, kteří si z příběhu Nory vezmou kupu ponaučení nebo zajímavých myšlenek. Kdyby měl každý člověk možnost nahlédnout na chvíli do své vlastní knihovny (jen teda bez toho, aby musel umřít), věřím, že by měli psychiatři o hodně míň práce. Takže námět jako takový hodnotím na jedničku, byť tu už párkrát byl. Ale zpracování už takové terno nebylo. Nevím přesně, co konkrétně mi na Půlnoční knihovně vadilo, ale nějak... asi nenaplnila všechna ta očekávání, co jsem od ní měla. Po tom obřím boomu jsem se připravovala na emoční smršť a místo toho příběh, v mých očích, jenom tak klouzal po povrchu. Z alternativních životů se dalo vytřískat tolik možností... a autor jenom nastínil "co by bylo kdyby", myšlenku nerozváděl a utekl dál. Stejně tak na zážitku ubírala velká předvídatelnost. Nechápejte mě špatně - knížka se mi líbila, však taky dávám 4 hvězdičky, ale asi jsem čekala mnohem větší hloubku. Například Veronika se rozhodla zemřít, či Budeš tam? jsou ohledně zážitku a prožitku z příběhu mnohem silnější a rezonovaly ve mně ještě řadu dní. Půlnoční knihovnu jsem zaklapla a šla číst prostě další knížku.

7 01.11.2022

Tak jo, můžete si připravit kameny, protože za tohle moc sympatií nezískám, když vidím komentáře přede mnou. Omluvou mi budiž to, že jsem díky anotaci čekala úplně jiný příběh, než který jsem nakonec dostala. A to byl asi největší problém. Připravovala jsem se na těžké čtení, plné depresivních obrazů, silných emocí, možná s trochou romantiky. Prvních 30 stránek to tak i vypadalo, protože autorka začala vykreslovat životní příběh, který byste si za rámeček rozhodně nedali a s Lilianou si její úděl nevyměnili ani za nic. Jenže pak najednou cvak a z dramatu byla čistá romantika alá červená knihovna. Rytíř na bílém koni, červenání se, nějaké neshody, chemie pokročilého stupně, sex a samozřejmě láska až za hrob po cca 3 měsících. Všechna druhotná témata, kvůli kterým měla být knížka tak hrozně "silná", šla najednou na vedlejší kolej a ve stínu romantické linky se úplně ztratila. Stejně tak další postavy, které najednou působily, jako by byly jenom do počtu, protože bylo autorce asi samotné trapné psát jenom o hlavní dvojici. A ve světle toho všeho jsem jí pak už nebyla schopná těch pár dramatických pasáží věřit. Působily na mě nuceně, vykonstruovaně a jako by je tam chtěla násilím nacpat za každou cenu, aby příběhu dodala hloubku. Jenže já radši drama a emoce mezi řádky, které mají kolikrát větší sílu, než když je takhle naplno explicitně napíšete. Závěrečná akční scéna už pak působila vyloženě jako vynucený patos, stejně jako epilog z pohledu Mata. Nechápejte mě špatně - četlo se to dobře, čtení ve finále nelituju, ani v nejmenším nechci zlehčovat témata, které si autorka vybrala a popisovala a je fajn vidět, že polské spisovatelky zvládají i víc, než jenom 365 dní, ale na mě Liliana působila nejvíc jako trochu marná snaha o napodobeninu knížky "Námi to končí" od C.Hoover. Nehledě na to, že jsem čekala zkrátka něco jiného. Tak... a můžete házet.

3 01.06.2022

Dlouho se mi nestalo, abych se s knížkou takhle prala, a to jsem se přitom na příběh tolik těšila. Nemůžu autorce upřít to, že se do děje opravdu ponořila. Očividně provedla spoustu rešerší, snažila se, aby základy příběhu seděly se skutečnými reáliemi a fakty, přizpůsobila přiměřeně době i jazyk vyprávění (chválu zaslouží i překlad, který zněl hezky lehce zastarale) a vhodně ke svému postavení se (většinou) chovaly i postavy. Správně zvolenými spojeními navíc dokázala docela hezky vykreslit tajuplnou atmosféru historického Londýna a celkového strachu společnosti kolem Rozparovače. Jenže... první víc než půlka knihy byla... mírně řečeno o ničem. Hrdinka neustále opakovala jak hrozně je emancipovaná, nezávislá, pokroková, jak jí nic nerozhodí a že její žaludek snese víc, než mužský a pak ji nadavuje trocha zápachu, hroutí se při vstupu do blázince nebo se rdí a pohoršuje nad oslovením od muže jejím křestním jménem. Tohle mě strašně vytáčelo. Stejně tak stáčení děje odnikud nikam, rychlé skoky mezi zásadními okamžiky, nezáživné a kostrbaté popisy, které se velmi často opakovaly a donekonečna popisované pocity a rozpolcenost Audrey Rose, na úkor nějakého většího pátrání po vrahovi, či popisu toho, jak jeho činy působily na zbytek společnosti. Postava Thomase byla napsaná lépe, i když měl taky svoje mouchy a jeho dedukční schopnosti občas hraničily s vševědoucností orákula. Byl mi ale sympatický suchým ironickým humorem. Třetí hvězdičku přihazuju za konec, který byl alespoň čtivý, když už ne logický a překvapivý. Hlavního padoucha totiž, narozdíl od Audrey Rose, prokouknete celkem brzy. Finální konflikt byl na můj vkus trochu moc přitažený za vlasy a úplně mi neseděl ke zbytku příběhu, ale dejme tomu. Ve výsledku jsem tak hodně zklamaná, protože anotace zněla skvěle a na nové zpracování příběhu o Jacku Rozparovači jsem se těšila. Navzdory všem výtkám další díl úplně nezatracuju a dám autorce ještě jednu šanci, protože určitou originalitu jí upřít nemůžu. Doufám ale, že si s dějem poradí líp.

1 26.04.2022

(SPOILER) Zakládám odboj pro zavedení půlhvězdiček. Tohle je totiž případ jasných 3,5 *. O knížce jsem toho poměrně dost slyšela a vesměs šlo o samou chválu. Očekávání tak byla dost vysoko. A svým způsobem jsem dostala to, co jsem od příběhu chtěla, ale... to zpropadené ale.
Nejdřív pozitiva - na jednu stranu mě příběh Lucy a Joshe strašně bavil. Jejich špičkování, škádlení, nevyslovené hry a boje na pár čtverečních metrech jejich kanceláře. On byl správně nabručený a nedostupný, ona příjemně trhlá a milá. Zkrátka pravé opaky. Autorka má docela příjemnou stylistiku a styl vyprávění, díky kterým se knížka hezky četla. Určité situace člověka upřímně rozesmály a několik hlášek Lucy by chtělo vytesat do kamene, ale... teď to ale - jakmile se ústřední dvojice přesunula do hry "Nebo něco" ztratilo to drajv. Z její roztomilé potrhlosti se vyklubala spíš směšně rychlá nadrženost a zoufalé snažení uvědomit si, co vlastně Lucy chce a otáčení emocí a názorů na Joshe o 180° během dvou odstavců, a to od: dostanu se ti do poklopce za každou cenu zatímco ti budu očmuchávat hrdlo (pořád k němu čmuchala a vdechovala jeho vůni), až po: uškrtím tě ve spánku. Jeho příjemná nabručenost se pomalu měnila spíš na zoufalou snahu autorky o zdánlivou tajemnost a skryté milé srdce. Jenže problém je, že jste hlavní důvod jeho ublíženosti prokoukli zhruba o polovinu stránek dřív, než to trvalo Lucy. Jejich hašteření ztratilo tím, že si uvědomili svou vzájemnou přitažlivost svoje kouzlo. Mrzelo mě i to, že hlavní důvod jejich rozkolů - boj o povýšení - byl totálně odsunutý a v celé knize se o něm prakticky nic nedozvíte a, pozor děti - ono na něj ani nedojde. Celkově bylo jejich práci věnováno hrozně málo prostoru, na to, že o ní mělo primárně jít. Takže z více rovin příběhu máte rázem jen jednu jedinou, a to čistě romantickou. Konec, kdy se hlavní bručoun ukáže jako od počátku zamilovaný školáček, pak zkalí i ty počáteční dojmy ze super kočkování, protože je po tomto odhalení vidíte v úplně jiném světle.
Má mě rád, nemá mě rád je skvělá oddechová kniha, u které zabijete několik večerů, vypnete a prostě si jen užíváte pár romantických chvil, takže svým způsobem knížka plní svou funkci a i já se docela bavila a mrzí mě, že se zaměřuju spíš na to negativní... ALE... nemůžu se zbavit dojmu, že to šlo i líp a určitými kroky autorka příběh zbytečně zazdila a hodila o úroveň níž, než mohl být.

7 25.03.2022

U většiny druhých dílů mám velký strach, jak se s nimi autoři poperou. Obvykle totiž skončí u zbytečného plácání, tlachání a natahování děje vatou o ničem. Ovšem pan Matthews mi vypálil rybník na celé čáře. Tenhle chlápek prostě očividně umí a má všechno moc dobře spočítané. Rudá volavka byla v mých očích bomba. Ale Palác zrady je ještě o stupínek lepší. Je dravější, akčnější, brutálnější... autor už kolem vás opatrně nenašlapuje v bačkůrkách jako v prvním díle, aby vás náhodou nevystrašil přehršlem termínů, politických machinací a pletichařením. Nene... v druhém díle vás bez pardonu udupe vojenskými bagančaty. Pálí na vás jedno jméno za druhým, komplot za komplotem, zradu za zradou. V první půlce knihy je tak hodný, že vás třeba během čtení nechá i najíst nebo se vyspat... v té druhé s tím ale nepočítejte. Prostě musíte vědět, jak to bude dál a jak to dopadne a já jen můžu říct, že čekání na třetí díl bude očistec. Jediné mínus vidím v nejrůznějších odbočkách od hlavního děje, kdy autor vysvětluje například minulost nově se vyloupnuté postavy a v opakujícím se motivu - hodné svaté USA x zlé prohnilé Rusko.

3 21.03.2022

Nejdřív musím napsat, že je Rudá volavka můj první thriller, takže nemám s čím knihu porovnávat a možná kvůli tomu moje hodnocení nebude úplně objektivní. Ale čert to vem. Na knihu mě nalákal film (který mimochodem taky stojí za to). Na(ne)štěstí se filmoví tvůrci drželi předlohy jen v hlavní myšlence a něco si hodně upravili k obrazu svému, takže jsem nebyla během čtení ochuzená o překvapení. Nebudu nijak komentovat boj dvou super velmocí a autorovu tendenci vykreslovat Rusy věčně jako ty špatné, i když mu to dost lidí vytýká. Přece jenom je to Američan, tak co byste čekali?! Nevadila mi ani romantická linka příběhu. Naopak byl tak děj mnohem lidštější a ano, stravitelnější hlavně pro ženskou část čtenářů. Autor se s textem opravdu piplal. Hrál si se slovy, vymyslel neuvěřitelnou škálu zvratů, politických kliček, machinací, úskoků... až z toho člověka mrazilo, že to takhle v určitých kruzích opravdu chodí. Jeho původní profese a zkušenosti se v ději odrážejí na každé stránce. Škoda jen, že v předposlední části knize na chvíli došel dech. Tato pasáž zaměřená hlavně na zákulisí celého případu, a fungující jako příprava pro velkolepé finále, byla bohužel o poznání nezáživnější, než zbytek knihy. Ale je to naštěstí jen nepatrný vroubek, v jinak perfektní knize. Rudá volavka mě hodně mile překvapila a já už v knihovně pokukuju po dalším dílu, protože ten pocit napětí a čekání, jak to teda celé dopadne, se mi nečekaně hodně zalíbil. Asi se na stará kolena ještě vrhnu na čtení thrillerů?! :D

6 21.03.2022

Po dočtení Nimbusu jsem se cítila stejně, jako když jsem marně hledala další stránky na konci Války za bílého dne od Bretta - frustrovaná, zmatená, na infarkt a hlavně totálně nas***! Shusterman je úplně stejný masochista. Nejdřív si vás hezky ukolébá až pomalu ke spánku (nechápala jsem, co mají všichni s těmi pěti hvězdičkami, vždyť se tu nic neděje a natahování děje dosahuje rovin opravdu kritických). Navíc většina postav tak nějak zvláštně stagnuje v nových pozicích, sžívá se svým postavením bez toho, aby něco výrazněji vybočilo, ale fajn... myšlenky Nimbusu jsou zajímavé a dovysvětlují hodně slepých nebo zdánlivě nelogických míst, které mě rozčilovaly v prvním dílu, takže čtu dál. A pak se děj překulil přes polovinu a autor začal nabírat dech přímou úměrou k tomu, jak vám se dech začal naopak zkracovat, protože tušíte, že se blíží kolosální dějový průser (ok, je to asi stejně dobré, jako první díl, takže tam ty 4 hvězdy dám). Až vás o ten dech v poslední třetině připraví autor úplně a vy jen lapáte na suchu, abyste všechno vstřebali. Protože víte, prostě víte, že se něco takového muselo stát, ale ten způsob, jakým to autor vše podal je prostě... vážně podpásovka. A za to poslední heroické kosení smrtky Curieové, u kterého pomalu stejně hrdinně zamačkáváte slzu, tam zkrátka tu pátou hvězdu imaginárně přihodíte a zadav se jí Shustermane!!!
PS: Ano, komentář nedává smysl, vím to. Stejně tak vím, že kniha měla dost výrazné mouchy a hodnocení je objektivně vzato dost nadhodnocené, ale čert to vem', jinak to prostě nešlo...

3 17.03.2022

Zhruba do třetiny knihy jsem moc nechápala, co chtěla vlastně autorka tímhle počinem říct? Příběh mi přišel o ničem, jen takové vyprávění malé holčičky o každodenním životě její rodiny a sousedů, trampoty se školou, prázdninové hry... ještě z (pro mě) neznámého prostředí, kultury, doby... Ale nečetlo se to úplně špatně, tak jsem pokračovala. A aniž bych to postřehla, někde kolem poloviny knížky přišel zlom a já četla a četla. Až na konci pak člověku dojde, že úvod byl sice zdlouhavý a "jakoby" o ničem, ale zároveň byl nezbytný pro to, aby měl čtenář ucelený pohled na celou situaci a pochopil probírané téma ze všech úhlů. Musím říct, že jsem byla hodně překvapená, co se z Jako zabít ptáčka vyklubalo. Skvěle postavený a odvyprávěný příběh, nad kterým se prostě musíte zamyslet víc do hloubky. Jsem rozhodně ráda, že jsem k téhle klasice konečně dostala. Škoda jen, že na světě není víc tak rozumných, logicky a přitom lidsky uvažujících Atiků, jako byl ten v knize. Jeho promluvy jsou podle mě nejsilnější stránkou příběhu.

19 16.03.2022

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se asi dělo, kdyby nezazněla ta známá věta: "... a žili šťastně, až do smrti!" Co se mezí tím pohádkovým happy endem a onou smrtí dělo? Nebo co postihlo vedlejší postavy z příběhu? Donnelly nám dává možnost tomuhle všemu přijít na kloub. Nejenom, že můžeme vidět všeobecně známý příběh o Popelce nově očima její nevlastní sestry, ale dozvídáme se taky, co bylo s její rodinou potom, co si princ Popelku odvezl na zámek. Musím říct, že jsem byla na autorčino pojetí příběhu hodně zvědavá. Spisovatelka pohádku uchopila trochu jinak - dala jí o hodně temnější a pochmurnější ráz, ale zároveň zachovala jistou poetičnost a lyričnost. Surové popisy uříznutých prstů střídá melancholická vsuvka Isabelliných myšlenek nebo etický odstavec o lidském srdci. Zůstal taky základní cíl všech pohádek - ponaučení a snaha o to, aby se čtenář zamyslel nejenom nad chováním postav, ale i svými vlastním. Jenže někdy bohužel tohle poselství bylo servírováno až moc okatě a zbytečně to rušilo u čtení, protože hlavní myšlenka byla jasná dost i sama o sobě. Konec mě osobně nijak zvlášť neurážel. Tak nějak se dal čekat, i když ano, autorka si s ním mohla poradit trochu líp a ne tak... růžově. Ale co si budeme povídat? Kniha je určena hlavně pro dospívající holky. A ty, zvlášť, pokud třeba trpí nějakými komplexy nebo nízkým sebevědomím, budou nadšené. Já byla spokojená... víceméně. Nevlastní sestra splnila má očekávání i představy a až na pár výjimek a úseků jsem si čtení užila.

5 16.03.2022

Typická YA oddechovka se všemi klady i zápory tohoto žánru. Klady jsou neskutečná čtivost, dobrý námět, slušné zpracování, věk hlavní dvojice vyšší než -náct, schopnost vyvolat emoce i bez zbytečného patosu a to, že si autorka nesnažila hrát na nic většího. Mínusy pak zbytečná předvídatelnost a použití některých klišé, i když snaha vyhnout se alespoň některým, se cení + poslední kapitola, která bila do očí. Během čtení máte pocit určitého déja vu, protože všechno tu už v určitých obměnách někdy bylo, ale jinak se autorka s příběhem poprala dobře a mně zkrátka sednul a čtení jsem si užívala. Meč a ptáček díru do literárního světa rozhodně neudělá (už jenom kvůli jménu Skřivánek, i když v původní verzi to určitě nevypadá tak hrozně), ale jako příjemná knížka na odreagování poslouží víc, než dobře. Zvlášť těm, co mají tento žánr rádi.

2 16.03.2022

Zusak vystavěl příběh stejně monstrózní, jako je Clayův most budovaný v knize. Začal pomalu, hodně pomalu. Připravoval si půdu, představoval účastníky, rýsoval konstrukci děje, plánoval, kalkuloval... a kamínek po kamínku stavěl a odkrýval hlavní kostru, na kterou nabaloval, vrstvil, kupil. Věřím, že hodně čtenářů udolá pomalé tempo, další může odradit zvolený styl vyprávění a jiní nedají počáteční skoky v časech. Ale těm, co vydrží, se odkryje Příběh. Příběh, který je nevýslovně obyčejný a není na něm nic světaborného. A přece vám na mnoha místech dokáže buď sevřít srdeční chlopeň a nebo vyloudit připitomnělý úsměv na obličeji. Možná proto, že jsou Dunbarovic kluci tak lidští? Nebo je to tou rádoby poetickou a přitom "balíkovskou" stylistikou? Kdo ví... Na plný počet to v mých očích není. Určité úseky mi přišly zbytečně natahované a jiné zase odfláknuté. Místy jsem měla dojem až moc velkého tlačení na pilu a svým způsobem jsem nepochopila (už zmiňovanou) stylistiku. Neseděla mi k postavě Matthewa, protože díky ní zbytečně působil hloupějším dojmem. Ale jinak mám opravdu radost, že jsem po nedočtené Zlodějce knih konečně pochopila, co na tomhle autorovi všichni vidí.

5 14.03.2022

Jak okomentovat a ohodnotit něco, co se vám sice dobře čte, ale přitom víte, že po týdnu si z knížky budete pamatovat možná tak základní rysy a náznak děje? Nápad, podřídit knihu oslavám a událostem, na kterých hrají prim květiny, byl určitě docela zajímavý, ale zároveň tím příběh působil trochu neuspořádaně, zkratkovitě a čtenář měl možnost vidět postavy jenom v určitých "vyzdvihnutých" situacích. Ve většině z nich se navíc hlavní hrdinka chovala vyloženě na ránu, takže sympatie, na rozdíl od všudypřítomných kytek, ve mně moc neklíčily. West píše lehce, čtivě - to se jí musí nechat, a označila bych ji za takovou světovější a modernější verzi naší Lenky Lanczové, kterou budou mladší ročníky milovat. Já knížku přečetla... a tím to asi tak končí.

14.03.2022

V době adventu sahám po knihách s vánoční tématikou ráda. Číst o zasněžených ulicích a ozdobených stromečcích teď totiž vyzní přece jenom líp, než kdybych o nich četla třeba v červenci. Tady mě konkrétně lákalo i téma časové smyčky, od které jsem si dost slibovala a byla zvědavá na jeho zpracování. Bohužel jsem dostala ale jenom tu vánoční atmosféru přírody, dekorací a zimy, spolu s trochou romantiky a samozřejmě nezbytným morálním ponaučením o tom, aby si člověk vážil toho, co má, žil okamžikem a nebál se jít si za svými sny, které k tomuhle druhu literatury prostě neodmyslitelně patří a člověk ho i tak nějak očekává. "Fantasy" linku příběhu ale autorky absolutně nezvládly. Nevysvětlily ji, nedotáhly, prostě jen nechaly hlavní postavu párkrát zopakovat si určitý úsek zimních prázdnin, ale proč, kdo, co, jak...? To v knize absolutně chybí. Četlo se to hezky, stylistika byla příjemná a nápad by to byl skvělý - kdyby ho dokázaly zpracovat tak, aby dával smysl. Třetí hvězdičku dávám čistě kvůli té atmosféře, svátečnímu rozpoložení a že se to nečetlo nejhůř, ale jinak jsem ve výsledku dost zklamaná.

2 14.03.2022

Sama na svých komentářích vidím, že mám poslední dobou tendenci vyzdvihovat v knihách spíš negativa, než pozitiva příběhu, a to i přesto, že hodnotím ve výsledku vysoko. A bude to i případ opěvovaných Černých leknínů. Jejich největší problém totiž je, že to, jak jsou skvělé a proč je všichni chválí, zjistíte až na úplném konci. Do té doby vám autor servíruje sice čtivý, zajímavý a lehce poetický krimi příběh z výtvarného prostředí malebného francouzského města, ale není to nic, z čeho byste se položili na lopatky a přiznávám se, že jsem vážně netušila, co na knize všichni vidí?! Ano, na závěrečných 30 stránkách jsem si zavařila mozek, oči mi div nevypadly do kafe a infarkt se o mě pokoušel pomalu ob větu...navíc pasáže s hlavní starou pozorovatelkou byly parádní. Užívala jsem si ten její sarkasmus a životní nadhled, se kterým vše komentovala. Většinou mi ani nevadí, když si autor se čtenářem hraje, ale zrovna v tomhle případě mi to tahání za nos, přišlo hrozně nefér a šíleně účelové. Několikrát jsem totiž v hlavě výsledné rozuzlení měla, i když ne v plném rozsahu a ve všech detailech, ale víceméně hned jsem ho vždycky zavrhla s tím, že přece Bussi napsal to a to a tím se daná možnost úplně vylučuje. Takže jo - lekníny jsou parádní knížka, ale ta úžasnost spočívá spíš až v tom následném probírání se příběhem, kdy si díky konci v hlavě všechno znovu přehráváte a nahlížíte na pasáže v úplně jiném světle, než během samotného čtení. A to já prostě úplně nemusím - vystavět celý wau efekt jen na závěru a do té doby jen tak lážo plážo nechat děj plynout. Proto "jen" 4 hvězdičky a pardón všem nadšencům :D

7 11.03.2022

Už při čtení Bez šance jsem si říkala, jestli to má Shusterman v hlavě všechno v pořádku, když se mu v ní rodí tak detailní, zvrácené, morbidní, nemyslitelné, ale na druhou stranu naprosto geniální myšlenky a nápady. Po dočtení Smrtky o jeho psychickém zdraví přemýšlím ještě víc (a současně přemýšlím i o tom svém, protože se mi to líbí!). Jeho schopnost vystavět na starých známých základech budoucí světy s vlastními zákonitostmi a téměř bezchybně promyšleným systémem, je jen těžko popsatelná a já smekám před autorovou fantazií a obrazotvorností. Vymyslet v jedné knize tolik nových prvků, je při tom kvantu knih, které každý měsíc vychází, totiž opravdu zázrak. A jemu se to daří.
Příběh má volnější tempo a hlavní děj se odehrává spíš v pozadí všeho pletichaření, než aby ho autor předhodil čtenáři na stříbrném podnose. Přitom ale nenudí, dokáže udržet a má jiskru. Moc mě bavily deníkové smrtčí úryvky, díky kterým máme možnost nahlédnout do myšlenek i dalších postav a které odkrývají postupně určité jejich motivace a charakter. Konec jsem v tomto případě tak nějak tušila a navzdory veškeré promyšlenosti příběh nějaké svoje logické chyby měl, takže krásné 4 *, ale... tak nějak čekám, že ty hlavní šoky teprve přijdou :D .

12 10.03.2022