PetraDamianova komentáře u knih
Dvojka podle mě za jedničkou nijak nepokulhává, naopak ji spíš ještě předčí. Vážím si toho, že i když má jít o knihu pro dětského, resp. dospívajícího čtenáře, kromě silného příběhu a napětí se tu objevuje také řada filozofických a psychologických otázek, nad kterými může pouvažovat každý, mladý i starší. Např. přátelství (mají si přátelé mezi sebou všechno říkat, nebo je malé tajemství tím, co jejich vztah stmeluje?); ospravedlnění existence Prašiny, kterou mají hrdinové ve svých rukou; problematika slibu a jeho (ne)porušení; možnost manipulace s fakty ve virtuální realitě aj.
Velice bych si přála vidět Prašinu (ať už jedničku, nebo dvojku) zfilmovanou. Je to ideální předloha pro film, má nejen příběh, ale i atmosféru a vizuálně atraktivní prostředí. Při šikovné práci s kamerou by to byla opravdová lahůdka.
Tomu říkám objev! Čekala jsem tisící padesátý odvar na téma "dospívání za socialismu", ale byla jsem velmi mile překvapená. Doba druhé poloviny 60. let, kdy se příběhy žáků jedné pražské školy odehrávají, neslouží jako zdroj laciné komiky (obligátní "humor" na téma tupost soudružek učitelek, stranických funkcionářů apod. tu nenajdeme, učitelky jsou naopak překvapivě normální). Jsou to přirozené kulisy, které někdy víc, jindy méně zasahují do životů postav. Protagonisté povídek zažívají stejné problémy jako jejich vrstevníci dnes; s hledáním sebe sama, s touhou něco dokázat a samozřejmě taky s probouzející se sexualitou. "Nadějný iluze", že společnost směřuje ke svobodnější budoucnosti, tím vším jen nenápadně prosvítají. Pomyslný vrchol tvoří povídka se špionážní zápletkou a hned po ní následující exkurz do žánru sci-fi.
Největší pecka je ovšem styl. Povídky mají výrazně mluvený, místy záměrně neohrabaný charakter, jako kdyby autor zaznamenával něčí vyprávění se vším všudy, a specialitou je to, že namísto křestního jména nazývá všechny postavy (až na ojedinělé výjimky) příjmením, jak je to zkrátka zvykem ve školním prostředí. ("Novotná je teď Manový nejlepší kamarádka, takže Manová venčí s Novotnou Rexe, kterej je jezevčík.")
Bod dolů bohužel musím strhnout za odbytou redakční přípravu knihy - velké množství překlepů a chyb zvlášť v interpunkci. Autor si takový přístup rozhodně nezaslouží. Mrzí mě, že se vydání jeho povídek neujalo nějaké větší nakladatelství, které by jim věnovalo důkladnější péči, lepší grafickou úpravu a nejspíš i propagaci, aby se o knížce vědělo. Já o ní ani o autorovi dosud neslyšela a narazila na ni úplně náhodou mezi novinkami v knihovně.
Závěrečný díl trilogie je rozhodně nejnapínavější a taky nejpromyšlenější, plný detailů, jejichž souvislost vyjde až postupně najevo. Bohužel je těch detailů někdy až příliš a čtenář z nich má v hlavě nepříjemnou tříšť. Taky asi úplně nedocením módu okultních nauk a tajných bratrstev, je toho splácáno dost dohromady a i tady platí, že méně by zřejmě bylo více. Za velké plus pokládám to, že Hrobaříci konečně přestali být takoví vzorňouši, nejmenovaná hrdinka nám začala sympaticky rebelovat, a i když jsou navzájem pořád kamarádi, přirozeně mezi nimi vznikají rozepře, tak jako je tomu v reálném životě.
Severní Čechy jsou v módě - Pustina, Rapl, o Mostu! autorka nejspíš při psaní ještě ani nevěděla... ale velice elegantně a vtipně se s tímhle fenoménem v knize vypořádala, takže ji těžko může někdo nařknout, že jen sleduje módní vlnu. Ke kraji má evidentně vztah a dokáže ho do knihy promítnout. Vypráví přirozeným, uvěřitelným způsobem, v příběhu nechybí napětí. Po dlouhé době jsem měla při četbě pocit, že si autor na nic nehraje, neexhibuje, má potřebu něco sdělit. Bod dolů za trochu banální milostný příběh, bez kterého bych se asi obešla, bod nahoru za připomenutí mého miláčka Jana Procházky a jeho (a Kachyňova) filmu Závrať, který se odehrává na Moldavě.
U Petrova oceňuju, že není povrchní (týká se to jak Jeans Story, tak cyklu Retro ČS). Pracuje s archivními materiály, odbornou literaturou, v případě Jeans Story dokonce cizojazyčnou. Nejsou to žádné tuctové "vzpomínky na totáč", jakých vychází přehršel. Petrov samozřejmě taky zapojuje své vlastní zkušenosti, ale především uvádí celou řadu informací, které nejsou obecně známé a přitom jsou nesmírně zajímavé, takže i leckterý pamětník může být překvapen. Jeans Story popisuje příběh džínů v různých státech východního bloku, a to v širokém kontextu oficiální i neoficiální ekonomiky. Je to knížka pro starší i pro mladé, kteří dnes taky nosí džíny a chtěli by o nich vědět něco víc než jen to obligátní "sháněli jsme na ně bony a stáli frontu v Tuzexu".
Příběhy o single, nezakotvených třicátnicích už mi sice připadají jako klišé, protože jich je jak naseto, ale stejně si je vždycky přečtu, protože mám s tématem vlastní zkušenost. Rozumím třeba jejich komplikovanému vztahu k dětem (zde nazývány jako Dítě I, Dítě II). Semotamová mi rozhodně sedla víc než Teorie podivnosti Pavly Horákové nebo všechny ty bylinkářky (Anna Bolavá) nebo houbařky (Viktorie Hanišová).
Protagonistka Skříně je z těchhle žen, které nevědí co se sebou, vlastně nejpříčetnější, i když udělá zdánlivě nejbláznivější věc, nastěhuje se na ulici do skříně. Na jejím uvažování je mi sympatický humor a ironický nadhled. Ten to podle mě docela zachraňuje, aby vyprávění nesklouzlo k plačtivosti a sebelítosti.
Doporučuju ke čtení spíš holkám a ženám, které asi spíš budou mít schopnost se do hlavní postavy vcítit. Klukům a mužům by nejspíš její jednání připadalo uhozené, nesmyslné. (Omlouvám se za "genderový stereotyp", ale vidím to tak.)
Řeklo by se - další odvar na téma "svobodná třicátnice, intelektuálka, hledající své místo v životě". Už o tom vzniklo asi milión příběhů. Jenže ono je to - stejně jako třeba próza Ve skříni Terezy Semotamové - znovu docela svěží a vtipné. Bohužel Horáková jako by postupně ztrácela dech. Když se čtenář dosyta nasměje nad tím, že lze "vědecky" zkoumat i počet vykřičených domů v závislosti na sklonu příslušné ulice, zjistí, že samotný děj je vlastně docela chabý. Navíc retardovaný stálým přísunem "katastrofických" zpráv ze Šumperska a sny hlavní postavy - obojí mě postupně začalo unavovat a zvláště ony zprávy jsem brzy začala přeskakovat. Ačkoli samotný nápad - využití snů v komerční sféře - je originální.
Próza měla dobrý potenciál, ale zdá se mi, že ho autorka přes svůj nesporný talent nezvládla. Konec příběhu, brouzdající v mysticismu, cestách v čase a podobných nesmyslech, působil jako východisko z bezradnosti a byl pro mě velkým zklamáním. Na Magnesii Literu bych to rozhodně neviděla.
Miřenka Čechová je nenapodobitelná jako performerka i jako spisovatelka. Přitom, řekla bych, nesahá k nějakému samoúčelnému experimentu, který by nikdo nepochopil a jmenovalo by se to "umění", ale cítí pokoru před divákem/čtenářem, má co sdělit a chce, aby toto sdělení bylo přijato. Patří mezi autory (není jich mnoho), kteří to dokážou, aniž by se podbízeli. Velmi oceňuji její smysl pro humor a pro přesné vystižení situace.
Někomu se může zdát morbidní, že se próza pro mládež odehrává na hřbitově, ale je to logické, protože v moderním velkoměstě je to jedno z mála míst, které zůstává trochu divoké, tajemné a kde se dá zažít nějaké dobrodružství. Je to originální nápad, který oceňuji. Zrovna tak to, že mladá generace tady spolupracuje s tou starší, přirozeně s ní navazuje dialog, naslouchá jí. Je ovšem otázka, zda to odpovídá současné realitě, nebo je to spíš přání nás dospělých, jak by se mládež měla chovat. Trochu mě nudilo to, že všichni mladí, kteří tu vystupují, jsou strašně vzorní. Chyběla mi nějaká konkurenční parta, negativně vykreslená (typu Bratrstvo kočičí pracky), vůči které by se museli Hrobaříci vymezit, někdo, kdo by se jim posmíval, kazil jejich dílo. Takto jim šlo všechno až příliš snadno. Za určitou "papírovost" postav ubírám dvě hvězdičky.
Musím přiznat, že o hornictví se nijak zvlášť nezajímám a k Ostravsku žádný vztah nemám, o knížce jsem si náhodou přečetla v novinách, ale pak mě úplně pohltila. Příběhy jsou autentické, bezprostřední, upřímné. Oceňuju, jak citlivě je autorka knihy zpracovala. Myslím si, že tyhle zdánlivě obyčejné ženské mají světu mnohem víc co říct než kdejaká hvězdička šoubyznysu.
Veroniku Hurdovou jsem předtím neznala a knížka se mi dostala do ruky náhodou. Přečetla jsem ji jedním dechem, hodně se u ní nasmála, příjemně uvolnila, ale zároveň se donutila i trochu zapřemýšlet. Doporučila bych ji všem, kdo by rádi měli děti, ale bojí se, jestli to zvládnou, protože všude slyší, jak je rodičovství náročné, co všechno se musí, nesmí, mělo by se... Veronika bere každodenní situace s humorem, nelakuje je na růžovo, ale ani se z nich nehroutí a vzhledem k tomu, že úspěšně vychovává tři děti, ví, o čem mluví.
Spojení kuchařky s životopisem lady Mileny se mi zdá jako skvělý nápad. Kuchařek je přece na trhu milión a jedna jak druhá, zatímco tahle je naprosto originální tím, že je to "kuchařka života", stojí za ní skutečný příběh, navíc velmi působivý a čtivě napsaný. Znáte snad jinou kuchařku, která by zaujala i toho, kdo nevaří? Já jsem o paní Mileně předtím neslyšela a až prostřednictvím Lady Remosky se s ní seznámila, děkuji tedy vydavatelství za tento úctyhodný a odvážný počin. Knížka je pečlivě připravená včetně krásných fotek, není ani v nejmenším odfláknutá a i toho je potřeba si cenit v době, kdy se každý snaží vydávat kdeco, bez ohledu na úroveň, hlavně aby se to prodalo. Přeju knížce i paní Mileně jen to nejlepší.