PetraDamianova komentáře u knih
Pro mě velmi milé překvapení. Podle tématu jsem se obávala, že to bude jednostranná agitka (která by mě mrzela, protože klimatickou změnu rozhodně nepovažuju za pseudoproblém; spíš nesouhlasím se způsobem, jak boj proti ní někteří aktivisté pojímají), ale vyklubal se z toho docela svěží a sympatický příběh. Autor se generačně pohybuje mezi mladičkou Julií a jejím otcem, ajťákem ve středním věku, a ačkoli má názorově blíž k Julii, daří se mu udržet rovnováhu a nesklouzává k lacinému zesměšňování "boomerů" a "fosilií". Méně přesvědčivá mi připadá postava dědy, který působí střídavě jako prototyp burana, střídavě jako cool borec, přičemž obojí je až zbytečně vyhroceno a postavě to ubírá na věrohodnosti.
I přes vážnost témat, ať už je to klima nebo generační nedorozumění obecně, knížce nechybí vtip.
Autorka přichází se svou třetí knihou, a ačkoli se to nezdá, i natolik tematicky rozdílné tituly jako Hornické vdovy, (řeholní) Sestry a Lidi od kolotoče mají leccos společného. Z hlediska autorského přístupu je to mimořádná poctivost, preciznost, schopnost empatie, úcta k člověku; po stránce obsahové pak zmapování prostředí, které je pro většinu z nás zcela neznámé. S tím se zároveň pojí nabourání předsudků a omylů, které s takovým prostředím (právě proto, že ho neznáme) míváme spojené.
Kniha představuje kolotočáře několika generací a rozmanitých životních osudů, každý z nich však vyniká obrovskou vnitřní silou a vírou. Tyhle vlastnosti, v kolotočářských rodech částečně geneticky zakódované, rozhodně však celoživotně udržované a rozvíjené, umožnily lidem od kolotočů překonat úskalí obou totalit dvacátého století, tržní ekonomiky, covidu...
A mohou se stát inspirací pro nás všechny, ať už patříme k milovníkům poutí, anebo díky Kamile Hladké teprve začínáme tento nevšední svět objevovat.
Kdybych četla knížku před zhlédnutím seriálu, měla bych na ni asi lepší názor, ale ve srovnání s televizním zpracováním mi vychází hůř. V obou pojetích je Pekárek primitivní, egoistický tvor, jehož jediným životním cílem je uspokojení vlastních pudů. V televizi jsou však lépe a důrazněji podchyceny hrozivé důsledky jeho egoismu, především co se týká spolupráce s StB, ale i sexuální obsese. Seriál si také držel napětí a tempo až do konce, zatímco kniha zhruba v poslední třetině ztrácela dech. Přesto si myslím, že jde o příběh veskrze důležitý, protože nevypovídá zdaleka jen o Stanislavu Pekárkovi, ale o celé naší společnosti.
Pro mě hodně dobře promyšlená knížka, která spojuje detektivku s psychologickým románem. Čtenář překvapeně sleduje vývoj děje i postav a ztrácí jistotu, s kým vlastně sympatizovat. Autorka s ním hraje docela napínavou, ale férovou hru. Nepůsobí to na mě přehnaně ani překombinovaně. Za mě rozhodně lepší než triviální příběhy, kde víte už od začátku, kam se děj pohne, kdo je klaďas a kdo záporák. A samozřejmě připočítávám bod za otevření historického tématu, které ovlivňuje i naši současnost.
Opravdovým hrdinou této knihy, myslím si, není ani tak Nina, jako spíš její manžel Konstantin, který všemožně usiloval o Ninino propuštění, i když tím sám riskoval svobodu nebo i život. U Niny je obdivuhodná její láska k profesi a vnitřní síla. Na někoho ovšem může hlavní postava působit panovačně a sebestředně, a i to je na knize cenné - nepředstavuje Ninu jen jako bezvýhradně kladnou. V každém případě nabízí Stalinova baletka dost podnětů k zamyšlení.
Knížka přináší spoustu užitečných informací i poučenému čtenáři, který se o téma dlouhodobě zajímá. Leccos nazírá nově, a přitom seriózně a bez náznaku bulvarizace. Trochu mě jen mrzí, že mezi respondenty nejsou kromě Františka Bloudka zastoupeni starší lidé, kteří se se svou jinakostí museli vyrovnávat v době socialismu - vždyť už název "Byli jsme tu vždycky" by tomu krásně nahrával. Bloudkův příběh např. mohl být doplněn příběhem lesbické ženy. Velice zajímavý by mohl být pohled někoho, kdo před rokem 1989 emigroval, a měl tudíž možnost porovnat život LGBT lidí u nás a na Západě. Přes tuto drobnou výhradu (nebo spíš podnět pro příště?) pokládám knížku za důležitou a potřebnou.
Knížku znám od dětství a vždycky se mi líbila, ale až teď, po mnoha letech, jsem si při čtení uvědomila, jak je pozoruhodná a na svou dobu výjimečná. Mimo jiné poskytuje třeba cenné svědectví o tom, že ještě v šedesátých letech, kdy se děj odehrává, žila v Liberci poměrně zřetelná německá menšina, tedy starousedlíci, kteří nebyli odsunuti, a jejich potomci. V příběhu to sice významnou roli nehraje, ale zachycuje to atmosféru města, kterou dnes už neznáme.
Velmi moderně na mě působí postava Hanky. Žádná submisivní puťka, ale sebevědomá mladá žena, která se dokáže prosadit a v lecčem projeví i větší kuráž než její přítel.
Zaujalo mě i to, jak autor přistoupil k hlavní postavě Ivana. Není to ani bezvýhradný klaďas, ale ani "polepšený grázlík", jaké známe z tradičních románů pro mládež. Je to úplně normální dospívající kluk, který má i své chyby, a o to je sympatičtější. Když v potyčce zraní svého protivníka, nedá se říct, že by toho zrovna litoval - je přesvědčen, že byl v právu, děsí ho jen to, že někdo jeho čin odhalí. Ani následně nedojde k žádnému smíření, parta kluků z hvězdárny s ním vede boj dál. Oceňuji, že Zapletal pohlíží na svět realisticky, nedělá z něj idylku a vyhýbá se moralizování.
Prostředí maloměsta, stejně jako téma návratu a hledání kořenů, nejsou ničím převratným, ovšem autorův styl originální je. Oceňuji, že našel odvahu se pustit právě do takhle provařené látky a pokusit se ji pojmout jinak. Citelná je především jeho sebeironie, suchý humor a promyšlená práce s jazykovou rovinou díla. Úskalí pro mě osobně ale tkví v tom, že se tento styl, ač vytříbený, po nějaké době "okouká" a už ničím novým nepřekvapí. Kniha pak začíná trochu drhnout. Ve zhuštěné podobě, např. v rozsahu povídky, by to fungovalo mnohem líp. Přesto času, který jsem na čtení vynaložila, rozhodně nelituju.
Asi by se mi to hodně líbilo, jen kdyby to nebyla taková pohádka. Postupně začíná být až úsměvné, jak Beny vždycky kápne na ty správné lidi, díky kterým se vyvleče z vojny, má práci, ve které se nijak nepředře, může fotit a ve svém koníčku se zlepšovat, získá bydlení… Dlužno říct, že autorka tuhle pohádkovost přiznává, proto se to taky jmenuje Klikař Beny. Beru to, ale… zároveň dávám přednost spíš realističtějším příběhům o tom, jak to v životě chodí doopravdy.
Pozoruhodná knížka, která by neměla zapadnout. Často se setkávám s názorem, že mladí lidé, kteří se snaží bojovat proti klimatickým změnám a devastaci přírody, jsou jen rozmazlení frackové, kteří ničemu nerozumějí. Dara přitom tuhle představu úplně vyvrací. Svými znalostmi o přírodě by strčil do kapsy většinu z nás. Cítí před ní hlubokou pokoru, snaží se s ní být co v nejužším kontaktu a co nejvíc proniknout do jejích zákonitostí. Tím, že nám zároveň dává nahlédnout do svých pocitů, přibližuje čtenáři i svět autistů v jeho každodennosti, se vším, co k tomu patří, civilně, bezprostředně. Přála bych Darovi, aby se mu dařilo rozvíjet dialog s těmi, kdo se k jeho práci nebo k němu osobně stavějí nechápavě. Snad k tomu přispěje i jeho deník.
Jsem ráda, že si o světě dospívajících můžu konečně přečíst něco z jejich vlastního pohledu a ne z pohledu lidí o generaci a více starších, jak to obvykle bývá. První bod pro mladého autora je za odvahu, za odvahu jít s kůží na trh, a to i s rizikem, že se budou ti "moudří" a "zkušení" ušklíbat, jak je to jednoduché, naivní a já nevím jaké (a co jste, vážení, psali vy, když vám bylo -náct?). Druhý bod je za téma - sociální nerovnost a její důsledky v podobě školní šikany, která nespočívá v nějaké té snědené svačině, ale jde do naprosto brutální, nelidské roviny. Třetí bod má Lukáš Malý za citlivost a upřímnost, čtvrtý za vtip. A pátý jako povzbuzení do dalšího psaní.
Fantasy pro mládež, není snad žánr, který by mi byl vzdálenější. Přesto mě knížka chytla. Asi i tím, že se tu svět nadpřirozený prolíná se světem reálným a mnohé lidské vlastnosti a pocity jsou v obou úplně stejné. Ústřední zápletkou, tedy tím, jak se dítě dostane do nadpřirozeného světa a objeví v sobě dosud netušené schopnosti, se knížka podobá staršímu (a zatím, ale možná jen dočasně slavnějšímu) bráchovi jménem Sirotčinec slečny Peregrinové. Amari mi byla ještě o kousek sympatičtější.
Námět sám o sobě by byl atraktivní – šedesátá léta, muzika, revolta, vlasy, problémy s autoritami, později normalizace, emigrace… Jenže to všechno už bylo zpracováno mnohokrát a autor musí být dost invenční, aby se mu to podařilo uchopit originálně. Není každý Petr Šabach nebo Vlasta Třešňák. Kniha by na to potenciál měla, stačilo by rozvinout některé méně obvyklé motivy, třeba protagonistovy německé kořeny nebo regionální zakotvení na Ostravsku, styky s Polskem… Zajímavé by bylo použít i několik perspektiv, pohlédnout na věc např. ze strany Honzových spoluhráčů, rodinných příslušníků, žen, dětí… Takhle vše vidíme jen jeho optikou, zpočátku mladistvě sympatickou, postupně už jen sebestřednou a čím dál protivnější. V druhé části se kniha překlápí víceméně do popisu jeho avantýr, vztahů, rozchodů, až se čtenář ve všech těch ženských jménech pomalu nevyzná (divím se, že autorce vůbec stačil kalendář) a nemá daleko k tomu, aby začal řádky přeskakovat. Dvě hvězdičky dávám autorce za snahu a pracovitost, snad i za upřímnost (to je pro mě i v literatuře pořád cennější než rádoby postmoderní póza), ale je mi líto, že z tématu nevytěžila víc.
Pozoruhodný, bohatý jazyk, originální formulace, místy ironie a hříčky, ale upřímně řečeno, takový styl bych uvítala spíš v poezii nebo ve slam poetry, v próze mi nesedí. Možná jsem staromódní, ale za základní prvek prózy pokládám příběh a ten tady poněkud postrádám.
Velké zklamání. Těšila jsem se, že konečně budu mít k dispozici autorizované Žbirkovy texty i akordy a nebudu odkázaná na různé nesmysly, které kolují na internetu. Bohužel publikace je jako zpěvník naprosto nevhodná. Malinkaté písmo, které zpěvák od kytary téměř nemůže přečíst; podivný font, kde G vypadá jako C (což je u akordů dost velký rozdíl); na můj vkus zbytečně těžký papír (ano, je to "repre", ale těžko si takový zpěvník někdo vezme s sebou k táboráku, kde se na písničky při kytaře obvykle hrají). Co mě dorazilo úplně, že doprovodné texty, vztahující se k jednotlivým albům, jsou otištěny ve slovenštině a paralelně v českém překladu. Nechci zabředávat do debat, nakolik dnes rozumíme slovenštině, ale proboha, jestliže si někdo koupí knihu slovenského zpěváka, se slovenskými písničkami, dá se snad předpokládat, že je schopen slovenský text akceptovat. Škoda. Snad se jednou dočkáme zpěvníku, který bude nejenom hezký napohled, ale především funkční.
(SPOILER) Knížka má trochu smůlu v tom, že přichází s gay tematikou v době, kdy se to s ní často až přehání, a tak by na ni mohl někdo nahlížet tak, že se chce autorka jen lacině přiživit. Vůbec to tak není. Vztah mezi Emmetem a Lucianem tu má svoji funkci a bezprostředně souvisí s ústředním tématem vymazání ("svázání") vzpomínek. Styl vyprávění je vlídný, přitom nepodbízivý. Mě osobně knížka chytla za srdce a určitě k tomu přispěl i brilantní překlad paní Bronislavy Grygové (smekám!).
Líbí se mi autorova upřímnost, bezprostřednost, zaujetí tématem a přirozený vypravěčský talent. Je znát, že na počátku projektu (ať už někdejšího seriálu, nebo teď knihy) stála nikoliv touha uspět komerčně, ale snaha divákovi, resp. čtenáři něco důležitého, a přitom prchavého předat.
Vzácná kombinace, kdy má autor s tématem bezprostřední osobní zkušenost, zároveň je schopen shromáždit a zpracovat velké množství faktografických materiálů a k tomu má ještě dar poutavě vyprávět. Kniha paní Štěrbové není jen strohým popisem, jak která výprava na kterou horu probíhala. Je prodchnutá humorem, vlastními postřehy, neobyčejnou laskavostí a citlivostí ve vztahu k lidem i horám. Knížka je vhodná i pro čtenáře, kteří se - stejně jako já - o horolezectví běžně nezajímají. Obsahuje celou řadu myšlenek platných obecně, na téma přátelství, zrady, závisti... Opravdu s chutí jsem si ji přečetla a ráda se pustím i do další, Tyrkysové hory Čo Oju.
Autor jako by se nemohl rozhodnout, jestli bude psát román, nebo dokument. Tahle žánrová neujasněnost výsledku bohužel uškodila, nicméně touha vydat svědectví je mnohdy důležitější i cennější než umělecká přesvědčivost. Informací o tom, jak to vypadalo v jiných sovětských republikách než v Rusku, je u nás pořád poměrně málo; už kvůli tomu je užitečné si knížku přečíst.
Vynikající. Výborně napsané i přeložené (což vůbec není detail, protože špatný překlad dokáže i dobrou knížku totálně pohřbít). Pevně doufám, že takový příběh ocení i puberťáci, kteří nečtou buď vůbec, nebo nanejvýš fantasy. Propojení současnosti s minulostí může mladého čtenáře nenásilně posunout k tomu, aby v dějepisu začal vidět ne pouhou změť jmen a čísel, ale živé lidi. A aby přemýšlel víc i o světě kolem sebe, o tom, co pro něj sám může udělat.