PetrCepek komentáře u knih
Můj nejoblíbenější Irving. Bohužel filmové zpracování až tak úžasné není.
100% hvězd je nejen proto, že jde o skvělou knihu se zatraceně aktuální tématikou, ale rovněž za autorovu odvahu vzít jednu z nejprotivnějších postav předchozí knížky (Babička pozdravuje ...) a uvěřitelně ji přetesat na sympatickou klaďačku. Klobouk dolů.
Červenku spolu se Spasitelem považuji za nejlepší z dosud vydaného tuctu knih o HH. Navíc se tento příběh všem ostatním nádherně vymyká svým šedesátiletým časovým rozkročením.
Nenapravitelný samaritán George rekapituluje období let 1940-1969, až po okraj naplněné bojem. Mezi vojáky na poli světové války, mezi partnery, mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi politiky a v neposlední řadě mezi spolužáky z Harvardu. Není to lehké čtení, navíc naplněné desítkami či stovkami kdysi nepochybně slavných jmen, která však dnešnímu čtenáři příliš neřeknou. Klasický americký román, stojící za přečtení.
Roku 2008 vydal Vladimir Sorokin legendární Den opričnika, ke kterému téhož roku připojil povídkovou sbírku Cukrový Kreml. Obě knihy nabízejí popis událostí, které se odehrávají roku 2028. Čím více se rok 2028 blíží, tím se Sorokinovy fiktivní dystopie mění v takřka věštecké knihy, neboť někdejší relativně perspektivní Rusko roku 2008 se stále více podobá novodobému Mordoru, diktátorské říši lhostejných pokořených zbídačených lidí, kterým zbývá jen vášnivé vlastenectví a bezmezná víra v báťušku cara. Přesně, jak to předpovídá Sorokin. Oproti dokonalému Dni opričnika mně v povídkovém Cukrovém Kremlu občas něco chybělo a jindy naopak cosi drhlo či přebývalo, nicméně opět jde o výbornou a zejména poučnou četbu. Vřele doporučuji.
Prvních padesát stran tohoto díla se mně tajil dech nad fascinujícími přirovnáními a detailními popisy věcí, prostředí i myšlenek protagonistů. Jenomže posléze se ukázalo, že nic jiného Gepard nenabízí. Žádná zápletka, nezajímavé figury včetně rádoby úžasného knížete Fabrizia (nejspíš autorovo alter ego) a absolutní rezignace na alespoň náznak nějakého děje. Pouze stále nudnější popisy a postupně čím dál více kulhající přirovnání. Spíš než románem bych ten text nazval literární exhibicí pro obyvatele jižní Itálie. Pro mne však celkově velké zklamání. Nicméně podle komentářů to jiní čtenáři vidí odlišně, a já se s nimi přít nebudu, protože to možná jsou horkokrevní Siciliáni :-)
Nejdřív jsem kdysi dávno viděl v televizi zajímavý film s Kirkem Douglasem a Faye Dunaway a pak zatoužil poznat ty dvě postavy hlouběji pomocí románové předlohy. Ta kniha klamala tělem - byla zdánlivě docela útlá, jenomže díky supertenkému papíru obsahovala téměř šestset stran. Ovšem, příběh se četl náramně, mimo jiné i zásluhou skvělého překladu Radoslava Nenadála. Měl jsem pak ještě dlouho o čem přemýšlet; ostatně stejně jako po jejím přečtení nyní.
Film je samozřejmě mnohem lepší, ale co bych pro čtenářskou výzvu a obdivuhodnou Marii Poledňákovou neudělal.
Coby velký fanoušek DK velice rád podpořím její projekty. Zvláště když se díky tomu mohu setkat se nádhernými povídkami spolehlivě "depkoidní" Petry Soukupové či stylově vytříbené Michaely Klevisové. Mile překvapily ukázky z tvorby pro mne zatím méně známých či neznámých autorů (Jana Pavloušková, Kuba Ryba, Miloš Čermák). Jejich skvěle a poctivě napsané povídky hravě strčily do kapsy nepovedené příspěvky Lockdown a Orbit mnohem známějších autorů, což však u těchto dvou uvadajících celebrit není v posledních patnácti letech bohužel nic složitého.
Sice se tento rok prioritně snažím přelouskat všech 46 knih ze skvělé odeonské edice Galerie moderních autorů, ale osmý díl Legie jsem si nemohl nechat ujít. Na prvních stopadesáti stránkách byla spousta nápadů a fórků, pak už to byla taková klasická kotletovština s občasnou nastavovanou kaší (asi tomu týmu sepisovatelů vypomáhá Miroslav Žamboch). Takže docela dobré. Hvězdu dolů jsem dal za příliš mnoho hoven (nejprve se tři stránky leze fakálovodem, aby o dvacet stránek později naši hrdinové skákali do náklaďáku naplněného sračkami. Opakovaný vtip opravdu nebyl vtipný. Dále mne zarazila stále větší samozřejmost, s jakou Moravec s Gerasimem zabíjejí civilní bytosti, které jim nic neudělali.
Hm. Nic moc. V posledních cca šesti letech se Miroslav Žamboch ve své tvorbě nadchl pro cimrmanovskou frustrační kompozici, tedy pro pravidelné střídání prvku očekávání a prvku zklamání. V knize Kapitán tuto kompozici důsledně uplatňuje přinejmenším na prvních 300 stránkách. Závěrečná část je naštěstí zajímavější a postava plukovníka Brechta určitě čtenáře potěší. Možná až natolik, že si koupí i poslední díl trilogie. Maně sním o tom, že si Miroslav Žamboch po dopsání této trilogie vzpoměl na své první skvělé knihy, posypal si hlavu popelem, vypustil z rukopisu všechen uměle natahovací balast a namísto tří dílů (celkově o cca 1350 stranách) nabídl čtenářům pětisetstránkový svižný román o Maxi Bronštajnovi, který by se kvalitou, napětím a nápady vyrovnal Seržantovi, Na ostřích čepelí, Dlouhému sprintu nebo prvním příběhům o Baklym. To by byl pro čtenáře po drahném čase úžasný zážitek! Jenomže takové ambice bohužel pan autor zřejmě hodil za hlavu, neboť by to nebylo finačně až tak zajímavé :-(
Téma zajímavé, protagonista uvěřitelný. Mohla to být skvělá povídka, které Michal Vrba tak dobře umí. Bohužel však byla zvolena forma novely. Jenomže novela se z povídky nevytvoří přidáním dvaceti stránek o ničem ke každým dvaceti stránkám o něčem. Ani použitím spousty flashbacků, předflashbacků a předpředflashbacků, nepříjemně kouskujících vyprávění. Navíc je pro polovinu textu zvolena čtenářsky značně nekomfortní kurzíva. Půl hvězdy jsem naopak přidal za postavu Tondy, zprvu romantického radikála, později však zpupného křiváka, na němž je srozumitelně demonstrován vývoj jedné politické partaje ...
Má dávná knižní láska z babiččiny knihovny, na kterou mne nedávno upozornila pilná čtenářka 1Alena1. Takový "Deník princezny" z devatenáctého století.
Mám z knihy obdobný pocit jako komentátorka Sisis přede mnou. Zásluhou, respektive vinou zkratkovitého a přesto skvěle srozumitelného filmového zpracování, které jsem zhlédl před četbou, mi řada pasáží připadala klopotná a vlastně poněkud nadbytečná. Pokud bych však naopak nejprve četl knihu, pravděpodobně by ji pět hvězd neminulo.
Velké a opravdu milé překvapení. Má první kniha od této Rakušanky a hned prima zábava na dva večery. Kdo si rád na počítači zahraje nějakou adventuru, ten ocení tento thriller dvojnásob.
Říká se, že nejlepší věci jsou zadarmo. To ovšem ani omylem neplatí pro tuto bezplatně nabízenou sbírku slohových cvičení na úrovni osmé třídy základní školy, z nichž každé je doprzněno úplně zbytečnou nezajímavou předmluvou. S Kotletou nemají Válkotvůrci společného ani "ň". Pokud však chtěl šéf veleúspěšného projektu "František Kotleta" /v rámci něhož během uplynulých necelých deseti let vyšlo 28 (!) vesměs skvělých knih/ Leoš Kyša čtenářům zdarma ukázat, jak mizerně dřív psával (a možná stále ještě píše), má na to samozřejmě plné právo.
Kdo má - stejně jako já - v oblibě úspěšný multiautorský projekt "František Kotleta", tomu se bude Underground líbit. Hlavní hrdina Petr Vachten sice není tak charismatický jako upír Bezzemek ani tak přesvědčivě zásadový jako plukovník Michálek, nicméně vymazlený motiv digidívek či digiděvek vše bohatě vynahradí. Poctivě napsaná oddechovka ve stylu obdobné kotletovské jednohubky Lovci.