Pherenike komentáře u knih
Běžně knihy veřejně nehodnotím a už vůbec ty, které jsem ještě nedočetla. Přesto mi to nedá. Knihy Aleše Palána mají moc mě rozbrečet. Naposledy mě k slzám před několika týdny dojal Palánův Náčelník, včera Muž který sází borovici blatku. Stačil jeden příběh z knihy a měla jsem celou noc nad čím přemýšlet. Myslím si, že hlavní přínos pana Palána tkví v tom, že přináší na světlo světa příběhy "obyčejných" lidí, kteří ale vůbec obyčejní nejsou. O takových lidech společnost potřebuje číst a slyšet. U muže který sází borovici blatku mě dojala jeho skromnost a oddanost jedné činnosti. Hodnotami takových lidí bychom se měli inspirovat. Moc děkuji za zprostředkování dalších osudů, má to velkou cenu.
Za mě bohužel zklamání. Ke knize (a k Miřence) jsem se dostala přes knihu Baletky, která mě hodně oslovila a ležela ve mě ještě několik dní po dočtení. U této knihy se mi jednak nepodařilo začíst a jednak pro mě sdělované věci nebyly ničím překvapivé, nové,.. Takže bohužel, odkládám nedočtenou.
5 hvězdiček za nádherné ilustrace, které si pamatuji dodnes. Jinak jsem knihu měla jako malá přečtenou tam i zpátky a znala jednotlivé texty nazpaměť :-)
Jméno Olga Path Štiplová jsem doposud měla spojené pouze s matnou vzpomínkou na její výskyt v dokumentu Dělníci bulváru a s její Facebookovou zdí. Ani jeden z těchto dojmů pro mě nebyl inspirativní a neměla jsem tedy důvod se o ní jako o osobu dále zajímat. Její prvotině jsem však ze zvědavosti dala šanci, chtěla jsem se dozvědět, jaká v nitru opravdu je ta od pohledu kontroverzní mladá žena.
Zmrzlinu s příchutí záměru jsem si s sebou přibalila na cestu vlakem a otevřela ji ve svém poněkud meditativním cestovním rozpoložení, které svým naladěním zvládla během několika prvních desítek stran zcela vyrušit. Přede mnou se otevíraly problémy s podnájmem, hledáním zaměstnání, lásky, představy o budoucnosti a autorčin jídelníček. Kniha se mě svým vyzněním snažila strhnout na svou stranu, ale já si nebyla jista, zda si chci letní úprk z města kazit připomínkou všedních starostí, a taky zda se chci nechat pohltit textem někoho, s kým se mi špatně ztotožňuje. Situaci mi navíc ztěžovaly časté autorčiny zmínky o jejích dvou absolutně nefunkčních vztazích. Když si čtenář zvyne na neustálé fyzické napadání od prvního partnera, přijde na řadu druhý, jehož chování a jednání s Olgou je ještě méně pochopitelné a pro ženu nedůstojné. Člověk si pak jen klade otázku – proč? Proč ze vztahu neodeje? Proč si přijde po zprávě “miluji tě” opět nechat “rozbít nos”?
Kniha by se dala rozdělit na tři části – vztah s 1. despotickým partnerem, vztah s 2. despotickým partnerem a vztah ke kocourovi. To vše je občas jako šňůrkou protkáno zmínkou zejména o Ivetě Bartošové, Marii Pojkarové (autorce “hitu” Pejskové se koušou) nebo Ornele Štikové, což čtenáři nedá zapomenout, že čte dílo autorky, která působila v bulvárním tisku. O prostředí bulváru jako takovém se ale příliš nedovíme.
Publikaci by prospělo osekání o některé bezvýznamné dny, které knihu pouze natahují a čtení se díky nim zbytečně vleče.
V průběhu knihy jsem si několikrát kladla otázku, v čem by měl být tento deník natolik výjimečný, aby vyšel knižně a zda na vydání vzpomínek není pro autorku příliš brzy. Na posledních stranách jsem důvod pravděpdobně pochopila, kniha je tečkou za určitou etapou a je přesně tím momentem, kdy vám zmrzlinář předává čerstvě dotočenou, hotovou zmrzlinu. Ale nevím, zda to není málo, respektive zda je nutné se s několika lety určitého zaměstnání potažmo způsobu života, vyrovnávat tutou formou. At už je to jakkoliv, Olze přeji hodně štěstí do dalšího profesního a hlavně partnerského života, ale další knihu, prosím, zatím ne.