pistalka komentáře u knih

Kladivo na čarodějnice je nejtrefnější obžalobou katolické doktríny, jakou jsem kdy četl.

Přestože spousta lidí tvrdí, že se nejedná o protinábožensky laděné dílo, nýbrž o kritiku procesů jako takových, o jejich analogii k praktikám totalitních režimů dvacátého století, nesouhlasím. Představitelé církve si jsou příliš dobře vědomi absurdnosti počínání inkviziční komise (o všem dokonce pochybuje i olomoucký biskup, nejvyšší hlavoun katolické církve v kraji), nejsou ale schopni ani ochotni podniknout jakékoliv kroky, které by celé mašinérii lží zabránily. Zkostnatělá církev, prožívající jedno z posledních období, kdy mohla beztrestně a se svolením „vyšší autority“ páchat na lidech zlo, poskytla inkvizitorovi Bobligovi úžasný servis, na kterém celý proces vystavěl. V podstatě jej zaštítila a poskytla mu postavení, ve kterém se nemusí zpovídat nikomu. Posilněn nesmyslnou a pokryteckou katolickou doktrínou (umocněnou násilnou rekatolizační vlnou), záštitou v Boha a vyšší pravdu, buduje něco, nad čím zůstává rozum stát. Ohlédneme-li od samotné absurdnosti toho, že svou nevinu není možné prokázat (a kterýžto fakt si náboženské elity při své zaslepenosti málokdy uvědomily), vede čtení románu k zamyšlení nad úlohou církve v dějinách. A jen těžko si neuvědomit holý fakt, že největším nepřítelem církve je vzdělanost. V dobách středověku a novověku mají církevní hodnostáři a kněží na spoustě míst takřka výhradní monopol na vzdělání a jsou nezpochybnitelnou autoritou. (,,Nikdo nepochyboval, že to je pravda, když to pan farář říkal v kostele.“) Vědomosti mezi lidmi jsou nejen nepotřebné, jsou dokonce přítěží, protože vedou k individualismu a ,,neposlušnosti" (Kým jiným než neposlušným individualistou je v knize Kryštof Lautner, tolik se lišící od ostatních církevních představitelů, kteří jsou spíše institucemi a hlásnou troubou oficiální ideologie?). Náboženství je proti individualismu, neboť ten vychovává vlastním úsudkem vybavené jedince a potlačuje vliv toho, co je dané, neměnné, co nelze měnit. Náboženství je proti vzdělání a pokroku, je odvěkým nepřítelem univerzity jako místa, ve kterém se líhnou nepřijatelné myšlenky, svobodomyslnost. Země není kulatá a neobíhá kolem Slunce. Člověka stvořil Bůh, šest tisíc let tomu, nic jiného nepřichází v úvahu. Setrvávat na těchto stanoviscích bylo pro katolické náboženství životně důležité, neboť demonstrovalo neomylnost, jakousi schopnost mít odpověď na každou otázku, a bylo od nich opuštěno až ve chvílích, kdy to pro nezpochybnitelné důkazy bylo pragmaticky nutné. (,,Myslím, že to je teprv počátek. Uvidíte, že nejde o nic jiného než o zastrašení lidu, aby mohl být dál držen v temnotách. Nejsnáze se vládne nevědomcům a hlupákům!“) Společnost, vybudována primárně na poslušnosti k církvi a slepé oddanosti katolickým autoritám, vede k zaslepenosti, zúžení pohledu na svět, netoleranci a trvalé deziluzi, kterou nejhůře snášejí odlišní jedinci, kterým není dána jiná možnost, než se podřídit. (,,Věřící byli tak vyděšení, že při mši, která po kázání následovala, se zapomínali bít v prsa. Myslili na slova kazatelova, a každý v duchu mezi sousedy a přáteli hledal toho, kdo by mohl sloužit ďáblovi a na lidi přivolával utrpení, kterého je tak jako tak na světě dost.“) Páchat zlo ve jménu dobra málokdy přineslo něco dobrého. Kladivo na čarodějnice, napsáno podle skutečných historických pramenů, je toho poměrně tragickým důkazem.

21 25.02.2014

Je tomu dávno, kdy jsem se snažil tento 'klenot' světové kultury přelouskat, to se však nedalo. Jako celek nehodnotitelné a bohužel i nečitelné. Což mě mrzí, protože literaturu sci-fi a fantasy jinak velmi můžu.

J. K. Rowling patří k těm autorům, kteří si svými předešlými díly v podstatě vystavěli pomník, se kterým bude chtě-nechtě srovnáváno cokoliv dalšího. Snaha co nejvíce se distancovat od příběhů z Bradavic ovšem zatím mnoho úspěchů nepřináší a po společenském, vlažně přijatém románu Prázdné místo, tady máme detektivku. Z té převládá dojem, že si autorka za každou cenu chtěla vyzkoušet něco nového, příběh je ovšem poměrně nenápaditý a jalový. Volání kukačky by se nikdy nestalo masově čteným hitem, nebýt zázračného odhalení, že onen pan Galbraith je ve skutečnosti paní, jejíž Prázdné místo zabírá polovinu skladu každého knihkupectví v Česku, a nikdo neví, jak z této situace ven.
Bavíme-li se o zábavné literatuře, ke které žánr detektivních příběhů bezesporu patří, je poněkud tristní nezakomponovat čímkoliv zajímavé postavy do děje. Překvapuje to u autorky tolik proslulé svou fantazií. Deaver má svého Lincolna Rhyma, Nesbo Harryho Hola, i v tom nesmírně přeceněném Miléniu to mezi hlavními protagonisty jiskří. Jenže tohle všechno jsou etablovaní, popřípadě zruční a nadaní spisovatelé thrillerů a napínavých románů, nikoli Rowling, která si k psaní detektivky kdoví proč odskočila. Srovnání se ubráníte jen těžko, zvlášť máte-li načteno. Detektiv Cormoran Strike je mdlý a nezajímavý, jeho jedinou zvláštností je maximálně tak absence části nohy, bohužel. Stejně tak jakoukoliv neobvyklost postrádá jeho pomocnice Robin, hrající úlohy místy více a místy méně šikovné sekretářky. Nezachrání to ani ostatní aktéři příběhu, kteří působí ploše (nelze nesdílet postřeh Lenory o karikaturizaci).
Příběh není ani umně odvyprávěn a obsahuje pasáže, které jsou v dějové kostře zcela irelevantní a podle mě neobstojí ani jako tzv. „koření románu.“ Typicky se jedná o poměrně zbytečnou linku s příběhem Robinina přítele. Vytknul bych i příliš dlouhou expozici. Čtenář není držen v napětí a motivace obracet stránky dál a dál se postupem času vytrácí. Vyškrtání slabých částí knihy by román více přiblížilo rozsahu paperbackových detektivek, kteréžto vydání by si Volání kukačky zasloužilo daleko spíše. Jak se ovšem zdá, český vydavatel věří v jakousi setrvalou přízeň fanoušků a vydal první případ Cormorana Strika v knihařsky slušném vydání. Uvidíme tedy, na jaké vlně se ponesou další dva ohlášené díly.
(Děkuji databázi knih za poskytnutí recenzního výtisku.)

20 02.03.2014

Dějiny krásy se pro mě staly jakousi odkládací knihou, do které jsem nakoukl tehdy, když nic jiného nebylo po ruce a na ostatní věci nebyla chuť. To nemyslím nijak negativně, ono tomu napomáhá samotné členění publikace do kapitol a podkapitol, které přímo vybízí segmentovat četbu na menší části a tím si jí kořenit večery o něco déle. Není to dáno jen časovou distancí jednotlivých lidských epoch (čtyř set stránková cesta od Věstonické Venuši k Marylin Monroe je pěkně nadupaný výlet), ale také šíří záběru a komplexností zkoumané látky (od krásy tělesné, krásy barev, krásy nástrojů, krásy poezie apod.). Pro lidi, kteří nejsou příliš filozoficky vzdělaní – a já k takovým patřím taky, jak poctivě přiznávám – se četba v některých částech může stávat mírně obtížnou, především v množství literárních ukázek, na kterých je prezentováno vnímaní krásy v průběhu staletí. To se ovšem při četbě knihy, jejímž editorem není nikdo jiný než Umberto Eco, dá očekávat. Právě díky oné náročnosti je lepší četbu neuspěchat a prolouskávat se textem pozorně, pomalu.

Ve zkratce: dějiny krásy pod vedením Umberta Eca se pro mě staly pestrým, intelektuálně náročným a vítaným zpestřením zimních večerů, dlouhou cestou, na jejímž konci jsem byl o něco chytřejší, ale ne natolik, abych všemu porozuměl a knihu už nikdy nevyužil. Právě naopak, rád si ji občasně prolistuju, pokochám se a začtu. Zkuste to taky, třeba na vás trocha té krásy dýchne! :)

20 10.03.2013

Od takto vychválených knih je lepší nic nečekat, protože v případě přehnaných očekávání bývá čtenář zpravidla zklamán. Jenže... na Hru o trůny jsem si brousil zuby několik měsíců a když knížka začala v žebříčku nejlépe hodnocených knih stoupat výše a výše (až na první místo), zkrátka nešlo nečekat moc.
Po prologu, který na mě působil takřka až magickým dojmem a který mě znepokojil natolik, že jsem musel čtení přerušit a dojít si do ledničky pro jogurt, jsem byl překvapen, jak málo nadpřirozena a fantasy prvků kniha obsahuje. Děj působí reálně a až na několik drobných detailů se mohl skutečně odehrát v raném středověku. GRRM klade především důraz na politiku, soupeření, rivalitu, boje o moc a intriky, což je velmi ambiciózní námět. Možná budete mít ze začátku problémy s větším množstvím postav, na konci knihy je však naštěstí podrobný seznam, s jehož pomocí se budete dříve či později v knize s přehledem orientovat, neboť každá z hlavních postav dostane dostatek prostoru, aby se čtenáři vštípila do paměti.
Hra o trůny je skvělá četba a výborná zábava, jejíž zážitek si můžete umocnit nedávno odvysílaným seriálem (na který se zatím nechystám), přesto nemohu tvrdit, že jsem nečekal o malinko víc. Je to ovšem přesně tak, jak jsem psal na začátku komentáře. Lepší je nečekat nic a být příjemně překvapen. Takto vysoké hodnocení knihy (první místo v žebříčku nejlépe hodnocených knih) přisuzuji faktu, že číst GRRM je momentálně in a tak velký poprask kolem jediné série fantasy literatura dlouho nepamatuje.

(9. září 2011 - 29. září 2011)

20 19.10.2011

Válka s mloky patří k té části díla Karla Čapka, ve které se autor odvážně postavil sílícím hrozbám tehdejší lidské společnosti, v tomto případě to byl zejména sílící nacionální socialismus, rasismus, antisemitismus, militarismus, konzumní způsob života, bezbřehý nekontrolovatelný kapitalismus a vzestup nejrůznějších nedemokratických režimů v Evropě.

Je to podle mě možná nejlepší autorova kniha. V čem je Čapek takřka nedostižitelný, je jeho pověstné a mnohokrát zmiňované lidství. Čtou se mi krásně knihy, ze kterých cítím lásku ke světu, k lidem. Umění dívat se a vidět krásu v těch nejobyčejnějších věcech, zároveň ale i složité věci popsat jednoduše a prostě. Vidím to tak, že to je Čapkova hlavní devíza a jeho největší vklad, který naší literatuře dal. Zmíním i stylistickou originalitu a pestrost. Jen málokdy se povede skloubení tolika různých žánrů a stylů do jednoho celku, například lidový hovorový jazyk následován odborným vědeckým stylem o pár stránek dál. Čapek je v tomto naprosto suverénní a jeho stylistické experimentátorství plynule přechází různými částmi knihy, aniž by jedinkrát narušilo její koncept.

Síla Čapka je i v tom, že lacině nemoralizuje a poukazuje-li na jevy, které se mu nelíbí nebo se kterými nesouhlasí, nikdy se nesnižuje k přímé kritice a expresivním vyjádřením. Na rozdíl od současných autorů vnímá poslání spisovatele jako člověka, který může nabídnout čtenáři svůj pohled na svět, ale za žádnou cenu mu nesmí nic násilně vnucovat, indoktrinovat ho (a to se tehdy jednalo o mnohem palčivější a závažnější problémy než dnes, kdy za hranicemi nežije mnohamiliónový národ, bytostně přesvědčený o vlastní nadřazenosti a nutnosti likvidace těch podřadných, tj. nás). Uvědomme si to a přestaňme soustavně nadávat a stěžovat si na trpký život plný nesnází a nespravedlností, zkusme se na všechno koukat z té lepší stránky, skoro bych až řekl – čapkovsky. A čtěme nadále toto dílo velikána české literatury, neboť hlavní myšlenka Války s mloky je nadčasová.

Čapek patřil po celé období první republiky k nejoblíbenějším, nejvydávanějším a nejplodnějším autorům. Psal promasarykovsky a zosobňoval prvorepublikový demokratický étos. Když se republika začala otřásat v základech, nepřehodil jako mnozí jiní výhybku a vytrvale stál za svým. Neznevěřil se vlastní vizi, svým myšlenkám a tomu, co celý život hlásal. Proto se za druhé republiky, která se rozhodla být násilnou antitezí republiky první, stal terčem otevřené kritiky a mediální štvanice. Zemřel o Vánocích roku 1938, v době, kdy nacisté v Německu dávno rozhodli o osudu Československa i Karla Čapka samotného. Je asi dobře, že se toho nedožil.

19 07.09.2013

1Q84 je kniha, kterou by čtenáři neměli s Murakamim začínat. Určitě se najde spousta těch, kterým bude 768 stránek dvou třetin románu připadat zbytečně rozvleklých. Atmosféra japonského Tokia roku 1984 plyne pozvolna a autor podobně jako v 'Kafkovi na pobřeží' využívá dvou dějových linií, jejichž střetnutí se s každou další otočenou stránkou zdá více a více v nedohlednu. Kafkovská neukončenost, bezvýchodnost situace, nejasnost směřování i těžká uchopitelnost děje, to všechno jsou aspekty Murakamiho příběhu. 1Q84 se stal obrovským bestsellerem a zařadil se mezi nejúspěšnější autorova díla, přičítám to však věhlasu spisovatele, opakově nominovaného na Nobelovu cenu za literaturu, nikoli samotné knize, která je pro průměrného čtenáře až příliš těžká.

Milý čtenáři, pokud již máš s Harukim nějaké zkušenosti a zalíbily se ti jeho knihy (nejlépe všechny), bez jakýchkoliv dalších debat se do 1Q84 pusť. Ten román, to je totiž jakási esence Murakamiho, protnutí všech jeho literárních postupů, myšlenkových pochodů. Vzpomeňme na mikrosvět tokijské metropole v próze 'Afterdark', na retrospektivně pojatou lásku v 'Na jihu od hranic, na západ od slunce', na existenci podivné alternativy v 'Konci světa & Haird-boiled Wonderland'. V 1Q84 mnoho z autora znovuožívá, ne ovšem jako třikrát vyluhovaný japonský čaj, ale jako plnohodnotné a originální dílo. Někde v hlubinách dvacetimilionového velkoměsta jsou ti dva. Je jim třicet a dvě desítky let se neviděli, nikdy však na sebe nepřestali myslet. A jakási podivná síla je znovu sbližuje a dává dohromady, aniž by bylo jasné, proč tomu tak je. Na nebi září dva měsíce: větší stříbrný kotouč doplňuje menší, zelený. Svět se změnil a už nikdy nebude jako dřív. A téměř nikdo si toho nevšiml.

Pojďte se pomazlit s Murakamiho fantaskním magickým realismem, čeká vás neskutečný literární zážitek!

Ke knize jsem se více vyjádřil za tímto odkazem:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/fascinujici-murakamiho-svety-343

Taktéž děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(8. listopadu 2012 - 21. listopadu 2012)

19 22.11.2012

Pro mě vrchol autorovy tvorby a zároveň nejoblíbenější Murakamiho román, na druhou stranu však šok pro ty, kteří mají zkušenosti pouze s autorovou realistickou tvorbou a nebo s knížkami, kterými se tajemno a fantaskno jen mihne.
V Kafkovi na pobřeží autor podobně jako před léty v Konci světa proplétá dvě dějové linie, které se přibližně do poloviny knihy jeví jako naprosto nesouvisející. Patnáctiletý klučina prchá od otce na nejjižnější z velkých japonských ostrovů – Šikoku, kde se dostává do knihovny (typická autorova postava; muž nebo chlapec, osamělý introvert s pocity ztráty, žijící ve svém světě knih a hudby), o několik stovek kilometrů severněji zase šedesátiletý dědeček hledá kočičku. Záhadné. Toť k ději románu.

Haruki Murakami je minimalista. I v takto rozsáhlém románu si vystačí s několika postavami. Nějak zvlášť nespěchají, mnohdy ani neví, co chtějí. Klid, klid, klid. Mnohé si musí čtenář domyslet sám, spousta myšlenek je podána pouze v náznacích. Vlastně je to taková hra, snová a sureálná. Autor samotný je jakoby 'nad dějem‘, jen tahá nitky, které nechává volně působit a tím nenuceně posouvá děj kupředu. Nevnucuje své názory, postřehy, svou filozifii, nedrží čtenáře za ručičku. Nejspíš to není četba pro všechny, sníte-li však rádi a rádi si vykládáte věci po svém, je zřejmě pro vás. Jedná se o monumentální, jedinečné, tajemné a jen těžko uchopitelné dílo, jehož četba je zážitkem na hodně dlouho.
Jedna z knih, po jejichž přečtení vás obklopí TICHO.

19 03.09.2012

Co teda jako bude, he?
To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupej, a seděli sme v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy ste už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak rychle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehdá ještě zákon, aby nemohl strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže ste to mohli drinkat se syňágoum toldou nebo hňápcem nebo s pár jinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve které ste oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který ste klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo ste mohli drinkat mlíko s nožema, jak sme říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle sme si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat…

Mechanický pomeranč je velmi zneklidňující kniha. Příběh z blízké budoucnosti, kde neplatí žádná pravidla, kde skupiny mladých výtržníků popíjejí plus-mlíko a po nocích řádí. Nezvedal se mi jako mnohým žaludek, neboť brutalitu díla nepovažuji za samoúčelnou a při čtení není tolik patrná jako např. při sledování filmu. Se samotným jazykem románu jsem problém neměl, naopak se mi po pár kapitolách dostal doslova pod kůži a nepotřeboval jsem už ani slovníček v zadní části knihy. Až mi všechno to tolčokování, tolkování, drinkání či decidování po dočtení začalo chybět.
O čem vlastně Mechanický pomeranč je? O svobodě, o možnosti volby, o přizůsobování se společnosti? O tom, jestli se člověk může změnit, a jestli ano, jaké následky to sebou nese? Zůstane pak vůbec člověkem? Knížka objemem krátká, myšlenkově však bohatá. Rozhodně všem doporučuji, už jen pro tu neodolatelně strhující formu, jakou je příběh psán, a taky pro ten originální a úžasný slang. To je prostě zážitek a člověk s elementárními znalostmi angličtiny by s ním při čtení neměl mít problém.

Rád bych taky zmínil fenomenální Kubrickovou adaptaci, která mezi jinými filmy vyčnívá svou vizualitou i osobitým režisérským přístupem. Burgess nebyl s filmovou adaptací svého románu spokojený, čemuž nerozumím, ale jelikož ani Kesey nebyl spokojený s Formanovým Přeletem nad kukaččím hnízdem, budeme si muset zvyknout na skutečnost, že každý autor má své vrtochy. Přestože ve filmu není vysvětleno, proč se příběh jmenuje tak, jak se jmenuje, přestože byla z filmu vypuštěna poslední kapitola knihy, je pro mě Kubrickův Mechanický pomeranč jedním z nejoblíbenějších filmů vůbec.

(23. ledna 2012 – 25. ledna 2012)

19 25.01.2012

Dočíst poslední díl Harryho Pottera bylo jako ukončit jednu velkou kapitolu mého dětství a dospívání. Právě proto nešlo k Relikvii smrti přistupovat nepředpojatě. Zkrátka jsem si ji užil a po dočtení jsem byl nadšený, jinak to ani nešlo. S odstupem času vím, že kniha rozhodně dokonalá není a má několik velkých mínusů (přečtěte si komentář od paulhuntera). Osobně mi nejvíce vadily dvě věci, v samém závěru knihy.

SPOILER:
1) Zabití lorda Voldemorta je příliš rychlé. Těšil jsem na dlouhou a rozepsanou scénu, Rowlingovou však očividně konec příběhu moc nebavil a chtěla ho mít rychle z krku. Voldemorta zabije 'obyčejná' Avada Kedavra?! WTF, kde to jsme? :)
2) Epilog. Něco tak strašného snad Rowlingová nemohla myslet vážně. Knížku jsem dočítal ve čtyři ráno a měl jsem dojem, že únavou špatně vidím.
KONEC SPOILERU.

Mimochodem: po dočtení ságy se u mě dostavila poměrně silná deprese, která měla několikadenní trvání. Ten pocit, že už další příběhy nebudou, byl poněkud zvláštní. Opravdu skončila jedna velká etapa. Nepamatuji si, u jaké jiné knihy se mi něco podobného stalo. Patrně u žádné.

19 23.11.2010

Pistolníka beru jako takový obrovský prolog k celé Temné Věži. Přestože je knížka na Kingovy poměry a s ohledem na další díly velmi krátká, psal ji mnoho let, většinou v dobách, kdy mu psaní jeho "hlavních románů" lezlo krkem. Je napsána úplně jiným stylem než všechny ostatní autorovy knihy a liší se vlastně i od dalších dílů Temné Věže. Možná nebudete úplně chápat, co se na těch dvou stech stránkách děje, když se ale zamyslíme, rozhodně to ke škodě není. Nejasno a jakési očekávání toho, co možná přijde, tento imaginární a fantaskní svět potřebuje. Vše je napsáno velmi zajímavě, tajemně a nejednoznačně, což četbu ještě více umocňuje. A ty spousty otázek, které se postupně valí vpřed: Odkud se vzal Roland, kdo to vůbec je? Co je Temná Věž a k čemu slouží? Proč ji pistolník tak úzkostlivě hledá? Proč pronásleduje muže v černém? Co je myšleno tím "svět se hnul"? A kde se to vlastně všechno odehrává? Je to cizí svět a nebo jen podivná alternativa světa našeho? Pistolník vyvolává desítky otázek a na většinu dostanete odpověď až v dalších dílech. Rozhodně ve čtení pokračujte, Pistolník je skvělý začátek jedné z nejlepších fantasy ság, která kdy byla napsaná.

A pro ty, které snad kniha nezaujala: vězte, že další díly jsou úplně jiné, daleko více kingovské.

19 30.11.-0001

NEJLEPŠÍ AGATHIN ROMÁN S HERCULEM POIROTEM.

O Agathě Christie se tvrdí, že našla více způsobů jak tahat čtenáře za nos, než kterýkoliv jiný autor. Ten, kdo četl tuhle knihu mi jistě dá za pravdu. Bylo léto 1926, když v Británii a USA vyšel paperback The Murder of Roger Ackroyd, autorčin šestý román - odvážná kniha, která bortila vžité představy o tom, jak by měla detektivka vypadat. Kniha se na dlouhou dobu ocitla pod palbou kritiky a stala předmětem rozsáhlých debat. Christie byla dokonce vyloučena z klubu spisovatelů detektivek, protože v příběhu porušila nejhlavnější pravidlo žánru. Jak to ale často bývá, čtenáři byli nadšeni a román se prodával neobvykle dobře. Právě tímto dílem si autorka získala přízeň tisíců čtenářů, která se pak s dalšími romány stále více umocňovala.
____

Já osobně jsem tuto knihu četl dávno, ale ještě teď si pamatuju na šok, který na mě čekal na konci předposlední kapitoly. Agatha by si zasloužila Nobelovu cenu za to, jak dokáže čtenáře tahat za nos a nejdokonaleji to zvládla právě v této knize :)

19 30.11.-0001

Jako sedmiletý jsem se spolužáky u nás na vesnici stavěl pravěký park, přičemž jsem celou věc bral velmi vážně a ani mě nenapadlo, že by se celá věc mohla nezdařit. Náčrty mého projektu jsem zaplnil každý prázdný papír okolo a ve třídě jsme byl nazýván jako ten, který kreslí dinosaury. Z našeho parku sice sešlo, neboť se ukázalo, že plánovaná pistolka, která mění kameny v pravěké ještěry, je sestavitelná jen těžce, stejně jako nuzné kapesné od rodičů bylo k takovým projektům naprosto nedostatečné. A zadlužovat se v sedmi, to jsme zkrátka nechtěli. Bůh nám odpusť, náš region možná přišel o senzační zábavní park.

Když jsem se ale zpětně po letech zamýšlel nad tím, kde se ve mně vzala taková mánie a zájem o dinosaury (nebyl jsem zdaleka sám, takových nás bylo hodně), napadl mě jako první Spielbergův film, ač si skutečně nejsem jistý, předcházel-li mému zájmu nebo následoval až po něm. Tak jako tak je Jurský park film, který jsem v období do svých cca deseti let viděl nejvíckrát, až se divím, že to ta VHS kazeta utáhla. Teprve letos jsem se konečně vrhnul i na Crichtonovu knihu, což byla z mé strany s ohledem na své dětství jakási nutnost, dluh, který měl být splacen daleko daleko dříve.
Bohužel, Jurský park je dnes už velmi obtížné číst, aniž by si člověk nevzpomněl na filmovou adaptaci. Přestože znám příběh parku takřka zpaměti, docela dobře jsem si početl a nenudil se. Příběh románu se oproti filmu jeví jako daleko sofistikovanější a promyšlenější (přestože to filmu nevytýkám, protože právě ona zjednodušující linka a vytáhnutí jen některých dějových linií přitáhla masy do kina, přičemž co se týká vypravování příběhu, patří podle mě Juráč k nejlepším filmům vůbec, o efektech a technické stránce nemluvě), je do nejmenšího detailu promyšlený a dává smysl. I z hlediska struktury románu a narůstajícího napětí je kniha psána dosti chytrým stylem, při kterém ji jen těžko odložíte (ač moc dobře víte, kam všechno směřuje).

Závěrem snad jen říct, že film zbytečně zastínil knihu, na kterou se trochu zapomnělo, což je škoda. Crichtonův román považuji za jeden z nejzábavnějších, nejčtivějších a nejnapínavějších. Ideální četba do nepohody nebo pro obyčejný relax.

(8. dubna 2013 – 17. dubna 2013)

17 23.05.2013

Vždycky když si zastesknu nad časy dávno minulými a pocítím zvláštní nutkání vrátit se alespoň prostřednictvím knížky do doby, kterou jsem nepoznal a poznat nemohl, poznat způsob života a myšlení lidí, které je mi sice cizí a nevlastní, ale které mě o to více přitahuje, vzpomenu si na Bohumila Hrabala, Pana Spisovatele, který snad jako jeden z mála (ne-li jediný) dokáže tak neodolatelně krásně a poeticky zachytit českou zemi a atmosféru v ní, všechen ten prostý lid s typickými vlastnostmi, nezaměnitelným humorem a nadhledem, zkrátka lidi nikoli intelektuální, ale lidově moudré, hovorově mluvící, filozofující nad svým životem, životním údělem, minulostí i současností.
Samotný pan Hrabal je naprosto nad věcí, představuji si jej jako postaršího pána (kterým pochopitelně později byl), sedícího za zlatých časů někde na terase pražské hospůdky s dýmkou v ústech a pivem na stole před sebou (vidíte už tu poetiku?), líně listujícího v novinách, jeden výtisk za třicet haléřů. A jak si tak listuje a cucá slova v ústech, občas přes stránky pohlédne do okolí, a co ho zaujme, to si zapamatuje a později použije.

Příliš hlučná samota se podobá ostatním Hrabalovým knihám, je psána formou vnitřního monologu hlavní postavy, ve kterém se opakují stále stejné motivy, což je někdy poněkud otravné, zvláště u jiných autorů, ale u Hrabala to je kouzelné a v tom nejlepším slova smyslu typické, protože jeho rukoupis poznáte již po pár větách. S tím přímo souvisí i poměrně osvědčené pravidlo: nesedne-li vám nějaká jeho kniha, pravděpodobně vám nesedne žádná jiná, ne proto, že by to bylo všechno na jedno brdo, ale právě proto, že Hrabal je Hrabal a jeho neuvěřitelně dlouhá souvětí, do kterých dokáže spojit kdeco, spojitelné i nespojitelné, jsou zkrátka proslulá a legendární (a pro otrlé).
Hrabal je pro mě jeden ze tří českých prozaiků dvacátého století, jejichž dílo považuji pro svou kvalitu a formu jako světové, světové úrovně dosahující (těmi dalšími jsou Karel Čapek a Milan Kundera). Hrabalovi zkrátka musíte rozumět, ano nebo ne, a pakliže se dostanete na jeho vlnu, pak sami pochopíte, o kolik by naše literatura byla ochuzena, kdyby ho nebylo.

Píše nádherně, no uznejte sami:
Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. (strana 7)

(přečteno 11. srpna 2012)

Už dlouho jsem se na nějakou knihu netěšil tolik jako na Noc, kdy jsem měla zemřít. "Česká Agatha Christie“ Veronika Černucká v devatenácti rozmanitých povídkách předvádí svůj um a není pochyb o tom, že se jedná o kvalitní dílo. Doporučovali ho i v Cosmopolitanu a Looku. Zdejší povyk mě jen utvrdil v tom, že si knížku vychutnám:-)))

Bohužel, celé to působí jako práce někoho, kdo se snaží psát jako Agatha Christie, ale není Agatha Christie. Narozdíl od povídek A. CH. chybí těm od Černucké větší plynulost děje, uvěřitelné dialogy i dobré pointy, které nepůsobí vynuceně a kostrbatě. Povídky pravidelně končí jakýmsi „vysvětlením“, čtenáři však není předloženo dostatek vodítek k tomu, aby na ně přišel sám. To považuji u detektivních povídek za velký problém.

Všude je na sto honů cítit inspirace velkou dámou světové detektivky. Samotná autorka je jistě její velkou obdivovatelkou, když se šesti uživatelskými účty hodnotila maximálním počtem Agathino mistrovské dílo – Deset malých černoušků. I přes tuto skutečnost si nemůžu odpustit drobnou polemiku: Proč autorka zasadila povídky do britského prostředí? Zatímco Christie v Anglii žila po celý život a byla brilantním znalcem lidské povahy, Černucká o anglickém způsobu života a Angličanech samotných mnoho neví. Všechno to působilo hrozně česky a každá zmínka o tom, že se příběh odehrává v zahraničí, mě ze čtení vyrušila („Mít se jako prase v žitě.“ – který Angličan by to proboha řekl?!). To je tak, když se někdo snaží působit světově…

Abych jen nekritizoval, v knížce je i několik relativně slušných povídek. Ty jsou především ve druhé části sbírky – Vražda krále hraček; Noc, kdy jsem měla zemřít; Příběh z mého života. Tyto tři zmíněné působí vyzráleji, promyšleněji a rukopis autorky se jeví jako více vypsaný.
Celkově mě mrzí, že knížku nemůžu zhodnotit v kontextu jiných českých detektivek. Nikdy jsem žádné nečetl a nemyslím si, že bych po dnešku začal. Přestože se neshodnu s "většinou uživatelů“, kterým se tento povídkový soubor líbil, všem přečtení doporučuji. Názor by si měl udělat každý sám. Nejedná se o žádný odpad nebo průser. Spíš je to jen šedivě průměrně podprůměrné, nic pořádně neutkví v paměti.

Na začátku knihy je pár slov o autorce samotné. V něm se píše, že chystá další povídkovou sbírku a sérii detektivních příběhů. Přeju spisovatelce mnoho úspěchů a nápadů a byl bych rád, kdyby si příště více promyslela, jak bude své knihy propagovat.

17 27.05.2011

Lepší než první dva díly a možná nejlepší díl vůbec, ačkoliv já mám ještě o něco raději Ohnivý pohár a Fénixův řád. Právě tady začaly být postavy zajímavé a plastické, přestaly být typickými hrdiny / zloduchy. Nejlepší je posledních sto stránek. Ty mi svého času doslova vyrazily dech.
Povedlo se taky filmové zpracování. Režisér Alfonso Cuarón posunul celou ságu do temnějšího a hororovějšího hávu, čímž vznikl nejlepší film na motivy knih o Harrym Potterovi.

17 23.11.2010

Typická práce nakladatelství Dobrovský s knihami pod značkou OMEGA: překlad poezie vydavatel svěřil překladateli bez zkušeností (překládal jen omalovánky a příručky o golfu a fotbalu).
K samotné poezii: chápu, k čemu se chtěla autorka vyjádřit, zpracování ale nepovažuji za šťastné. Jak se motivy básní stránku po stránce opakují, nepřinášejí již nic nového a nabalují na sebe kýč. V závěru je již těžké uvěřit, že nečtete výběr „citátů“ a ,,mouder“ Paula Coelha.
Jako lehká četba pro lítostivé plačky to na knižním trhu obstojí, ale srovnání s kvalitní poezií to nesnese.

16 04.04.2019

Tělo a krev je dvacet let starý Cunninghamův román, který se k nám dostává v českém překladu až teď. Já ani nevím, co napsat, převládá ve mně spokojený pocit po přečtení výborné knížky, za kterým není třeba skoro nic dodávat.

OK, přečetl jsem to téměř na jeden zátah, od začátku druhé části jsem se nemohl od příběhu odtrhnout a s upřímným zaujetím sledoval desítky let trvající osudy rodiny přistěhovalců ve Spojených státech. Těm se narodí děti, jejich dětem další děti, a všechno souvisí se vším. Cunningham možná psal i se záměrem vytvořit jakousi kroniku doby, let padesátých (a materiálního vzestupu), let šedesátých (a rozvolnění), let sedmdesátých (a hippies), let osmdesátých (a AIDS), let devadesátých (a konzumerismu). Je vidět, že autor zachovává stále stejný koncept příběhu, založeného na dialozích a psychologii mezilidských vztahů (a Hodiny byly tedy v jistém smyslu vyvrcholením jeho tvůrčích postupů, nikoli ojedinělým úspěchem). Zdá se mi to jako nadčasové pojetí, které nemůže zestárnout nebo zevšednět. A středobodem Cunnighamova díla je psyché, navzájem propojený svět lidských duší, ony drobné nitky a přediva, která utváří náš svět, vzájemné interakce, které ovlivňují naše chování určitým způsobem. V Tělu a krvi, románu, sledujícím chování několika postav ve velmi dlouhém časovém období, je toto patrné. Osobně jsem už místy unaven z hypersložitých a do sebe zahleděných knih plných složitých dějových zápletek. Přitom číst knihu, založenou v podstatě jen na nenásilném a pozvolném plynutí děje, vyšperkovanou brilantními dialogy, je osvěžující zážitek. Řekl bych, že Tělo a krev je takové autorovo nenápadné a opomíjené opus magnum, knížkou, stojící ve stínu, u které ale budete překvapeni, jak moc dobrá je, až se do ní pustíte. Myslím, že toto dílo vede k zamyšlení o tom, že i na první pohled spořádané a úspěšné rodiny v sobě dusí tíži, tu nesnesitelně lehkou nebo těžkou, jak o ní psal Kundera. A nikdo jí není úplně ušetřen, nikdo z nás není člověkem sám o sobě, nýbrž součástí početnějšího celku. A naše okolí ovlivňuje naše životy více, než si jsme sami ochotni připustit. Cunningham je pak autor, který v mých očích knihu od knihy roste. Po poctě Virginii Woolfové v Hodinách a minimalistické konverzační fresce Za soumraku je toto můj třetí zásek. Možná i ten nejlepší.

Děkuji databáziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
Hodnocení: 9/10

16 28.05.2014

Je to knížka plná paradoxů a nepamatuji si, kdy naposledy jsem měl u čtení tolik protichůdných pocitů.
Samotné téma je velmi zajímavé a prostředí, ve kterém se děj odehrává, taktéž. Nemám Aldisse načteného, ale co jsem pochytil z různých komentářů, často umisťuje děj svých románů do situací, kdy jsou lidé vystaveni jiným přírodním podmínkám, než jaké panují na naší planetě v současnosti. Skleník představuje naši Zemi v budoucnosti, časově vzdálené mnoho stovek milionů let. S tím plyne bezpočet klimatických změn (podobnost s Helikonií?), jejichž důsledkem je zamoření světa všudypřítomnými rostlinami.
Co mi na knize vadilo nejvíc, byly postavy. S žádnou jsem se nedokázal ztotožnit a některé mi ke konci už hodně vadily. Největším průserem jsou ve Skleníku břuňo-břicha (už ten název!), podřadné bytosti bez inteligence, kterým je v románu věnováno zbytečně moc prostoru. Autor sice tyto bezvýznamné tvory zachytil věrohodně a zajímavě, čeho je však moc, toho je příliš.
Celkově příliš nevím, jak knihu ohodnotit. Kdybych měl přihlížet k dějové pestrosti, zajímavému námětu a originálním nápadům, přiklonil bych se skoro až k maximu. Když si však vzpomenu na břuňo-břicha, škrábající se v zadku, mám chuť ubrat nejednu hvězdičku. Aldiss napsal Skleník na začátku šedesátých let, získal za něj cenu Hugo, knížka se stala klasikou ve svém žánru a obecně se řadí k jeho nejznámějším dílům. Některé věci v něm nám po padesáti letech mohou připadat za vlasy přitažené, přesto si román zaslouží pozornost příznivců science-fiction, už jen pro svou svižnost a čtivost. Hodnocení: 60 - 90%

16 06.06.2011

,,Jsem literárním ekvivalentem Big Maca a hranolek,“ prohlásil kdysi Stephen King. Čímž demonstroval jednak nadhled, který nad sebou má, také však ukázal, že i autor jeho postavení a vlivu se nemusí brát příliš vážně. Protože King moc dobře tuší, že píše braky. Nebo tomu říkejme nenáročná literatura. Literatura pro zábavu, pro masy. Je to v podstatě jedno, protože to nemusí mít nutně negativní konotaci. Píše skvěle a s věkem působí ještě semknutěji než dříve. Vychází mi z toho všeho daleko lépe než naprostá většina těch rádoby-vážných Coelhů a podobných. Těch, kteří se nakonec jen topí ve vlastní povznesenosti a pocitu, že jsou něco víc, že mají moc vám něco předat, nějak vás ovlivnit a změnit.
Lunapark. Sotva jsem se začetl, došel jsem ke konci. Příjemná oddychovka, v Kingově kariéře jedna z nejkratších, nikoli nejlepší, nikoli nejhorší. V podstatě jen mírně rozšířená novela, která by se skvěle hodila do některého z povídkových souborů. Nic nezapomenutelného, ale já se bavil. Hodnocení: 75%

15 25.12.2013