pistalka komentáře u knih

Je vlastně až s podivem, jak dlouho si tak výborný vypravěč jako McEwan šetřil svůj první skutečně rozsáhlý román. Příběh se rozvíjí popisem dětství krátce po druhé světové válce a přes pětisetstránkový oblouk nás autor dovede ke starému muži v období covidu. Velmi suverénním vyprávěním, které není skoupé na čtenářsky atraktivní scény, avšak nenese s sebou lacinou melodramatičnost, mně kniha připomínala jiného suverénního vypravěče z druhé strany Atlantiku – Irvinga. Autor McEwan ústy hlavního románového protagonisty komentuje politickou situaci: uvolnění poměrů v 60. letech, pád komunismu i krize 21. století. Zároveň prostřednictvím svých postav popisuje proměnu společnosti, rodiny i lidských vztahů, s adekvátní citlivostí a chirurgickou přesností. A léta běží. Tohle je román!

8 04.06.2024

Je to vycucaný citrón, nastavovaná kaše, je to snaha dodat početné skupině čtenářů E. L. na knihkupecký pult novou knihu, výsledek je ale neuspokojivý.
Samotný rozhovor, který zabírá 55 stran textu (a to se ještě muselo nakladatelství Paseka tuze snažit různým odsazením zleva, zprava), není natolik nosný ani v ničem objevný, aby ho dávalo smysl vydávat knižně. Ne v zemi, kterou E. L. loni navštívil a ve které rozhovor s ním přinesla většina relevantních médií: Seznam zprávy, Aktuálně.cz, Novinky, Český rozhlas, Česká televize, Deník N, A2larm, A2, Host. Vydaný rozhovor se od těchto výstupů příliš neliší, sumíruje názory již dávno vyřčené a s umanutostí stále a stále opakované.
Bohužel i tak kratičkému textu by přitom prospělo škrtání (pasáže, ve kterých se Loach a Louis navzájem chválí, ve kterých opakují již jednou vyřčené). Proto si myslím, že by se to celé spíše hodilo do nějakého literárního periodika typu Host/A2, kam by to svým rozsahem i tématem perfektně zapadlo. A nebo by dávalo smysl takto pojatou knihu vydat, musela by ale nabídnout více rozhovorů, více textů apod. Vydávat v dnešní době pouhý přepis jakési televizní debaty mně přijde málo. Rozpačitost z knihy pro mě demonstruje i zařazení fotografií z natáčení a z filmů K. L. (proč?) a otravný doslov, který věci z rozhovoru zase sumíruje a nechává opakovaně zaznít tomu, co jsme již několikrát četli. Chápu ale, že snahou bylo dostat se aspoň na sto stran.
I tak má ale vydání této knihy smysl – smysl komerční. Tu knížečku za 249 Kč si hodně lidí koupí tak jako tak. A E. L. je nejen miláček médií, ale i miláček nakladatelů. Marně přemýšlím, komu dalšímu v poslední době vyšel padesátistránkový rozhovor ve vázané knize.

4 06.04.2024

Vlasáková mě před několika roky zaujala svou prvotinou Praskliny: od té doby na ni narážím docela často. Je to autorka angažovaná, hojně komentuje a píše, má na kontě komiks, scénář k filmu apod., prakticky neuplyne měsíc, abych někde nenarazil na její text. Se vším nebo skoro se vším souhlasím, souzním s ní. Ale ta Těla – nevím. Cítím z toho snahu literárně zpracovat téma, nad kterým přemýšlí, které jí přijde důležité, o kterém by se mělo psát a diskutovat, ale samotné téma dobrou knihu nedělá, respektive je to málo, nestačí to. Je to pro mě podobné jako u jiné silně medializované knihy loňského roku – Rozložíš paměť. Chápu tu snahu, ale téma nestačí a od knih nominovaných na M. Literu mám bohužel jiná očekávání. V Tělech téma absolutně přebíjí formu. Je to pro mě umělecky málo přesvědčivé, prošpikované zvláštními metaforami, motivicky ne zcela důmyslně vystavěné a tedy vlastně dost očekávatelné. Splňuje to kritéria pohodlné četby, velmi přístupné, u které se čtenář v patřičných pasážích pozastaví a zasouhlasí si, protože kult mládí existuje a stará těla jsou neviditelná. Ale to jsme věděli už po padesáti stranách – a ve zbytku kniha dojíždí v očekávaných mantinelech a končí veskrze očekávaným koncem. Není to málo?

3 24.03.2024

Šestnáct let čekali fanoušci autora syrových a drsných románů na nový materiál, až se s nimi největší hvězda americké literatury půlrok před smrtí rozloučila přepisem rozhovoru o matematice a mrtvých lidech, který u čaje v nějakém kamrlíku psychiatrické léčebny vedou doktor a pacientka. Pár letmých poznámek:
1) Napsal si to podle sebe, aniž by se potřeboval ohlížet na kohokoliv, přizpůsobovat se obecnému vkusu nebo dostát různým očekáváním. V tom vidím obrovský krok oproti oběma románům, vydaným po roce 2000, které s odstupem vyhlížejí téměř jako popina.
2) Přijde mi opravdu zajímavé, že se rozloučil s románem, ve kterém je 50 procent postav ženských, respektive ve kterém je jedna z celkem dvou postav žena, nota bene žena ve vztahu k muži intelektuálně dominantní. K takovému milníku jiný dědek světové literatury, který zemřel asi měsíc po McCarthym, nedošel.
3) Stella Maris i Pasažér by absolutně zapadly, kdyby je nenapsal McCarthy. Na druhou stranu, právě proto, že je napsal on, v nich čtenáři možná marně hledají něco, co tam nenašli a co si myslí, že tam snad někde je. Těším se druhé čtení někdy příště.

2 22.02.2024

Výborné jako první díl. Jsou tam občasné stylistické neobratnosti, ty ale nesráží čtenářský zážitek, protože umocňují Etzlerovo hektické a zběsilé tempo v nehostinné a nepřátelské Číně. Čte se to jako napínavá detektivka. Skvělé postřehy a velmi dobré pozorovatelské oko – snahy o popis chování a smýšlení Číňanů jsou cennější než případné politologické rozbory. Zároveň je to i demonstrace toho, co s člověkem udělá nekočírovaný workoholismus.

1 28.11.2023

Bianca Bellová je dobrá spisovatelka a i její nová sbírka čtyř povídek je napsána sebejistou rukou, mám ale pocit, že by už autorce prospěla pauza a že to tempo vydat každý rok před Vánoci novou knihu je sice lákavé, který autor by se neradoval z nové knihy v tradičně solidní grafické úpravě od Peciny, ale tady v tomto případě mi už přišlo, že vařila z vody. Dobře napsáno, ale banální. Myšlenka příběhy pospojovat prostředím letištní haly je zajímavá, ale stejně tak by se kniha mohla jmenovat Vlakové kupé. O vlacích teď ale už možná nadosmrti bude psát Rudiš, takže letiště je asi v pořádku.
Lehká kniha bez jakékoliv literární ambice.

5 20.11.2023

Je to samozřejmě detektivní případ jak víno a má to klasické christieovské kontury: vražda v omezeném okruhu lidí vyšší anglické společnosti, do které jako deus ex machina vchází Hercule Poirot, aby vše vyřešil. V Posledním víkendu přichází na scénu pozdě, román začíná dlouhým entrée s pečlivě prokresleným systémem vztahů, které autorka prokládá vnitřními pochody hlavních postav. I v dalších částech knihy detektiv ustupuje a celé kapitoly jsou věnované spíše interakcím podezřelých než samotnému vyšetřování. Závěrečné vysvětlení nechybí, přijde mi ale, že není tolik podstatné. A myslím si, že po více než sto letech od vydání Záhady na zámku Styles je na čase začít číst knihy Agathy Christie i jinak než jako pouhé detektivní příběhy: jako studii doby, jako obrovskou encyklopedii chování a jako sociologickou laboratoř, ve které interagují různé třídy anglické společnosti. Mám totiž pocit, že málokterý autor či autorka měli tak dobrý pozorovací talent jako ona.

5 01.11.2023

Fosseho vyprávění a osobitý styl patrně nesedne každému, ale kdo mu podlehne, toho nepustí a na tu velmi krátkou dobu vás opravdu přenese TAM...
Osobně doporučuji přečíst pomalu a na jeden zátah.

31.10.2023

Pravidelně se střídající vyprávění matky a dcery v rozsahem nevelkých kapitolách vytváří skvěle rytmizovaný text, do kterého se snad ani nejde nezačíst. Osobně oceňuji tu pravidelnost, díky které se kniha pohodlně čte a čtenář se v ní bez problému orientuje. Ani ne dvě stě stran textu pak zachycuje období několika desítek let života v komunistickém Lotyšsku, dobu absolutního bezčasí a diktaturu podprůměrného. Není to žádná detailně popsaná rozkošatělá rodinná sága, ale drobné vyprávění s důrazem na detaily a maličkosti, které se v životě ukázaly jako milníky a ke kterým se ženská paměť retrospektivně vrací. Mimochodem – velmi dobře je v knize zachycená společenská a politická situace v zemi, opět bez velkého historického vysvětlování, nýbrž s citem pro detail. Krásná a smutná kniha.

5 31.10.2023

Pasažér je kniha, skrz kterou by čtenář s McCarthyho dílem začínat neměl. Nepřijde mně ale jako takové vybočení z autorovy tvorby a poetiky, jak by se podle některých ohlasů dalo usuzovat. Nejblíže má snad k autorově nejrozsáhlejšímu románu Suttree (a Pasažér bude už navždy tím druhým nejrozsáhlejším), v knize ovšem najdeme tísnivou bezvýchodnou atmosféru i McCarthyho trademark - celé strany strohých dialogů. O jejich významu pro celek románu sice můžeme polemizovat, náladu knihy však umocňují více než dobře. Autorovy klasické archetypální postavy byly nahrazeny postavami kvazi-moderními a je otázkou, jestli to tak autor od počátku zamýšlel, případně jestli se postavy takovými staly v dlouhém období psaní. JE TAM ŽENSKÁ POSTAVA, FAKT JO. Tak jako tak je na románu vidět, že vznikal dlouho a že je snad i složen z vícero celků, které se časem poskládaly dohromady. Ke kompaktnosti vybroušených žánrovek Cesta nebo Tahle země není pro starý má Pasažér daleko.

Co mě ale dneska jako čtenáře zajímá nejvíce, není osud Bobbyho Westerna, disputace o matematice ani potopené letadlo, nýbrž pohnutky, proč to napsal takhle. A nemůžu neporovnat s nedávno vydaným DeLillovým Tichem, románem, který mi Pasažéra v mnoha ohledech připomíná. Co se těm starým americkým autorům stalo? Proč tak tiše, proč tak prázdně? Ze srovnání obou těchto děl mně mimochodem lépe vychází DeLillo, možná i díky sotva pětinovému rozsahu. Mám ale dojem, že se ještě někdy k oběma vrátím.

3 10.10.2023

S Houellebecqem to mám jako s Palahniukem. Třebaže mě oba nejdříve nadchli a přinesli do mého nočního čtecího koutku svěží vítr, postupem času - mluvím za sebe - jsem se jen těžko mohl zbavit pocitu, že to celé není nic víc než jen stylisticky ucházející performativní negativismus. Proto se jeho knihy líbí všemožným kritikům současného směřování západní civilizace.

7 10.10.2023

Výběr textů věnujících se xenofeminismu. Po dočtení mně z toho v hlavě vznikl mírný zmatek, aneb slovy jedné z autorek: ,,Xenofeministkám hrozí sklouznutí do nesrozumitelnosti."
Je však pravděpodobně, že alespoň zčásti za to může ne zcela ideální překlad. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem v některé knize našel tolik chyb a překlepů. Ranný Marx, o kus dál ranný Land, o stránku dál opět ranný Marx. Au!

10.10.2023

Kniha není pozoruhodná pouze tím, co v ní autorka naprosto strhující formou popisuje. Reportáž je napsána precizně a čtenářsky atraktivně, na to jsme ostatně u knih vydaných v nakladatelství Absynt zvyklí. Kromě popisu několik desítek let dlouhé historie soustavného ubližování ženám ze strany prominenta švédského kulturního života nabízí kniha i plastický obraz desítek jeho obětí. Co žena, to trochu jiný příběh, jiná výchozí pozice i jiná reakce, s narůstajícím počtem stran a neustále se opakujícím vzorcem chování predátora se však četba stává tísnivou, neuvěřitelnou. Aneb: když to vidí všichni, nevidí to nikdo. Důkazem budiž závěrečná třetina knihy, zachycující atmosféru po vydání odhalující reportáže. Zaujalo mě, že Gustavsson do textu včlenila spoustu úvah o povaze novinářské práce, promýšlí tvůrčí metody a etickou rovinu jako takovou. Kniha tím získává další, neméně atraktivní rovinu. Četl jsem již řadu knih z edice ,,Prokletí reportéři“, Klub ovšem patří k těm nejlepším.

13 06.01.2023

S mistrnou zkratkou vylíčení dějin pětašedesáti let francouzské kulturní, politické a společenské historie. Od válečných bídných let k rozmachu konzumerismu a krizi hodnot na přelomu tisíciletí. Pohled ženy – matky, manželky, milenky, intelektuálky, literátky, socialistky, feministky – je strohý, analyticky přesný, angažovaný. Právě ona stručnost však umožňuje takřka absolutní tematický záběr, od nejobyčejnějších mlhavých vzpomínek, zapadlých kdesi v hlubinách dětství, po lítost nad rychle ubíhajícím životem ve stáří. Postřehy z konverzací u rodinných obědů, proměny politické mapy, střídání prezidentů v Elysejském paláci, proměňující se podoba práce, vzestup Annie Ernaux na společenském žebříčku, ale i začarovaný kruh prekarizace jejích dětí. Každá kapitola ukazuje trochu jiný svět. Jiné knihy, jiné filmy, jiné sny a jiné strachy. Společnost se mění a málokterá kniha to zachycuje tak fantasticky jako Roky.

9 06.01.2023

Působivá koláž postřehů a myšlenek. Autor tráví dlouhé měsíce v odlehlé islandské osadě a setkává se jen s několika lidmi. Snaží se psát a promýšlí svůj dosavadní život. Izolovanost umožňuje prožít dny naplněné těmi nejzákladnějšími činnostmi – koukáním z okna, rozděláváním ohně, přípravou jídla, procházkami po okolí. Je to působivé a každý melancholik si v tom něco najde.

3 06.01.2023

Po výborných románech Dějiny světla a Možnosti milostného románu se Jan Němec vrátil k formátu povídky. Autor se s novou sbírkou do určité míry distancoval od svého dřívějšího názoru, podle kterého by literatura neměla reagovat na nejaktuálnější události, a v pětici povídek zpracoval téma navýsost aktuální – současnou válku na Ukrajině. Samozřejmě se vyrojila spousta ohlasů ve stylu ,,tenhle hlas si z toho našeho teplého bezpečného místečka nemáme právo brát.“ Mně osobně nepřišly povídky zrovna nejvybroušenější, oceňuji ale odvahu přijít v české literatuře s něčím novým a velmi aktuálním. Přijmeme-li tezi, že by literatura měla na události reagovat s odstupem (tezi, kterou paradoxně hájil samotný Němec), točila by se česká literatura ve stejném slepém kruhu jako český film, produkující již nejmíň dvacet let stále a stále průměrné snímky z období okupace, osmašedesátého a normalizace. A česká literatura k tomu bohužel sklouzává taky.

4 06.01.2023

Kniha nemá ambici být přehledem současné světové literatury, autor si ale vytipoval několik témat (rasovou otázka, sociální nerovnost, sexuální identitu, klimatickou krizi atd.), které současný román často zpracovává, přičemž tato témata demonstruje na ukázkách z knih a zasazuje je do kontextu. Protože je text doslova prošpikovaný odkazy na zajímavá díla, může být jakýmsi rezervoárem literárních tipů (sám jsem si poznačil aspoň deset knih, ke kterým bych se rád dostal, a to určitě nejsem člověk, který by přečetl kdeco).

1 06.01.2023

Abych se pořádně navnadil na dovolenou v Bulharsku, rozhodl jsem se přečíst si knihu současného bulharského autora. Výběr nebyl zrovna rozmanitý, takže z toho mála, co u nás v poslední době vyšlo, padla karta na autorku mně neznámou, v Evropě ovšem oceňovanou a respektovanou. A byla to trefa.
Koláž několika textů, které na sebe navzájem reagují a které odhalují ta největší traumata současné balkánské společnosti – alkoholová závislost velké části obyvatel, s tím související krize rodiny a mezilidských vztahů, vysoká míra korupce, exodus obyvatel směrem na západ. Je to román tísnivý, naléhavý, silný, vybroušený po stylistické i formální stránce, mimořádně skvěle vypointovaný. K vybledlým a šedým panelovým domům v Sofii jsem si nemohl přát příhodnější literární kulisu.

3 06.01.2023

Je z toho na sto honů cítit, že to napsal dědek. Jako uzavření autorova díla skoro geniální. Neříkám, že geniálně napsané, ale geniální nápad završit svá celoživotní témata tímto způsobem.
Slavnost bezvýznamnosti je román veskrze nevážný, ta nevážnost je jediný všeprostupující motiv celého textu, který neřeší ani nechce řešit nic velikého a bohatě si vystačí s občasným povzdechem starého erotomana.

5 11.02.2022

Já byl z Nevědění nadšený, přiznávám, že nekriticky. První české vydání románu bylo pro mě událostí, autor debutoval v roce 1953 a já si můžu na podzim 2021 přečíst jeho ,,novinku“ v den uvedení na trh.
Dílo nepovažuji za autorovo nejlepší, určitě si zaslouží seriózní rozbor, kritické ohlasy jsou na místě. Souhlasím s tím, že vydání přišlo pozdě a že Kunderovy francouzské romány měly vycházet v českých překladech souběžně s překlady do ostatních řečí v ostatních zemích. Jedině tak bychom mohli autorovu tvorbu vnímat v kontextu české literatury 90. či nultých let, zpětně to už neuděláme. Kvůli té dlouhé pauze ve vydávání znal český čtenář tvorbu jen do Nesmrtelnosti (1988), což znesnadňovalo to od šedesátých let věčně se táhnoucí tlachání o Kunderovi, zároveň to ale to tlachání přiživovalo. A co si budeme, celé ty roky tlachal kdekdo. Od roku 2020 Kundera opět vychází, hodně čtenářů však mezitím zemřelo a nedočkalo se. Pro novou generaci (tedy třeba i pro mě) představují Nevědění i Slavnost bezvýznamnosti už jen uzavření díla, jistým způsobem atavismy, kdy do literatury vstoupí něco, co důvěrně z minula znáte (protože autor Nevědění v sobě nezapře autora Žertu, autora Směšných lásek…), dlouho to tady nebylo a nejednou bum, je to tady, ale je to něco, což už je tak trochu staré. K textu samotnému však nemám žádných výhrad, protože jsem autorovi uvěřil a pohled do duše člověka bez domova považuji v Kunderově případě za velmi působivý.

9 11.02.2022