Pítrs85
komentáře u knih

Srdcovka, ať už se jedná o film, soundtrack, audioknihu (krásně načtenou Vladimírem Čechem), nebo (a hlavně) o knížku. Milý malý příběh malého národa uprostřed velkých vrch... chci napsat hor :-) Povídání Christophera Mongera na mě působilo, jako kdyby mi celý ten příběh vyprávěl vlastní dědeček, vy jen sedíte s pootevřenou pusou, po ruce máte šálek čaje, za oknem padají těžké kapky deště, a čekáte, kam se bude vyprávění ubírat. Zkrátka knížka, co zahřeje, i když je venku minus dvacet.


Dobré to bylo, asi jedna z nejpodivnějších knížek, co jsem doposud četl, resp. ten sloh je fakt těžko uchopitelný, ale o to jsem radši, že jsem si cestu k Jáchymu Topolovi konečně našel. Zaujala mě anotace, co by kdyby, co by bylo, kdyby se Češi v osmašedesátým ruským tankům postavili a začala by tak třetí světová. No knížka je samozřejmě úúúplně jiná, než co jsem očekával. A to je právě děsně fajn. Určitě to nebyl první a poslední Topolův román, se kterým chci mít tu čest.


Karika počtvrté (Trhlina, Na smrt, Strach, Tma) a opět výtečně. Tentokrát spíš než horor psychologický thriller, ale to vůbec nevadí, naopak, napnutí budete i tak. Nechci se plácat po ramenou, že jsem celou zápletku prohlédl zhruba někde v půlce (ono je to venkoncem úplně jedno), ale nic mi to nebránilo v tom, abych si další psychoterror slovenského Kinga zas užil dosyta. Tedy v případě, že máte nakoukáno stovky hororů a pro tenhle žánr zkrátka slabost. Tak jako autor sám, autor, co není ani inovátorský, ani kdovíjak nápaditý, ale co je prostě dobrej- dobrej v síle sugesce (při čtení Tmy vám bude doopravdy zima, o to spíš, když si knihu čtete v době, kdy je venku minus deset, všude sníh, a ještě do toho posloucháte islandské šamany Sigur Rós), zkrátka dobrej v tom, jak si vás dokáže omotat kolem prstu a bavit až do poslední stránky. A to je nakonec to nejdůležitější. Těším se na Smršť. (A chválím nakladatelství Argo, že drží ten skvělý design Karikových knih).


Zatím asi nejslabší Karika, což ale pořád znamená 'kvalitní horor'. I ve Smršti k nám promlouvá hlavní hrdina v první osobě, což já osobně považuju za velký plus, Karika to umí podat stylem, který vás strhne od první stránky. Co mi tentokráte moc nesedlo, byl závěr (nebojte, žádný spoiler :-), ten "ezo-přesah" a "těžké filozofično" se se mnou jaksi nesetkalo. Ale jinak i na počtvrté spokojenost.


Jedním slovem úžasné. Jsou knihy, které vás v úvodu chytí, ale s každou další stránkou váš zájem opadá, nebo naopak knihy, které mají pomalý rozjezd, už už je chcete odložit, ale nakonec se začtete a jste rádi, že jste s tím nesekli po těch nudných prvních dvaceti stranách. No a pak jsou knihy, jako tady Ve znamení Kon-Tiki, jež si vás zaháčkují od první do poslední strany a vy čtete se zatajeným dechem, tu se smějete spolu s těmi šesti dobrodruhy, (tu se, jakožto milovník fauny, lehce naštvete, když tam loví a porcují žraloky, ale chápu, psala se první polovina dvacátého století), zkrátka kniha, která by byla skvělá i jen jako fikce. O to úžasnější je, že se to vše Heyerdahlovi a jeho bandě skutečně stalo.


Jsem fanoušek tvorby Jozefa Kariky, resp. zatím vše, co jsem od něj do teď přečetl (Trhlina, Strach, Tma, Smršť, Na smrt) mě bavilo velice (s tím, že Trhlinu považuju za jeden z nejlepších knižních hororů- for real). Bohužel, a vzhledem k výše psanému, mě Propast zklamala. Autorovi se i tentokrát podařilo navodit sugestivní atmosféru, s hlavním hrdinou opravdu trpíte, ale bohužel trpíte i jinak- knížka je tak ze 2/3 nezáživná... možná až nudná. Nevadí, další horor, který snad (určitě) přijde, bude opět výborný.


Můj nejoblíbenější Bukowski a jelikož už jde poslední dobou tento autor tak nějak mimo mě, jedna z mála jeho knížek, u které mám šanci, že se k ní někdy v budoucnu ještě vrátím. Nihilismus a sebemrskačství nebylo nikdy vtipnější.


Velice chytře napsaná povídka o konzumní společnosti a povrchnosti, Capote tyto lidi nijak zvlášť nekritizuje, spíš předhazuje svůj pohled, ze kterého si každý vezme to své. Holly totiž není prvoplánově plochá a jednoduchá postava, naopak a právě vykreslení jejího charakteru je asi největší devízou Breakfast at Tiffany's. Knížku hlavně nesrovnávat s filmem, který se této předlohy drží až překvapivě volně.


Žena v černém se rozjíždí pomalu, lenivě, asi jako se lenivě tetelí mlha nad blaty obklopující onen velký dům, který má za nájemnici jednu vskutku naštvanou duchnu (ženský rod slova duch, btw kdo ví, jestli platí nájemné...), navíc by někoho (mě) mohlo štvát dokola omílané, jaké mraky jsou zrovna na obloze, jak moc mrazivý vzduch otravuje hlavního hrdinu, zkrátka neustálý popis počasí, že by se ani Dagmar Honsová nemusela stydět... Ale pokud překonáte zhruba první třetinu knížky (která není špatná, ale o tom, že by vás strhla a od knížky už nepustila, se moc mluvit nedá), odmění vás gradujícím příběhem, mrazivým, děsivým (vážně, takhle jsem se u knížky ještě nebál, ouky, nebál jsem se ani tentokrát, ale napínavé to bylo, a ne že ne). Doporučuji číst za zvuků hudby soundtracku k filmové Ženě v černém ;-)


Knížka s možná originální myšlenkou, ale napsána hodně neoriginálně, jde z toho cítit Harry Potter, ale i takoví X-Meni a spousta dalších soudobých popkulturních postav a příběhů. Asi jako spousta tu i já jsem od podivných dětí čekal krapet něco jiného, něco, co bude mít hloubku a co nebude tak trochu jako četba pro dnešní teenagery, bohužel, očekávání byla někde jinde (což by samo o sobě nemuselo být na škodu, jenže to by ten příběh musel opravdu za něco stát...). Naopak originální myšlenkou jsou všechny ty doprovodné starobylé fotografie, velice podařené (byť sem tam nacpané tak trochu na sílu a mimoděk). Není to špatná knížka, bohužel lehce zaměnitelná a po krátkém čase se jednomu vykouří z hlavy...


Seveřani prostě umí a už nesejde na tom, jestli se jmenujete Larsson, Nesbo, Kepler anebo Olsen, jehož Žena v kleci, to je tedy řádné psycho. Ovšem Olsen (narozdíl třeba od takového Larssona) na to jde dobře, protože mezi tím vším šílenstvím mučené političky Merette, sice jinak, ale i mučeného detektiva Carla je tu postava jeho "kolegy" Asada, který tento jinak vyloženě mrazivý thriller trefně odlehčuje. Pokud nemáte empatii na úrovni patníku u silnice, budete u čtení Ženy v kleci docela trpět, ovšem kromě toho vás strhne skvělý příběh a ještě lepší postavy. Ovšem doporučil bych to spíše jen silnějším povahám.


Moc se mi líbí, že Harris napsal Červeného draka v jiném stylu než svoje asi nejznámější dílko, Mlčení jehňátek. Tam, kde jsou Jehňátka taková chladná a odtažitá, je Červený drak chvílemi až dojemný. Překvapilo mě, jak málo prostoru tu dostává legendární postava doktora kanibala Hannibala, ale tento příběh není o něm, ale o Francisi Dolarhydeovi, sériovém vrahovi, který se chce stát Červeným drakem a právě jeho proměnu z Králíčka Zubáčka v mocného Draka sledujeme- a jak už je u Harrise očividně zvykem, i tady se dostaneme do teorie vyšetřování a i tady (stejně jako v Mlčení) to všechno vyznívá nejen věrohodně, ale hlavně hrozně čtivě. Přesně takto má vypadat napínavý krimi thriller.


Knížka je spíš za 3*, ale tu čtvrtou přidávám za to, že Gaiman napsal svým způsobem takové "ošklivé" fantasy, které bude bavit i čtenáře, kteří jindy nad všema těma drakama a elfama a jednorožcema znuděně povytahují obočí. Ale to u tohoto spisovatele asi není žádná výjimečná záležitost.


(SPOILER) Čtyři hvězdy v hodnocení, ale tentokrát už opravdu s odřenýma ušima a to tak, že fest. Jo Nesbø podesáté, takže těžko čekat, že by začal psát úplně jiným stylem, ale Policie mi už přišla překombinovaná (dvakrát se vám zdá, že je Harry mrtvej (protože Nesbø chce, aby se vám to zdálo) a dvakrát je to samozřejmě jinak, žel už vám to pak začne být skoro i jedno a naopak si říkáte, jestli bude mít ten Jo koule na to, svoji, dnes už legendární, postavu odstřelit), navíc dějová linie Harry-Rachel-Oleg je... no dementní by byl silnej výraz, ale nemá k tomu daleko, Rachel a Oleg jsou neskuteční upíři, Harry by ani nepotřeboval všechny ty sériové vrahy a maniaky, aby měl krutej život :-) Ale abych jen nekritizoval (protože i Policie prostě je kvalitní drsná krimi), plusem je určitě fakt, že to Nesbø tentokrát vzal tak trochu za jinej konec a Harry je tentokrát asi nejšťastnější a v nejlepší náladě, co příběhy s ním čtu. A kdo by to tomu chlapovi nepřál, že :-) To, že přijde k dalším jizvám na svým už jak pole zbrázděným obličeji, je věc druhá :-) No a můj oblíbenec Beavis očividně prozřel a došel katarze. Happy-end... teda jak pro koho, těším se na další díl v járu 2017.


Typická Kingovina, vlastně ta nejtypičtější- na první pohled spořádaná americká rodinka, co ve svých skříních schovává nejednoho kostlivce. Tak jako tady Creedovi, jenž se přistěhují do nového domu, ale původní idylku naruší jedna návštěva ne tak úplně normálního hřbitova... King je mistr slova, takže i ve chvílích, kdy se děj nikam neposunuje, nemá šanci nudit, i když píše o banalitách. Navíc knížce krom děsu a hrůzy nechybí ani povedený černý humor ("Tohle je úžasný hřbitov, jsou lidé, kteří by umírali za šanci se na něj dostat"...). Jen jednu věc bych Štefanovi vytkl- podobně jako kolega Jo Nesbo neumí moc pracovat se svými ženskými hrdinkami, většinou mi z nich vychází nesympatické hysterické dámičky :-) Ale to je jen taková kapička v moři čtivého příběhu.


Fííháá, sice jsem toho od Kinga (zatím!) moc nečetl, ale z toho mála, co už mám za sebou, musím říct, že tohle teda bylo nejdepresivnější dílko široko daleko, knížka, která se mnou pohnula mnohem víc ne celé Osvícení, o Řbitovu zvířátek ani nemluvě. Maestro literárního hororu si tu se čtenářem hraje tak neskutečným způsobem, až mě štve ten pocit, že mi spousta nuancí a odkazů jistě unikla. Nevím, jestli to Stephen zamýšlel jako jakousi paralelu na svůj spisovatelský život, jestli má Misery až takový podtext, no i kdyby neměla, tak se jedná o velmi silný příběh. Jediné, co bych vytkl, a proč nedám plných pět hvězd, jsou pasáže z fiktivního románu (fiktivní román ve fiktivním románu- to se taky jen tak nevidí a svědčí to o nekonečné fantazii páně Kinga) o Misery, plus ten fakt, že knížka by snesla osekání tak o 50-100 stran. Ale to už bude spíš můj problém, vím, že King bývá rád "ukecaný". Pro fanoušky hororu povinnost.


Pokud se Backman snažil napsat román o dvou nejnesympatičtějších literárních postavách, tak se mu to úspěšně povedlo. Nevím, kdo je víc nesympatický, jestli "vtipná" babička anebo její vnučka Elsa, ale takovéto "charaktery" aby jeden pohledal. Přečíst tuto knížku rovná se slézt osmitisícovku (nebo minimálně Sněžku), doufám, že to byla od Backmana, po úžasném Muž jménem Ove, ona pověstná výjimka potvrzující pravidlo, páč už na podzim tu mají od tohoto autora vyjít další dvě knížky, na které jestli se netěším, tak jsem minimálně zvědav. Ale tohle je (samozřejmě imho) slátanina, určená kdo ví komu, a jestli v Ovem Backmanono citové vydírání fungovalo, tady jde těžce mimo a působí až prvoplánově. To, že každá druhá věta obsahuje "vyhledala jsem si to na wikipedii" nebo "smetla neviditelné smítko z rukávu" už jen podtrhuje, že Fredrik neměl při psaní 'Babička pozdravuje a omlouvá se' zrovna tvůrčí slinu.


Čistej mainstream, ničím zvlášť originální nebo snad strhující. Ale i tak se V lese visí anděl četlo příjemně. Problém jsem měl s jazykem, jaký Samuel Bjork použil- na to, jaké šílené věci se v jeho příběhu odehrávají (protože vraždy dětí jsou prostě to nejhorší, co může být), je to celé až moc uhlazené, se závěrem čistým jako norské jezero. Na druhou stranu hlavní postava, Holger Munch, je sympaťák každým coulem. Takže pokud máte chuť na nekomplikovanou krimi, která není moc drsná, V lese visí anděl je dobrá volba. Ale pánové Larsson, Nesbo nebo Olsen jsou přeci jen jinde.


Děsně rozporuplná knížka, navíc ve svém jádru taková... zlá, toho násilí, černého humoru a skoro až nihilismu na mě bylo při čtení skoro až moc. Na druhou stranu válečná mašinérie a vše co je s ní spojené, si nic jiného, než takovouto kritiku, nezaslouží. Oceňuji přístup, s jakým do toho Heller šel (o to spíš, že to byl Američan, navíc, nebo právě proto, člověk, jenž druhou světovou jako voják sám prožil), onu absurditu, nesmyslnost a hloupost, co válka přináší. Hlava XXII jde ale ještě dál a kritizuje kromě válečných konfliktů i člověka 20. století jako takového, konzumní společnost a moc peněz nad lidským životem. Chvílemi jsem se při čtení pousmál, chvílemi dokonce i zasmál, ale jako celek na mě Hlava XXII působila spíš negativně- což byl ale nakonec dost možná i záměr.


Tak nakonec za 3*, Řeky Londýna mají své světlé stránky, resp. Ben Aaronovitch do svého příběhu nacpal spoustu originálních nápadů, ale některé z nich mi přišly už tů mač. Ale rozjezd to má slušný, zvědavost, jak budou příběhy hlavního hrdiny Petera Granta pokračovat, to vzbudit dokáže. Navíc se celý děj odehrává v nejvíc cool městě na světě. K tomu odkazy na anglickou fotbalovou ligu, Audrey Hepburn nebo Doctor Who. To Pítrs může.
