prazskanaplava komentáře u knih
Milý příběh, kraťoučký a ze života. O třídu výš ho táhnou především Sempého unikátní, mravenčí ilustrace.
Vtipné a důvtipné glosy, které se vzhledem k rozsahu čtou skoro samy.
„Což o to, gumy, o ty my se staráme. Horší je to s dušemi. V tom kostele si člověk duši aspoň trochu dohustí - ne, že by neměla záplaty, to určitě má, ale když ji dohustíte, někam na tom dojedete.“
„Udělal jsem nejlepší zkušenost s tím, když se člověk snaží odžít ten jeden den, jak nejlíp umí. A pak zase ten další. To mi vyhovuje. Ale takové ty smělé vize, co dokážu do pěti let, z toho mám strach. A taky si vždycky vzpomenu na tu krásnou větu, co kdosi moudrý řekl: Chcete-li pobavit Boha, povězte mu o svých plánech.'"
„Myslím, že mám šťastný život - a šťastné životy jsou svým způsobem nudné. A přesto po nich všichni toužíme."
„Dnešní doba prostě nesnáší čekání. My jsme ochotni hodně zaplatit, jen abychom nemuseli čekat. Zaplatíme za rychlejší internet, za expres vyvolání fotek, jdeme se najíst do fastfoodu, kde to sice za moc nestojí, ale je to hned. A zdá se mi, že se ty naše životy začínají silně podobat těm fastfoodům - za moc to nestojí, ale je to rychle. A přitom na všechny ty podstatné věci v životě si musíme počkat."
„Mně se zdá, že pokud chcete něco opravdového dostat, musíte riskovat. Musíte se tomu druhému vydat všanc a doufat, že on to udělá taky."
2/10 Přiznávám, že jsem po knize nadšeně sáhla, jak je u mě zvykem, jenom na základě povedených ilustrací. Sám autor hned v předmluvě přiznává, že obrázky se mu komunikuje lépe než slovy a že vlastně neví, co dělá. Bohužel to vnímám stejně.
Pro mé cynické nitro naprosto nepochopitelný bestseller. Tvůrčí proces zjevně musel proběhnout nějak takhle: Šikovný ilustrátor potřeboval zoufale přilepit k vizuálu taky nějaký ten text, neb obrazová publikace by měla menší čtenářský dosah, ale ani za boha nebyl schopný přijít byť i s tím nejbanálnějším příběhem. V posledním záblesku naděje zalovil v knihovně, zběžně prolistoval Malého prince a Medvídka Pú a pak si vygooglil všechny otřepané motivační citáty, kterýma je vytapetovaná půlka internetu (druhou půlku tvoří porno). Výsledkem je svázaná hromádka pěkně pomalovaného papíru s naprosto plytkým obsahem, z něhož si ani nelze nic odnést, protože na rozdíl od Exupéryho ta klišovitá pseudomoudra (co ani nejsou z jeho hlavy) sází na papír nesouvisle jedno za druhým, aniž by dal čtenáři šanci vydechnout a nějak je v sobě zpracovat. V očekávání příběhu (nejen) pro děti s přesahem se mi dostalo banální knihy citátů, na které mám averzi. Obrovské zklamání. Hodnocení za výtvarnou stránku.
(Ebury Press, 2019)
7/10 Výcuc jednoho náročného vědního oboru povedeně zpracovaný do formy přijatelné pro zvídavé děti. Nakolik tedy můžu soudit, neb už jsem dospělá nějaký ten pátek. Varování na zadní desce sedí - vlastnímu potomkovi bych tuhle knihu strčila do ruky jedině poté, co bych si sama vypracovala náčrtky jednotlivých částí mozku a nejprve z nabytých znalostí samu sebe důkladně přezkoušela (= než by mozek informace zařadil do dlouhodobé paměti). Abych nebyla za blbce. Výtvarné zpracování není můj šálek kávy, zapadá do momentálně populárního stylu infografiky (pastelové barvy, flat design), ale tím taky není nijak výjimečné a zapamatovatelné. Asi jsem z dětství rozmlsaná Bornem, Shepardem, Sempém, Berkovou, Zmatlíkovou aj. Obsahově je ale kniha dobrá volba, a to hlavně pro ty, kdo sami jako malí žrali fascinující animovaný seriál z osmdesátek Byl jednou jeden... život a rádi by podobný zážitek poskytli i svým dětem.
Ukázky z textu: „Vjemy, které zpracováváš, jsou ve většině případů zbytečné, proto je okamžitě zapomínáš. Například když koutkem oka zahlédneš, že se na stromě chvěje list. Co je nám ale po tom? Tyto nedůležité věci se sice do senzorické paměti dostanou, ale vmžiku z ní zase odejdou. Ovšem pokud je vjem důležitý, pak se v příslušné části mozku elektrická spojení změní a uloží se paměťová stopa. Tak vzniká pracovní paměť."
„Na to, jestli existuje Bůh nebo co nás čeká po smrti, věda odpověď nezná. (...) Zato biologové, tedy vědci, kteří zkoumají živé organismy, mohou skálopevně prohlásit, že každý člověk je smrtelný. Jednotlivé orgány stárnou a umírají, ale to, co má šanci přetrvat mnohem déle, tisíce nebo dokonce miliony let, jsou naše geny. Genom je stručně řečeno zakódovaná informace o tom, jak je tvůj organismus utvořen. To v genech spočívá nesmrtelnost. V genech, které zanecháš svým dětem, bude pořád žít kousek tebe; tvoje děti ho předají tvým vnoučatům, pravnoučatům a dalším generacím, se kterými už se ale nesetkáš."
(Host, 2018)
8/10 Sbírka ukrajinských národních písniček a jedna pohádka o lišce a jeřábovi jsou obsahově pro děti myslím povedené (překlad), takové jednoduché rýmovačky i pro nejmenší. Čím tahle útlá knížečka vynikne především, jsou originální ilustrace Vladimira Holozubova, pro které stojí za pořízení především pro nadšené obdivovatele a sběratele knižních ilustrací vůbec.
„Dva kohoutci,
dva kohoutci
hrách nám vymlátili.
Dvě slepičky
do mlýničky
zrní nanosily."
(Veselka, 1980)
7/10 Ideální materiál na dlouhou cestu vlakem, letadlem, k zabíjení času v čekárně nebo na deštivé nedělní odpoledne, kdy nemá člověk do čeho píchnout. Povedeně budované napětí pomocí časových skoků do minulosti a odkrýváním událostí jednoho zásadního dne z pohledu 3 hlavních postav. Očekávala jsem škvár odpovídající žánru, který po první kapitole znuděně vzdám, autorka mě ale překvapila tím, že vážně umí psát a nevymýšlí absurdní ptákoviny ve snaze za každou cenu šokovat jako někteří její kolegové (Nesbo). (Shaye Areheart Books, 2009)
9/10 Jedna hvězda náleží atmosférickým, v dětské literatuře netypickým ilustracím Jima Kaye (doporučuju vydání, která je obsahují). Citlivě zpracované téma, se kterým se horko těžko vyrovnávají i dospělí. Oceňuju fantasy pohádkové prvky odlehčující ústřední lince, která drtí jak neúprosný dopad kovadliny v animáku. (Walker Books, 2012)
7/10 Navzdory neveselému tématu byl nakonec výlet v čase s malou Marzi do období konce socialismu v Polsku nečekaně fajny. Originální ilustrace dodávají i té nejbanálnější vzpomínce z dětství jedné obyčejné školačky podobný nádech nostalgie, jaký přináší listování zaprášeným rodinným albem s polozapomenutými fotografiemi. Převládají sépiové tóny, ze kterých vystupuje pohublá barevná Marzi s obrovskýma očima jako středobod všeho. Pro mě další malý klenot do sbírky děl, která lidsky a bez příkras přibližují život v režimu takový, jaký opravdu byl. (Plus, 2012)
7/10 V pubertě oblíbená a stejně čtivá je i dnes. Univerzálně funkční vzorec pro všechny puberťačky napříč generacemi, které áchají po nedostižném, lehce záhadném chlapci X (za X si lze dosadit prakticky kohokoliv v přibližně stejné věkové kategorii, kdo má 4 končetiny a v příhodný moment projde kolem). Rudolf si ovšem zaslouží nesporné plus za to, že navzdory tvorbě v žánru pokleslé literatury opravdu uměl psát, tj. nevyjadřoval se jako Tatar, takže čtenářkám alespoň v rámci intenzivního prožívání tragického románku spolu s hlavní hrdinkou nehrozí hromadné harakiri mozkových buněk. Totéž bohužel nelze tvrdit o valné většině dívčích románů bez ohledu na to, v jakém jazyce přišly na svět. P. S. Já jsem jí život na zámku nezáviděla ani trochu, jsem totiž z kategorie připos*ánků a zrzavý Joachim by mi jistě způsobil menší infarkt při každé návštěvě toalety. (Albatros, 1998)
6/10 V dětství oblíbená disneyovka. Převyprávění animáku je ale jazykově sušší, ne moc zdařilé (nepohádkové) a notně osekané a funguje tak spíš jako doplněk k filmu. (Egmont, 1995)
7/10 Nejvíc mi z dětství utkvěla pohádka o Modrovousovi – z té jsem měla, i kvůli realistickým ilustracím, prakticky trauma. (Fortuna Libri, 1992)
3/10 I po několikerém přečtení se mi chatrný příběh, který plyne odnikud nikam, pokaždé vykouří z hlavy. Kraťoučká pohádka bez děje, která vyvolává dojem upachtěného, nedomrlého bratříčka Wildeova Šťastného prince a Andersenových melancholických pohádek. (František Ráček, 1999)
3/10 Slabý odvar Paní Láryfáry, který staví na lehce morbidních prvcích, ale přitom jsou jednotlivé pohádky do jedné neoriginální a opakují stejnou příběhovou kostru jak kolovrátek. Škoda je to především kvůli perfektním ilustracím od Danglára. (Albatros, 2002)
9/10 Tu obálku s hromadou drobných kreseb jsem jako mimino milovala. Na tomhle leporelu se dalo zabavit celé věky.
6/10 Za úžasné ilustrace Oty Janečka bych nejraději dala plný počet, ale samotné říkanky pro děti na mě bohužel působí už poněkud zastarale. Ve srovnání s Hrubínem, na kterém jsem vyrůstala já, se mi některé básničky dokonce zdají až vysloveně nepovedené. Raději Halase pro dospělé.
„Vidíš ten šípek? Růženka pod ním spí.
Kdo není hodný, ji ale nevidí!
A proč nebyl šípek hodný?
No, podívej se, jistě si s nožem hrál,
až do krve se nešika pořezal.“
(SNDK, 1954)
0/10 Zdejší hodnocení je občas třeba brát s velkou rezervou. Samozřejmě jsem už z podstaty žánru neočekávala žádné duševní obohacení, ale zařazení do sekce „pro ženy“ by se nemělo rovnat naprostému masakru českého jazyka. Čte se jako velmi, velmi špatný překlad nacpaný až po okraj anglicismy – vlastně jsem přesvědčená, že autorka z nějakého důvodu napsala román nejprve v angličtině a pak jej téměř doslovně přeložila do češtiny. Abych ale nekritizovala jen lingvistické prohřešky, rok po přečtení si naprosto nevybavuju "děj", který se – co si budeme nalhávat – pasivně veze na současné vlně popularity románků mezi šedomyšími hrdinkami a niterně rozervanými pracháči, co ze záhadných důvodů ne a ne najít partnerku na úrovni.
Citace nepochopitelných češtinářských paskvilů:
* „Dobrý večer," pozdravil jsem Cindy... – "Dobrý večer, pane." (Běžný rozhovor mezi sekretářkou a nadřízeným nechtěně vyzní jako variace na 50 odstínů šedi. V češtině se fakt "sir" nepoužívá bez příjmení, není-li děj zasazený do BDSM klubu.)
* Chodit v jejích botách nebyla žádná legrace. (Tenhle idiom se do č. překládá jako "být v něčí kůži". Vzhledem k tomu, že k žádné změně vlastnictví obuvi nedošlo.)
* Vyvolával ve mně potřebu vidět ho dobře naloženého.
* „Hořící vrt by nebyl nic proti běsnění mé matky, kdyby některý z jejích potomků podvedl svou manželku.“ (K pochopení podobně krkolomných souvětí aby měl člověk doktorát z kvantové mechaniky.)
* Zůstával jsem stát a srdnatě čelil jejímu vražednému výrazu. (Čeština má vidy...)
* "Teď zabrzdíme, ano?" slyšel jsem se říct. Pam se zamračila. Významně se mi zadívala na pusu. "Nedělej mi to ještě těžší...," zaprosil jsem. Místo odpovědi si jen navlhčila rty a ozvalo se něco jako zamňoukání. (Scény rádoby nabité erotikou polechtají slzné kanálky.)
* Křečovitě se mě držela a prosila, abych už nikam neodcházela. A tak jsem si klekla na zem a nechala ji, aby mi vyráběla další modřiny.
* Přišla v džínách a tričku na jedno rameno a vypadala jako něco, na co člověk dostane chuť na první pohled. (Květnatá přirovnání.)
* ...se pobaveně smála a mně se chtělo ji shodit z křesla. On se tvářil tak hrdě! (V češtině se osobní zájmena obvykle nevyjadřují, není-li mluvčí Tatar.)
* „Modřiny od vašeho stisku na mém zápěstí ukazují, že to zase tak snadné nebude..."
* Jenže místo toho jsem sevřel její ramena. (Užívání přivlastňovacích zájmen při odkazování na části lidského těla je typické pro angličtinu, ne češtinu.)
* Vítr odnášel její zavzdychání přímo od našich úst.
* Nakonec jsme podepsali Nenesu-nic,-co-by-pomohlo-k-útěku prohlášení. (Z toho by jeden brečel – citátové složeniny ve funkci premodifikátoru čeština fakt nevede, tam, kde má angličtina nominální charakter, čeština sahá častěji k verbálním konstrukcím. Vždyť se to nedá číst.)
* Jedna moje část zůstávala za všech okolností skeptická.
* „Chci vidět jejich obličeje, až tě vezmu na večeři.“ (Do č. se obvykle překládá jako „jak se budou tvářit“.)
Jako pouhá třešnička na dortu už pak působí zábavné momenty, kdy se postavy zasazené do amerických reálií neustále cpou gulášem.
Nedoporučuju nikomu, kdo trpí u prznění mateřského jazyka. Ale ať nežeru, skvělá volba pro všechny, kdo si touží posílit okohybné svalstvo nepřetržitou sérií vertikálních pohybů.
5/10 Nemůžu jinak, i těch kraťoučkých 60 stran čistého textu se táhlo a nudilo. Asi jsem měla číst v době, kdy se mnou třískala puberta a tohle rozvleklé filozofování a arogantní posuzování všech a všeho kolem by mi možná i imponovalo. Hrabě-básník mě baví víc. (Labyrint, 2012)
7/10 Nedokážu číst, aniž by mě v hlavě "rušily" známé melodie. Kryla v tištěné formě nedávám. (Dokořán, 2006)
7/10 Poučné, čtivé, komiksová forma přinutí i naprostého sportovního analfabeta dozvědět se něco málo o jednom z nemnoha světově proslulých Čechů, potažmo i o nelehkém žití v komunistickém režimu s jeho neutuchajícími požadavky na podvolení se za cenu ztráty veškerých morálních zásad.
Jen poněkud useknuté, chybí tomu alespoň náznak závěru.
(Argo, Paseka, 2016)
5/10 Velké zklamání vzhledem k nadšení, které provázelo vydání téhle bichle. Dystopická společnost spíš načrtnutá, nedotažená, s logickýma dírama o velikosti kráteru na Marsu. Celý román působí jako jedna velká záminka k tomu, aby si autor mohl s patřičnou nostalgií zavzpomínat na své dětství a dospívání a vzdát tak hold naprosto všemu, co bylo zásadní pro popkulturu 80. let 20. století. Příběhová kostra chatrná (jako kolovrátek - vyřešení hádanky, výhra nad počítačem, obdržení klíče a nové hádanky, její vyřešení atd.), postavy ploché, jejich interakce a osudy mě vlastně nezajímaly. (Random House, 2011, EN ebook)
Co se týče filmové adaptace, drží se leda tak základní premisy, že existuje jakási OASIS, jinak je každá jedna scéna naprosto odlišná, ale nemůžu říct, že v čemkoliv lepší (CGI masturbace, chaotický, barevný, halucinogenní trip).