prazskanaplava komentáře u knih

(SPOILER) Tak jsem se konečně kousla a tenhle slavný americký román přelouskala. Překvapivě mi ale dal docela zabrat a to přesto, jak je krátký a čtivě psaný.

Nedokázala jsem se odprostit od toho, co už jsem o životě autorky věděla, a v důsledku jsem příběh četla jako její biografii, což mě vzhledem k jejímu osudu naplňovalo úzkostí. Ironicky to možná přidá čtenářskému zážitku nový rozměr – člověk si pak může snadno dosadit do osazenstva psychiatrické léčebny i sám sebe, protože úzkostné a bezútěšné myšlenky a pocity se zjevně v polovině 20. století řešily jedině elektrošoky a lobotomií. S nesmírným úspěchem, pochopitelně.

Jako literární dílo povedené – Plath byla koneckonců talentovaná básnířka, takže nejen píše, ale taky obratně skládá dílky obrazů. Na opakované čtení to ovšem nevidím, a to vysloveně jen z důvodu, že mi z toho všeho bylo nakonec smutno.


Oblíbené úryvky (pozor na SPOILERY):

"'Do you know what a poem is, Esther?'
'No, what?' I would say.
'A piece of dust.'
Then just as he was smiling and starting to look proud, I would say, 'So are the cadavers you cut up. So are the people you think youre curing. Theyre dust as dust as dust. I reckon a good poem lasts a whole lot longer than a hundred of those people put together.'"

"I thought it sounded just like the sort of drug a man would invent. Here was a woman in terrible pain, obviously feeling every bit of it or she wouldnt groan like that, and she would go straight home and start another baby, because the drug would make her forget how bad the pain had been, when all the time, in some secret part of her, that long, blind, doorless and windowless corridor of pain was waiting to open up and shut her in again."

"I knew I should be grateful to Mrs. Guinea, only I couldnt feel a thing. If Mrs. Guinea had given me a ticket to Europe, or a round-the-world cruise, it wouldnt have made one scrap of difference to me, because wherever I sat--on the deck of a ship or at a street cafe in Paris or Bangkok--I would be sitting under the same glass bell jar, stewing in my own sour air."

"I thought the most beautiful thing in the world must be shadow, the million moving shapes and cul-de-sacs of shadow. There was shadow in bureau drawers and closets and suitcases, and shadow under houses and trees and stones, and shadow at the back of peoples eyes and smiles, and shadow, miles and miles and miles of it, on the night side of the earth."

"'We'll take up where we left off, Esther,' she had said, with her sweet, martyrs smile. 'We'll act as if all this were a bad dream.'
A bad dream.
To the person in the bell jar, blank and stopped as a dead baby, the world itself is the bad dream.
A bad dream.
I remembered everything.
I remembered the cadavers and Doreen and the story of the fig tree and Marcos diamond and the sailor on the Common and Doctor Gordons wall-eyed nurse and the broken thermometers and the Negro with his two kinds of beans and the twenty pounds I gained on insulin and the rock that bulged between sky and sea like a gray skull.
Maybe forgetfulness, like a kind snow, should numb and cover them.
But they were part of me. They were my landscape."

"All the heat and fear had purged itself. I felt surprisingly at peace. The bell jar hung, suspended, a few feet above my head. I was open to the circulating air."

(Harper Perennial Modern Classics, 2006)

03.12.2024

Shirley Jackson je právem považovaná za královnu žánru, kterou se nechali ovlivnit autoři jako Stephen King a Richard Matheson.
Kniha se dočkala publikace v době, kdy nevycházel titul každému, kdo přes víkend vyblije na počítači tisící krimi nebo romanci jak přes kopírák, takže je kvalitně napsaná žánru navzdory.

Ať už příběh nakonec interpretujeme jakkoli, nedá se mu upřít hutná, tíživá atmosféra, která ve čtenáři vyvolá stejně úzkostný, dusivý pocit, jako vyvolává pobyt v titulním domě v jeho postupně čím dál labilnějších návštěvnících.

Nedoporučuju nikomu, kdo se hodně bojí, protože jsou tu pasáže, které se ve slunné odpoledne čtou s lehkostí v duši, ale s příchodem tmy se vtíravě připomenou a užijete si noc, kdy vám zpod peřiny nebudou čouhat ani konečky vlasů.

Co se týče adaptací, mezi hororovými fanoušky je nejvíc chválená ta filmová z roku 1963 (The Haunting). Seriálová adapatace Mikea Flanagana se předlohy věrně nedrží.


"No live organism can continue for long to exist sanely under conditions of absolute reality... Hill House, not sane, stood by itself against its hills, holding darkness within; it had stood so for eighty years and might stand for eighty more. Within, walls continued upright, bricks met neatly, floors were firm, and doors were sensibly shut; silence lay steadily against the wood and stone of Hill House, and whatever walked there, walked alone."

"The walls, dark woodwork to shoulder height, were blue-figured paper above, with a design of tiny blue flowers, wreathed and gathered and delicate. Perhaps someone had once hoped to lighten the air of the blue room in Hill House with a dainty wallpaper, not seeing how such a hope would evaporate in Hill House, leaving only the faintest hint of its existence, like an almost inaudible echo of sobbing far away…"

"Nothing in this house moves," Eleanor said, "until you look away, and then you just catch something from the corner of your eye."

(Penguin Classics ebook, 2006)

1 02.12.2024

Milý příběh, kraťoučký a ze života. O třídu výš ho táhnou především Sempého unikátní, mravenčí ilustrace.

1 06.01.2024

Vtipné a důvtipné glosy, které se vzhledem k rozsahu čtou skoro samy.

„Což o to, gumy, o ty my se staráme. Horší je to s dušemi. V tom kostele si člověk duši aspoň trochu dohustí - ne, že by neměla záplaty, to určitě má, ale když ji dohustíte, někam na tom dojedete.“

„Udělal jsem nejlepší zkušenost s tím, když se člověk snaží odžít ten jeden den, jak nejlíp umí. A pak zase ten další. To mi vyhovuje. Ale takové ty smělé vize, co dokážu do pěti let, z toho mám strach. A taky si vždycky vzpomenu na tu krásnou větu, co kdosi moudrý řekl: Chcete-li pobavit Boha, povězte mu o svých plánech.'"

„Myslím, že mám šťastný život - a šťastné životy jsou svým způsobem nudné. A přesto po nich všichni toužíme."

„Dnešní doba prostě nesnáší čekání. My jsme ochotni hodně zaplatit, jen abychom nemuseli čekat. Zaplatíme za rychlejší internet, za expres vyvolání fotek, jdeme se najíst do fastfoodu, kde to sice za moc nestojí, ale je to hned. A zdá se mi, že se ty naše životy začínají silně podobat těm fastfoodům - za moc to nestojí, ale je to rychle. A přitom na všechny ty podstatné věci v životě si musíme počkat."

„Mně se zdá, že pokud chcete něco opravdového dostat, musíte riskovat. Musíte se tomu druhému vydat všanc a doufat, že on to udělá taky."

11 06.01.2024

2/10 Přiznávám, že jsem po knize nadšeně sáhla, jak je u mě zvykem, jenom na základě povedených ilustrací. Sám autor hned v předmluvě přiznává, že obrázky se mu komunikuje lépe než slovy a že vlastně neví, co dělá. Bohužel to vnímám stejně.

Pro mé cynické nitro naprosto nepochopitelný bestseller. Tvůrčí proces zjevně musel proběhnout nějak takhle: Šikovný ilustrátor potřeboval zoufale přilepit k vizuálu taky nějaký ten text, neb obrazová publikace by měla menší čtenářský dosah, ale ani za boha nebyl schopný přijít byť i s tím nejbanálnějším příběhem. V posledním záblesku naděje zalovil v knihovně, zběžně prolistoval Malého prince a Medvídka Pú a pak si vygooglil všechny otřepané motivační citáty, kterýma je vytapetovaná půlka internetu (druhou půlku tvoří porno). Výsledkem je svázaná hromádka pěkně pomalovaného papíru s naprosto plytkým obsahem, z něhož si ani nelze nic odnést, protože na rozdíl od Exupéryho ta klišovitá pseudomoudra (co ani nejsou z jeho hlavy) sází na papír nesouvisle jedno za druhým, aniž by dal čtenáři šanci vydechnout a nějak je v sobě zpracovat. V očekávání příběhu (nejen) pro děti s přesahem se mi dostalo banální knihy citátů, na které mám averzi. Obrovské zklamání. Hodnocení za výtvarnou stránku.

(Ebury Press, 2019)

7/10 Výcuc jednoho náročného vědního oboru povedeně zpracovaný do formy přijatelné pro zvídavé děti. Nakolik tedy můžu soudit, neb už jsem dospělá nějaký ten pátek. Varování na zadní desce sedí - vlastnímu potomkovi bych tuhle knihu strčila do ruky jedině poté, co bych si sama vypracovala náčrtky jednotlivých částí mozku a nejprve z nabytých znalostí samu sebe důkladně přezkoušela (= než by mozek informace zařadil do dlouhodobé paměti). Abych nebyla za blbce. Výtvarné zpracování není můj šálek kávy, zapadá do momentálně populárního stylu infografiky (pastelové barvy, flat design), ale tím taky není nijak výjimečné a zapamatovatelné. Asi jsem z dětství rozmlsaná Bornem, Shepardem, Sempém, Berkovou, Zmatlíkovou aj. Obsahově je ale kniha dobrá volba, a to hlavně pro ty, kdo sami jako malí žrali fascinující animovaný seriál z osmdesátek Byl jednou jeden... život a rádi by podobný zážitek poskytli i svým dětem.

Ukázky z textu: „Vjemy, které zpracováváš, jsou ve většině případů zbytečné, proto je okamžitě zapomínáš. Například když koutkem oka zahlédneš, že se na stromě chvěje list. Co je nám ale po tom? Tyto nedůležité věci se sice do senzorické paměti dostanou, ale vmžiku z ní zase odejdou. Ovšem pokud je vjem důležitý, pak se v příslušné části mozku elektrická spojení změní a uloží se paměťová stopa. Tak vzniká pracovní paměť."

„Na to, jestli existuje Bůh nebo co nás čeká po smrti, věda odpověď nezná. (...) Zato biologové, tedy vědci, kteří zkoumají živé organismy, mohou skálopevně prohlásit, že každý člověk je smrtelný. Jednotlivé orgány stárnou a umírají, ale to, co má šanci přetrvat mnohem déle, tisíce nebo dokonce miliony let, jsou naše geny. Genom je stručně řečeno zakódovaná informace o tom, jak je tvůj organismus utvořen. To v genech spočívá nesmrtelnost. V genech, které zanecháš svým dětem, bude pořád žít kousek tebe; tvoje děti ho předají tvým vnoučatům, pravnoučatům a dalším generacím, se kterými už se ale nesetkáš."

(Host, 2018)

1 05.04.2020

8/10 Sbírka ukrajinských národních písniček a jedna pohádka o lišce a jeřábovi jsou obsahově pro děti myslím povedené (překlad), takové jednoduché rýmovačky i pro nejmenší. Čím tahle útlá knížečka vynikne především, jsou originální ilustrace Vladimira Holozubova, pro které stojí za pořízení především pro nadšené obdivovatele a sběratele knižních ilustrací vůbec.

„Dva kohoutci,
dva kohoutci
hrách nám vymlátili.

Dvě slepičky
do mlýničky
zrní nanosily."

(Veselka, 1980)

1 04.04.2020

7/10 Ideální materiál na dlouhou cestu vlakem, letadlem, k zabíjení času v čekárně nebo na deštivé nedělní odpoledne, kdy nemá člověk do čeho píchnout. Povedeně budované napětí pomocí časových skoků do minulosti a odkrýváním událostí jednoho zásadního dne z pohledu 3 hlavních postav. Očekávala jsem škvár odpovídající žánru, který po první kapitole znuděně vzdám, autorka mě ale překvapila tím, že vážně umí psát a nevymýšlí absurdní ptákoviny ve snaze za každou cenu šokovat jako někteří její kolegové (Nesbo). (Shaye Areheart Books, 2009)

4 04.04.2020

9/10 Jedna hvězda náleží atmosférickým, v dětské literatuře netypickým ilustracím Jima Kaye (doporučuju vydání, která je obsahují). Citlivě zpracované téma, se kterým se horko těžko vyrovnávají i dospělí. Oceňuju fantasy pohádkové prvky odlehčující ústřední lince, která drtí jak neúprosný dopad kovadliny v animáku. (Walker Books, 2012)

7 04.04.2020

7/10 Navzdory neveselému tématu byl nakonec výlet v čase s malou Marzi do období konce socialismu v Polsku nečekaně fajny. Originální ilustrace dodávají i té nejbanálnější vzpomínce z dětství jedné obyčejné školačky podobný nádech nostalgie, jaký přináší listování zaprášeným rodinným albem s polozapomenutými fotografiemi. Převládají sépiové tóny, ze kterých vystupuje pohublá barevná Marzi s obrovskýma očima jako středobod všeho. Pro mě další malý klenot do sbírky děl, která lidsky a bez příkras přibližují život v režimu takový, jaký opravdu byl. (Plus, 2012)

2 23.02.2019

7/10 V pubertě oblíbená a stejně čtivá je i dnes. Univerzálně funkční vzorec pro všechny puberťačky napříč generacemi, které áchají po nedostižném, lehce záhadném chlapci X (za X si lze dosadit prakticky kohokoliv v přibližně stejné věkové kategorii, kdo má 4 končetiny a v příhodný moment projde kolem). Rudolf si ovšem zaslouží nesporné plus za to, že navzdory tvorbě v žánru pokleslé literatury opravdu uměl psát, tj. nevyjadřoval se jako Tatar, takže čtenářkám alespoň v rámci intenzivního prožívání tragického románku spolu s hlavní hrdinkou nehrozí hromadné harakiri mozkových buněk. Totéž bohužel nelze tvrdit o valné většině dívčích románů bez ohledu na to, v jakém jazyce přišly na svět. P. S. Já jsem jí život na zámku nezáviděla ani trochu, jsem totiž z kategorie připos*ánků a zrzavý Joachim by mi jistě způsobil menší infarkt při každé návštěvě toalety. (Albatros, 1998)

6/10 V dětství oblíbená disneyovka. Převyprávění animáku je ale jazykově sušší, ne moc zdařilé (nepohádkové) a notně osekané a funguje tak spíš jako doplněk k filmu. (Egmont, 1995)

20.02.2019

7/10 Nejvíc mi z dětství utkvěla pohádka o Modrovousovi – z té jsem měla, i kvůli realistickým ilustracím, prakticky trauma. (Fortuna Libri, 1992)

2 20.02.2019

3/10 I po několikerém přečtení se mi chatrný příběh, který plyne odnikud nikam, pokaždé vykouří z hlavy. Kraťoučká pohádka bez děje, která vyvolává dojem upachtěného, nedomrlého bratříčka Wildeova Šťastného prince a Andersenových melancholických pohádek. (František Ráček, 1999)

2 20.02.2019

3/10 Slabý odvar Paní Láryfáry, který staví na lehce morbidních prvcích, ale přitom jsou jednotlivé pohádky do jedné neoriginální a opakují stejnou příběhovou kostru jak kolovrátek. Škoda je to především kvůli perfektním ilustracím od Danglára. (Albatros, 2002)

2 20.02.2019

9/10 Tu obálku s hromadou drobných kreseb jsem jako mimino milovala. Na tomhle leporelu se dalo zabavit celé věky.

5 19.02.2019

6/10 Za úžasné ilustrace Oty Janečka bych nejraději dala plný počet, ale samotné říkanky pro děti na mě bohužel působí už poněkud zastarale. Ve srovnání s Hrubínem, na kterém jsem vyrůstala já, se mi některé básničky dokonce zdají až vysloveně nepovedené. Raději Halase pro dospělé.

„Vidíš ten šípek? Růženka pod ním spí.
Kdo není hodný, ji ale nevidí!

A proč nebyl šípek hodný?

No, podívej se, jistě si s nožem hrál,
až do krve se nešika pořezal.“

(SNDK, 1954)

1 09.10.2018

0/10 Zdejší hodnocení je občas třeba brát s velkou rezervou. Samozřejmě jsem už z podstaty žánru neočekávala žádné duševní obohacení, ale zařazení do sekce „pro ženy“ by se nemělo rovnat naprostému masakru českého jazyka. Čte se jako velmi, velmi špatný překlad nacpaný až po okraj anglicismy – vlastně jsem přesvědčená, že autorka z nějakého důvodu napsala román nejprve v angličtině a pak jej téměř doslovně přeložila do češtiny. Abych ale nekritizovala jen lingvistické prohřešky, rok po přečtení si naprosto nevybavuju "děj", který se – co si budeme nalhávat – pasivně veze na současné vlně popularity románků mezi šedomyšími hrdinkami a niterně rozervanými pracháči, co ze záhadných důvodů ne a ne najít partnerku na úrovni.

Citace nepochopitelných češtinářských paskvilů:
* „Dobrý večer," pozdravil jsem Cindy... – "Dobrý večer, pane." (Běžný rozhovor mezi sekretářkou a nadřízeným nechtěně vyzní jako variace na 50 odstínů šedi. V češtině se fakt "sir" nepoužívá bez příjmení, není-li děj zasazený do BDSM klubu.)

* Chodit v jejích botách nebyla žádná legrace. (Tenhle idiom se do č. překládá jako "být v něčí kůži". Vzhledem k tomu, že k žádné změně vlastnictví obuvi nedošlo.)

* Vyvolával ve mně potřebu vidět ho dobře naloženého.

* „Hořící vrt by nebyl nic proti běsnění mé matky, kdyby některý z jejích potomků podvedl svou manželku.“ (K pochopení podobně krkolomných souvětí aby měl člověk doktorát z kvantové mechaniky.)

* Zůstával jsem stát a srdnatě čelil jejímu vražednému výrazu. (Čeština má vidy...)

* "Teď zabrzdíme, ano?" slyšel jsem se říct. Pam se zamračila. Významně se mi zadívala na pusu. "Nedělej mi to ještě těžší...," zaprosil jsem. Místo odpovědi si jen navlhčila rty a ozvalo se něco jako zamňoukání. (Scény rádoby nabité erotikou polechtají slzné kanálky.)

* Křečovitě se mě držela a prosila, abych už nikam neodcházela. A tak jsem si klekla na zem a nechala ji, aby mi vyráběla další modřiny.

* Přišla v džínách a tričku na jedno rameno a vypadala jako něco, na co člověk dostane chuť na první pohled. (Květnatá přirovnání.)

* ...se pobaveně smála a mně se chtělo ji shodit z křesla. On se tvářil tak hrdě! (V češtině se osobní zájmena obvykle nevyjadřují, není-li mluvčí Tatar.)

* „Modřiny od vašeho stisku na mém zápěstí ukazují, že to zase tak snadné nebude..."

* Jenže místo toho jsem sevřel její ramena. (Užívání přivlastňovacích zájmen při odkazování na části lidského těla je typické pro angličtinu, ne češtinu.)

* Vítr odnášel její zavzdychání přímo od našich úst.

* Nakonec jsme podepsali Nenesu-nic,-co-by-pomohlo-k-útěku prohlášení. (Z toho by jeden brečel – citátové složeniny ve funkci premodifikátoru čeština fakt nevede, tam, kde má angličtina nominální charakter, čeština sahá častěji k verbálním konstrukcím. Vždyť se to nedá číst.)

* Jedna moje část zůstávala za všech okolností skeptická.

* „Chci vidět jejich obličeje, až tě vezmu na večeři.“ (Do č. se obvykle překládá jako „jak se budou tvářit“.)

Jako pouhá třešnička na dortu už pak působí zábavné momenty, kdy se postavy zasazené do amerických reálií neustále cpou gulášem.

Nedoporučuju nikomu, kdo trpí u prznění mateřského jazyka. Ale ať nežeru, skvělá volba pro všechny, kdo si touží posílit okohybné svalstvo nepřetržitou sérií vertikálních pohybů.

5/10 Nemůžu jinak, i těch kraťoučkých 60 stran čistého textu se táhlo a nudilo. Asi jsem měla číst v době, kdy se mnou třískala puberta a tohle rozvleklé filozofování a arogantní posuzování všech a všeho kolem by mi možná i imponovalo. Hrabě-básník mě baví víc. (Labyrint, 2012)

10.07.2018

7/10 Nedokážu číst, aniž by mě v hlavě "rušily" známé melodie. Kryla v tištěné formě nedávám. (Dokořán, 2006)

07.06.2018