Premek77 komentáře u knih

Z knihy Moje pařížská revoluce (Andrea Sedláčková): "... Film má dopoledne projekci pro novináře a ten samý den jdeme s tatínkem na večeři. Předpokládám, že se vše bude opakovat jako po projekcích předcházejících filmů, budeme se tvářit, že ani jeden nevíme, že ten film je také o něm. Proto jsem překvapená, když otec prohlásí: „Ten film přehání, takhle to v těch kancelářích na vnitru v padesátých letech vůbec nevypadalo.“ Já jen pokývám hlavou a zeptám se jakoby nic: „A tati, ty jsi vlastně dělal kde přesně v tý době?“ Vlastně vůbec nepředpokládám, že by mi otec odpověděl pravdu, protože takovouto otázku jsem už položila mnohokrát a otec se vždy nějak vysmekl. Ale film otce asi zasáhl, protože najednou mi začne vysvětlovat, že on měl v té době na vnitru na starosti kulturu, tedy především různá divadla a mimo jiné také Soubor písní a tanců, kde byla jednou z hvězd Zdena Salivarová, manželka autora předlohy mého filmu Josefa Škvoreckého. A otec oznamuje, s plným nasazením, které u něj nebývá časté: „To ti byla taková kráva!“ Vyděšeně se ptám: „Proč?“ „Ten Soubor písní a tanců byl jednou pozvanej, myslím, že to bylo v osmapadesátém, do Francie a s nimi tam jel můj kolega, mladej hodnej kluk. Během zájezdu jim pomáhal, staral se o kostýmy, tahal těžký tašky, vláčel se se štendrama. A ta Salivarová si toho vůbec nevážila, naopak, dělala si z něj legraci, všem dávala najevo, že je tajnej, ponižovala ho. Při jedné recepci se takhle nevybíravě vyjádřila i před místním prefektem.“ Snažím se otce nevyplašit, aby nepřestal vyprávět, ale chci si věci upřesnit: „A ten tvůj kamarád tam jel dělat co? On tam asi nebyl oficiálně jako pracovník vnitra?“ „Ne, on tam byl oficiálně jako doprovod z Pragokoncertu, který zájezd organizoval. Ale byl obětavý a snažil se pomáhat.“ „A pro Salivarovou to byl nasazenej fízl, aby je udával.“ Otec spolkne moji drzost. „Uvědom si, že tehdy pořád ještě probíhala studená válka. Mohl se k nim přiblížit nějaký agent západní tajné služby, aby ty lidi přetočil na jejich stranu. Tím, že mého kamaráda Salivarová odkryla, ho mohla ohrozit na životě, mohli ho unést.“ „A co se stalo dál?“ „Ten můj kolega si po návratu z Francie stěžoval na její chování a mojí povinností bylo ji předvolat. Přišla, měla namalované nehty a zapálila si cigaretu. Důrazně jsem ji zvýšeným hlasem požádal, aby se tak už příště na zájezdě nechovala.“

Několik dní nad francouzskou historkou se Salivarovou přemýšlím. Něco mi stále zvoní hlavou, něco se mi připomíná, jen nevím, kam se přesně vydat. A náhle se mi vybaví, že v románu „Honzlová“ od Zdeny Salivarové, který jsem četla před několika lety, vystupuje mladý černovlasý, temně krásný pracovník ministerstva vnitra, který se jmenuje Sedláček. Takže se nejen jmenuje stejně, ale otci jako by z oka vypadl. Sedláček hlavní hrdinku zpěvačku Souboru písní a tanců Honzlovou marně balí, je do ní zamilovaný… Byla postava vnitráka inspirována skutečně mým otcem, byl to on?"

Podle románu vznikla TV inscenace Třináctá legenda (1977) s Eduardem Cupákem v hlavní roli.

Známé pohádky a pověsti ve velmi banálním převyprávění.

1 15.07.2024

(SPOILER) Komunisti, největší přepisovači dějin, řvou Nemrzačte naši historii. Nasrat, soudruzi. Nasrat.

Profesor sleduje osudy svých dětí a není zcela spokojen; ačkoli je naučil správnému vychování a poctivosti, ačkoli jim zajistil dobré vzdělání a děti nejsou líné, zjišťuje, že si svá pracovní místa zajistila způsobem nepoctivým: přes postel, přes footbal... Prostě boomer, ano. Ale napsáno je to velmi dobře, Werner byl dobrý dramatik.

23.04.2024

V roce českého vydání vznikla četba z knihy v cyklu Pokračování za deset minut. Vybrané ukázky z knihy četl Bohumil Švarc, režii měl Oldřich Hoblík. Premiéru měla 22. 7. 1972 v Československém rozhlase Praha.

V roce 1937 dosáhlo město Brno tří set tisíc obyvatel. Událost to byla tak ohromná, že pan Josef Horáček rozhodl se uctít ji o rok později u pana Obziny ve Vyškově vydanou knihou veršů. Ta si stran neumělosti a bezděké komičnosti nezadá s výplody současného Ondřeje Neubaera aka Sedláka Nového, až na to, že Neubauer dosud neveršotepal v plotně alias pravém hantecu (který koneckonců v této knize pan Horáček posílá k věčnému spánku, neb již tehdy byl mrtvý)....

21.11.2023

Bolševik Sýs zneužívá působivé fotografie z Protektorátu, aby v popiscích pod nimi a okolo nich blábolil komunistické žvásty, které byly vyvráceny už stokrát.

Sice je komické označovat v šedesátých letech d´Annunzia za moderního dramatika, ale jinak podnětná kniha.

30.12.2022

(SPOILER) Zpříjemnila mi dovolenou, takový Umberto Eco na cesty. Dobrý jazyk, výtečný překlad - jen jedinou vadou na kráse je explicitní popis lesbického sexu v tištěné knize z roku 1865, to autor poněkud nedomyslel...

28.06.2022

Jeden z dezinformační stáje Petra Hájka. Otřesné, netřeba číst.

Stejný případ jako Filmfárum: odbyté autorsky i redakčně, v tomto případě navíc dramaturgicky značně zflikováno...

2 29.04.2022

Ještěže jsem tuhle knihu koupil ve slevě. Redakčně neskutečně odbytá práce: překlepy, dublované informace (naprosto stejná citace Jiřího Voskovce na s. 31 a 40), pokud se objeví něco zajímavého či neznámého, je to špatně či vůbec neozdrojované. Odbytá kniha.

29.04.2022

Veršů tepání (či spíše štrikování) v nejhorší možné podobě.

Obsáhlá kniha je plná dobře zpracovaných faktografických údajů, přičemž si čtenář často uvědomuje, jak nelehké bylo dopátrat se informací ze soukromého Pospíšilova života (nikoli z touhy po senzaci, ale z potřeby pochopit jeho životní dráhu a především její tragické zakončení). Autorka tak probádala dosud nezpracovanou část režisérovy pozůstalosti, kterou opatruje jeho poslední partnerka, herečka Lenka Loubalová, nebo dokumenty k jeho švýcarské exilové epizodě (ty uchovává herečka Catherine Pauchard). Zároveň probádala archív všech divadel, v nichž Pospíšil působil, prostudovala dochované recenze, fotografie, režijní knihy, vyslechla žijící svědky Pospíšilovy tvůrčí cesty.

Kniha je složena z osmi základních kapitol, v nichž poznáme Pospíšilovo dětství, učednická léta na JAMU, první profesionální zkušenost ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, zásadní inscenace v Divadle na provázku. Překvapí nelehce rekonstruovaná spolupráce s amatérskými divadelními soubory či zpráva o dvou režiích u profesionálních divadel v Brně (Státní divadlo) a Karlových Varech (Divadlo Vítězslav Nezvala).

Hanáková ve své práci uplatňuje již výše uvedenou schopnost přesné rekonstrukce divadelní inscenace a na relativně malých plochách dokáže vystavět věrohodný obraz práce Pospíšila i jeho divadelních kolegů.

Nejsilnější je samozřejmě v popisu Pospíšilovy nejslavnější éry v Divadle (Husa) na provázku a jeho Dětského studia, už proto, že je k ní nejvíce dochovaného materiálu (archív divadla je relativně bohatý na relevantní dokumentaci). Tady Hanáková doslova okouzlí oživením jednotlivých inscenací na základě dochovaných scénářů, režijních knih, fotografií, recenzí, vzpomínek tvůrců a občas i audiovizuálních záznamů. (Jako vedlejší efekt této práce si může čtenář překvapeně uvědomit nezvykle vysokou úroveň i regionální divadelní kritiky normalizačních let!) Pospíšilovy inscenace před námi vyvstávají jakoby v živých barvách, přesně vzpomenutých odstínech, do detailu znovu oživené. Nejvíce je to vidět na oddílu věnovaném Dětskému studiu; kapitoly věnované Nikolkovi (dětské odpovědi na Baladu pro banditu), Lišce Bystroušce, Erbenově Kytici nebo Bramborovému dni patří k nejlepším pasážím knihy.

Objevný je oddíl věnovaný Pospíšilově režijní činnosti po emigraci do Švýcarska. Autorka tu cílevědomě a důkladně doplňuje bílé místo v jeho životopise a odhaluje tak smutnou konfrontaci vznětlivého a v lecčems stále ještě dětsky uvažujícího Pospíšila s realitou švýcarského divadelního provozu. Stále častěji se tu setkáváme s uměleckými rozchody s talentovanými i amatérskými herci kvůli Pospíšilově nesnášenlivosti či nedostatku financí.

Nejtragičtější je však kapitola závěrečná, v níž se Pospíšil po návratu do Československa stává ředitelem Hudebního divadla v Karlíně. Dostává se mezi množství mlýnských kamenů: napadá ho část souboru, s níž se chce rozloučit, někteří představitelé města, kteří by se nejraději zbavili

dotovaného divadla, zájemci o budovu, kteří by v ní rádi provozovali komerční muzikály... Pokud se tento koktejl spojil navíc s neklidnou Pospíšilovou povahou, anonymními útoky a neustálými finančními kotrolami, tragédie na sebe nedá dlouho čekat. Autorka tuto temnou kapitolu porevolučních dějin českého divadla pojímá velmi střízlivě a na základě dochovaných materiálů, v jejichž houštině nebylo jistě jednoduché se vyznat.

14.11.2021

(SPOILER) Řezník vzal do ruky tužku a stvořil zbraň hromadného ničení.

K nerozeznání od originálu, autor má perfektně načteno a rozvádí staré dobré motivy, splétá notoricky známé postavy do nových příběhů... a až na přílišnou frekvenci Rychlonožkových frků a úvahu o tom, zda Rychlé Šípy mohou Netopýry podvést (fakt?) je to dokonalé.

4 17.04.2021

Moje dětství. Kniha plná krásných barevných fotografií a krátce převyprávěný Andersenův příběh. Byl jsem velmi nepříjemně překvapený, když jsem později zjistil, že ta televizní pohádka je černobílá...

28.06.2020

Co se týče investigace a rešeršní práce je Rudý Zeman bez chyby, všecka čest.
Literatura tu ovšem pokulhává za investigací, Kmenta se pokouší napodobovat americký reportážní styl, ale moc to nefunguje.

1 19.06.2020

Vynikající studie s množstvím konkrétních příkladů. Zajímavá i tím, že popisuje a zkoumá fámu ještě před nástupem internetu.

19.06.2020